Lukáš Beer
Zato šéf současné české diplomacie Lubomír Zaorálek nedávno během své návštěvy židovského státu konstatoval, že „vztahy mezi Prahou a Izraelem nemohou být lepší“, a aby hned podtrhl údajnou vynikající tradici vztahů mezi nynějším českým státem a Tel Avivem, neodpustil si odvážný výlet do historie: „Někteří historici dokonce tvrdí, že člověkem, který vytvořil první politickou entitu na české půdě a jehož jméno bylo Sámo, byl ve skutečnosti židovský kupec.“ Hobby-historik Zaorálek to prohlásil v projevu na pozvání Izraelské rady pro zahraniční vztahy a vlastně touto, pro mnohé Čechy historickou novotou znějící domněnkou doplnil dosavadní, českými politiky neustále zdůrazňovanou historickou podporu sionistů československým prezidentem Masarykem a pokorné ujišťování, že Česká republika „je dodnes státem s jednou z nejnižších úrovní antisemitismu v celé Evropě“ (tato úroveň je v naší zemi zřejmě tak nízká, že zdejší Židovská obec je ze zoufalství nucena si projevy antisemitismu uměle vykonstruovávat a příslušné úřední zprávy zmanipulovat tak, aby v ní z nějakého důvodu mohlo být zdůrazněno důležité slůvko „nárůst“.) „Po druhé světové válce Československo podporovalo vznik židovského státu a po pádu komunismu u nás se z Izraele stal jeden z našich nejbližších spojenců“, zopakoval Zaorálek ještě větu, odříkávanou nazpaměť nejedním českým politikem a žurnalistou. Tedy jinak již nic originálního. Česká politická reprezentace může tento „otčenáš“ česko-izraelských vztahů odříkávat i ve sborovém projevu, od té doby, co do Tel Avivu jezdí na návštěvy půlka celé pražské vlády.
Ale jak velké jsou vyhlídky, že „legenda o Sámově židovském původu“ se může reálně stát skálopevnou součástí politických projevů, opěvujících a utužujících nádherné vztahy s Izraelem „na věčné časy“?
Spekulace o židovském původu zakladatele „Sámovy říše“ nejsou zcela nové – i to se lze dozvědět na českém internetu. V 60. letech minulého století vyšel ve věstníku židovských obcí článek „O původu franského kupce Sáma“, podle kterého se tato historická postava ve skutečnosti jmenovala Šmuel. Autor Lev Brod se opíral o to, že jméno Sámo „nezní germánsky“ a bude zřejmě odvozenina od židovského jména Samuel, resp. Šmuel. Brod ve své argumentaci pokračuje: „Belgický historik Prienne líčí, že král Dagobert vyhnal ze své říše Židy, kteří tak byli usazení. Stalo se to v době, kdy se Sámo stává vladařem slovanské říše a Dagobertovým protivníkem, a proto je možné to chápat tak, že ,emigrant‘ Sámo se rád ujal tohoto úkolu. (...) Pouze Žid mohl mít v tehdejší Evropě právoplatně několik žen, dokud v 10. století nebyla zavedená monogamie u evropských Židů.“
Česká archeoložka Naďa Profantová, autorka knihy o Sámově říši, je však k této hypotéze značně skeptická a tvrdí, že je v podstatě postavená na vodě: „Odvození jména Sámo od jména Samuel nelze vyloučit, ale nemáme pro to žádnou podpůrnou indicii. Pokud tedy za ní nebudeme považovat to, že (Sámo) vedl kupeckou karavanu, přičemž Židé se velmi často věnovali obchodu. Sami však uznáte, že na potvrzení židovského původu je to značně málo“, uvedla Profantová pro slovenský web pluska.sk. Ani jméno Sámo podle Profantové nemusí být ryze židovské: „Navíc, když ani nevíme, zda se tak skutečně jmenoval. Je tu i problém, kolik toho franský kronikář věděl od spolehlivých vyprávěčů. Vzhledem k tomu, že zřejmě neměl kvalitnější obraz o poměrech za hranicemi Franské říše, mohl si něco dofabulovat, něco nepochopit správně.“
Prakticky všechno, co se o postavě Sáma dozvídáme, pochází z Fredegarovy kroniky, doplňuje ještě archeoložka. Přitom autorem kroniky není žádný Fredegar, ale jde o literární konstrukt sestavený v mnohem pozdější době než bylo období, o kterém je v ní řeč. Toto anonymní dílo psalo ve franském prostředí více autorů, jejichž skutečná jména se zřejmě už nikdy nedozvíme.
Ve Fredegarově kronice se hovoří o homo nomen Samo, natione Francos, de pago Senonago („muž jména Samo, franského původu, ze župy Senonago“). Tuto větu ale lze překládat a interpretovat různě. Částečně se vychází dnes z toho, že „Senonago“ odpovídá dnešnímu francouzskému městu Sens jihovýchodně od Paříže, podle jiných zdrojů se ale může jednat i o Soignies nebo Sennegau. A pojmem „natione Francos“ se ve zdrojích ze 7. století označovali obecně obyvatelé Franské říše. Existují pak i výklady o údajném slovanském původu (mj. že Sámo je zkratkou slovanského jména Samoslav) a spekulace, že by mohlo jít o odvozeninu od židovského jména Samuel, se pak přirozeně nabízí také.
Zaorálkovy naděje, že by významný, uctívaný a úspěšný vůdce Slovanů na našem území – „praotec Sámo“ – byl ve skutečnosti Žid, nemají ovšem ty nejlepší vyhlídky. Sámo se tedy spíše opravdu hodí pro utužování přátelských vztahů s Berlínem, Paříží, Kyjevem nebo Moskvou, ale sotva tomu tak bude v případě Tel Avivu.
Přitom je velmi pravděpodobné, že dotyčný kupec Sámo zanechal na našem území výraznou „genetickou stopu“ – přeci jenom se o něm ve Fredegarově kronice vypráví, že zde po sobě zanechal 22 synů a 15 dcer. V této souvislosti bude nanejvýš zajímavé, jak na tyto historické souvislosti pohlížel německý sociální antropolog Karl Valentin Müller (1896-1963) ve 40. letech minulého století.
O jeho výzkumech a tezích se psalo v jiném podrobném článku. Müller zkoumal historii „biologického svérázu“ českého národa a kladl důraz na to, že národní svéráz určitých národů, úzce spjatý s jazykově podmíněnou národní kulturou, nelze ztotožňovat s oním biologickým svérázem. Srovnával „biologickou historii“ českého národa s postavením jakéhosi malého „českého krevního záhonu“, vnořeného půldruhé tisíciletí do velké vnější „německé národní zahrady“. V prvopočátcích, lépe řečeno – po usazení Slovanů v českomoravském kotli, bylo na tomto záhonku možno vysledovat osivo čistě „slovanského plemena“, ale byly zde už i patrné „oddenky germánského plemena“. Müller vymezil několik období, která nazval „historická jara“, kdy „mezi malým slovanským a velkoněmeckým krevním záhonem“ polétávalo sem a tam „genetické osivo“ sousedních plemen. V průběhu staletí pak v několika fázích dochází ke změnám podoby českomoravského záhonu, který se tak začínal čím dál více podobat germánskému okolí, přičemž opačný vliv druhým směrem se ve srovnání tak výrazně neprojevil – jednak kvůli velikosti „německé národní zahrady“ a jednak kvůli přísným výběrovým zákonitostem, uplatňujícím se v této „zahradě“. Silná proměnlivost a skutečná rychlá proměna krevních základů se totiž přirozeně uskutečňuje nejsnáze u početně malých národů, domníval se Müller. Malé národy „jsou totiž vystaveny v mnohem větší míře dějinným vlivům, které obměňují dědičný základ, a mají díky své prostorové tísni a početní slabosti mnohem méně možností k vyrovnání než velké národy, které sice přirozeně mají už od začátku větší šíři k rozvoji, které v sobě vykazují silnější odlišnosti z rasového a výkonnostního a charakterového hlediska, ale v celku jsou ovšem ustálenější, tužší a odolnější vůči proměnám než ,krevní záhony‘ menších národů.“
Müller ve svém textu Deutsche Lebensströme im Aufstieg des Tschechentums z roku 1942 například uváděl, že zatímco národní život určitého etnika, jako např. u Čechů, musíme chápat v úzkém kulturně historickém smyslu, biologicky se sotva dá hovořit o jakémsi svérázu. V podstatě tvrdil, že Češi jsou nyní sice díky jazyku jiným národem než Němci, ale „biologicky“ by klidně mohli být považováni za nějaký „východoněmecký kmen“ německého národa. Uvádí to v této, pro autora charakteristicky složitě formulované pasáži, kdy situaci srovnává se slovanským obyvatelstvem v oblastech severně od Čech a Moravy, které bylo jazykově germanizováno: „Kdyby Čechy prodělaly také národně historický vývoj Lužice nebo Slezska, tak by otázka biologického svérázu jejich obyvatel sotva ještě někoho zajímala. Ale biologické procesy zde ve skutečnosti vytvořily úplně stejný obrázek jako tam – vzniklo (...) biologicky něco podobného jako nový východoněmecký kmen. Tento ovšem nepřijal německý jazyk nebo přihlášení se k německému národu jako ony zmíněné kmeny za své – vyjma několika okrajových oblastí nebo kulturně německých Hlučíňanů – nýbrž získal velkou část prostoru, který byl již velmi silně prostoupen německým jazykem, poznovu pro českou jazykovou obec resp. obec českého vyznání.“
Toto „biologické přenárodňování“ slovanského obyvatelstva v našich zemích podle Müllera probíhalo tedy již od nejstarších věků a v několika fázích. Müller ale zároveň otevřeně přiznává, že „co se týče starších dob, jsme ovšem odkázáni pouze na odhady a domněnky“, zatímco vývoj od 17. století se pokoušel zmapovat pomocí specifického zkoumání rodových příjmení v Čechách a na Moravě.
A zde se konečně dostáváme do období tzv. Sámovy říše. Müller ve svých studiích vysvětloval, že slovansky hovořící kmeny, jež se „koncem 6. století stěhovaly do našeho prostoru jako služebníci Avarů, silně mongoloidního jezdeckého národa“, a které se zde usazovaly mezi zůstávajícími skupinami Germánů, vykazovaly ve svých širokých, poddaných vrstvách „cizorodý rasový obraz, který bychom dnes mohli označit za balticko-sudeticko-alpínsko-mongoloidní“. To dle Müllera dokazují hroby služebníků, které se nacházejí vedle hrobů staroslovanské panské vrstvy. Má to také dokazovat vyložený popis obyvatelstva Čech v 10. století n. l. podaný arabsky hovořícím Židem Ibrahimem Ibn Jakubem, který v letech 965-966 procestoval střední Evropu, a kterýžto poznamenal, že zdejší slovanské obyvatelstvo je mnohem tmavší než jiné severnější slovanské kmeny a že světlé barvy se u nich vyskytují zřídka. Vrchní vrstva Staročechů byla naproti tomu „jako u všech Staroslovanů“ podle Müllera tvořena právě tak nordicko-fálsky jako germánské kmeny, které předtím pobývaly v našich zemích. Zastával hypotézu, že pravděpodobně ne až zas tak nepatrné zbytky původního germánského obyvatelstva vzešly do válečnické vrstvy „nově se utvářejícího slovanského národovství“ na našem území. Tyto germánské kmeny Markomanů a Kvádů, jež začaly po Keltech osídlovat naše země, si podle Müllera „musíme převážně představit jako rasově nordické“. Je známo, že tyto germánské kmeny v důsledku stěhování národů hledaly nová sídla. Markomani odcházeli do Bavor, aby tam hledali a nacházeli nový životní prostor. Je ovšem velmi pravděpodobné, že se přitom jednalo spíše o odchod jedné nebo více elitních řad mladistvějšího věku Markomanů, ale v žádném případě ne o uzavřené vystěhovávání při naprostém vyklízení dřívějších obytných území, domníval se Müller. Předpokládal, že tyto zbytky Germánů se pak prakticky jazykově poslovanštily.
A k tomu se měly přidružovat stále nové přílivy „germánsko-německé krve“ už od nejranějších dob. Do prostor, které se tímto částečně poněkud vyprázdnily, se pak kolem konce 6. století posouvaly slovanské kmeny jako vazalové poslušní Avarů. Z ponižujícího panství Avarů byli tito noví obyvatelé Čech v 7. století našeho letopočtu osvobozeni a „získávají a uhájí si od toho okamžiku, co se sjednotili jeho malé kmeny pod nejschopnějším kmenem pod svým jménem jako ,Čechové‘, se střídavým štěstím národní ráz a vlastní státnost, která ovšem velmi brzo vyúsťuje do velkého politického rámce Německé říše“, pokračuje Müller. Franský kupec Sámo a jeho válečnický doprovod měli v oněch dobách, kdy neexistovala „křesťanská monogamie“, „silně a rychle“ přispět k rasovému ponordičtění („Aufnordung“) tehdejších „Staročechů“ přinejmenším v jejich vedoucích vrstvách. Müller zde připomíná oněch 22 synů a 15 dcer této historické postavy.
Jak si ale tyto Staroslovany lze „rasově“ představit? Müller píše, že dlouhou dobu se mělo za to, že si je musíme představovat jako „malý, tmavovlasý, kulatohlavý lid, tak jako například dnes vypadají typičtí obyvatelé oněch východních území, z kterých sem slovanské kmeny přišly“. Od té doby, co se archeologové naučili rozpoznávat slovanské hroby podle určitých ozdobných přídavků, však musely být tyto představy vyvráceny. Ve slovanských hrobech bylo možné rozpoznat pozůstatky vysoce vzrostlých dlouholebých lidí, a „nejpozději od doby průkopnických prací českého badatele Niederleho“, jak Müller psal v roce 1943 v jedné ze svých nejznámějších statí, lze vysledovat, že ostatky v hrobech, které byly bezpochybně staroslovanské, se „rasově“ v podstatě vůbec nelišily ostatků v hrobech sousedních germánských národů. Jak je něco takového ale vůbec možné?
Müller se domníval, že takovýto rasový obrázek Staroslovanů se pro naše země hodí pouze s určitými omezeními. Připomíná, že zotročení Slovanů Avary zde muselo zanechat i určité biologické stopy. Ve Fredegarově kronice se dokonce hovoří o „synech Avarů, kteří tyto plodili s ženami a dcerami Slovanů a kteří se v 7. století pozdvihnou pod franským vedením“. Kromě toho lze prý vysledovat také u tělesných rasových znaků určité odchylky od všeobecného obrazu „Staroslovana“. Sice i v českomoravském prostoru nalézáme nordické rasové typy Staroslovanů, ovšem vedle nich „asi z poloviny typ malého vzrůstu se střední lebkou, který může být nejspíše označen za ,baltický‘ nebo osteuropoidní“ (podle klasifikace antropoložky Ilse Schwidetzké). Způsob pochování a bohatství přídavků v hrobech jasně poukazuje na to, že se u nordických „Staroslovanů“ jedná o vyloženou sociální horní vrstvu. Je také velmi pravděpodobné, že výskyt nordických Slaroslovanů na celkovém tehdejším obyvatelstvu nebude až tak vysoký, jak by se jevilo díky početnímu zastoupení archeologických nálezů, protože díky zvláštnímu způsobu pochovávání (jednalo se zjevně o vznešenější vrstvy) se jich dochovalo více než pozůstatků po „průměrných jedincích“, takže by už tenkrát mohl větší podíl slovanských obyvatel Čech a Moravy odpovídat spíše malovzrostlému typu se širokými lícními kostmi a „primitivně působícím placatým nosem“. To by se shodovalo i s popisy, které nám o obyvatelích našeho prostoru zprostředkovávají antičtí pozorovatelé. Prokop nám Slovany 6. století n. l. všeobecně líčí sice jako „velké a svárlivé“, ale v barvě vlasů a očí prý už nejsou velmi světlí nebo blonďatí, ale také ne moc tmaví, nýbrž světle hnědí s odstínem do zrzava. To už tak nezapadá do představ, které mohou vznikat díky poznatkům s charakteristikami „nordických“ staroslovanských hrobů. Müller nabízel jako jedno z vysvětlení této skutečnosti, že vedle zbytků indogermánského Staroslovanstva se také, nebo dokonce převážně mohlo jednat o slavizované germánské vrstvy, které pronikly do vůdčích vrstev místních Slovanů.
„Vždyť to byl Frank, Sámo, který přišel do Čech se svou družinou jako pocestný dobrodruh (,kupec‘) a který se natolik vyznamenal odvahou a moudrostí, že ho Slované zvolili vůdcem ve svém povstání proti Avarům; on se svou družinou to byl, kdo jim přinesl osvobození a založil velkou, mocnou slovanskou říši, jejíž moc byla citelná daleko mimo náš prostor“, píše K. V. Müller. I Sámovo vládnutí podle něj s sebou přineslo „pronikavé biologické proměny ve vedoucí vrstvě národa“, jež působily zřejmě současně s vnárodněním pozůstalých germánských družin do „české vedoucí vrstvy“. Řečeno Müllerovým dobovým jazykem, závěr pak vyznívá takto: „Byli to, také viděno biologicky, rouby z germánského plemene, které byly naštěpovány divoké odrůdě a přinášely jí ve stoupajícím měřítku ovoce.“ Je tedy pravděpodobné, že se u vznešených „Staročechů“ přelomu tisíciletí, „u nichž jsme s obdivem zjistili nordickou stavbu těla, z určité, možná podstatné části jednalo o vnárodněnou germánskou krev“.
A zde použil Müller srovnání s moderním českým národem: Kolem roku 1000 našeho letopočtu se všechny sociální vrstvy slovanského obyvatelstva Čech a Moravy, hovořícího slovansky, chápaly jako součást určité slovanské společnosti. Stejně tak i Češi v polovině 20. století se hlásí k češství. „Podle krevních měřítek, tedy díváme-li se na krevní šlechtění, se mohou věci mít ale docela jinak“, pokračuje Müller. Postupně vznikající slovanskou „národnost“ mohli jednak „poklidně vytvářet“ odnárodnění příslušníci germánských kmenů, mísící se se slovanskými otroky s alpínskými a mongoloidními rysy, kteří byli dovlečeni ve velkých skupinách do dnešních Čech.
Jak už jsme řekli, jedná se pouze o obtížně prokazatelné hypotézy. Ale nejde v žádném případě o méně věrohodné teorie, než-li ty, kterými se český ministr zahraničí v Tel Avivu oháněl. Měl by si proto důkladně osvojit před svou další cestou do Izraele i tyto, veřejnosti méně známé poznatky a hypotézy. A nebo by měl napříště alespoň o „Praotci Šmuelovi“ jednoduše pomlčet.
Literatura:
Müller, Karl Valentin: Zur Rassen- und Volksgeschichte des böhmisch-mährischen Raumes. In: Das Böhmen und Mähren-Buch, Volkskampf und Reichraum. Volk und Reich Verlag Prag-Amsterdam-Berlin-Wien 1943
Müller, Karl Valentin: Deutsche Lebensströme im Aufstieg des Tschechentums. In: Deutsche Monatshefte : Zeitschr. für Geschichte u. Gegenwart d. Ostdeutschtums.- Leipzig 1942