Pozn. redakce NS: Následující text v některých bodech nemusí reprezentovat redakční stanovisko. Redakce však text ráda zveřejňuje s poukázáním na iniciování přínosné a věcné polemiky.
Ne, není to tak. Píšu totiž tyto řádky už pár minut po dvanácté. Respektive po půlnoci. Tedy po té půlnoci, kterou si západní demokracie malovaly jako svatý limit, po kterém všechno zlé skončí - stejně slabošsky a naivně, jak slabé a naivní jsou samy.
Opravdu je neděle, patnáctého února 2015, a opravdu uplynula už víc jak hodina od momentu, kdy se podle zbožných přání už dopředu, dávno předtím, k vlastnímu konci odsouzených slabochů, měly na východní Ukrajině rozhostit mír, klid a vzájemné láskyplné porozumění. To podle „mírových dohod“, které dva tři dny předtím tytéž západní demokracie s tak upocenou snaživostí uplácaly uvnitř pozlaceného černého hradu minského hrdlořeza s východním už brzy značně krvavým despotou.
Jak přitom bylo do té doby právě těmito demokraty proskribovanému Lukašenkovi, jenž byl takto uznán jako mírotvortce, rovný mezi rovnými a respektovaný státník, si dovedu představit. Jak Putinovi, který tak snadno svým vydíráním potenciální válkou postavil do latě evropskou politickou elitu, už méně – to ale ostatně docela stejně jako cokoli dalšího, co si tento další, v pořadí již kolikátý expanzívní ruský car, v nejbližší době zamane.
Opravdu je nyní půl jedné v noci ze soboty na neděli a podle toho, co hlásí společně Česká televize, pan Karas odněkud z ukrajinského pekla, a světové agentury, je jasné, že minský nikoli předtím solidně vystavěný domek, nýbrž pouhopouhá chatrč z karet nespadla, nýbrž že ji odvála palba těžkých děl a raket, která (jak hloupé!) ani teď neustala. A tedy, že ona tak složitě uplácaná plichta prostě nevyšla.
Přirovnávání předchozích jednání o faktickém odstoupení ukrajinského Krymu Rusům, a stejně tak vysokého jednání v Minsku před pár dny, k mnichovské konferenci z podzimu roku 1938 je ovšem nejen známkou hlubokých mezer v historickém vzdělání těch, kteří se o něco takového pokoušejí, ale především hloubky jejich politické naivity. V Mnichově totiž tenkrát opravdu nešlo o „český“ Liberec, Karlovy Vary a Opavsko, a už vůbec ne o momentálně rozjitřené národní city nějakých Čechů v zemi, o které nic nevíme, ale o to, aby „demokratická“ Evropa získala i za tuto celkem drobnou cenu alespoň nějaký čas pro přípravu své nevyhnutelné příští války s Hitlerem. Což o minské plichtě vůbec neplatí a to už proto, že táž Evropa, ovšem nyní ta současná, na jakoukoli příští, zdá se že rovněž nevyhnutelnou válku, nezačala vážně ani pomýšlet, natož se na ni smysluplně připravovat.
Když však jsme u těch historickým reminiscencí: už když se rozpomeneme třeba jen na gymnaziální hodiny dějepisu, je nabíledni, že to, co se právě teď děje na východní Ukrajině, nezačalo před rokem, nýbrž že zde zrálo už od zdánlivého páru bolševického impéria koncem minulého tisíciletí, před sedmdesáti lety a konečně i po staletí předtím. Jenomže tomu tak bylo někde daleko na Východě a nenašel se nikdo, kdo by o tom řekl pravdu, a aby proti tomu cokoli reálně udělal, to muž vůbec ne. Myslím na straně západních demokracií, které něčemu takovému účinně zabránily naposledy v roce 1945, navíc z důvodů, které je lépe podrobněji nerozebírat – nejen proto, že je to podle platných zákonů dokonce trestné.
 |
| Autor napsal knihu 11 důvodů, proč Adolf Hitler nevyhrál válku |
Aby bylo jasno: aniž bych se chlubil, o historii hrůz existence a odvěkého fungování východního stepního nebezpečí vím hodně. Lhostejno, zda se děly za poválečných bolševiků, za Stalina, za Kateřiny II,, za Petra Velikého, či za mongolských chánů. Východní člověk neměl pro své vládce cenu nikdy a to, že se oběti současné východní války oblékají jako Evropané, že bydlí ve zděných domech, svítí elektrikou a jezdí v privátních autech se spalovacími motory, je jen zdánlivá slupka chvilkové reality, která může snadno pominout.
Jejich skutečné mentalitě však nelze porozumět nikdy a žebříček jejich osobních životních hodnot je nám vzdálen měrou, jejíž rozměr si nedovedeme představit. Jsou to pro nás cizí lidé a jejich boj, ve skutečnosti jeden z celé dlouhé řady tolika jiných, nás nemůže zajímat. Pokud se ovšem bude i nadále odehrávat jen někde na Východě, v čemž právě tkví jádro pudla, které by nás naopak zajímat mělo, dokonce velmi!
Již jsem naznačil, že s aktuálním vzájemným střílením se Rusů a Ukrajinců, stejně jako s programovým planýrováním jejich měst, vesnic a konečně i životů, nechci mít nic společného – asi tak, jako jsou mi k dnešku vcelku lhostejné hekatomby, způsobené v raném středověku Džingischánem, jehož si vládci Kyjevské Rusi pustili domů ostatně sami a dobrovolně.
Ačkoli zejména naši rusofilové tvrdí cosi naprosto jiného, nemáme s těmito národy vůbec nic společného, respektive neměli bychom, mít. Jenomže naši demokraticky zvolení zástupci ani za čtvrt století nenašli (anebo skoro jistě ani neměli v úmyslu najít) způsob, jakým by se mohla tzv. Česká republika zbavit osudové závislosti na ruské naftě a plynu, takže je cosi jako blábolení o mocném dubisku na Východě, stejně jako blouznění o (o rovněž nikdy fakticky neexistující) slovanské vzájemnosti, pořád ještě účelově trpěným obyčejem.
Žvanili jsme a stále ještě žvaníme cosi o českém návratu do Evropy a přitom nerozsvítíme žárovku a neujedeme ani kilometr bez toho, že by to v Kremlu dovolili. Tak zvaná Česká armáda je drobným dobrovolným spolkem, jehož velení si ještě k tomu dovoluje se vší vážností spoléhat na nějakých sedm tisíc „záloh“ majora (?) Marhoula. „Praví muži na pravých místech“ zbavili zemi její původní hospodářské soběstačnosti a jim velmi podobní rovněž už dávno dokázali vymýtit z mladých myslí i poslední zbytky patriotismu minulých generací. Načež, asi aby to bylo celé, se prakticky celé české politické zastoupení tváří (také navýsost vážně), že bude s to na východní konflikt jakýmkoli reálným způsobem reagovat.
Přitom si, jestliže přece jen k něčemu dojde, budeme moci už vzhledem k právě uvedenému výrazně neblahému faktickému stavu věcí jen gratulovat, najde-li se zase jednou v pravou chvíli alespoň nějaký nový Beneš, který to celé (snad ještě včas) vzdá – tak, jak bývá ustáleným národním zvykem osvědčeně, už po staletí.
To jsme dopadli! Vřelý dík, Masaryku, díky, Havle, díky vy všichni, jimž tak skvěle sype parazitování na nešťastném českém státě (a na národu, který ji je „demokraticky“ zvolil do svého čela). Jedině díky vám všem dohromady totiž nyní musíme sebezáchovně předstírat příbuzenství s nám dokonale cizí hordou.
„V hodině dvanácté“ bylo v moderních českých dějinách voláno už jednou. Avšak volající nejenže zůstal oslyšen, ale byl za svou snahu provždy (?) odsouzen. Kdo že to byl, poučení vědí, a ti co ne, jeho slova a zejména cíl stejně nikdy nepochopí.
Teď je půl sedmé ráno a – jak tvrdí české zprávy - na Ukrajině se střílí vesele dál, ačkoli se tem minimálně se zřetelem na aktuální roční dobu jistě chumelí. A především tak, jak si to především ti, do jejichž rukou jsme se tak snadno vydali, naprosto nepředstavovali.
Moc, moc rád bych se pletl, ale plísní demokracie a zhoubou věčného lhaní si do vlastní kapsy prolezlá Evropa, už svou šanci ztratila. Svou programovou nevůlí vůči schopným individualitám totiž už zřejmě nebude nadále mít svá vítězná Katalaunská pole, Covadongo roku 722, Poitiers 732, ani Vídeň 1683.
Východní stepní nebezpečí mírovými návrhy, dobrou vůlí, falešným humanismem, naivní vírou v to lepší v člověku, ani nejlepšími úmysly jednoduše nezastavíš. A kdo ví, zda také proto, že před nějakými sedmdesáti lety Evropa odmítla zejména z dnešního pohledu poslední jedině možné radikální řešení vlastní spásy, jí k docela jiným datům (tedy například k rokům 1914 a 1939) nepřibude ještě 15. únor 2015.
Jestliže ano, můžeme si za to - jako věrní pokračovatelé fatálního omylu našich předků – jen a jen sami.
Důvodně však pochybuji, že nás toto vědomí (pokud se tam s námi ovšem budou chtít příští vítězové vůbec vozit) na Sibiři zahřeje.