Stalin a „Československo“
Antonín J. Kožíšek, Polední List 10. 1. 1945
Pokud jde o české věci, dostává se stále častěji za pravdu těm, kteří stáli na stanovisku, že Dr. Beneš se svou politikou ztroskotal a každý jeho zásah do českých věcí je národu škodlivý. Potvrdilo se, že Dr. Beneš přes všechny sliby nemůže českému národu nic dát, protože mu jednak vůbec nejde o národ, nýbrž sleduje čistě sobecké cíle, jednak nemá žádného vlivu, neboť jak spojenci, tak bolševici nepoužívají Dr. Beneše a jeho emigrantské kliky ani tak k ovlivnění českého národa, jako pro zájmy vlastní. Podobnou úlohu hrál Dr. Beneš též za bývalé republiky. Nebylo mu proto těžké objevit se za stejných podmínek znovu na politické scéně, třebaže odstoupil dobrovolně a s vlastnoručním dopisem státnímu presidentu Dr. Emilu Háchovi dal najevo, že se nemíní více do českých záležitostí vměšovat.
Dr. Beneš se opíral nejdříve o Francii, pak se přestěhoval se svou židovsko-zednářskou emigrantskou klikou do Anglie a hledal pomoc také v USA. V té době jeho politika odpovídala zájmům západních velmocí, které se domnívaly, že český národ bude znovu ochoten sloužit podle záměrů versailleského diktátu. Porážka Francie tyto plány zhatila. Později nastoupili do zbraně bolševici a celkový plán uspořádání poválečné Evropy se změnil pod nátlakem bolševických požadavků, které nebylo možné okamžitě zamítnout, naopak bylo jim třeba povolit až do krajnosti, jak hádky kolem takzvaného ,západního bloku‘ potvrzují. Dr. Beneš se zatím přeorientoval a přiklonil se na stranu bolševiků, jimž sloužil již za bývalé republiky. Moskva sice nechtěla o Benešovi slyšet a Dr. Beneš se dostal ke Stalinovi jen přes Washington a proti přání Churchilla a Edena. V Moskvě uzavřel se Stalinem smlouvu o obnovení bývalého Československa. Tehdy jsme napsali, že Beneš provedl nejhloupější věc svého života. Nevěřili jsme, že Stalin své sliby splní a věděli jsme, že český národ nesvolí, aby se dostal pod bolševické jho.
Potvrdilo se, že jsme měli i tentokráte pravdu. Poznali jsme to jednak na Slovensku, kde bolševici vyhlásili v Turč. Sv. Martinu „slovenskou sovětskou republiku“ a v Banské Bystrici drželi všechny nitky povtstání a nedbali nijak Šrobárova „národního výboru“, který tu a tam chtěl být také československý. Benešovu generálu Viestovi znemožnili dokonce útěk do bezpečí, který se podařil všem, na kom měla Moskva zájem. Když se dostala sovětská vojska na Karpatskou Ukrajinu, emigrace jásala a hovořila již o novém Československu. Stavěli jsme se skepticky k těmto vítězným fanfárám. A zase jsme měli pravdu. Komunista Petruščák prohlásil v Londýně, že na Karpatské Ukrajině nebudou rozhodovat ani Češi, ani Slováci a v tištěných pokynech pro sovětské důstojníky na Karpatské Ukrajině, které otiskl spojenecký tisk, stálo psáno, že Karpatská Ukrajina musí být pokládána za součást Sovětského svazu. (...) Karpatská Ukrajina byla bolševiky vždy považována za jim národnostně příbuznou a zrovna v citované brožuře pokynů sovětským důstojníkům je psáno, že k bývalé čs. republice byla zařazena proti všemu právu, neboť národnostně a geopoliticky neměla s ní nic společného a patří proto k Sovětskému svazu.
Nejdříve zahnat bolševismus
Z projevu ministra E. Moravce na zasedání České ligy proti bolševismu dne 21. ledna 1945. Otiskl Polední List 23. 1. 1945
Na teheránské schůzce v prosinci roku 1943 bylo mezi Churchillem, Rooseveltem a Stalinem rozhodnuto, že se už neobnoví ve východní části střední Evropy mezi Baltským a Středozemním mořem jedenáct malých a středních států ve formě, jakou měly v roce 1937, nýbrž že si tento prostor Stalin politicky upraví podle svého. Beneš, chtěje zachránit co se dá, spěchal do Moskvy, ale smlouva, kterou tam sjednal, je cárem papíru. (...) Pět let slibovali londýnští emigranti českému národu obnovení zašlého státu ve starých hranicích a obnovení demokratických poměrů. Dnes však Beneš říká, že vlastně ani dobře neví, jak to u nás bude po této válce vyhlížet, kdyby ji vyhráli spojenci. Projevil obavy před občanskou válkou. Jak to ve skutečnosti myslí Stalin s Benešem, pokud jde o obnovu „Česko-Slovenska“, je vidět – jak připomněl ministr Moravec – z toho, že za slovenského povstání slovenská sovětská republika, o které se tehdy začalo mluvit, nechtěla mít s Česko-Slovenskem nic společného a že, když později sovětské vojsko obsadilo Podkarpatskou Rus, byly v Užhorodě umlčeny hlasy, které mluvily o Podkarpatské Rusi jako o součásti Česko-slovenské republiky. (...) Intervence Benešova zástupce Němce u sovětského ministra zahraničí Molotova v Moskvě byla bezvýsledná. Podkarpatská Rus s východním Slovenskem až po Tatry i se Štrbským Plesem mají náležet k sovětské Ukrajině. (...) Beneš zklamal důvěřivé české demokraty v roce 1938, když je ujišťoval, že má nejdokonalejší spojenecké smlouvy, jaké svět kdy viděl. Zklamal podruhé, když tvrdil, že má opět výtečnou smlouvu s Moskvou z roku 1943. (...) Ministr připomněl, že generál Vlasov organizuje ruskou armádu na osvobození své vlasti od bolševismu a pravil: Brání-li se bolševismu Rusové, Ukrajinci a ostatní národy východu, tím spíše se mu musíme bránit my, Evropané.
Naše odpověď
prof. Mir. Cásek, Polední List 27. 1. 1945
Takhle si to rozhodně Benešovi modláři nepřáli. Jejich myšlenka o idylickém „osvobození“ našeho lidu z německých rukou, doprovázená představou fanfár na Václavském náměstí, kde by staří demokratičtí partajníci vykřikovali zase hesla o znovunabyté „svobodě“ před lidem slzy radosti ronícím, mizí před skutečností, kterou nám dnes servíruje východ, kde Beneš musil oželet ve prospěch bolševiků Podkarpatskou Rus a kde všude bolševici po krutém řádění dávají národům pociťovat nejtvrdší pěst. (...) Bolševismus, jak vyplývá z jeho současného řádění, je naprosto lhostejný k svým obětem. U nás by povraždili Stalinovi vojáci nejenom Němce, nýbrž i Čechy a činili by naše lidi zodpovědnými za to, že vůbec pro Němce pracovali. Bolševické vojsko, postrádající přísunu, stravovalo by se u nás z české práce a mozolů a české ženy by měly možnost poznat „vymoženosti“ bolševického erotického života.
My a zítřek
František Frolík, Polední List 28. 1. 1945
I když tato válka má a bude mít historické důsledky jako málokterá z válek lidstva předtím, je a musí být přesto jen episodou v našem národním životě, který se nejen nesmí zastavit, ale nesmí být ani ohrožen. Uvažujme jasně: je jen málo národů v Evropě, jen tolik, že by k jejich spočítání stačily prsty na jedné ruce, které až dosud utrpěly v této válce tak málo ztrát hmotných i na životech, jako náš národ. Můžeme si přitom říci, že ani mravních ztrát u nás není, že válkou naše morálka neutrpěla, že velká většina nás si právě v této válce uvědomila hluboké kořeny svého národního cítění a pokud se tak snad nestalo všeobecně, je pro nás ziskem i tato skutečnost.
Věnujme pozornost nejdříve stránce zdánlivě podružné, stránce hospodářské. Právě v této válce se osvědčila česká práce vysokou měrou, neboť dostala příležitost dokázat, co umí. Neosvědčil se jen vysoký standard našeho dělníka, ale i inženýra a podnikatele, jemuž budiž připsáno ke cti, že za pevných hospodářských předpokladů stability práce se ve většině osvědčil i po stránce sociální. Věříme, že tato válka založila i tu tradici sociálního pochopení zaměstnavatele, která nebyla tak dlouho zakořeněna, dokud kapitálu nebylo vykázáno jeho správné místo v národním hospodářství. Pro starý systém tvoření zisků nebude už na tomto světě nikdy místa a věříme, že už nebude třeba nové války, aby nad ním udělala definitivně křížek. (...) Po stránce kulturní, dokud nebylo nutno vzhledem k nezbytným požadavkům války kulturní život omezit [od podzimu roku 1944 – pozn. red.], je náš zisk přímo nezměrný. Vrátili jsme se sami k sobě a objevili v naší české půdě zapomínané kulturní poklady, jejichž krása nás samozřejmě překvapila. Našli jsme svůj cit k české tvorbě, cit, který se neztratil, ale byl jen odstrčen. A co je nejhlavnější, připoutali jsme k této české kultuře vrstvy, které se jí ne z vlastní vůle vzdalovaly, ale které k ní neměly přístupu. Je jisté, že jedna návštěva divadla nebo koncertní síně neudělá z každého stálého návštěvníka – ale toto není zjevem jen u jediné společenské vrstvy. Až se tato válka skončí, teprve se bude sklízet však žeň dobré setby, a bude to žeň bohatá. I v kultuře se můžeme dívat na svůj zítřek bez obav.
A co v životě národním? Mnoho jsme zapomněli a mnohému se naučili. Zapomněli jsme ve velké části, že jsme si byli zbytečně jeden druhému cizí, naučili se tomu, že jsme dětmi jedné země a že jen z ní čerpáme svůj život. Na půdě holé skutečnosti jsme poznali, že jen myšlením na národní prospěch vždy a za každých okolností se cítíme uvnitř spokojeni a dobře, že právě tato válka nám mohla ukázat, jak jsme jeden druhému blízko a že se dovedeme dívat na velké události ne jako sobci, ale jako členové národní pospolitosti.