Evropská charta (2.)
Werner Daitz
Evropské právo rodiny národů se bude vyznačovat tím, že suverenity, které byly doposud vymyšleny jako nejvyšší a poslední právní jednotky, se budou muset vzdát části těchto své suverenity ve prospěch suverenity rodiny národů, tedy celé Evropy. Tato ztráta státní a tím i formální suverenity a formální diferenciace se ovšem více než dostatečně vyrovná přírůstkem národní suverenity, který, co se jí týče, nemá oddělující účinek, nýbrž navzdory veškeré skutečné, aktivní diferenciaci působí jako pojidlo v biologické celistvosti rodiny národů. Díky tomu se postaví živé právo se svou přirozenou diferenciací opět nad umělé, pouze formální právo a jeho nepřirozené přetržení živých společenství. Tomuto živému právu rodiny národů podléhají všichni členové rodiny národů stejným způsobem: v tom smyslu, že totiž blaho celku rodiny národů má přednost před zištností jednotlivých národů.
Také příslušný vůdčí národ každé rodiny národů je, podobně jako každý další člen rodiny, vázán na imanentní životní a mravní zákon rodiny národů. Protože ale rodina národů je dynamickou, a nikoli organickou jednotkou, tj. skládá se ze samostatných jednotek a nikoli z nesamostatných prvků, nemůže být spravována centrálně, nýbrž může být pouze vedena ze svého celku. Neboť je to onen věčný rozdíl mezi správním a vůdcovským systémem, mezi statickým a dynamickým systémem, v tom smyslu, že správní systém má za předpoklad nesamostatné, funkčně vázané prvky, které samy o sobě nemohou existovat. Naproti tomu vůdcovský systém sestává z relativně samostatných, v rámci celku volně pohyblivých jednotek. Organismu je vždy vlastní hierarchická struktura, a proto je vázán na čas: zrodí se, žije a umírá, když nastane jeho čas. Je vždycky koncem. Dynamický vůdcovský systém se naproti tomu neustále sám obnovuje ze živých sil svých jednotek. Je původnímu životu bližší než organismus. Proto nemůže být rodina národů nikdy srovnávána s organismem, stejně jako jednotlivá rodina [autor má na mysli bežnou lidskou rodinu jako základní jednotku – pozn. NS] či národní rodina. Není žádným organickým, nýbrž je biologickým útvarem, dynamickým celkem, společenstvím, které se neustále obnovuje ze sebe samého, které není žádným koncem. Pouze vůdcovský princip je přiměřený jejímu charakteru. Proto odpovídá, jak jsem již často vysvětloval, nejlépe přirovnání vůdcovské struktury rodiny národů planetárnímu systému.
V planetárním systému neustále vládne dynamický stav rovnováhy. Nejen Slunce přitahuje planety, a nejen planety přitahují měsíce, nýbrž i obráceně přispívají měsíce a planety svou přitažlivostí vůči planetám a Slunci svou měrou ke stavu vyváženosti. Každé těleso, jedno zda velké či malé, má také svůj podíl na vedení odpovídajíc své přirozené váze. Určuje jej samo svým výkonem pro celek. Tak je tomu i ve vůdcovském systému rodiny národů. Výkon národa pro celou rodinu národů bude vždy odpovídat jeho skutečnému podílu na vedení. Přitom nerozhoduje počet příslušníků nějakého národa; malý národ dokáže často vykonat mnohem větší přínos pro celek než národ, který má mnohem větší počet příslušníků. V tom se právě liší systém přirozené demokracie, který opět vzniká ze životního zákona národů a rodin národů, od systému formální demokracie, umělých velkoprostorových útvarů – totiž v tom, že v jednom systému jsou hlasy váženy, ale v druhém jsou hlasy počítány. A tak nabízí dynamický řád vedení v planetárním systému nejlepší přirovnání a příklad znázornění vůdcovské struktury rodiny národů, a tím i pro Evropskou chartu.
Ale předpoklady této přirozené demokracie v rámci evropské rodiny národů, předpoklady evropského socialismu a anti-imperialistického vůdcovského systému ovšem tvoří stále ony tři, námi shora vyvinuté základní požadavky, jež rezultují ze životního zákona každé rodiny národů: zaprvé uznání stejné národní cti a dít různorodosti životního stylu každého národa, zadruhé vzájemné upřednostňování evropských národů mezi sebou ve všech oblastech jejich života, a zatřetí společná obrana společného životního prostoru.
Zatímco jsme se zde nepokoušeli ukázat základy a strukturu nového evropského řádu pomocí nějakých právních konstrukcí nebo více či méně svévolného teritoriálního vyhraničování, nýbrž jsme tak činili vycházeje z jejich věčného životního zákona, a tím zároveň chtěli ukázat základ nového velkoprostorového práva jako práva rodiny národů, je třeba se ještě krátce věnovat vztahu jednotlivých rodin národů a jejich velkoprostorů mezi sebou. (...) Jižní kontinenty musí z hlediska zásobení energií pomáhat zásobovat severní kontinenty. (...) A tak se bude muset i Afrika, ačkoliv tomu dnes všechny skutečnosti a realita zdánlivě odporují, přeci za několik málo desetiletí spojit ve svém celku jako nutný tropický komplementář s Evropou ve Velkoevropu, ve velkoevropskou sféru blahobytu. Druhově a prostorově cizí severoamerické síly, které dnes působí v Africe, budou muset působením přírodních sil prostřednictvím nadcházející americké revoluce, jejíž brzký nástup jsme vylíčili jako jev vyplývající z přírodního zákona (také pan Wallace, současný viceprezident USA, ji ve své knize z roku 1934 předpověděl již na rok 1944), nevyhnutelně Afriku opět vyklidit.
Tento proces přičleňování předpokládá z donucení okolnostmi naprostou proměnu dosavadní tzv. koloniální politiky, která představovala pouze „výkvět“ liberalistické epochy. Evropa již nebude na příslušníky černé rodiny národů nahlížet jako na objekty vykořisťování, jak tomu doposavad bylo pod anglickým vedením, a nebude je, jak se tomu až po vypuknutí této války dělo, nutit v mase 280.000 lidí do diamantových a zlatých dolů jižní Afriky a vytrhávat je tak z jejich přirozených životních řádů a donucovat je vykonávat neplodnou práci, díky čemuž jsou biologicky a morálně naprosto ničeni. Naopak, budou využívání jako domorodí pěstitelé ke zužitkování své africké půdy pro ně samotné a pro Evropu. Rodina evropských národů poskytne vedle dozorčí správy protislužbu také formou své technické, organizační a vojenské tvůrčí a zabezpečovací síly, které se u příslušníků černé rodiny národů nedostává. Ale i Afrika se může dlouhodobě otevřít a zúrodnit se k užitku obou rodin národů pouze prostřednictvím domorodců. Osídlení Afriky – s výjimkou severní Afriky – národy bílé rasy by dlouhodobě vždy vedlo za několik generací k jejich degeneraci a ke změně jejich druhu, jak dokazuje problém zchudlých bělochů v jižní Africe, kteří klesli téměř na úroveň černého lumpenproletariátu. – (...) Ještě před dvěma tisíci lety byla rozsáhlá území Sahary obyvatelná. Je patrné, jaké obrovské úkoly jsou také zde kladeny politice životního prostoru. Tyto úkoly nikdy nemohou být vyřešeny že soukromokapitalistického zorného úhlu. Jak jsme viděli, pomocí nich může být Afrika pouze vypleněna, ale nikdy znovu uspořádána.
To stejné platí také pro budoucí spolupráci Severní a Jižní Ameriky. Takzvané „pokojné“ pronikání, které dolarový imperialismus dnes provádí v jižní Americe, není nic jiného než drancování a soukromokapitalistické vykořisťování Jižní Ameriky Amerikou Severní. Teprve přirozená politika životního prostoru, založená na oboustranném respektu z různorodosti severoamerické a jihoamerické biologické substance, bude vůbec schopná vést ke zdravé a nenucené spolupráci na sebe navzájem odkázaných životních prostorů. I toto bude možné pouze prostřednictvím nadcházející revoluce v Severní Americe, která opět zjedná platnost zákonům opravdové velkoprostorové politiky, a tím propůjčí Severní Americe anti-imperialistický postoj. Amerika to pravděpodobně bude mít nejtěžší na cestě k novému řádu a postoji, a proto bude zřejmě západní pilíř nového světového pořádku, Velkoamerika, zřízena až jako poslední, což by vzhledem k biologickém mládí e nevyzrálosti severoamerického kontinentu také nijak zvlášť neudivovalo.
Takže vidíme, jak se svět v budoucnu rozčlení dle biologických zákonů skutečných životních velkoprostorů do tří velkých celků: Velkoevropy, Velkoasie a Velkoameriky, z nichž každý se zase bude tvořit ze životních prostorů dvou rodin národů. Tři velké celky, jež politicky, hospodářsky a kulturně do značné míry, více než každá z jejich součástí, spočívají v sobě a navenek budou a budou muset vykazovat anti-imperialistický postoj. Protože veškeré pomocné prostředky, které potřebují pro poklidný život ze svého vlastního prostoru a ze svých vlastních sil, naleznou u sebe doma. Nikdo už nebude mít zapotřebí tomu druhému odstřihávat cesty pro dovoz surovin nebo potravin nebo nebude nucen, násilně a ze stejného důvodu si k nim hledajíc cesty, pronikat do životních prostorů jiných rodin národů.
(...)
Tím také poprvé zavádíme rodinu národů na základě její biologicky-politické reality (jak byla také vysvětlena Vůdcem) jako právní subjekt do právní nauky. Tím se v rámci rodiny národů zakládá mravní právo, jež opravňuje a zavazuje všechny členy. Dosavadní rozdílné právní řády a rozdíly v hodnocení práva v rámci evropské rodiny národů („jejichž udržení nastálo v tak ohraničeném domě jako je Evropa“ bylo taktéž Vůdcem označeno za „málo moudré“), spočívaly všechny koneckonců v tom, že jednotlivé národy byly chápány jako izolované, autonomní jednotky, jež se pouze na základě mezinárodněprávních smluv dobrovolně vzdávaly části své absolutní svobody a které poněkud uznávaly určitou volnou vazbu na nanejvýš mlhavé mezinárodněprávní a mezistátní zásady (jež se ale v kritickém případě ukázaly jako příliš slabé). (...) Zavedení rodiny národů jako nadřazeného právního subjektu nad dosavadními právními subjekty národ a stát znamená naprostou revoluci v dosavadní právní nauce a obzvláště v mezinárodním právu tím, že doposud neomezená mezinárodněprávní smluvní svoboda národa a státu bude v budoucnu rozhodující měrou omezena uznáním nadřazené právní svrchovanosti rodiny národů. Národ a stát se v budoucnu budou moci mezinárodněprávně vázat pouze v souhlasu s vůdčí mocí rodiny národů, která je ze své strany taktéž vázána na životní, a tím i morální zákon rodiny národů!
Pokračování seriálu ZDE