Adrian Preißinger
Ale i zcela po praktické stránce byl Nietzsche odkázaný na procházkovou hůl. Jeho myšlenky se nerodily v šerém pokoji, ale ve vysokých horách, které s oblibou vyhledával a kde kvapně vyplňoval mnoho poznámkových sešitů. Podstatná část z toho byla rozluštěna a otištěna až po jeho smrti a dala podnět k největším nedorozuměním.
Největší nedorozumění zajisté vzniká tehdy, pokud se uvedení na pravou míru využívá k tomu, že se nahromadí nové chyby. A právě to se Nietzschemu po roce 1945 stalo. Tehdy se všude rozšířilo přesvědčení, že Elisabeth spisy svého bratra při vydání padělala. A pouze v této padělané podobě prý texty byly použitelné pro nacionálněsocialistický výklad a vykonstruování jakéhosi národoveckého kultu okolo Nietzscheho. Ve skutečnosti prý, tvrdili „experti“, byl Nietzsche liberálně-postmoderním duchem, tvořícím kašparem, který si nezávazně pohrával se všemi možnými názory. Na tom je potud pravdy, že Elisabeth Försterová, rozená Nietzsche, po smrti svého bratra do jeho díla zasahovala. A tak z mnoha zanechaných poznámek sestavila novou knihu a opatřila jí titulem „Vůle k moci“ (Der Wille zur Macht). A také souhlasí, že právě toto dílo se pro nacionálněsocialistického filosofa Alfreda Baeumlera stalo směrodatným. K tomu je ale třeba ještě vědět, že plán vydat knihu s titulem „Vůle k moci“ je obsažený ve vlastních poznámkách Nietzscheho. A že Elisabeth sice prováděla vlastní uspořádání textu, ale nic k němu nedomýšlela. Každá věta z „Vůle k moci“ tedy také stojí v moderním kritickém celkovém vydání (zkratka KSA; Kritische Studienausgabe vyšlo poprvé v roce 1980 celkem v 15 oddílech a čerpalo z Nietzscheho literární pozůstalosti počínaje rokem 1869 – pozn. překl.). Ovšem ony politicky zajímavé pasáže lze v novém vydání nalézt pouze s obtížemi. A v tom určitě také spočívá úmysl takzvané kritiky textu. Nietzsche má být bagatelizován a jeho vnitřní spojení s nacionálním socialismem má být vymazáno.
Interpretace Nietzscheho představuje v duchovní vědě zaminované pole. A mnohé z nástrah nastavil filosof sám. V důležitých bodech se jeho výroky nejeví jednoznačně, jako například ty, jež se vztahují na Němce, Židy, národ (Nation), národ (Volk), rasu a na pravdu jako takovou. Náčrt z raného období s názvem „O pravdě a lži ve smyslu nikoliv morálním“ zkoumá otázku, zda vůbec existuje objektivita ležící mimo mocenské zájmy. Je to text, který by si měli dopřát i revizionisté.
Takzvaná Nietzscheho rozporuplnost má původ v tom, že se ve svých názorech zároveň vzdaluje těm, kteří tyto názory zdánlivě sdílejí, ovšem do značné míry je nepochopili správně. „Nebýt zaměňován“, zní jedno z jeho nejdůležitějších kréd. A tak nechtěl Nietzsche mít nic do činění s nacionály ani s národovci své doby, ačkoliv se sám nepřátelsky vyhrazoval vůči internacionalismu a humanismu. Filosof se nechtěl přidat již k tomu existujícímu, k vilémismu a císařství, ale cílil k něčemu novému. „Lásky k nejvzdálenějšímu“ si cenil více než každé lásky k bližnímu. S definicí německosti, jak jí nabízeli jeho nacionálně zaměření současníci, nebyl spokojen. Toto údajně „německé“ spojovalo biedermeiera s technicismem. Tak se ale Německo nemohlo stát motorem Evropy a garantem „velké politiky“.
Nacionální konzervativci se s jeho texty ztotožňovat nebudou. O to se postarají už „Ranní červánky“ (Morgenröte) a „Radostná věda“ (Fröhliche Wissenschaft), ve kterých je pozitivně přijato osvícenství a přírodní věda.
Aby byl člověk připraven na aktuální debatu, je potřeba, aby také věděl, že Nietzsche choval silnou nevraživost vůči antisemitům obvyklého formátu. Co mu vadí, je především zde panující spokojenost sama se sebou. Namísto pátrání po židovském duchu ve vlastní kultuře a v křesťanském dědictví, promítají tito antisemité všechen chybný vývoj do protivníka. Podle motta: Kdo nenávidí Židy a bojuje proti nim, nemusí zametat před vlastním prahem. Co ale Nietzsche Židům vyčítá, je jednoznačné: Je to „radikální falzifikace veškeré přírody, veškeré přirozenosti, veškeré reality, celého vnitřního světa, stejně jako toho vnějšího (...) vytvořili ze sebe protikladný pojem přírodních podmínek – obrátili popořadě náboženství, kult, morálku, dějiny, psychologii nenapravitelným způsobem v protiklad přírodních hodnot (...) ve svém přetrvávajícím účinku lidstvo zkazili tak, že Kristus dnes může cítit protižidovsky, aniž by se chápal být poslední židovskou konsekvenci.“ (Zdroj: „Antikrist“ – Der Antichrist, KSA s. 191)
Bezmála jako tragická se jeví rozmíška s Elisabethou, která si vzala za muže „antisemitu z povolání“ dr. Bernharda Förstera a vycestovala s ním na čas do Paraguay založit tam stát prostý Židů. Friedrich tento projekt sledoval s potutelnými poznámkami, ačkoliv sestra byla kdysi jeho největší důvěrnicí. Ale Nietzsche právě „židovskou otázku“ nechápe jako nějaké speciální téma, nýbrž za tím vidí rozhodnutí o budoucnosti světa.
V čem spočívá toto rozhodnutí? Odpověď je v podstatě snadná. Nietzsche se obrací proti všem metafyzickým a idealistickým „světům v pozadí“ a požaduje orientovat se podle konkrétních historických a biologických daností. „Zůstaňte věrní Zemi!“, zní zvolání „Zarathustry“. Kdo se drží této zásady, bezpochyby zjišťuje, že ohledně hodnot už dlouhou dobu nastoupila zvrácenost. Nietzsche své úsudky rád polemicky přiostřuje. Podle toho se všude to hnusné, nemocné, slabé a zvrhlé považuje za dobré a morálně převyšující, oproti čemuž to krásné a silné je silně podezíráno. Známe to. Filosof proto požaduje kompletní „přehodnocení hodnot“ a tím opětovné navázání na zdravý a přirozený prožitek.
Vskutku existuje mnoho styčných bodů s nacionálním socialismem. Ovšem žádná přímá shoda. Řeč o „tmavém znamení“ (v díle „Poutník a jeho stín“) se obzvláště dobře hodí k pojmu rasy, tak jak se vykrystalizoval u Nietzscheho. „Rasa“ se zde neomezuje na biologické a genetické znaky, nýbrž se vztahuje na vlastnosti, jež rezultují z výchovy a kulturního ražení. U Nietzscheho není obojí ještě jasně od sebe odděleno. Právem připisuje „pěstění“ (Zucht) ve smyslu výchovy a školení velký význam pro vytváření kultury. Tak ovšem činili již jiní filosofové, jako například zástupci německého idealismu. To nové a provokující spočívá u Nietzscheho v biologické konotaci „rasy“. V pasážích, jež se nacházejí v pozůstalosti a byly převzaty do díla „Vůle k moci“, docela konkrétně navrhuje zákony pro uzavírání manželství na podporu dědičně zdravého potomstva. To dovedlo zmíněného Alfreda Baeumlera k tomu, že Nietzscheho učinil přímého předchůdce. Z pohledu našich etnopluralistů by se jeho pozice naproti tomu mohla už jevit jako příliš „staropravicová“. „Alespoň se zdá, že je konec s oním druhem člověka (národ, rasa), pokud se stane tolerantním, přiznává stejná práva a nemá už pomyšlení na to, že by chtěl být pánem.“ (KSA 13, s. 343)
Jak ale máme pochopit ostré odsouzení ze strany univerzitního rektora a uznaného nacionálněsocialistického ideologa Ernsta Kriecka? Ten ironicky poznamenává: „Řečeno úhrnem: Nietzsche byl protivníkem socialismu, protivníkem nacionalismu a protivníkem rasové myšlenky. Pokud nebereme v úvahu tyto tři duchovní směry, tak by pak snad reprezentoval vynikajícího nacistu.“ Všímáme si tedy, že se v rámci Třetí říše formovalo také odmítavé stanovisko vůči Nietzschemu.
Ovšem protivníkem rasové myšlenky Nietzsche zajisté nebyl. Protivníkem nacionalismu byl jen potud, chápeme-li tím onen hurá-patriotismus císaře Viléma II. Protivníkem socialismu určitě byl. Ohledně tohoto argumentu má Ernst Krieck bezpochyby pravdu. Demokracie pro Nietzscheho znamená zchátrání autority, vládu nevydařených jedinců a úpadek kultury. A socialismus v jeho očích znamená jen vystupňování demokracie. Boj jako základní zákon života je zrušen a otevírá se „štěstí pasoucího se stáda“: „Čeho by ze všech sil chtěli dosáhnout, je všeobecné zelené štěstí pasoucího se stáda, při jistotě, žádném hrozícím nebezpečí, pohodě, usnadnění života pro každého; jejich nejhojněji odzpívané písně a nauky nesou názvy ,rovnost práv‘ a ,soucit se vším trpějícím‘ – a utrpení samotné chápou jako něco, co se musí odstranit. My obrácení, jež jsme otevřeli zrak a naše svědomí otázce, kde a kdy doposud rostlina jménem člověk vyrůstala nejsilněji do výše, se domníváme, že se tomu dělo pokaždé za obrácených podmínek.“ (KSA 5, s. 61)
Lze zde zjistit principiální protiklad vůči nacionálnímu socialismu [Nationalsozialismus]? Odpověď zní ano – pokud se nacionálním socialismem chápe „socialismus v nějaké zemi“. Tomuto směru lze také říkat jménem „nacionální bolševismus“ [Nationalbolschewismus] nebo „národní socialismus“ [nationaler Sozialismus; srovnej s Nationalsozialismus – pozn. překl.]. Takovéto představy Nietzsche vehementně odmítá. Pro něj aristokratický princip neplatí pouze mezi národy, nýbrž také v rámci jednoho národa. Patří k tomu poslušnost a podřízení se vůči tomu, kdo je vždy schopnostmi převyšující, a přidělování zásluh směrem shora místo kladení požadavků odspodu. Jeho volební heslo nezní „Štěstí a blahobyt pro všechny“, nýbrž naopak „Každému to jeho“.
Na postoji k Nietzschemu se také ukazuje, jaký názor má někdo o nacionálním socialismu. Ernst Krieck a jeho frakce zjevně vycházejí z německé varianty socialistického hnutí celku. Pokud naproti tomu sledujeme realitu ve Třetí říši, tak mnohé spíše odpovídá Nietzschemu než nějakým společenským utopiím. Sice existovala sociální zvýhodnění, ale pouze pro ty, jež se vyznačovali zasloužilým chováním či poskytovali vyhlídky na to, že budou prospěšní pro stát.
Jednotlivec vždy zůstává podřízen pospolitosti a vůle celku se soustředí ve Vůdci. V souladu s tím Nietzsche říká, že národy jsou pouze „oklikou“ k několika málo velkým mužům. Zapomíná zde ovšem na to, že také vůdcové, ať už v politice, v umění nebo ve vědě jsou odkázáni na rezonanci svých myšlenek. V tomto ohledu představuje solipsismus pro Nietzscheho vskutku problém, ze kterého se stane také jeho vlastní problém. Nepodaří se mu navodit kontakt ke svému národu nebo ke kruhu stejně smýšlejících osob. Tím lze také vysvětlit stálé zdravotní potíže, jež mu brání v práci. To co dokázal, si takřka vynutil na samotě a utrpení z ní. Přeci jenom tímto způsobem vznikla celá řada důležitých děl, jako například „Genealogie morálky“, „Na druhé straně dobra a zla“, „Tak pravil Zarathustra“, „Antikrist“. Ale jeho hlavní dílo zůstalo vězet v přípravě, protože tento myslitel nakonec skonal u zdi mlčení.
Nietzsche předstihl svou dobu a pro většinu lidí 19. století zůstal nepochopen. Hluboká obrácenost sama do sebe a cizota spočívá ale také v charakteru tohoto farářova syna z Röckenu. Pokud se proto škodolibě říká, že za Třetí říše by Nietzsche pravděpodobně skončil v koncentračním táboře nebo v emigraci, tak to může být docela pravda. To ale nemění nic na vnitřním příbuzenství a odráží pouze vztah k sestře, která mu zaopatřila pouze to, po čem on sám marně toužil, totiž po velkém politickém účinku.
Dílo Friedricha Nietzscheho je ve světonázorovém diskursu výtečnou zbraní, přesněji řečeno, nejdůležitějším duchovním svědkem, kterého máme. Žádný pozdější filosof ani přibližně nedosahuje jeho významu, který je navíc potvrzován všemi etablovanými institucemi. O Nietzschem toho dnes všichni filosofové publikují nejvíc. Studenti a profesoři tedy mají zájem na tom, postavit se vstříc „nebezpečným“ otázkám. A zároveň to ve svých zveřejněných textech opomíjejí. Ale ani pro nás není snadné pracovat s argumenty. Vinu má na tom Nietzscheho diferencovaný způsob myšlení, jež pokaždé zahrnuje i protiargumenty. Je potřeba rozpoznat, kde leží to hlavní zaměření.
Nietzsche se například opakovaně vyslovil proti svému současníkovi Charlesu Darwinovi. Toho se liberální interpreti s oblibou chytají, aby vůbec popřeli nějakou spojitost s biologií. Ve skutečnosti Nietzsche proti darwinismu předkládá jeden konkrétní argument. Odmítá definici života jako „boje o bytí“, protože člověk si nevystačí s pouhým přežitím, nýbrž usiluje o vybudování kultury. Tento popud Nietzsche označuje jako „vůli k moci“. On tedy Darwina vůbec neneguje, nýbrž s ohledem na kulturně tvůrčího člověka jej přesahuje a doplňuje evoluční nauku o novou dimenzi. Dalším kamenem úrazu je pojetí „nihilismu“. Postmoderní filosofové dělají, jako kdyby už neexistoval žádný určitý smysl. Proto by si člověk měl trávit čas všemožnými hrami a nesmysly. Pro Nietzscheho nihilismus ovšem není žádnou skutečností, nýbrž postojem, který svědčí o vlastní nedostatečnosti. Profeticky spatřuje v nihilismu velkého nepřítele nadcházející epochy.
Co asi Hitler udělal s Nietzscheho špacírkou? Sotva jí použil, spíše jí ale s respektem uschoval. Tak, jako se v jeho projevech a spisech nenacházejí žádné přímé citáty Nietzscheho. Navzdory tomu, tvrdíme, je Hitler bez Nietzscheho nemyslitelný. A také bez Nietzscheho nelze formulovat ony otázky, které na nás dnes ve stále větší míře dotírají. Stále ještě v jeho díle vězí konstatování, která nejsou publikována v žádných novinách. Zakázána naštěstí nejsou.