„Čech je náš úhlavní nepřítel“ aneb Tak trochu „Bouřlivé víno“ v rakouském vydání

Lukáš Beer 

Hlasatelka Milena Černá (Katharina Stembergerová) volá v srpnu 1968
z televizního studia Československé televize zoufale o pomoc. 
(Foto: Screenshot YouTube / Film "Bockerer IV – Prager Frühling")

V době, kdy jsem ještě navštěvoval základní školu, mne zaujalo v televizi vysílání české filmové komedie Václava Vorlíčka a Miloše Macourka „Bouřlivé víno“ natočené v roce 1976, ve které vystupuje mnoho známých a oblíbených českých herců. Jako „Husákovo dítě“ s patrně vrozeným protiproudovým temperamentem na mne už tehdy magicky působilo vše politicky ilegální a tabuizované. A jelikož se příběh „Bouřlivého vína“ odehrával v tehdy pro mne velmi vzdáleném roce 1968 ve fiktivní vesnici Pálavice na jižní Moravě, přesně řečeno přímo na československo-rakouských hranicích, nemohlo toto dílo ujít mému bdělému zájmu, ačkoliv mi samozřejmě bylo od počátku jasné, že půjde o komunistickou politickou agitku. Můj zájem nepochybně zintenzivnila i skutečnost, že některé scény filmu se natáčely v tehdy nepřístupném západním světě, konkrétně na vídeňské Mariahilferstraße plné obchodů, dále pak kousek od Ringu a od Prátru.

Ačkoliv je dnes tento normalizační film mnohými tvrdě odsuzován za svou komunistickou propagandu, tak nehledě na to bych jej určitě až tak nezatracoval a v záplavě dnešního „západního“ kulturního odpadu a dekadentního filmového hnusu se neobávám jej označit za více než průměrný. Bylo by navíc pokrytectvím povyšovat se dnes nad ideologickým poselstvím tohoto filmového příběhu, ve kterém hlavní charakterní roli moudrého komunisty obsadil Vladimír Menšík, uvědomí-li si člověk, že i dnes se natáčí plno ideologicky zmanipulovaných filmů o Druhé světové válce nebo „holocaustu“. Troufám si dokonce tvrdit. že „Bouřlivé víno“ má i v jistém ohledu nadčasovou platnost.

Z filmu "Bouřlivé víno" (1976): Zpravodajský tým rakouské televize ORF
na rakousko-československém přechodu vjíždí do ČSSR.

Jen krátce pro ty, kteří dějství neznají: V Pálavicích se píše rok 1968 a předseda místního vinařského družstva (Vladimír Menšík) je kritizovaný za zastaralý způsob hospodaření. Odmítne se podílet na plánu několika zdejších podnikavců, kteří chtějí založit nové vinařské družstvo a obchodovat s vínem na vlastní pěst. Spor o podnik, jehož jediným cílem je zisk na úkor státu, rozdělí vesnici na dva tábory. Novodobí podnikatelé ale ve své touze po penězích naletí hned prvním podvodníkům. Český emigrant Hrdlička (Jiří Vala) a jeho kumpán, oba žijící ve Vídní, si za poslední peníze nechá vyrobit vizitky neexistující firmy, zakoupí si luxusní oblečení, založí vlastní účet (se vkladem sto šilinků...) a s půjčeným mercedesem se vypraví do „bouřlivého“ Československa roku 1968. Naivní a po zisku toužící občané Pálavic Hrdličkovi naletí a vnutí mu nejen svoje peníze, ale snaží se mu zavděčit i svými dcerami.

Z filmu "Bouřlivé víno" (1976): V českém filmu z doby normalizace bylo
možno doprovázet dva české emigranty při jejich nákupech
na vídeňských nákupních tepnách.

Poměrně delší pasáže filmu se odehrávají překvapivě i ve Vídni. Dvojice českých emigrantů (22:47 ve fiktivní rakouské hospodě) se vypraví na nákupy na Mariahilferstraße (25:00), po které tehdy (tedy v polovině 70. let, kdy se film natáčel) nejenže jezdila ještě tramvaj, ale ve srovnání s tím, co lze vidět na stejných místech čtyřicet let poté, špacírovali na první pohled poněkud jiní lidé. Zatímco dnes se to na Mariahilferstraße jen „černá“ populací ze všech koutů světa, zejména z Balkánu, s Afriky a Asie, byl tehdy svět na dnešní poměry jaksi ještě v pořádku. Dvojice podvodníků si jde ještě kousek od Ringu nedaleko Votivkirche (Schottengasse, 39:25) otevřít vlastní účet do banky. Normalizátoři pochopitelně ale nemohli vylíčit život na Západě pouze v pěkném světle, tedy v přepychu a s atraktivními obchoďáky plnými luxusního, pro Čechoslováka nedostupného zboží. Předseda pálavického JZD, komunista Michal Janák (Vladimír Menšík) tuší nějakou křivárnu a vypraví se s přítelkyní v embéčku do Vídně vyhledat přímo adresu, na které se má nacházet ona emigranstká firma. Na místě (1:46:22, fiktivní ulice „Joachimstraße“ nedaleko Prátru) se nestačí divit – má před sebou dům s oprýskanou omítkou a než oba návštěvníci z Československa stoupají po schodech chudinského činžáku, poznamená Vladimír Menšík, že se bojí, aby zde nechytli někde blechy. Přítelkyně se zeptá chudé rakouské holčičky, hrající si na schodišti, kde má byt pan podnikatel Hrdlička. Další scéna bude mnohým notoricky známá: v bytě (dá-li se toto skladiště plné harampádí takto nazvat) se zrovna nachází nic netušící Hrdličkův kumpán, který je vyrušen ze spánku a otevře návštěvě z Československa jen v trenkách a ve vasilu...




Příběh nakonec skončí „pozitivně“ – komunista Janák odhalí podvodníky z Vídně a obhájí svou pozici v JZD. Film na jedné straně popisuje celkem věrně naivitu tzv. podnikatelů v té době. Současně ale propagandisticky zdůrazňuje pevnost a neomylnost komunistů. Tak trochu v něčem připomíná i atmosféru doby těsně po listopadu 1989, kdy vidina velkých peněz a moci prostě učinila z některých lidí zaslepené hlupáky. Kdyby film nebyl prosáklý skrz na skrz ideologickou normalizační osvětou, mohlo by se snad jednat o celkem podařenou venkovskou veselohru s kvalitním hereckým obsazením (např. i Iva Janžurová). Snímek má určitý nostalgický nádech a je podbarven příjemnou hudbou.

Z Filmu "Bockerer IV – Prager Frühling" (2003): Řezník Bockerer (Karl Mer-
katz, uprostřed) se svým kamarádem Hatzingerem (vlevo) na ÚV KSČ v Praze.

Na „Bouřlivé víno“ jsem si chtě nechtě musel vzpomenout, když jsem se seznámil s obsahem jisté rakouské „veselohry“ režiséra Franze Antela z roku 2003. Má totiž s českým filmem mnohé společného: příběh se odehrává v létě 1968, odehrává se také zároveň ve Vídni a v Československu (ve fiktivní vesnici Kostelec a v Praze). A je také o jednom podnikatelském pokusu v tehdejší reformní ČSSR, ač v jiné branži než vinařství.

Nutno předeslat, že film „Bockerer IV – Pražské jaro“ hereckými výkony, obsahem a v jiných směrech zdaleka nedosahuje úrovně českého filmu z roku 1976, je však v rakouské kinematografii jedinečný jednou věcí: není mi známo žádné jiné rakouské filmové nebo televizní dílo, které by tak obšírně bylo o Češích či, dejme tomu, o vzájemném rakousko-českém porozumění (pokud to trochu přitáhneme za vlasy).

Z filmu "Bockerer IV – Prager Frühling" (2003): V Kostelci to v létě
roku 1968 vře.

Jedná se o poslední film režiséra Franze Antela (1913-2007), muže „staré školy“, který se v Německu a Rakousku v 50. a 60. letech proslavil svými „heimatfilmy“ a filmy zachycujícími dobu monarchie. Film „Bockerer IV – Pražské jaro“ je čtvrtou a poslední částí řady celovečerních filmů o osudech vídeňského řezníka Karla Bockerera a jeho blízkých. Úvodní film (natočený v roce 1981) se odehrává ve Vídni a začíná se příchodem německých vojsk do dosavadního hlavního města Rakouska v březnu 1938. I tento film má ideologický podtext – Bockerer je vykreslen jako neoblomný člověk, který není žádný oportunista a neláme si hlavu z nějakého „vůdcovského kultu“. Ráno 20. dubna, kdy má narozeniny, vstane a hledá manželku. Když si jde otevřít svůj řeznický krámek, ulice jsou liduprázdné, jako kdyby snad byla neděle nebo nějaký státní svátek. Naivně se domnívá, že mu manželka šla obstarat nějaký dárek k narozeninám. Když jej ale pokárá na ulici strážník, jak je možné, že si dovoluje v den narozenin Vůdce otvírat obchod, začíná mu pomalu docházet, jak se věci mají. Manželka na jeho narozeniny zapomněla a místo toho šla oslavovat narozeniny Adolfa Hitlera na manifestaci. Karl Bockerer se časem dozví, že i jeho vlastní syn byl celou dobu před anšlusem ilegálně členem SA. Hlavní hrdina není žádný „odbojář“, ale díky své naivitě a „lidskosti“ proklouzává životem a na Gestapu jej považují za „neškodného podivína“. Bockerer tak trochu připomíná českého Švejka. Na mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě (!) v roce 1981 obdržel za hlavní roli Bockerera ocenění za „nejlepšího herce“ člověk, který jej ztvárnil: Karl Merkatz.

Komunistický funkcionář (Wolfgang Böck, vpravo) dělá podnikatelům,
kteří chtějí v Kostelci otevřít soukromé řeznictví, problémy. 
V noci bude krámek zdemolován....

Pokračování Bockerera bylo natočeno až o patnáct let později. Druhý díl se odehrával v roce 1950, třetí v roce 1956 částečně v Budapešti a poslední díl, natočený v roce 2003, vypráví o Pražském jaře.

Obličej rakouského herce Karla Merkatze může být mimochodem povědomý starším Jihočechům a Jihomoravanům, kteří v 70. a 80. letech intenzivně sledovali vysílání rakouské televize ORF (což v té době bylo v příhraničních českých a moravských domácnostech naprosto normální). Merkatz se proslavil svou hlavní rolí v televizním seriálu „Ein echter Wiener geht nicht unter“ (1975-1979), reprízovaném často i v 80. letech. Na českého diváka, neovládajícího nejtvrdší vídeňský idiom, působil televizní seriál jako příběh o něco nesrozumitelného hulákajících alkoholicích, žijících (na západní poměry) v docela nuzně vybavených domácnostech. (Ještě po třiceti letech mám v paměti slova mých rodičů: „No podívej se, oni na tom Západě nemají v bytech ani pořádnou chodbu a kuchyň mají s obejvákem spojenou dohromady. A ty škaredý tapety...“). Tvůrci seriálu kladli důraz na to, aby zobrazili každodenní život sociálně slabší dělnické rodiny a její „problémy“ při styku s „nafoukanými“ představiteli normální střední třídy. Hlavní hrdina, elektrikář Edmund, kterému se říkalo přezdívkou „Mundl“, bydlel se svou rodinou v dělnické čtvrti Favoriten. Byl poněkud prudké povahy a rozhodně neopovrhoval alkoholem. Podobně jako jeho soused, postavička Kurt Blahovec, který byl vyloženě notorickým alkoholikem a pracoval jako noční hlídač. I jeho manželka holdovala alkoholu. Subjektivně pociťovaná polovina vysílacího času seriálu zachycuje právě alkoholické excesy a temperamentní výbuchy hlavních protagonistů, a proto půlka země tento televizní seriál milovala, druhá nenáviděla. Je to otázka vkusu.

Typická scéna z televizního seriálu "Ein echter Wiener geht nicht unter"(1975-1979): Elektrikář "Mundl" přišel stejně jako všichni jeho kolegové o práci a proto se opil. Vysvětluje manželce Toni zoufalou situaci.

.Bockerer (vlevo) slaví s manželkou a českými studenty v hospodě.

Merkatz si tedy zahrál i v posledním díle „Bockerera“ o roce 1968. Zde se jako hlavní hrdina (dlouhou dobu sám a vdovec) rozhodl strávit svou svatební cestu v Československu, konkrétně v obci Kostelec, kde jeho nevlastní syn Gustl otevírá svůj řeznický krámek. Gustlova sestra je Češka, Milena Černá, která v Praze nadějně nastoupila cestu talentované televizní moderátorky. Její kamarád Pavel jí umožní vystupovat i ve zpravodajství Československé televize. Když se řezník Bockerer před svatbou opije s kamarádem ve vídeňském vinařském sklepě a prozradí mu svůj záměr podívat se do Československa, kde teď „vládne komunismus s lidskou tváří“, varuje jej přítel: „Ale Čech je náš úhlavní nepřítel.“ Bockerer se ohradí, že ty doby už jsou dávno pryč. Společně s manželkou a druhým kamarádem Hatzingerem se vydají do Kostelce, kde jsou srdečně přivítáni. Atmosféru pokazí však místní komunistický funkcionář (herec Wolfgang Böck), který podnikatelům začne dělat problémy a vyhrožuje. V noci, když Bockerer oslavuje s místními Čechy otevření obchodu, je krámek někým přepaden a zdemolován. Mezitím dostávají události v Praze spád. Reportérka Milena (Katharina Stembergerová) je přímo v centru dění a vystupuje v československé televizi. Na příkaz „stalinistů“ je Bockererův syn Gustl je uvězněn pro nekalou hospodářskou činnost. Bockerer se svým kamarádem Hatzingerem se marně snaží intervenovat na rakouském velvyslanectví v Praze a rozhodne se tedy vyhledat přímo Alexandera Dubčeka na ÚV KSČ. To se sice nepodaří, ale Bockererovi se díky Mileně Černé podaří dostat přímo do televizního vysílání, kde právě hovoří jeden významný československý ministr. Ministr Bockererovi vlídně přislíbí pomoc. V těchto hodinách se však situace začíná dramaticky vystupňovávat – do ČSSR vpadnou vojska Varšavské smlouvy a Rusové jdou po zaměstnancích Československé televize. Milena naposledy dramaticky apeluje a volá z televizního studia o pomoc. Bockererovi a spol. se nakonec podaří z Československa uprchnout.

Pražský esenbák načapá Bockerera přespávat v autě na místě, kde se nesmí
stát. Ale nakonec naleznou spolu společnou řeč díky kopané.

Rozhodně žádné veledílo, ale pro českého diváka místy zajímavé. Když Bockerer společně s  kamarádem na cestě za Dubčekem přespávají v Praze ve své dodávce, jsou ráno vyrušeni československým esenbákem. Ten s Bockererem brzy najde společnou řeč: fotbal. Zavzpomínají na nějaké zápasy vídeňského Rapidu s Čechy a muž SNB návštěvě z Rakouska nakonec rád poradí, kudy se dostat na ústřední výbor KSČ...