Smějeme se s Pepíčkem – Pepíčkův vzestup a (reálný) pád (II.)

Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš - Honza Masaryk - Betonáři - Volá Londýn, govorít Moskvá! - Evžen Löbl a UNRRA - O vzniku časopisu (1.) - O vzniku časopisu (2.) - Pepíčkův příběh a osud po konci války (1.)
Lukáš Beer
(s využitím uvedených studijních pramenů) 

Přesně před 70 lety bylo možno u nás zakoupit toto vydání časopisu 
Ejhle (z 1. ledna 1945), které na titulní stránce 
zobrazovalo Roosevelta, Churchilla a Stalina.

Reportér Pepíček všechny získané informace a poznatky osobitou formou sděloval čtenářům časopisu. Na pražském Žižkově obcházel několik domů, „anžto jsem si chtěl voťuknout, jak naši lidi se dívaj na ty Benešovy nezištný výzvy k vodboji proti Němcům. Podle mýho fištronu je to vod Beneše primovní nápad. Beneš jako přesvědčenej voptimista, jak si sám furt říká, ví dobře, že to s tím vodbojem dycky pro něj dobře dopadne. Příkladně dejme tomu, že by naši lidi toho Beneše uposlechli a vzbouřili se proti Němcům a vyhráli to. (...) Po zdařilom vodboji, až by byl vzduch čistej, tak by se co národní hrdina vrátil se svejma Židama do Prahy a pěkně by sebral smetánku z toho vodboje. Taky by se mohlo stát, že by se ten vodboj nemusel podařit. Pak by to všickni naši lidi vodskákali i s rodinama, ale i v takovým pádu Benešovi a jeho ctěnej rodině by se zasejc nic nestalo, anžto je i se svejma prachama skovanej v Londýně. V Londýně by jeho zásluhy uznali, řekli by, dělal co moh, a postarali by se vo něj. A von by měl zajištěný i se svou paničkou klidný stáří. A řekněte sami, nesvědčí to vo tom, že přesvědčenej voptimista Beneš není všema mastma mazanej politik a takový právě my ve vysokej politice potřebujem? Abych vybetrachtoval, jak daleko sme s přípravama na vodboj a co lidi těm Benešovejm výzvám říkaj, šel jsem po těch barácích. Vo vodboji se tam placama mluvilo, ale neviděl jsem žádný kvéry ani žádný kulomety.“

Pepíček bedlivě sleduje dění na pavlačích v Praze-Žižkově a zaznamenává si.

Například citoval fiktivního trafikanta Václava Homolku z někdejšího pohraničí: „Tady maj svejch 20 Vlast a 15 Viktorek a s tím vodbojem mně s vodpuštěním můžou vlést na záda. Já sem malej živnostník a žádnej velkej cvok. Copak to není vyložená cvokárna? Dyž sme v 38tým roce měli svoji armádu a byli po zuby vozbrojení a stáli sme už na hranicích, tak nám to ti mudrci sáhodlouze rozmlouvali, abysme proti Němcům nic nedělali. Teď když nemáme ani špuntovku, tak nás ty samí mudrci naváděj, abysme s holejma rukama šli proti Němcům. Kam bych to musel mít vokna, abych jim na ten anglickej špek ještě jednou skočil?“

Pan Koukolíček, velkoobchodník, Pepíčkovi vypověděl: „Já vosobně jsem pro to, aby naši lidi Beneše uposlechli a ten vodpor proti Němcům dělali. Ale mně, prosím, vynechte, mně do ničeho netahejte. Já dělám zasloužilejší práci hlavou a ne rukama! Já si svůj odboj proti Němcům už 3 roky poctivě dělám na revolučním poli černýho vobchodu. Doufám, že dyž by se ten vodboj poved, že mně vděčnej národ vrátí těch padesát tisíc pokuty za to sádlo. Taky na ňákej zbyťáček, coby národní mučedník si činím zákonitej nárok.“

Jaroslav Kvasnička, strojník, zase řekl: „To víte, já sem do toho vodboje celej žhavej. Já už v těch vodbojech mám praxi. Už jsem jeden dělal proti starýmu Rakousku a jen tak tak, že sem při ňom nepřišel vo krk. V okamžiku, jak náš hrdinný expresident coby parašutista seskočí na naše území, tak sofort do toho du. Už se na to těším, až uvidím, jak taky naši hrdinní izraelitičtí parašutisti budou vobětavě vobsazovat nejdůležitější strategický body, jako je Plodinová bursa, bankovní závody a jiný humánní podniky.“

Pepíček mezi "salonními bolšouny".

Aby se dozvěděl pozadí plánovaného povstání, vyhledal v ulicích Žižkova jistého občana Neskoříka, který v roce 1929 údajně pomohl Klementu Gottwaldovi převzít vedení komunistické strany (KSČ). Tento muž mu vysvětlil, jak si komunisté představují osvobození za pomoci „bratrů z Mongolska“. Majetek bohatých občanů měl být vyvlastněn, nepřátelé postříleni sovětskou tajnou službou. Mezi důležité revoluční výdobytky patřilo i zavedení „volné lásky“. „Rudej partizán“ Neskořík to osvětlil v interview s Pepíčkem: „Pro tuhlenctu volnou lásku už mám vyhlídnutou prima šťabajznu, je to ta mlíkařka z vedlejšího baráku. Ze svojí starou se dám sofort rozvést a dyby runcala, tak ji předám GPU k potrestání pro kontrarevoluci. Svoje tři fakany vodevzdám pionýrskej organisaci a tím pádem budu mít od nich pokoj. Pak mám eště vyhlídnutou další šťabajznu zasejc z protějšího baráku, až mně ta mlíkařka vomrzí. Teď de vo to, aby tu už naši ruský bratři z GPU co nejdřív byli, abych hlavně ty svatby nemusel dlouho vodkládat. Práci čest, továryši.“

Pepíček mezi "englofily" a "francouzofily".

Vedle komunistů a zástupců rozličných povolání potkával reportér Pepíček i další pozoruhodné skupiny osob. Většina z nich byla dobrým cílem humorem maskované propagandy. Hovořil například s „potápkami“, šmelináři, účastníky jazykových kurzů, „salónními bolšouny“ a „englofily“: „Tuhle mě chyt můj švára, takto hausmajstr u jednej moc fajnovej familie ve vile, řkouc, že se tam u nich na Vořechovce už dávaj k rudejm partyzánům! Zrovna prej u jeho chlebo- a pivodárců partyzánský rekruti držej válečnou poradu. Je to tam prej samej nóbl bolšoun, vostřílený kozáci, kerý už za republiky dělali v tej kafírně v Mánesu revoluci a coctaily. (...) Dyž jsme do tej vily vlezli, taxem sofort poznal, že de vo rudou baštu. Všecko tam bylo rudý. Běhouny na konku, tepichy v cimrách, v knihovně samá rudá literatura, celej kapitál von ňákýho pana Marxe (ten svůj měli asi ve šporkase), rudý víno, ksichty i nosy placama rudý, i ženský měly všechno na rudo, chlebárnu, nehty i vlasy. Byl tam taky takovej ňákej lepší kantor s kozou, furt lítal s kružítkem a měřil, jak sou bolšouni daleko vod Moravský Ostravy. ,Aha‘, povídám si, ,už sou celý nedočkavý, aby jim mohli jít naproti a slavnostně jim předat klíče vod Mánesu.‘ Taky furt mluvili vo lesech a vo ňákej vosamělej myslivně, asi tam chtěli vojensky voperovat. Taky furt sháněli, es-li sou k mání pod rukou ňáký ruksaky (to dá rozum, že polní kuchyni na zádech tahat nemůžou). ,Zdravstůjte tovaryši! Hodina pomsty udeřila!‘ zdvořile sem je pozdravil, aby věděli, že mám rudý móresy. Nejdřív na mne čučeli a pak ten jeden povídal: ,Poslouchej, Jacku, taxe mi zdá, že ten venkovskej pingl si z nás utahuje.“ (Nakonec mě chtěli vyhodit.) Von se totiž můj švára zmejlil. Voni to sice byli samý salonní bolšouni, dokonce byli mezi nima i takový, kerý sesumírovali pěkný knížky vo Rusku, dyž tam cestovali z vejpravama v salonních vagonech. Ale voni se nedohadovali vo ňákom partyzánství, anóbrž vo tom, kam se mají skovat. Ten kantor s tou kozou furt nadával Němcům, že nám to vosvobození tak blízko pouštěj a že prej by bylo nejlepší, skovat se do ňákej vosamělej myslivny.“

Ve vydáních z 1.11. a 15.11.1944 se Pepíček vysmívá 
generálu Viestovi a Goliánovi a jejich misi na Slovensku.

A zde je ukázka Pepíčkových zážitků s anglofily: „V naší ulici a v našom baráku se dycky ve voboru politickom fandilo podle voken. Ty lepší partaje, kerý maj vokna do ulic, kudy každý dvě hodiny choděj funusy, sou englofilové, francouzofilové a placama židofilové. Ty vostatní, kerý maj vokna jen do dvora, sou rusofilové. Některý politicky, některý jen zoologicky, jako naše hokyně. To je vyložená rusofilka! Ta v kvartýru má vodjakživa víc rusů než štěnic. (...) Tudle pod záminkou, že v rámci vosvobození sháním englo-americko-francouzsko-rusko-hebrejskej slovník, vosobně sem si voťuk ty engličanofily. Teda kvádro, lulku a vůbec všecko, pokud se vohozu tejče, měli englický, jen jim eště scházel ten englickej klid. Asi už ho nemohli nikde pod rukou sehnat. Byli vyplašený jako slepice. Voni dcky totiž počítali s tím, že do rajonu bejvalej republiky Engličani dycky dorazej dřív než bolšouni, ale teď, dyž viděj, že do tej Podkarpatskej Rusi a placama do Slovenska Engličani vesměs měli zpoždění, tak maj hlavy ve smutku. Ale taxi myslím, že by to těm englofilům s tím doražením mohlo bejt egál. Příkladně v tom Řecku Engličani dorazili, ale bolšouni tam englofily dorážej, jakoby nedorazili. Voni taky ty englofilové a francouzofilové maj teďkonc ňákou strašnou žízeň na našeho pana Beneše. To se teda divím. Dyť voni přece dycky říkali: Von Beneš ví dobře, co dělá, von dyby na beton nevěděl, že Engličani na území bejvalej republiky budou dřív, tak by nikdy ten pakt s těma bolšounama nepodepsal. (...) Taky chudáci sou ty děti těch englofilů a francouzofilů, kerý museli biflovat v těch anglickejch a francouzskejch gimplech. Co teď maj s těma pracně nabitejna vědomostma dělat, dyž na azbuku zapomněli! (...) Nakonec vám chci říct, že náš barák asi jako věčina lidí je vopravdu strašně pokročilej. Prolez sem ho vod sklepa až k půdě, našel sem tam všechny možný fily, ale myslím, že jedinej Čechofil jsem já.“

Ze svých prázdnin Pepíček kupříkladu podal zprávu o fámě, že německá menšina v Protektorátu se připravuje na blížící se kapitulaci a už si zabalila svoje batohy – což platilo i pro malé děti a kojence. Komentoval dokonce i povstání ve Varšavě. Horkokrevní a naivní Poláci se podle něj nechali vyprovokovat Sovětským svazem. Dále v Ejhle předpověděl, že všechny Sověty osvobozené národy mohou na konci očekávat „velkorysou přesídlovací akci na Sibiř“. Pepíčkovy aktuální rozbory situace vyznívají v některých případech krajně cynicky: Protože prý „bolšouni“ nedisponovali tolika vlaky a transportními prostředky, bylo třeba polskou populaci před zamýšleným vysídlením zmenšit. Podobně jako to Sověti provedli v Katyni, a pak znova tím, že schválně neposkytli pomoc povstání ve Varšavě. „Možno říct“, zamýšlel se Pepíček, „že když to budou bolšouni s Polákama eště ňákou dobu tak koulet, že na konec celej vosvobozenej polskej národ by se při tej jejich velkorysej přesídlovací akci pohodlně vešel do jednoho vlaku.“

V září 1944 seriál reagoval i na povstání na Slovensku. Za iniciátora vzpoury měl Pepíček Klementa Gottwalda, který se tak místo Beneše stal „Čechoslovákem číslo 1“. Poté co německé jednotky povstání koncem října 1944 potlačily, nechala redakce Ejhle Pepíčka vycestovat na Slovensko a napsat jeho první válečnou reportáž. V ní vylíčil útěk skupiny zbabělých partyzánů do Sovětského svazu a propíral „skandální chování“ generálů Goliana a Viesta, kteří povstání vedli. Vykreslil je jako operetní šašky, kteří se místo bojování akorát voněli parfémem a holdovali alkoholu: „Voni ten Viest a Golián byli vůbec moc divný lidi! Kapíruju, že jako stoupenci Jana Masaryka se rádi nalili, ale nový přitom bylo, což vyšlo najevo z jejich flaškovej pozůstalosti, že flandili nejvíc hořkou. Snad to bylo tím, že ty jejich válečný ouspěchy ňák špatně působily na to jejich zažívání. Taky tu hořkou doráželi spoustou červenýho vína, byly to hotový moře vína, že je nakonec z toho bolela hlava, tak že ráno museli po tom ouřadování snídat v posteli. (...) A pak Němci našli voba jenerály Viesta a Goliána někde v seně. (...) Škoda, že tam nebyl taky náš pan major Beneš. Moh už dneska bejt taky jenerálem. (...) Jen mi není jasný, esli se tam skovali před Němcama nebo před ruskejma spojencema. Ale spíš, že se tam skovali před bolšounama, anžto Viestovi bylo z toho polskýho povstání povědomo, že už tenkrát v Moskvě dělali velkej bengál a chtěli ty polský jenerály za jejich zásluhy dát před válečnej soud. No, a na ten jejich soud není jenerál Viest dvakrát zvědavej.“

Postupem času začal Pepíček intenzivněji strašit čtenáře „návratem Židů“ do „bolševických Čech“. Rovněž předvídal, že konec války budou provázet nepokoje, hluboká hospodářská krize a bezpříkladný nárůst lichvy, šmeliny a černého trhu. Vedle toho varoval také především před tím, že už se dělají černé listiny „zrádců“, kteří po „osvobození“ budou věšeni: „Snad si eště na to pamatujete, jak v londýnskom radiu, není to tak dlouho, nás nabádali, abysme si dělali tyhlencty seznamy vo politicky nespolehlivých (de nejen o Němce, ale de i vo takový Čechy, kerý nadávaji Židům, stýkají se s Němcema a vůbec nechválej starý časy a jdou s touhle dobou). To se musí nechat, voni některý naši lidi ten londýnskej rozhlas poslechli a tak prej na tehlectěch černejch listinách je těch politickejch delikventů tolik, že na ně ani všecky šibenice nebudou stačit, tak že budou muset bejt šibenice na lístky, tak Vám tedy radim, abyste kdo jste movitej, si vopatřili pod rukou už teď ňákou šibenici, anžto pak by už bylo pozdě.“

Na jaře roku 1945 se Pepíček rozhodl vydělat peníze. Věděl přesně, oč je na trhu největší zájem, a otevřel si u sebe doma agenturu, která zákazníkům nabízela, že jim opatří alibi na jejich chování v době války. Kupříkladu za pět cigaret (nebo 125 korun) slibovala firma dosvědčit, že se dotyčný alibista v hospodě veřejně těšil na komunisty. Mohl se těšit i na Beneše – za pouhé tři cigarety. Za kostku margarinu sliboval potvrdit, že dotyčný maloval na toaletě v kavárně srp a kladivo. Pepíček mohl být spokojen – podnik byl údajně velmi oblíben a tvořily se před ním dlouhé fronty.

V předposledním vydání Ejhle z 1. dubna 1945 seriál líčil příběh, kdy Pepíček šel k holičovi Patkovi, u kterého si „prominenti dávaj upravovat fousy a la Pepík [Josef Stalin], aby si to u Pepíka vyžehlili.“ Sotva holič začal na Pepíčkovi pracovat, oznamovaly sirény nálet: „S namydlenou hubou mě vyhodil z kšeftu. Taxem si to kvaltem šupajdil do krytu. (...) Zrovna, dyž vodhoukali konec, taxem našel kryt jak salonek.“ A hned provedl rozhovor s mužem, u kterého se směl ukrýt:

„Vašnosti, co souděj vo Jožkovi?“

„Jožka je fešák, už aby tady byl a vosvobodil mě od německýho jařma. Už ste snad, pane reportére, slyšel, jak úpím. Zas mně chtěj napařit novou pokutu kvůli těm krytům. Z bolšounů strach nemám, poněvadž nejsem seknutej německou propagandou. S těma se to, panečku, musí umět. Dyť voni prej sou strašně hravý jak koťata. Až příjdou do mýho baráku, tak je vodvedu někam na kolotoč, zaplatím za ně několik písniček najednou, ať se vozej na jelenu.“

(...)

„A do čeho budete investovat kapitál, přikoupíte si v Moskvě eště jeden činžák anebo budete financovat ňákej kolchoz?“

„No víte, jistota je jistota. Peníze a zlato s rodinou ukryju u jednoho majitele vosamělé chaty u lesa, kerýho mně doporučil můj právní zástupce – budou tam, než se to přežene.“

„A kdy se to přežene, pane domácí?“

„Až náš pan Beneš toho starýho dobráka Pepíka s těma fešákama vod čeky zdemokratizuje. Copak neříkal, že tam jede jako demokrat?“

Pepíček se nad tím zamýšlí a dospívá k závěru, „proč by pan Beneš s panem monsignorem Šrámkem nemohli přešupajdit Pepíka na fajnovýho salonního demokrata. No, a ty pány z GPU, ty pudou taky zdemokratizvat, možná, že z nich udělaj filatelisty, kerý místo sbírání kontrarevolucionářů budou sbírat známky.“

Naposledy vyšly Pepíčkovy glosy 15. dubna 1945. V posledním komentáři připomínal jmenování nové československé vlády 4. dubna 1945 v Košicích a vyjádřil se s neskrývanou ironií k rozdělení ministerských postů: „Ale jinak to náš pan Beneš rozdělil úplně spravedlivě a nezištně. Zatímco oni budou dělat ministry, tak my zas máme dělat partyzány.“ Nakonec Pepíčka v jeho hrané venkovské naivitě napadlo, že by mohl sám založit partyzánskou skupinu, když už to bylo tak populární. Mělo být zřejmé, že nejde o budoucí národní hrdiny, jak se tvrdilo v rozhlase londýnském i moskevském. Aby se legenda o vlastencích narušila, poslal Pepíček lstivě pozvánky na první odbojovou schůzi partyzánů-rekrutů i velkostatkářům, šmelinářům a ulejvákům s tím, že kdo nepřijde, toho po válce ohlásí sovětské bezpečnosti. I v tomto případě za ním přišla spousta lidí, avšak jen proto, aby mu předala lékařská vysvědčení o tělesné neschopnosti pro službu u partyzánů. A nejen vysvědčení o neschopnosti, nýbrž i úplatky, za něž měl Pepíček dosvědčit, že dotyčný „alibista“ sloužit chtěl, ale nemohl.

Petr Karlíček a Volker Mohn ve své studii uvádějí, že na rozdíl od jiného materiálu v Ejhle lze autory seriálu o Pepíčkovi určit jmenovitě. Všechny kresby jsou signovány šifrou „dh“ a pocházejí od Dobroslava Hauta. Text nenapsal nikdo jiný než Josef Opluštil, o kterém pojednávala předchozí část. Ten byl v květnu 1945 zatčen a poté hned odsouzen k mnoha letům žaláře (nutno ovšem připomenout, že nejen pro spolupráci s Ejhle).

Neznámým nebyl ani kreslíř Pepíčka, který pro Ejhle zhotovoval technicky nejnáročnější karikatury ve zdaleka nejvyšším počtu a většinou je signoval „dh“, jindy zas neskrýval své skutečné jméno Dobroslav Haut. O Hautovi však není dosud známo téměř nic. Zemřel za neznámých okolností ve věku 38 let 9. května 1945 a je pravděpodobné, že se mu spolupráce s Němci stala osudnou. Haut předtím býval před válkou pracovníkem časopisu Humoristické listy. Mnohé jeho kresby se nacházejí také v Kvítku, které vydávalo pražské nakladatelství Melantrich.

15. dubna 1945 se končí osud hlavního hrdiny časopisu Ejhle. Fiktivní postava Pepíčka (a tím vlastně oba jeho tvůrci, textař Opluštil a kreslíř Haut) se ještě několik málo dní před příchodem Rudé armády do Prahy otevřeně vysmívala nejen Edvardu Benešovi a čelným politickým představitelům „exilové vlády“, nýbrž i samotným „bolšounům“. Možná si právě i proto (vzhledem k naprosto bezvýchodné situaci) označení „hrdina“ zaslouží pravděpodobně oprávněněji než nejeden „partyzán posledních minut války“.

Konec

Prameny:

Průběžně Citáty z časopisu Ejhle (1944)

Petr Karlíček – Volker Mohn: „Naprostý propagandistický úspěch“? Humoristický časopis Ejhle (1944-1945). In: Acta Universitatis Carolinae, 2013.