 |
| MF Dnes informovala o plánech bourání domů v Horním Jiřetíně. |
Tyto tendence zde byly ostatně vždycky a pořád ostatně měly týž důvod, třeba už za oněch zmíněných komunistů. Avšak i přes represe, jichž byli schopni právě oni, toto sebezáchovné státní snažení vyvolalo zejména ve druhé polovině osmdesátých let minulého století natolik silný odpor, že se stal integrální části sil, které dohromady způsobily jejich konečný pád v roce 1989.
Třebaže mezitím musely v důsledku průmyslové těžby uhlí zmizet desítky, jestli ne stovky obcí a dokonce i celý starý královský Most, právě po roce 1989 bylo mezi potřebami státu a vůlí místního obyvatelstva v Podkrušnohoří přece jen dosaženo určitého konsenzu v podobě stanovení „územních limitů těžby hnědého uhlí“. Jinými slovy: bylo poměrně jasně řečeno, že až dosud se těžilo tam a tam, ale že odteď se těžba v určitých oblastech dál rozšiřovat nebude. Jak už to tak ale u nás vcelku běžně chodí, velebný mír, takto rozklenutý nad zbylými dosud těžbou uhlí nezasaženými místy na Chomutovsku a Mostecku, vydržel jen asi do roku 2006. To když přišly na pořad dne první vážné debaty o (slušně řečeno) prolomení velké většiny předtím potvrzených a platných těžebních omezení.
Šlo ovšem jen o první, i když značně neblahou vlaštovku. V letech hned tomu následujících totiž tyto průlomové tendence sílily až k dnešnímu stavu, kdy už je celkem jasné, že je osud obydlených míst, ke svému neštěstí dosud živořících v severočeském hnědouhelném revíru (rozuměj: v zájmové sféře známých uhlobaronů i naopak celkem neznámých státních úředníků) zpečetěn. A není přitom nejmenšího divu, protože hnědé uhlí, ukryté v údajně mohutných slojích a celkem snadno dostupné hned pod povrchem, je možná poslední komoditou, která sice výše naznačený státní deficit nikdy nezachrání, ale možná, že může oddálit jinak zřejmě nevyhnutelné zřícení celého toho vzdušného zámku, jímž dnešní Česká republika je, jakkoli bychom ji jistě tak rádi viděli docela jinak.
Souvislé území, volně rozložené v pohraničních horách Čech a Moravy a leckde dokonce i daleko pod nimi, ovšemže směrem do vnitrozemí, se sice v běhu staletí nazývalo různě, ale nakonec se pro ně velmi dobře vžil obecně užívaný název Sudety. Nejpozději od konce třináctého století bylo bezpečně osídleno tzv. českými Němci, kteří zde tvořili homogenní kulturní a posléze i hospodářský svébytný celek.
Meritem této krátké úvahy „o dobrém pláči na špatném hrobě“ ovšem není celkem běžný historický rozbor otázek kdo Němce do Čech (a na Moravu) pozval a proč, ani dějinný popis jejich dalšího vývoje v Čechách, kde byli stejně doma jako česká majorita, a už vůbec ne věčné neomrzitelné mudrování, kdo se na sobě navzájem víc provinil - zda oni, anebo Češi (spolu s Moravany). Od toho jsou jiné noviny a celá řada jiných publikačních příležitostí a diskusních fór.
Pro náš případ by mělo stačit pouhé, i když nezvratné konstatování, že sudetoněmecký národ vytvořil pro svou komunitu v daném geografickém prostředí pevnou národní jednotku s vlastní kulturou, zvyky i fungující průmyslovou a komerční strukturou, která byla zejména posledních sto, sto padesát let před počátkem druhé světové války nad jiné významným přínosem pro České království a poté i pro Československou republiku.
Přitom platí, že tito sudetští Němci (až na epizodu kolem Vánoc roku 1918 a samozřejmě až na značně nepěkné finále třicátých let dvacátého století) nikdy nepomýšleli na jiný způsob své národní existence, než v rámci českého státu – a to ať se vůči nim v různých dobách choval jakkoli. A pokud tomu tak právě roku 1938 a dříve bylo, byli za to potrestáni způsobem, jaký historie civilizovaných zemí nezná.
Když byly právě pod značně obludným heslem uplatňování kolektivní viny víc jak tři miliony sudetských Němců vyhnány po květnu 1945 ze svých domovů, k tomu za statisícových ztrát na životech, majetkových pohrom a za okolností, které se i dnes pero vypsat zdráhá, vítězní Češi se pokusili takto vzniklé geopolitické vakuum zaplnit nikoli svými elitami (protože těch bylo zapotřebí uvnitř země a tak jako tak jich bylo pro takový případ málo), nýbrž - ber kde ber - vesměs sociálním a demografickým odpadem z tuzemska a především z Východu. Jak tento sociálně-inženýrský pokus, provedený věrně ve stylu Josefa Stalina a jeho očistných stěhování celých národů, dopadl, ovšem víme: jeho výsledkem jsou celé pohraniční kraje, jež nedosáhly celkové úrovně těch vnitrozemských ani za sedmdesát let a stovky tisíc „nových osadníků“, kteří si zde ve své většině skutečně nezvykli ani ve třetí generaci.
Jenomže to není zdaleka všechno, protože s původními českými „zněmčelými“ oblastmi je to dodnes stejné jako se Slezskem i s částmi Pomořan a Východního Pruska, protože ty potkal s koncem poslední světové války přibližně stejný osud. Ani tam, stejně jako u nás, se totiž podařilo naroubovat „nový život“ na trosky bývalého německého kulturního prostředí, navíc s následky, které jsou zpravidla provždy neodčinitelné.
Dejme tomu, že českomoravský sudetský prostor utrpěl značné ztráty už během a v důsledku válečných let. Jenomže skutečnou katastrofu sem přineslo teprve naznačené „osídlování“, respektive „dosídlování pohraničí“, a to nejen po roce 1945, nýbrž realizované více méně dodnes. Nejenže Češi ztratili jejich násilným vyhnáním již zde uvedený počet svých pracovitých a obchodně i z hlediska výrobního potenciálu slibných spoluobčanů. Především nedokázali takto získaná území fungujícím způsobem zabydlet a v pravém smyslu toho slova rozvíjet, to už vůbec ne.
Přímým důsledkem toho je na nespočetných místech ekologicky vyřízená původní krajina, stejně nespočítatelné ruiny historických památek i dříve pozoruhodných objektů občanské zástavby, ale i celých průmyslových komplexů a dalších nemovitých komodit. Buď nebyla vůle, zájem, nebo peníze, anebo všechno tohle dohromady. Jestli nebylo často úmyslné ničení sudetoněmeckých reziduí dokonce značně ošidným a vždy pošetilým výrazem české národní pýchy.
Celkový rozsah této hmotné katastrofy je přitom takový, že se nikdy nikomu nepodařilo skutečný počet takto vzniklých ztrát stanovit přesně. Abychom se však dostali k hlavnímu námětu tohoto článku, hned k tomu dodejme, že je přesto (alespoň orientačně) běžně uváděn hodnotou tři a půl tisíce (sic!) buď docela, anebo z velké části „zaniklých“ měst, vsí a osad – o samotách a drobných stavbách už vůbec nemluvě.
Nikdy nikdo netvrdil, že zejména Chomutovsko a Mostecko bylo – na rozdíl od jiných „původně zněmčelých“ krajů - vždy čistě německé, respektive sudetoněmecké. Není a nebylo tomu tak, protože už podle oficiálních válečných statistik zde totiž vzhledem ke specifickému charakteru lokální výroby (doly, chemický průmysl a podobně) žilo a zejména pracovalo nikoli zanedbatelné množství rodilých a o své národnosti přesvědčených Čechů. Přitom odsud mnozí z nich neodešli ani po roce 1938, natož aby byli ze svých pracovních míst vyháněni.
Pokud však jde o Horní Jiřetín, tedy o jedno z míst nyní přímo ohrožených nadále patrně již neodvratným rozšiřováním povrchové průmyslové těžby hnědého uhlí, opravdu by mne zajímalo, jak je to zrovna s těmi, kteří se proti tomuto procesu v místě tolik bouří.
Jinými slovy: rád bych věděl, kolik z nich opravdu pochází rodem z Obergeorgenthalu, jak se toto podhorské, sice starobylé, nicméně povýtce hornické městečko původně jmenovalo po staletí.
Dejme tomu, že si ti, co zde žijí dnes, své domy, o které zde přijdou, vystavěli, anebo si své zdejší domovy vybudovali obvykle nákladnou rekonstrukcí původní zástavby. Ať je to ale jak chce, v každém případě přinejmenším oni budou mít nyní tu zlou možnost pocítit, jak asi bylo tolika stovkám tisíc jejich dnes už dávných německých spoluobčanů, když jim byl ze dne na den přikázán stejný osud. Přesto, že se tak přes všechno stane v jistě mnohem civilizovanější formě, než zde bývalo doslova českým národním obyčejem v letech 1945 až 1947.
Nikoli, nikdy nepřeji nikomu nic zlého. A Jiřetínským, kteří se nikoli vlastní vinou, nýbrž jen a jen zlou shodou náhod ocitli v centru reálně nepřekonatelných zájmů, to už vůbec ne. Dokonce ctím jejich vůli „zůstat doma“, jsou-li o správnosti tohoto svého nahlížení na město, o které nyní jde, přesvědčeni. Přesto však Horní Jiřetín zřejmě už brzy zmizí z povrchu zemského.
Stane-li se tak opravdu, sice to jistě ex post vyvolá značný, jistěže po právu negativní ohlas v médiích a naprosto přirozený odpor lidí buď tím přímo postižených, anebo i jen rozumně uvažujících a tedy rovněž spravedlivě rozhořčených.
Ptám se však: až budou buldozery a jiné zemní stroje případně rovnat se zemí poslední zbytky tohoto města, rozpomene se přece jen někdo na osud těch tři a půl tisíce jiných sudetoněmeckých míst, která na této cestě ke zmaru do nebytí Horní Jiřetín předešla?
A napadne k tomu někoho navíc, že to, co se takto stane, může docela dobře být součástí dějinného trestu za toto tak pohodlné a sebestředně přehlíživé předchozí zapomínání?