 |
| V knize „Země zaslíbená“, která vyšla v březnu 1943, se uvádí, že Sigmund Israel Amarant (původem z Haliče) vyhledal v Paříži po vypuknutí války Edvarda Beneše a smluvil s ním půjčku na „fond pro znovu- vybudování Československa“ ve výši pěti milióny dolarů. Podmínkou mělo být zachování židovských práv jako za prezidenta Masaryka. Po zásadní dohodě se prý Amarant obrátil ve věci úvěru koncem roku 1939 na bankovní domy Kuhn, Loeb & Co. a Paul Warburg v New Yorku. Amarant v roce 1933 přesídlil z Rakouska do Československa a ve svém „věcném výkladu“ Českému národnímu výboru se měl později chlubit, že „byl první, kdo v roce 1933 dal v Praze ve věci finanční povahy zatknout nacisty“ a udáními přivodil domovní prohlídky u sudetoněmecké nacionálně- socialistické dělnické strany. Poté se věnoval mezinárodními obchodu se zbraněmi, odešel z Československa a v roce 1939 navazuje kontakty s českou emigrací v Paříži, a tedy i s Benešem. Přibližně ve stejné době, kdy vyšel článek Waltera Jacobiho „Česká emigrace a světové Židovstvo“ v časopise Böhmen und Mähren, však už Amarant nebyl naživu: dne 13. září 1943 vydává židovská tisková kancelář JTA zprávu, že byl Sigmund Israel Amarant ve věku 62 let Němci v Paříži popraven „za zrádnou činnost proti Velkoněmecké říši“ a proti řádu platícímu na území Protektorátu Čechy a Morava. |
Česká emigrace a světové Židovstvo
Walter Jacobi
 |
| Vojta Beneš (1878-1951) |
Když někdejší česko-slovenský senátor Vojta Beneš ráno dne 26. září 1938 vystoupil z polského parníku „Pilsudski“ v Neq Yorku na pevninu, byla jeho domovina v nejtěžší státní krizi. Přijel do Spojených států s pověřením Národní rady v Praze, aby tam přednáškami získával sympatie pro Česko-Slovensko. O několik dní později, když padly staré hranice republiky, hodil své dosavadní záměry přes palubu a započal jako kdysi svou politickou spikleneckou činnost.
To byla hodina vzniku nové české emigrantské práce. U její kolébky stálo prohlášení Vojty Beneše, které bylo uveřejněno 1. listopadu 1938 v New York Times:
„Zprávy o sílící vlně antisemitismu v Česko-Slovensku byly včera vyvráceny starším bratrem bývalého prezidenta Česko-Slovenska, který prohlásil, že ,pouhým škrtem pera není možné změnit zemi jako je Česko-Slovensko ze vzorné demokratické republiky ve fašistický antisemitský stát‘.
Bývalý česko-slovenský senátor, zde jako neoficiální vyslanec dobré vůle, činí toto konstatování v telegramu, který poslal z Chicaga ke konci zasedání Americko-židovskému kongresu v hotelu Biltmore.
Poté, co si vyslechli zprávy o vývoji intenzivní propagandy a rostoucího hospodářského podezírání Židů v USA, se delegáti třídenního zasedání usnesli, že založí výbor pro potírání takovéto propagandy a takovýchto pomluv.
Pan Beneš požádal americké Židy, ,aby zaujali klidný a sympatický postoj a měli porozumění pro utrpení českého národa a aby si byli jisti, že většina toho, co se událo v posledních čtyřech týdnech, je výsledek násilí a donucení.‘ Žádal naléhavě Židy a Čechy a všechny svobodu milující demokratické národy, aby zůstali jednotní, spojeni společným svazkem přátelství a porozumění.“
V následujícím období posílal Vojta Beneš také jiným židovským klubům v USA výzvy k podpoře česko-slovenské věci. O něco později se objevil také tehdejší česko-slovenský vyslanec v Londýně, Jan Masaryk, v USA, aby tam dělal politické obchody s otcovým jménem, a v přednáškách vyzýval Američany k podpoře židovských uprchlíků. V lednu 1939 vedl Masaryk „srdečný rozhovor“ s prezidentem Rooseveltem, který měl zřejmě sloužit stejným cílům. Ale teprve po 15. březnu 1939 se pro-židovská agitace českých emigrantů neskrývaně rozjela na plné obrátky. Z Toulouse, Paříže a Daventry, z Londýna, New Yorku a Jeruzaléma se zahájila propaganda za židovské světové zájmy, která díky své důtklivosti prozrazovala až příliš jasně finančníky v pozadí. Opatření proti Židovstvu v Čechách a na Moravě, která baly zavedena brzy po zřízení Protektorátu, byla přesně zaregistrována a doprovázena žalozpěvy, ve kterých se vůči nepřátelské cizině ujišťovalo, že české obyvatelstvo domoviny „nemá nic společného s bojem proti demokracii a s pronásledováním Židů.“
Stejným způsobem byli krajané ve vlasti opakovaně vyzýváni, aby se distancovali od opatření říšského protektora a poskytovali Židům pomoc a posilu všude tam, kde je to jen nějakým způsobem možné. Tak například do vlasti apeloval člen české „Státní rady“ v Londýně, Klecanda, slovy: „Každý jednotlivec mezi námi soucítí s českými Židy a stojí na jejich straně, stejně tak, jako oni stojí na straně naší“, zatímco pan „ministr financí“ dr. Feierabend mával válečnou sekyrou proti „bestiálnímu antisemitismu“. „Jakákoliv pomoc Židům“, hlásala teze rentability české emigrace v londýnském rozhlase, „přinese našemu vlastnímu národu čest a slávu a jednou nám bude k dobru.“ Jan Masaryk jeden ze svých anglických hovorů u krbu do vlasti samolibě zakončil otcovským napomenutím: „Dobrou noc a nezapomeňte, co jsem vám říkal o Židech.“ Jistý docent Husovy fakulty, František Hník, ujišťoval své krajany, že „každý úder proti Židům je je zároveň veden také proti nám“. Při příležitosti zavedení nošení Davidovy hvězdy protektorátními Židy nechal „státní tajemník v ministerstvu zahraničí“ dr. Hubert Ripka slyšet svá slova plná útěchy: „Když už toto označení nyní zavedli také u nás, tak na tom už nic nemůžete změnit, ale chceme vám říct, že my všichni věříme, že vy Češi a Slováci nepodniknete ani to nejmenší, za co byste se jednou museli stydět. A vy českoslovenští Židé slyšte a mějte na paměti, že my všichni na vás s hlubokým soucitem myslíme a hledíme naplněni bolestí z vašeho utrpení. Označení, které budete zítra nosit, má být čestným označením, kterého si všichni slušní lidé budou umět vážit.“ V jedné banální přednášce k honosnému tématu „O životě a o světě“ ujišťoval Benešův „ministr spravedlnosti“ dr. Jaroslav Stránský, že tvrzení o židovském usilování o světovou vládu není ničím jiným než „hloupou berlínskou propagandou“. Oslavení někdejšího česko-slovenského státního svátku propůjčil Jan Masaryk v Londýně svou přednáškou na jedné židovské protestní manifestaci zvláštní vznešenost.
Vzhledem k neutichajícímu řetězci takovýchto pro-židovských dokladů přátelství českou
Takováto velebení díla prvního prezidenta T. G. Masaryka byla doposud vůbec všeobecným tenorem pro-židovských prohlášení vedení české emigrace, stejně jako na druhou stranu tenorem přívětivé obliby světového Židovstva vůči ní. Pokud se podíváme na práci české emigrace za první světové války, jež v podstatě prováděly osoby T. G. Masaryk a E. Beneš, tak o to více dokážeme pochopit tento jev. Bez finanční pomoci a praktické politické podpory známými zástupci Židovstva na celém světě by – a na to se dodnes bere ještě příliš málo zřetel – takzvaná česká zahraniční revoluce vůbec nebyla myslitelná. Připomeňme si jen krátce několik důležitých jmen tehdejší doby: ve Francii asimilované Židy jako famózního sňatkového šampióna z Brandýsa nad Labem a pozdějšího francouzského senátora Karla Freunda-Deschampse nebo pařížského burzovního makléře Wedelese, mecenáše české kolonie v Paříži Singera a Wünsche nebo vědecké semity ze Sorbonny typu Louise Eisenmanna, Davida Emile Durkheima a Léona Brunschvicga, ale neopomeňme ani socialistického poslance Salomona Grumbacha, aktéra „Ligy za lidská práva“ Viktora Basche a publicistku Luise Weissovou, neblaze proslulou spotřebou mužských politiků. Pokud snad malý Čech ve Francii za světové války obětoval domnělé věci národa a vlasti svůj majetek anebo v řadách spojeneckých mocností a později jako český legionář ve Francii nasazoval svou krev a svůj život za národní ideály, ve skutečnosti byl pouze sluhou politické kliky, která v pařížské Rue Cadet plnila úlohu podnájemníka úplně jiných sil a mocí. Obrázek pařížských společníků české emigrace se sice navenek jevil jako měšťansky seriózní, se svými Čechům nakloněnými fabrikanty a bankéři, sociology a politiky, univerzitními profesory v oboru filozofie a literárních dějin, redaktory a publicistkami. Ve skutečnosti se ovšem nejednalo u těchto lidí o nic jiného než o výhoz budapešťských a českých ghett a o pařížský nános franko-židovské asimilace z Alsaska.
Také v jiných zahraničních centrálách se tenkrát naskýtal stejný obrázek. V Holandsku to byl Žid Maffie Lev Borský alias Bondy z Kolína vedle světoběžníka Jakoba Landau, který své židovské tiskové kruhy zapojil také do české věci, a vedle Žida Saudka, konfidenta v diplomatickém sboru v Den Haagu s dvojí tváří. V Rusku financoval Stern z Paříže s nedobrou pověstí neúspěšnou Dürichovu misi. Na Temži se Masaryk opíral o sionistickou centrálu pod vedením Chaima Weizmanna, který byl hrdý na svou podobu s Leninem, a jeho generálního tajemníka Nahuma Sokolova, výlupkem židovské ohyzdnosti; neopomeňme anglo-židovské antipody, jako štědrého lorda Rothschilda a na palestinské ,podvržené dítě‘ Jabotinského, jehož militantní rolí za světové války, jak se zdá, se opájeli pražští odbojáři. A nakonec židovští znalci severoamerické spravedlnosti J. Mack a Felix Frankfurter stejně jako velký válečný hráč světového Židovstva Louis Dembitz Brandeis, potomek legendárního tvůrce Golema rabína Löwa z Prahy. Úhrnem výmětek ruské stepi a východních ghett, i když v honosném oděvu tehdejšího carského korunního rabína, jako např. Šmarjahu-Lewin, který dodatečně nabyl občanských práv v Prostějově, nebo semitského patriarchy Jeho britského Veličenstva Hertze nebo v rouchu pokrokového vrchního rabína v New Yorku, jako byl dlouholetý Masarykův přítel Stephen Wise. Vesměs pomahači a přátelé českých „zahraničních revolucionářů“ Masaryka a Beneše, proti jejichž hře i nejhorlivější domácí mafiáni bledli jako ubozí šosáci.
 |
| Beneš a novinář Laurin-Lustig, někdejší šéfredaktor Prager Presse. Blíže o tom v článku Ve službách Masaryka a Beneše – židovský německy psaný tisk v ČSR. |
Většina uvedených osob je zapojena nyní v současné válce znovu do politického obchodu, stejně jako onen stejný Beneš se svým bratrem Vojtou, pobývajícím v USA, opět provádí svou „zahraniční revoluci“. Jan Masaryk jde v pro-židovských stopách svého otce. Kromě toho se pozdějšímu kronikáři dnešních emigrantských kruhů okolo Beneše a jeho londýnského „vládního kabinetu“ bude nabízet celá řada srovnávacích možností mezi tehdejší dobou a dneškem. Uvidí, jak Beneš kdysi vstoupil do styku s českým Židem Karlem Freundem-Deschampsem, aby se dal vydžovat při svém pařížském počátečním startu v roce 1915, a jak se v roce 1939 spolčil s haličským Židem Sigmundem Israelem Amarantem, aby dosáhl židovské půjčky z USA. Tak jako kdysi stáli vedle Freunda Wedeles nebo Wünsch, tak stáli v letech 1939–1940 vedle Amaranta Židé Léon Brauner z Prahy a dr. Robert Eisler z Niemes jako finanční zprostředkovatelé. Rozdíl byl jen v tom, že někdejší štědrost Rothschildova bankovního domu v Londýně byla nyní vystřídána pohotovostí bankovního domu Kuhn, Loeb and Co.v New Yorku – zřejmá známka toho, jak John Bull dnes ztrácí na politickém významu ve prospěch strýčka Sama z východní polokoule. A nebude zapotřebí žádného důkladného badatele o rasových otázkách nebo genealoga, aby byli odhaleni hospodářští odborníci jako Oskar Federer nebo celá ta židovská suita přítelkyň a manželek jako například finančního experta Outraty a státního tajemníka pro zahraniční styk z Benešovy milosti, Huberta Ripky v současném emigrantském táboře, nebo aby byli objeveni semitští předkové „ministra spravedlnosti“ Jaroslava Stránského z otcovy strany. Dnes ale nepředbíhejme pozdějšímu líčení dalšími detaily.
Ovšem k jedné méně slavné kapitole se už dnes hodí přeci jen malá připomínka. Když za světové války vzniklo v Rusku české legionářské hnutí, jednalo se jen o hrstku Židů – i zde většinou o ulejvácké pozice –, kteří vstupovali do českých formací. Přeci jen ale Židovstvu postačovala tato skupinka k tomu, aby během předchozích dvou desetiletí okupovalo legionářskou myšlenku také pro sebe, založilo židovskou skupinu legionářů a dodatečně založilo „Kruh přátel židovských legionářů“. Dnes by ovšem bylo možné něco takového uskutečnit s mnohem větším oprávněním. Navzájem se potvrzující údaje válečných zajatců z nových českých jednotek v sovětském Rusku jak známo svědčí o skutečnosti, že okolo třiceti procent těchto nových „legionářů“ se skládá ze Židů. Ale nejenom ze sovětského Ruska! Už 9. dubna 1940 zveřejnil například židovský tisk v Palestině na první stránce výzvu takzvaného českého generálního konzula v Jeruzalémě adresovanou všem česko-slovenským „státním občanům“ v Palestině a Transjordánsku, kde byli úřední formou vyzváni všichni bojeschopní muži mezi 18 a 50 lety k prohlídkám u vojenského lékaře a byli povoláni ke zbraním. Výzva se výslovně vztahovala na usnesení tehdejšího česko-slovenského národního výboru v Londýně a Paříži, týkajícího se generální mobilizace českého Židovstva v cizině. Ovšem z praktického hlediska nebude chuť jít do války u českých Židů příliš velká, podobně jako za první světové války, kdy – jak o tom podal zprávu slovenský rabín Alexander Štern v novinách Slovenská Národná Jednota ze dne 1. února 1923 – jednotliví členové české kolonie v Paříži, „zvláště Židé“, se dary vykupovali z osobní účasti na válečném dění. Ani při zmíněné výzvě z roku 1940 tomu zřejmě nebylo jinak. Tak například „český“ generální konzul v Paříži Bauer-Bloch věděl jak na to, když podplatil při dodatečném odvodu vyšetřujícího lékaře, aby se vykoupil ze služby v legii, zatímco finančně ne tak silný Franz Hermann, bývalý ředitel rumunské rafinerie petroleje v Bratislavě, měl k témuž účelu pohotově 6000 franků. Koneckonců také dnes ve Velké Británii zřejmě zdobí české legionářské jednotky nejeden Žid, když ještě před koncem roku éterem šířil proklamaci z Londýna jeden židovský vojenský duchovní z Podkarpatské Rusi. A také takzvaný vrchní velitel česko-slovenské zahraniční armády, generál Ingr, považoval za vhodné vyslat při příležitosti židovského Nového roku 1942 česko-židovským vojákům na Dálném východě svá blahopřání.
Dokončení ZDE