 |
| Národní divadlo uvádí komedii Václava Havla "Zahradní slavnost". "Příběh přizpůsobivého snaživce, který se prožvaní do lepší společnosti likvidátorů a zahajovačů a požadované mimikry dokáže přijmout tak dokonale, že ho ani vlastní rodiče nepoznávají, je velmi, velmi současný", uvádí se na stránkách divadla. |
Inscenace Havlovy „Zahradní slavnosti“, o které je takto řeč, na mne totiž zapůsobila do té míry, že jsem ještě na ten šok navazující noci sedl a napsal v té věci osobní dopis panu doc. MgA Janu Burianovi, řediteli první české scény. Ráno ovšem opravdu bývá moudřejší večera a tak jsem ten dopis sice uložil, ale – patrně v návalu jiné práce – neodeslal a postupně jsem na něj zapomněl.
Jenomže prakticky nic z toho, o čem jsem v něm psal původně, naprosto nepřestalo, ba právě naopak: prakticky denně jsem u nás oslovován „kulturou“, která nemá se skutečnou kulturou prakticky nic společného a stejně tak jsem doslova ničen permanentní záplavou s tím spojených plytkostí, laciností a vůbec zbytečností, které mají dohromady společné to, že ničí snad už poslední zbytky dobrého národního vkusu a citu pro opravdové estetické hodnoty. A tak mne napadlo, že nebude od věci, jestliže vás s textem onoho psaní nakonec přece jen seznámím.
Tady je:
Velmi vážený pane řediteli,
už se mi sice v životě přihodilo leccos horšího, ale protože jsem kromě toho také minulou neděli odpoledne navštívil jednu z Vámi řízených scén, nedá mi, abych Vás neoslovil. Přitom tak nečiním jinak snad obvyklou veřejnou cestou, nýbrž po linii povýtce osobní – třeba už proto, že jsem celkem nedávno i já sledoval Váš profesní boj a mám tedy důvod důvěřovat Vašim jak profesním, tak osobním kvalitám.
Je mi jasné, že Národní divadlo je státní instituce a že už proto nemůže svým způsobem nepodléhat politice státu, který je zřizuje. Je to přirozené a bylo tomu tak vždycky. Odtud mé prvotní pochopení faktu inscenace „Zahradní slavnosti“ ve Stavovském divadle.
První problém je ovšem v tom, že se tento dramatický text pana Havla, jenž je pro ni základem, podobným účelovým pracím - například Karla Kovařovice, Antonína Langra a bohužel ani Antonína Zápotockého - evidentně nemůže rovnat. Jestliže však ještě k tomu ona „dramatická literatura“ dostane přímý zásah v podobě jejího režijního zpracování a výběru hereckého ansámblu, jimiž jsem byl postižen a z nichž jsem doteď zděšen, nelze mi (ač rozhodně nejsem žádný notorický stěžovatel či pisálek stížností pro osobní zábavu) neozvat se.
Že režisér a autor scénické koncepce pokryl Vám jistě známým známým způsobem scénu jakýmsi odloženým nábytkem (jak nové, že?) na už napohled dost odpudivě zanedbané jevištní podlaze, by mi nevadilo – třeba to byl, anebo měl být, stylový záměr. Rovněž beru, že soustředil děj do (opět celkem běžné) ústřední kostky. Dost však udiví, že témuž pánovi bylo umožněno právě ve Stavovském divadle, které s ničím takovým svou dispozicí klasického „kukátka“ nepočítá, tuto kostku instalovat daleko před proscéniem, nad orchestřištěm, takže zákonitě vypadá ze zorného úhlu diváků, usazených už od 1. galerie výše. O podivných hrách s průběžně rozsvíceným-nerozsvíceným sálem a o celé řadě dalších „režijních“ vylomenin, které do tohoto typu divadelní budovy rovněž jednoduše nepatří, je asi také marné hovořit. V každém případě jeden nevycházel ani po této stránce ze stálého úžasu až do spásného momentu, kdy hra tak nějak „přestala“.
Docela chápu, že v současné době „nejsou lidi“ a že na skutečné herecké a vůbec umělecké osobnosti třeba jen doby ještě celkem nedávné lze už jen vzpomínat, takže postavit kvalitní soubor je těžké. Jenomže - vyjímaje z toho pana Javorského – nejméně třetiřadá herecká ekipa, kterou jsem viděl pitvořit se tu a tam po popsané scéně, není dobrá ani v současných televizních seriálech, které jsou zjevně pravým těžištěm „práce“ její podstatné části. Ale i bez toho: nejenže těmto hercům není rozumět a že jim chybí charisma i charakter, ale pro jejich způsob prezentace přidělených rolí nelze najít přirovnání snad ani v okresním měřítku – i když se za tuto mimoděčnou urážku „oblasti“ upřímně omlouvám.
Uvádět další související detaily nemá smysl – buď je znáte sám (a pak je mi Vás líto), anebo ne (a je to ještě horší). Havlova „Zahradní slavnost“, inscenovaná ve Vámi řízeném Národním divadle, je však dobrá opravdu jen jako doklad dost děsivého stavu české kultury 21. století v každém případě.
Já vím, že zrovna tohle o budově, zřízené osvíceným šlechticem, neplatí. Navíc: nepamatuji sice v Národním ani „Horst-Wessel-Lied“, ani „Antichartu“. Ani jsem zde neviděl „Karhanovu partu“, vstávající „Nové bojovníky“ či operizovaný „Příběh opravdového člověka“. Připouštím, že i tyhle „kusy“ určitě byly jedna hrůza. Ale muselo se to a především v nich hráli skuteční herci, v určitém estetickém řádu a v civilizované dekoraci. Jinými slovy: jejich hra byla o něčem, bylo na ně vidět, byli slyšet, nesráželi se a po jim přiděleném jevišti neklopýtali. Jestliže však vše u Vás na vlastní oči viděné 30. dubna 2014 má byt to divadlo, na které se se dávní Čechové „skládali krejcárek ke krejcárku“, pak nás všechny může potěšit věru už jen příslovečný milý pánbůh.
Omlouvám se, vážený pane řediteli, že jsem Vás zdržel, nedá mi ale, abych to neudělal. Naši na naznačený, původně svatý účel totiž tenkrát přispěli také.
Nikoli: nejsem ani notorický stěžovatel a oslovovat písemně veřejně činné osobnosti, politiky, či aktivní umělce rozhodně nepatří k mým zábavám. A přední divadelníky, ty už touto formou neoslovuji vůbec. Ani si nemyslím, že by mohla ta, nota bene neodeslaná stránka na smutné úrovni české kultury kultury cokoli změnit.
Napadlo mne však, že seznámím-li s mým dnes už dávným dopisem, určeným řediteli pražského Národního divadla in personam, čtenáře Našeho směru, třeba alespoň někteří z nich také ztratí trpělivost a také napíší. Adresně, někomu, koho sami znají a jejich psaní mu bude patřit. Bude nás tak víc a může se tedy stát, že se alespoň někdo povolaný sem tam chytí za nos a možná, že se někde něco přece jen díky tomu pohne k lepšímu.
Kéž by to mu tak bylo. Protože všemožných „Zahradních slavností“ už máme dost a laciných komediantů, jistě že všeho druhu, je u nás nejen stále víc a víc, ale především víc, než je zdrávo. Je tedy nejvyšší čas!