Na Pegidě ve Vídni

Lukáš Beer 

Foto: screenshot YouTube/WienTV.org

Tak nějak mohl znít název příspěvku, který jsem původně pro Náš směr před týdnem zamýšlel napsat – nasát atmosféru první demonstrace hnutí Pegida v Rakousku a zdokumentovat vše důkladně odpovídajícím fotografickým materiálem, to měl být smysl této reportáže. Pořadatelé ohlásili zahájení akce na minulé pondělí 2. února v 18.30 v samotném centru Vídně. Hodinu a půl před zahájením „procházky městem“, jak pořadatelé a účastníci demonstracím hnutí Pegida běžně říkají, jsem však spěchaje na jiný, závazný termín do Brna, zrovna nasedl do auta a opouštěl po Brněnské ulici směrem k hranicím severní předměstí Floridsdorf, nad kterým se v té chvíli právě jakoby z ničeho nic roztrhla nepříjemným větrem poháněná nadílka sněhu a deště.

Místní média věnovala nahlášení premiérové akce hnutí Pegida v Rakousku poměrně velkou pozornost. Bylo tomu tak i přímo v den konání demonstrace – kolegům v kanceláři hraje každý den po celou pracovní dobu v pozadí veřejnoprávní hudební stanice Ö3 a Pegida byla tématickým obsahem všech hlavních zpráv od rána až do pozdního odpoledne. Samozřejmě, že se ve zprávách ke slovu dostávaly osobnosti, které se o hnutí vyjadřovaly kriticky. Nepřekvapilo, že v kritice nechyběla poznámka o německém pořadateli drážďanských demonstrací Pegidy, který se jak známo „sám odrovnal“ pózováním na fotografii, jež mělo napodobit Adolfa Hitlera. Jako poměrně otrlého znalce zpravodajství Ö3 mne už vůbec nepřekvapil fakt, že zrovna v předvečer konání první demonstrace hnutí Pegida ve Vídni, o které tato v zemi daleko nejposlouchanější rozhlasová stanice po celý den informovala, se do zpráv jakoby náhodou zatoulala zdánlivě nesouvisející informace o tom, že v bývalém koncentračním táboře Mauthausen někdo načmáral na zeď hákový kříž a celá věc se prošetřuje...

Ačkoliv jsem tedy přítomen na demonstraci Pegidy ve Vídni nakonec nebyl, z pořízených videozáznamů a díky obrazovému zpravodajství o události před týdnem vyplývá, že atmosféra doprovázející demonstraci se vůbec ničím nelišila od mně už i tak důvěrně známé atmosféry, která panuje pokaždé, když „antifašisté“ svolají do hlavního města Rakouska tisíce svých přívrženců. A sice v podobě místy i strach nahánějícího teroristicky vyhlížejícího a uřvaného mobu, snažícího se svým blokováním, řevem a pískotem přehlušit, umlčet, fyzicky znemožnit a koneckonců i zdeptat většinou mnohonásobně menší počet zcela poklidně jednajících a kultivovaně se projevujících účastníků té či oné akce, jež se stala trnem v oku neomarxistů a jejich pouličních kraválníků. Běžní reprezentanti „střední třídy“, jako muži a ženy všech věkových kategorií, mezi „antifašistickými aktivisty“ tvoří absolutní výjimku. Policie nasadila do akce 1200 policistů, jejichž účast si ovšem nevyžádala samotná akce hnutí Pegida, ale právě nebezpečí, které vyplývá pokaždé z toho, když „antifašisté“ svolávají své blokády a protidemonstrace, které mají jednoduše nahnat strach politickému protivníkovi a umlčet jej, pokud jeho akce nelze přímo ze zákona zakázat. Loni se „antifašistický“ mob dopustil při násilnostech ve Vídni demolování veřejného prostranství a částečně i obchodů při příležitosti konání buršáckého plesu – je klasickou ukázkou nehorázného překrucování skutečností „levicovými“ politiky a publicisty, poukazujícími na to, že rakouského daňového poplatníka stojí buršácké plesy každý rok nemalé výdaje. Ale proč tomu tak je? Policejní ochrana proti „antifašistickým“ násilníkům samozřejmě státní kasu něco stojí.

Na druhý den po demonstracích proběhla v tisku zpráva, že příznivců hnutí Pegida se mělo ve Vídni sejít jenom na 350 až 500 (pořadatelé hovořili o 1000), zatímco „antifašistů“ se dostavilo na 5000. Pozoruhodný na složení účastníků demonstrace proti hnutí Pegida byl vysoký podíl muslimů a jedinců pocházejících z islámských zemí, což musela konstatovat i redakce regionálního vysílání veřejnoprávní televize ORF. Ale i zde se jasně projevila tendenčnost zpravodajství: po „informaci“, že se na demonstraci hnutí Pegida měly vyskytovat i osoby, které zdravily zakázaným „německým pozdravem“, přineslo regionální zpravodajství z Vídně hned několik interview pouze s účastníky protidemonstrace "antifašistů". A krátce potom následovala odděleně vlastní zpráva, že neznámý pachatel načmáral na jednu vídeňskou mešitu hákový kříž. Na druhý den proběhly v médiích zprávy o tom, že se uvažuje o zákazu demonstrací hnutí Pegida, protože se na nich vyskytlo zdravení „nacistickým“ pozdravem.

Na všech videozáznamech z demonstrace před týdnem je docela jasně patrno, že mezi účastníky demonstrace hnutí Pegida naprosto převažovali zcela „normální lidé“ – mladí, staří, ale i ženy i děti. To rakouská média samozřejmě zamlčet a zcela skrýt nemohla. Je pochopitelné, že česká média v tomto ohledu měla větší prostor ke zkreslování faktů. A tak neudivuje, když židovský publicista Richard Seemann ve svém příspěvku pro Český rozhlas naprosto neobjektivně podsouvá:

„Mezi přívrženci Pegidy byli přítomni neonacisté zdravící zdviženou pravicí, fotbaloví chuligáni, představitelé pravicově populistických Svobodných a s nimi spřízněných buršáků. Na pět tisíc odpůrců Pegidy na Svatoštěpánském náměstí pak vyjádřilo odpor proti rasistické vlně zasahující i Rakousko a šoku, které vyvolává existence této v Německu vzniklé organizace.“

Mezi shromážděnými lidmi se skutečně objevili i "fotbaloví chuligáni", ale dokonce i reportéři velmi zaujatého bulvárního deníku Österreich konstatovali, že účastníci demonstrace Pegidy se skládali ze všech vrstev společnosti ("včetně liberálních"), což o účastnících "antifašistické demonstrace" rozhodně říci nelze.

Následující Seemanovy informace jsou však pravdivé: Proti nástupu Pegidy ve Vídni se rozhodně vyslovila „hnutí za lidská práva“, řada katolických organizací a odbory. Představitel Zelených v parlamentě Albert Steinhauser prohlásil, že jde o pokus chuligánské scény a pravicových extremistů pod novou etiketou získat podporu veřejnosti. Prezident vídeňské izraelitské náboženské obce Oskar Deutsch označil páteční buršácký bál, který předcházel této akci, za „ostudu Rakouska“.

V této Seemannově informaci chybí ještě ona perlička, že citovaný politik Zelených, Steinhauser, rozšiřoval za účelem diskreditace hnutí Pegida nikým nepotvrzenou a nikým také nepřevzatou informaci, že vedle „nacistického pozdravu“ se na akci mělo vyskytnout také vyvolávání hesla „Kdo neskáče, je Žid“. (Seemann, který se v Českém rozhlasu stylizuje do pozice nezávislého novináře referujícího o dění v německy mluvících zemích, už vůbec zamlčuje, že to jsou právě rakouští Zelení, kteří se loni zapletli do výzev k násilnostem na protiburšácké demonstraci, když dali prostor k výzvě jednomu uskupení „antifašistických“ chuligánů na svých stránkách.) Seemanem zmíněné „lidskoprávní organizace“ (SOS Mitmensch) požadovaly na druhý den zákaz demonstrací hnutí Pegida a v podobném duchu se vyjádřili i někteří představitelé Zelených a sociální demokracie.

Protivníci Pegidy předčasné ukončení její demonstrace před týdnem označili za „úspěch rezolutních antifašistů a antifašistek“. Jejich bojové heslo znělo „Ani metr pro Pegidu“ a v tomto duchu – upřít druhým, pokud ne násilím, tak alespoň fyzickou blokádou a hlukem, právo vyjádřit svůj legitimní názor – se jim skutečně zadařilo. 

Podobný scénář se včera v předvečer odehrál i v hornorakouském Linci, kam Pegida svolala svou druhou demonstraci. I zde bylo (dle policejních údajů) asi 150 příznivců Pegidy obklíčeno přibližně desetinásobkem protidemonstrantů, kteří jim zablokovali cestu a tak celou akci ukončili. Mezi „antifašisty“ bylo opět mnoho takových, kteří se alespoň zmohli házet po odcházejících příznivcích Pegidy sněhové koule a plechovky, když nebyla policie nablízku. Na předcházející "antifašistické" demonstraci na lineckém hlavním náměstí bylo možno vidět transparenty jako „Uprchlíci vítáni!“ nebo „Pestrost místo hnědé!“. Jako hlavní řečník zde vystoupil jistý Willy Mernyi z „Mauthausenského výboru“, což je spolek, založený v roce 1987 „vykonávající pedagogickou a vědeckou činnost“ ohledně existence bývalého koncentračního tábora Mauthausen. Mernyi řekl, že pravicový extremismus se mezitím uhnízdil ve středu společnosti, a apeloval, že se nesmí spustit z očí.

Mernyi má v jednom pravdu: to, čemu zcela nepřiměřeně říká „pravicový extremismus“ v souvislosti s hnutím Pediga, skutečně může odrážet (latentní) názory a postoje „středu společnosti“, a s uřvanými „fašistoidními“ bojůvkami agresivních „antifašistů“ na ulicích se mainstream očividně neztotožňuje. Smutnou, ale nepřekvapující realitou ovšem je, že veřejnost nechává očividně tendenční zpravodajství médií, stejně jako umlčující metody „antifašistických“ bojůvek a jejich politických štváčů v pozadí, očividně chladnou.