 |
| "Je zde český národ proto, aby jako osamělá pivoňka vypučel, vykvetl, uvadl, či aby prostředkoval mezi svým okolím, na př. aby byl přechodiskem mezi romanogermánským Západem a slovanským Výcho- dem? Či je povolán, aby sám ze sebe vytvořil vlastní, novou kulturu, zcela nový zdroj tepla a světla? Vysta- čí-li však k tomu naše prostředky? Je ponětí to ve shodě s celou naší minulostí? Nebyli jsme snad v celém svém průběhu dějin v úzkém, nerozlučitelném styku se Západem, a chceme-li užíti nevážného výrazu, odnoží Německa?" (H. G. Schauer, 1886). Foto: Wikipedia |
V roce 1615 čeští stavové (stav vysoké šlechty, stav rytířský a stav měst) vydali nařízení, jakýsi jazykový zákon, kterým přikázali, aby se všechny děti v Čechách učily česky. Jen tak získají z dědictví po rodičích dvojnásobný podíl a nemovitosti, kdežto děti, které se česky nenaučí, smějí zdědit jen peníze. S okamžitou platností nesměl být též žádný cizozemec přijat do země, dokud se nenaučí česky, a jeho potomci až do třetího kolena nesměli zastávat úřad, což neplatilo pro cizojazyčné obyvatelstvo v zemi usedlé. Bylo to ale nařízení neúčinné, protože se nedalo kontrolovat. Neexistovala povinná školní docházka; jak tedy zjistit, kdo, kde a kdy se češtině učí? Co mělo být ještě pokládáno za znalost češtiny a co už ne? Německy mluvící obyvatelé království českého se tím ohroženi necítili, němčina byla odjakživa řečí obchodu a řemesel a dorozumívací řečí v celé zemi [Kučera, Rádl].
Potlačené české stavovské povstání ukončené bitvou na Bílé hoře bylo první fází prvního celoevropského válečného konfliktu, třicetileté války. V čele rebelujících českých stavů byli Němci (jazykově) ve většině [Klimek]. V bitvě na Bílé hoře bojovali Němci (jazykově) proti sobě, též Tataři proti kozákům a podobně. Byl to konflikt o moc mezi dvěma českými králi, nábožensky v podstatě neutrální, protestanté bojovali na obou stranách a v žádném případě to nebyl konflikt národnostní. Prohráli však jazykově čeští a jazykově němečtí protestanté Království českého. Z 27 vůdců stavovského povstání, českých pánů (zemsky) popravených 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí v Praze bylo jazykově 11 Němců [Jaksch]. Čechy a Moravu (ne však Slezsko) pak opouštěli čeští bratři a příslušníci dalších protestantských denominací pro svou víru, které se nechtěli vzdát kvůli prosazované zásadě cuius regio eius religio, čí vláda (zem), toho náboženství zavedená Augšpurským mírem, dohodou mezi císařem Karlem V. a říšskými knížaty 25. 9. 1555 ukončující období náboženských válek, bok po boku jazykově Češi i Němci v přibližně stejném počtu.
V některých částech Království českého mohli zůstat nebo se tam přestěhovat, aniž museli konvertovat ke katolictví nebo k víře židovské – do Ašska, což bylo tzv. říšské bezprostřední léno nebo do Slezska, Dolní a Horní Lužice, které byly tehdy integrální součástí Království českého. Pekař uvádí, že z Prahy se tak mezi léty 1624 a 1627 vystěhovalo na 400 měšťanských rodin [Pekař], celkem z Království českého asi 30.000 lidí. Účastníkům povstání propadl majetek, ostatní svobodní obyvatelé (ne tedy poddaní), kteří nebyli ochotni konvertovat ke katolicismu nebo k židovskému náboženství, mohli majetek prodat, nestačili-li jej prodat do svého odchodu ze země, mohli se za účelem jeho prodeje do země vracet.
Zcela typickým českým národním bludem je loučení Komenského a jeho druhů se zemí na Růžovém paloučku při odchodu do exilu; Komenský se o tom ve svých spisech a písemnostech vůbec nezmiňuje. Růžové paloučky však mají Češi pro jistotu dva: jeden u Žacléře v lokalitě Černá Voda a druhý péčí Aloise Jiráska u Litomyšle mezi obcemi Morašice a Újezdec. Proč by ale se měli loučit se zemí, když Slezsko začínající za Žacléřem bylo tehdy integrální součástí Království českého? A který rozumný exulant zakope zlatý kalich a tak se zbaví prostředků na přežití v nejbližší nejisté budoucnosti? Jirásek nesnesl, aby Růžový palouček byl v oblasti osídlené Němci a „přenesl“ jej k Litomyšli, kde široko daleko hranice nebyla. Malíři namalovali loučení Komenského s vlastí na plátna, jejichž reprodukce zamořily školy a nepravda se stala součástí české historie. Češi mají ze stejné národnostní nesnášenlivosti i dva České ráje, ale to je již jiná kapitola.
Po třicetileté válce byla země zbídačená, podobně jako převážná část německy mluvících zemí, počet obyvatel českého království klesl ze 3,000.000 na cca 800.000, ze 150.000 selských usedlostí zelo 80.000 prázdnotou. Velké části měst, která byla mnohem více postižena než venkov, byly v sutinách nebo chyběli obyvatelé. Např. v Táboře bylo 81 % domů opuštěných, Hradci Králové 70 %, v Litoměřicích 70 % atd. [Dvořák]. Obyvatelstvo bylo třeba nahradit, a protože Češi v jazykovém smyslu mimo hranice království nesídlili, stěhovali se do království vzhledem ke geografické blízkosti především Němci. S Němci a obyvateli z dnešního Holandska a Belgie přicházeli Románi z dnešní Francie, Itálie i další. Další vzestup přistěhovalectví do země nastal později za Marie Terezie, která začala podporovat podnikání.
V době pobělohorské byly zemské úřady pevně české, obsazeny českou šlechtou (zemsky). Mezi bitvou na Bílé hoře a tereziánskými reformami nezastával žádný cizinec žádný důležitý úřad v zemi: nejvyššího pražského purkrabího, českého kancléře, nejvyššího hofmistra, soudce, maršálka, komořího, prezidenta české komory a prezidenta apelačního dvora. Kromě toho příslušníci české šlechty měli vysoké funkce v císařských radách ve Vídni. Je pravda, že v té době cizí šlechta do českých zemí přicházela tak jako předtím, ale nezískala politickou moc – původní šlechta ji z rukou nepustila, navzdory tomu, že se o to někteří císaři snažili. Zemské sněmy se scházely jednou do roka. I z toho plyne, že veškerá absolutistická opatření musela být schválena a uvedena v život šlechtou českou.
Po bitvě na Bílé hoře se části majetku po protestantské šlechtě zmocnili i cizí vojenští dobrodruzi, avšak zdaleka největší část majetku si přisvojila šlechta česká (zemsky). Historik Josef Pekař uvádí, že statky zkonfiskované po Bílé hoře skoupila většinou česká šlechta nebo je dostala darem, a další historik Kamil Krofta dokázal, že úbytek česky mluvící šlechty, která odešla z náboženských důvodů, byl kompenzován vyhnáním německy mluvící české šlechty ze stejných důvodů a jejich majetek většinou připadl zůstavší šlechtě české [Groulík].
Období po bitvě na Bílé hoře vnímají Češi teprve od 19. století, ale zato dodnes, jako tři sta let poroby, temna, germanizace a utrpení pod cizí nadvládou, z které se národ osvobodil až vytvořením republiky. Takto se to vyučovalo a vyučuje v českých školách. Jde o mýtus, o cizí nadvládu se nejednalo, vliv katolické kultury byl kladný a prospěšný, ovšem za cenu rekatolizace. Vyšší školství nebylo ani před tímto „obdobím temna” jazykově české nebo německé, bylo latinské. Zavádění živého jazyka do výuky a vědy se začalo prosazovat teprve v ke konci 18. století a postupovalo ze severozápadní Evropy na jih a východ. Bylo to podmíněno tím, že zákony se začaly vydávat v živých jazycích, stejně jako encyklopedie a konverzační lexikony, které otevíraly cestu ke vzdělání lidem latiny neznalým. (Dodnes mají Češi v této oblasti obrovské manko. Kvalitní české nezastaralé encyklopedie nejsou a jednojazyčné univerzální výkladové slovníky neexistují.) Dá se říci, že kdyby vyhráli na Bílé hoře čeští stavové, zmizela by vlivem německých farářů čeština ze světa během dvou tří generací, tj. nejpozději za 75–80 let. O její uchování se zasloužili především jezuité, z nich zejména Bohuslav Balbín.
V roce 1784 byl na pražské univerzitě zaveden místo latiny jako vyučovací jazyk jazyk živý – němčina. Fakulty bohoslovecká a lékařská si zachovaly i nadále latinu jako vyučovací jazyk, v češtině a němčině se potom vyučovaly jen pastorální teologie a kursy pro porodní báby. Německá slovní zásoba odpovídala potřebě doby, měla i názvosloví odborné, čeština tyto požadavky nesplňovala. Nejen tehdy, ale prakticky až do posledních desetiletí 19. století. Vezmeme-li to detailněji podle jednotlivých oborů, tak v některých z nich chybí české názvosloví dodnes. Na to však člověk přijde jedině tehdy, překládá-li odborné texty do češtiny.
Tomáš Garrigue Masaryk a Hubert Gordon Schauer věděli velmi dobře, kde by Češi již byli, kdyby nemuseli vynakládat tolik energie na obnovu českého národa na jazykovém základě. Proto vznikla diskuse vyvolaná Schauerovým článkem Naše dvě otázky v prvním čísle časopisu Čas v prosinci 1886, zda se vůbec vyplatí chybějící české názvosloví vytvářet, zda není vhodnější se rovnou vyjadřovat německy při zachování si pocitu češství, obdobně jako Irové mluví anglicky, a nevyčerpávat se budováním jazykově odlišné kultury. Výbuch národoveckého hněvu byl tak velký, že dohnal Schauera k sebevraždě [Zeman], jiné zdroje uvádějí jako příčinu jeho smrti tuberkulózu. Masaryk, na rozdíl od Schauera, o tomto problému mlčel až do 19. 11. 1930, tedy 44 let, než v dopise historikovi Václavu Chaloupeckému ve slabosti české kultury spatřoval důvod, proč nedokázala vyvinout na Slováky dostatečně silný vliv, třeba při sjednocení se na jednom spisovném jazyce: „Jako Češi, tak i Slováci potřebovali a potřebují kulturně němčinu. V tom je i slabost“ [Zeman]. Latina ostatně měla dlouhou výdrž i jako dorozumívací řeč i mimo vyšší školství a univerzity; až do roku 1844 byla jednací řečí uherského říšského sněmu a po většinu 19. století byla úřední řečí v celé řadě uherských komitátů (stolice, župa, z latinského comitatus = hrabství).
I jiné aspekty podporovaly používání němčiny ve vysokém školství. Většina slovanských absolventů pražské univerzity byli právníci, kteří němčinu museli používat denně, tedy ji dokonale zvládnout. Na pražské univerzitě se ale přednášelo i česky. Zájem studentů o přednášky v češtině byl nevalný a to dokonce i mezi studenty filozofické fakulty, kde se vyučovala slavistika a kde byli studenti českého jazyka v převaze – zatímco v roce 1849 se na přednášky slavistiky v češtině zapsala stovka studentů, o pět let později to bylo šest studentů a v roce 1855 jen tři. Znalost němčiny byla nezbytnou podmínkou vzdělání, tedy i sociálního vzestupu. Pražská technika se rozdělila v roce 1869 a v roce 1882 se čeština prosadila na pražské univerzitě politickým rozdělením univerzity na část německou a českou.
Základním problémem, které provázel vydupávání českého jazyka v 19. století ze země, to jest terminologické obohacování tehdejší době již zcela nedostačujícího jazyka a jeho šíření, byla skutečnost, že „učit se německy znamenalo pro českého studenta učit se jazyku již vyspělému a jazyku elit… jeho status se tím zvyšoval. Naproti tomu učit se česky znamenalo… učit se jazyku poddaných a služebnictva“ [Hroch].
Další záporný vliv českého jazykového obrozenectví spočíval v tom, že žák na české triviální škole (z latinského trivium, protože se v nich vyučovaly kromě náboženství jen tři předměty: psaní, čtení a počítání) si jakžtakž osvojil, ale neupevnil české názvosloví, a na následné německé hlavní škole se seznamoval s německým výrazivem, které nemělo v češtině mnohdy vůbec ekvivalent (!). Pokud žáci po hlavní škole nepokračovali dále ve studiu, neosvojili si pořádně ani němčinu, ani svůj mateřský jazyk, češtinu [Hroch]. Pokud žák přestupoval z německé triviální školy do hlavní, tento problém odpadal. Lze s jistotou předpokládat, že děti vychovávané v českém jazyce zcela nedostačujícím potřebám doby, si tím nesli s sebou do dospělosti vzdělanostní deficit, který se vyrovnal teprve dokonalým zvládnutím němčiny. (Terminologický deficit češtiny trvá dodnes hlavně ve specializovaných oborech a je jen umně zamaskován.) Výsledkem bylo, že němčinu ovládalo mnoho vzdělaných Čechů, všichni, kteří prošli vyšším školstvím, kdežto jen nepatrná menšina Němců českých zemí uměla česky. To kromě výše uvedeného sociálního aspektu ovlivňoval i fakt, že čeština je mnohem obtížnější jazyk než němčina, nepodchytí-li ji člověk již v dětském věku.
V roce 1848 byla ve Vídni ustavena komise, jejímž úkolem bylo vytvoření české úřední terminologie, vážně míněný pokus rakouského mocnářství o odstranění nedostatečnosti a katastrofální zanedbanosti českého jazyka alespoň v této oblasti. Tedy se nedá tvrdit, že by se rakouské mocnářství snažilo potlačit užívání češtiny, naopak. Centrální úřady ve Vídni češtinu respektovaly, nechávaly zákony překládat do češtiny, výnosy a nařízení vydávaly rovnou i česky s tím, že česká verze má stejnou platnost jako německá (což už nebylo za první republiky v obráceném vztahu). Český jazyk se vyučoval i mimo české země na Vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt), ve Vojenské ženijní škole ve Vídni, na Vídeňské univerzitě, na Tereziánské stavovské akademii atd. [Glotz].
Zdroje:
Dvořák, L. F.: Vnitřní hospodářská politika Československé republiky. In: Kapras, Jan, Němec, Bohumil, Soukup, František (eds.): Idea československého státu. Národní rada československá, Praha 1936
Glotz, Peter: Die Vertreibung: Böhmen als Lehrstück. Ullstein, München 2003
Groulík, Karel: Böhmens Irrweg durch das 20. Jahrhundert. Vlastním nákladem, České Budějovice 1994
Hroch, Miroslav: Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Mladá fronta, Praha 1999
Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Langen Müller, München 1990
Klimek, Antonín: 30. 1. 1933 Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa. Havran, Praha 2003
Kučera, Rudolf: Kapitoly z dějin střední Evropy. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1992
Pekař, Josef: O smyslu českých dějin. Rozmluvy, Praha 1990
Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Melantrich, Praha 1993
Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002
Diskutujte o článku na blogu blogu Tomáše Krystlíka!