 |
| Foto: Pavel Kamas |
Městečko s charakteristickými vinnými sklípky, typickými pro tuto oblast, a čítající dnes asi pět a půl tisíce obyvatel, zažilo ve své historii patrně spokojenější dny. A týká se to částečně i vnějšího půvabu. Omítky některých domů či vinných sklepů na hlavní dopravní tepně směrem na Vídeň, na „Brněnské ulici“, vystavené hluku a čmoudu z výfuků kolon automobilů, autobusů a náklaďáků také už něco pamatují a mimořádně hektický život kolem nich jim místy ubral na kráse. V letech 1910-1939 míval Poysdorf stabilně kolem 8.300 obyvatel, dnes jich má přesně o jednu třetinu méně.
V dubnu 2014 byl hned na hlavním tahu Brněnské ulice 28 – pro přijíždějící od severu po levé straně, bezprostředně před mírně točeným sjezdem přímo do centra k náměstí – otevřen výstavní a prodejní komplex vinařských produktů Vino Versum s místním „Weinmarktem“. Kolemprojíždějící si zvykli na – někdy i výstřednější – sem tam obměňované skulptury vystavované přímo před zmíněným objektem. Nyní se místní – ale především kolemprojíždějící zahraniční hosté – mohou pro změnu pokochat pohledem na takřka světoznámý nový „národní“ symbol Rakušanů a na svaté ztělesnění „tolerance“ samo v podobě skulptury zhotovené podle podobizny „Conchity Wurstové“. Jedná se o úsek silnice, po kterém se cesta mírně stáčí starobylým centrem, a proto zde kamiony mají předepsanou rychlost 30 km v hodině a díky zácpě zde kolona postává. „Conchita“ tedy zraku kolemprojíždějících určitě ujít nemůže a plní tak perfektní osvětovou funkci i pro desetitisíce občanů nových členských států EU...
Pravda, Poysdorf zažil ve své historii i horší katastrofy. Během posledních let Druhé světové války se zde odehrály nejen tvrdé boje mezi znepřátelenými stranami, ale obec byla i dějištěm ostudných válečných zločinů. Ještě v dubnu 1945 bylo během dvou náletů zničeno přes 40 místních domů. Dne 20. dubna se k obci přiblížila Rudá armáda a donutila kvůli přesile vojáky Wehrmachtu Poysdorf nakonec vyklidit. Němci krátce předtím stihli ještě vyhodit do vzduchu několik přístupových mostů a místní civilisté se schovávali ve vinných sklípcích. Po příchodu Sovětů došlo k vlně znásilňování, vražd a rabování. Rodiče, kteří se zdráhali prozradit sovětským vojákům úkryty svých dcer, byli alkoholizovanými ruskými vojáky biti a stříleni. Celkem 11 místních obyvatel takto tehdy přišlo o život a 11 dalších osob si samo před příchodem Rusů vzalo život. Nebyly ale jen „škody na životech“: celý Poysdorf byl Rusy vyrabován, mnohé budovy a zemědělské přístroje byly „jen tak“ zničeny, byly zapalovány stodoly, posekávány ovocné stromy a ničeny vinice a Rudá armáda si zabavila veškeré zásoby obilí a většinu dobytka. Zničeno bylo i místní museum a škola, zničeny byly i všechny léky v místní lékárně. Poysdorf byl pak po celé měsíce bez možností lékařské péče. Mnoho obětí znásilnění bylo nakaženo pohlavními nemocemi. Situace v obci se normalizovala až koncem léta a na podzim 1945.
Samozřejmě, že se tyto vzpomínky uchovaly dodnes v povědomí místních lidí – jinak tomu není ani v mnoha dalších východorakouských městech a vesnicích. Člověka až zaráží, že se nesetká ovšem nikdy s pamětnickými projevy antirusismu, které by nějak přežívaly dodnes. Porovná-li člověk médii pěstované nálady v obou zemích ohledně aktuálních vztahů s Ruskem, může jen žasnout nad tím, kde se v České republice bere tolik (mediálně popularizovaných) historicky odůvodňovaných antipatií vůči Moskvě.
Poysdorf přežil jaro roku 1945 a zajisté přežije i skulpturu „Conchity Wurst“. Zda se místní starousedlíci takřka mezinárodně vystaveným symbolem úpadku, hnusu a dekadence cítí poctěni, zůstává ovšem otázkou jinou.