 |
| Přinejmenším zainteresovaná veřejnost žije dodnes názorem, že v případě „Listopadu ´89“ šlo nejspíš o mnohem vyšší hru, anebo dokonce snad o předmět zájmu velmocí. Když už ne o předem domluvenou „velkoplichtu“ mezi Havlem a bolševickým establishmentem. Přitom právě tyto konspirativní teorie především doslova ověnčily nejen jeho, ale také další přední aktéry tehdejšího převratu. Jedině tak se totiž mohli rovnat světu a jedině touto cestou získali možnost přičítat svému konání v inkriminovaných dnech a hodinách doslova planetární rozměr. Ilustrační foto: Obálka nově zpracované Analýzy 17. listopadu 1989, kterou vydalo nakladatelství guidemedia etc. Možnost objednání ZDE. |
Z důvodů, které nejsou předmětem této krátké úvahy, jsem měl tu kromobyčejnou příležitost sledovat celou tu tsunami pořád dokola opakovaných, dnes už historických dokumentů i veškerých novodobých dotáček, doslova z první ruky. Přirozeně že v těsném souběhu s osobními prezentacemi bojovníků za svobodu a demokracii, jichž se najednou vyrojilo asi jako partyzánů v pětačtyřicátém (rozuměj kolaborantů a placených donašečů gestapa, na které to tenkrát nějakým zázrakem neprasklo, českých vrahů z Prahy, z Čech a i ze Sudet a vůbec všech těch „hrdinů poslední minuty“, kteří tehdy ruče přečíslili mužské obyvatelstvo bývalého Protektorátu Čechy a Morava, aniž proti tomu kdo cekl – dodnes). Stejně tak současné televizní hvězdy totiž cudně pozapomněly na svá tlačení se pod Husákovskými prvomájovými tribunami, na vlastní všemožné legitimace rudých organizací a na svá tehdejší hrdá členství v Brigádách socialistické práce a Svazech přátelství s kýmkoli a s čímkoli. Tak už to u nás prostě chodí, jiné to nikdy nebylo a, zdá se, ještě dlouho ani nebude.
Dojaly mne konečně i detaily takových osobních prezentací. Z tak mnoha ostatních například nezničitelný Saša Vondra, to správné „dítě disentu“, které sice zrovna dvakrát neuspělo v žádné z jemu kdykoli nadělených porevolučních trafik, ale zase mělo tolik talentu, že dokázalo známý stamilionový podvod s mikrofony, reprobednami a další audiovizuální technikou v pražském Kongresovém centru včas hodit na vlastní podřízené.
Nebyl sice ze svých kamarádíčků z mokré čtvrti zdaleka sám, kdo se tímto způsobem skvěle uvedl, jenomže celá řada takových jako on se nyní, když přece jen poněkud přituhuje, má tolik rozumu, že se veřejně příliš neukazuje. Režisérům, dramaturgům a vůbec sestavovatelům umných programových bloků, adorujících „vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí“ před pětadvaceti lety, bych však křivdil, protože mně z jejich jistě opulentní nabídky zaujala dokonce hned d v ě témata, která z dané linie vybočila, dokonce nanejvýš zřetelně.
V neděli odpoledne, tedy už 16. listopadu 2014, jsem se dozvěděl, že „určitá skupina historiků“ je přesvědčena, že jmenovitým úkolem velení divizí Sovětské armády nemělo být na podzim devětaosmdesátého roku zastavení masivních akcí proti právě historií vyřizovaným československým komunistům (jak se dodnes traduje), nýbrž naopak zmrtvení potenciálu určitých oddílů Československé lidové armády a jednotek Lidových milicí.
Přímo v tomto směru dotázaný Kocáb se sice zaklínal, že něco takového bylo a je nemožné. Čemu se ale divit – v případě opaku by totiž jeho doposud a tak dlouho hraná role suverénního vypuditele Rusů z našich luhů a hájů získala značně nový kontext.
Během všech tří inkriminovaných dnů hlavního mediálního úderu jsme se průběžně dozvídali, že celý slavný masakr na Národní třídě nebylo nic jiného, než akce Hegenbarta (armáda, milice a další silové složky), Lorence (Státní bezpečnost) a Mohority (Socialistický svaz mládeže). Přičemž cílem tohoto vcelku profesionálně zorganizovaného a – jak se ukázalo také v podobné kvalitě provedeného – spiknutí, mělo být vytvoření zásadního argumentu pro konečnou destabilizaci Jakešova křídla Komunistické strany Československa. Jenomže se to stalo už jaksi pozdě.
Není důležité, zda Monika Pajerová (která i nyní veřejně tvrdí, že povolení úvodního dílu tohoto truc podniku, tedy srazu na Albertově 17. listopadu 1989 v podvečer, zajistila za SSM především ona) tedy byla v takovém případě vědomým nástrojem komunistických pučistů za pět minut dvanáct, anebo jen prostá Nána, která jednala v dobré víře. Ukazovat by se neměla vůbec v každém, případě – stejně jako třeba ten Vondra, i jemu a konečně i jí podobní.
Oba dva uvedené detaily, které jsem předtím (a to dobrovolně doznávám) alespoň já neznal, však mají ve skutečnosti mnohem širší a významnější platnost, než se snad na první poslech (či pohled) zdá.
Přinejmenším zainteresovaná veřejnost žije dodnes názorem, že v případě „Listopadu ´89“ šlo nejspíš o mnohem vyšší hru, anebo dokonce snad o předmět zájmu velmocí. Když už ne o předem domluvenou „velkoplichtu“ mezi Havlem a bolševickým establishmentem. Přitom právě tyto konspirativní teorie především doslova ověnčily nejen jeho, ale také další přední aktéry tehdejšího převratu. Jedině tak se totiž mohli rovnat světu a jedině touto cestou získali možnost přičítat svému konání v inkriminovaných dnech a hodinách doslova planetární rozměr.
Není sice nejmenšího sporu, že se události v Československu, k nimž nakonec přece jen došlo koncem roku 1989, skutečně odehrávaly v aktuálním evropském kontextu. Jestliže se tak ale nestalo v důsledků žádného úradku skutečných bohů (například, tuším, na Maltě) a celé to, o čem je u nás dodnes řeč, naopak opravdu vzniklo prapůvodně jen jako jakási předem domluvená drobná policejní provokace, asi je zase jednou „něco u nás“ dost jinak, než jak by se tak rádo vidělo.
Čemu se ale divit? Tak malý národ, jakým Čechové jsou, jednoduše potřebuje pro své prohry, ale také alespoň některá vítězství, něco jako alibi. Lépe řečeno náznak aktivního působení vyšší a mnohem mocnější síly, kterou už v zásadě nebylo možné překonat (či bylo dobré, anebo momentálně výhodné se jí poddat, ne-li rovnou využít).
Co jiného jsou „Lipany“, ten „kolosální bratrovražedný boj“, vedený vlastně proti celé nepřátelské Evropě, který měl zničit husitskou revoluci? Jak snadné je přičítat této drobné srážce kdesi východně od Prahy, která – počínaje koncem května roku 1434 – uvedla novou éru klidu, míru a prosperity v Čechách, jakýsi démonický kontext! Obzvlášť je-li navenek třeba svést na někoho, anebo na „něco“, objektivně neodvratný pád dosavadní „nepřemožitelné“ armády lupičů, vrahů a žhářů.
Podobné je to ostatně také s „Bílou horou“. Také zakončení a skutečný dopad této drobné šarvátky byly ve skutečnosti 8. listopadu 1620 nevyhnutelná. Však proto, že se jí následující barokní „Temno“ a s tím ani leccos s touto jedinečnou dobou spojeného, tak nějak nikdy nehodilo do českého krámu, bylo třeba vytvořit iluzi, že u zdi bělohorské Obory podlehli Čechové (anebo snad Šlikovi Moravané?) spojené zlobě a nevůli celého ostatního světa – jestli ne rovnou nadpřirozeným silám (třeba Panně Marii Vítězné).
Jakmile se však najde někdo, kdo mu řekne případ od případu pravdu, anebo jestliže tato pravdy vyjde najevo jaksi mimovolně, nějakou náhodou, národ se dílem zasmuší, dílem zatvrdí – především však vůči těm, kdo jej zase jednou připravili o jednu z iluzí, jichž je mu tolik třeba.
Bojím se tedy, že s „Listopadem 1989“ to může být, a asi také bude, nápadně podobné: vejde-li totiž v obecnou platnost, že nešlo o žádný světový úspěch, nýbrž o pouhou příležitostnou (třebaže v jejich souhrnném výsledku úspěšnou) souhru náhod, celá sláva, připisovaná dosud této historické epizodě, bude ta tam. Přirozeně že včetně megazásluh, dosud tak snadno připisovaných jejím aktérům, lhostejno zda hlavním, či subalterním.
O to silněji se tedy nyní podivuji průsaku uvedených dvou zásadních informací, které by mohly tak pracně budovaný kolos dalšího národního pomníku nahlodat stejně snadno, asi jako jarní vody pískový břeh.
Tak jednoduché a ani tak hned to ale asi nebude. Už proto, že by padlo příliš mnoho dosud tradovaných a tak slibně znějících nepravd a o příliš mnoho „hrdinech“ by se vědělo, že prostě žádnými výjimečnými hrdiny nebyli. Zejména by však musel národ zase jednou spolknout (a hlavně konečně uznat), že dosud tolik adorovaný absurdní dramatik nebyl žádný udatný Český Honza, který přechytračil celé vojsko svých nepřátel, nýbrž docela obyčejný muž, který se ocitl včas a na správném místě.
Teprve až se přijde na to, že tomu tenkrát bylo právě takhle, budou věci zase jednou šťastně na správném místě. Teď – tedy ani ne čtyři dny po pětadvacetiletém výročí „Vítězného listopadu ´89“ – to na něco tak slibného ale vůbec nevypadá.
Alespoň zatím ne.