Česká emigrace 1939-1945 a „světové Židovstvo“ (3.)

Předchozí části: 1. část - 2. část 
Walter Jacobi

Židovský menšinový program z října 1918 s Masarykovým
 podpisem na prvním místě.

Co se týče vztahů české emigrace ke světovému Židovstvu a její stupátkové role při jeho imperialistických zájmech, tak se zde objevují bez pochyby až zarážející paralely mezi obdobím první světové války a dnešní dobou. Už jenom vnější podobenství momentálně podněcuje určité české kruhy ve vlasti příliš snadno k činění nesprávných závěrů ve dvojím ohledu. Jednak nechtějí ve světovém válečném spojenectví mezi zahraničními revolucionáři a Židovstvem vidět důkaz ideologického souladu a původní politické koncepce, nýbrž pouze nějaký náhodný výsledek ve formě společnictví, které se vyvinulo až průběhem válečných let díky stejnému nepříteli, a nanejvýš chtějí vidět jednostranný přátelský postoj Židovstva vůči české věci, přičemž skutečnost, že se využívá její politická přínosnost a uvědomuje se pro účely cíleného úspěchu, bylo prý znakem diplomatické obratnosti Beneše a Masaryka. To ovšem protiřečí ostudnému pokusu z poválečného období, aby se v české revoluční literatuře zatajovala rozhodující židovská pomoc. Byl to ovšem Masaryk sám, kdo přiznal skutečné motivy, ač v jedné bezelstně je jevící souvislosti ve své knize vzpomínek „Světová revoluce“. Byl to Masaryk, kdo již v okamžiku rozpoutání války v roce 1914 kalkuloval s židovskou světovou mocí a usiloval o její mobilizaci pro českou věc. A tak se za všech okolností pokoušel znemožnit hrozící antisemitské nepokoje v Praze prostřednictvím útěchy Židům, aby se snažili o osobní zdrženlivost, a intervencí u pražského místodržitele, hraběte Thuna. Masaryk motivoval tyto kroky slovy: „Obával jsem se toho, že nepokoje proti Židům by v cizině zle působily a ztížily by mou činnost“ (strana 26).

A dochází k dalšímu mylnému úsudku, ovšem jen u Čechů, kteří se zdají být politicky nepoučitelní, totiž tomu, že paralelita česko-židovského spojenectví emigrace kdysi a dnes v sobě zahrnuje také pararelitu politického úspěchu dnes stejně jako kdysi. Ovšem stejně jako v běžném životě je také v politice originalita většinou nutným předpokladem úspěchu. Jalová kopie někdejších pracovních metod, které se možná ukázaly jako přínosné v jiných dobách, bývá u neměnícího se pracovního cíle příliš snadno příčinou selhání a politicky je odsouzena k neúspěchu. V těchto základních skutečnostech spočívá odůvodnění veškeré absurdity ohledně hesla „1918“, které dnes Beneš vyzdvihuje, také v české věci.

Zvláštní číslo amerického židovského časopisu 
"Jewish Daily Bulletin", věnovaného Masarykovi při 
příležitosti jeho narozenin. Uvnitř listu byly dvě 
celé strany věnovány blahopřáním.

Poměr sil ve světové politice a válečný cíl Židovstva byly do roku 1918 jiné než v současném světovém zápolení. V politickém smyslu spočívaly směrem k zajištění židovské diaspory na celém světě, předloženém pomocí tezí o menšinových právech, které se zdálo být nejlépe zaručeno rozpadem východní Evropy a jihovýchodu, přesycených Židy, a mohlo být právě u států, které se měly nově zakládat, tj. států jako Česko-Slovensko, mírovou konferencí jaksi hypotečně uloženo za povinnost ve formě ústavního zákona. Politická doznání a práce židovské právní vědy (jako především kniha palestinského právníka dr. Nathana Feinberga o židovské otázce na mírové konferenci 1919-1920, která vyšla roku 1929 v Paříži) jasně tuto linii dokazují. Již 29. října 1913 a poté podruhé, několik dní po vypuknutí světové války, dne 28. července 1914, doručila anglická vláda „Sjednocenému Židovskému výboru“ v Londýně oficiální sdělení, podle nějž má anglická vláda v úmyslu vzhledem ke územním změnám díky válkám na Balkánu chránit náboženskou svobodu a jiná, Židy požadovaná menšinová práva. Během světové války jednalo v různých evropských zemích asi třicet židovských kongresů a shromáždění se stejnými požadavky, stejně tak v roce 1916 v jižní Africe a roku 1917 v Kanadě. Také ve Spojených státech zastával Louis Dembitz Brandeis, Masarykův mecenáš, již v roce 1915 ideu židovského kongresu. Po podepsání trvalého příměří se ve Philadelphii uskutečnil americký židovský kongres. „Protože zastupoval tři milióny Židů, měl charakter grandiózní manifestace židovské svornosti a solidarity. Delegace jím zvolená, jež měla být vyslána na mírovou konferenci, byla díky svým zvláštním vztahům s americkou delegací a s prezidentem Wilsonem sama vybrána k tomu, aby hrála velmi významnou úlohu při činnosti výboru židovských delegací na mírové konferenci“ (Feinberg, str. 34).

Louis Dembitz Brandeis

Když se pak 12. ledna 1919 v Paříži konala první schůze „Nejvyšší rady“ vítězných mocností a v souvislosti s oficiálním zahájením mírové konference proudili do Paříže delegáti ze všech částí světa, dorazily z různých zemí také dodatečné židovské delegace. V únoru 1919 se v Londýně konala „Sionistická konference“ (zjevně aby se vymezila společná židovská linie na mírové konferenci), v důsledku jejíž iniciativy se sjednotily židovské delegace jednotlivých zemí a 25. března 1919 se konstituovalo společné zastoupení pod jménem „Výbor židovských delegací na mírové konferenci“. Tento zahrnoval židovské delegáty Spojených států, Itálie, Palestiny, východní a jihovýchodní Evropy, mezi jimi i Česko-Slovenska, stejně jako zástupce sionistických světových organizací. Pomocí tohoto výboru se v první řadě světovému Židovstvu podařilo prosadit své požadavky na mírové konferenci s dalekosáhlým úspěchem. Tak se Židé stali na pařížských jednáních iniciátory ochrany menšinových práv, která byla nejprve zahájena pouze ve vlastní věci a rozrostla se až v průběhu konference na všeobecná menšinová právní opatření pro všechny země a národnostní skupiny, které připadaly v úvahu. Vědom si působivého židovského úspěchu napsal Feinberg hrdou větu: „Opřen o důvěru dvanácti miliónů Židů vystoupil výbor židovských delegací na mírové konferenci a dožadoval se pro židovské menšiny od vládnoucích mužů světa nejen udělení náboženské svobody a rovnosti, nýbrž také nacionálně kulturní práva, jež potřebovali pro své bytí, odpovídající jejich lidským a národním kvalitám, stejně jako uznání stejné zásady pro všechny ostatní menšiny“ (str. 44).

Židovští notáblové blahopřejí Masarykovi.

A česká emigrace světové války při tomto procesu nehrála roli pasivního účastníka, nýbrž jej naopak sama aktivně podporovala a prosazovala. Nic to nedokazuje lépe než poslední akt před koncem války, který Masaryk jako tehdejší vůdce české zahraniční akce sám inscenoval. Dne 25. října 1918 byl podepsán protokol konference zástupců středoevropských národů, která probíhala po dobu tří dnů v Independence Hall ve Philadelphii v Pensylvánii. Byla to Masarykova práce a obsahově přinesla mdlou napodobeninu Wilsonových mírových hesel. Masaryk své dílo podepsal jako první. Protokol byl vystaven v angličtině a hebrejštině (!).

Naproti tomu spatřuje světové Židovstvo dnešní situaci v jiné koncepci válečného cíle. Své politické zajištění do budoucna nevidí opodstatněné až tak ve státní atomizaci východní Evropy, jako spíše v rozdělení velkoprostoru celé Země. Zde je pouze už jen otázkou, na jaké dělící čáře ovládaných sfér se Amerika a Sovětské Rusko v Evropě chtějí konkrétně setkat. Zrada Evropy ze strany anglosaských mocností ve prospěch Sovětů, která se v nepřátelských plánech čím dál více rýsuje, nestojí židovským zájmům žádným způsobem v cestě, nýbrž je jimi spíše určován. Tento proces se ukázal nejen v případě Sikorského a v upuštění od polské emigrace ze strany nepřátelských mocností, přičemž na sovětské straně hrála určitou roli také výtka na adresu bývalého Polska a části jeho současných zahraničních mluvčích ohledně jejich protižidovského postoje. Tento proces se rýsuje dále již v případě Draži Mihailoviće, bandě velícího „ministra války“ jugolsávské emigrace, který se nechtěl podřídit rozkazu Moskvy a na jehož místo byl již postaven známý srbský komunista, plukovník Božin Simić, jako „vyslanec“ srbské emigrace v Moskvě.

Beneš a česká emigrace v Londýně již zoufale kličkuje mezi Západem a Východem a vidí jako strašáka v Moskvě vznikat proticentrum na linii Fierlinger–Nejedlý–Svoboda. Jedině vítězství německých zbraní zmůže – také do dokáže – pro budoucnost Čech a Moravy zmařit všechno to, co by mohlo existovat za nebezpečné možnosti v dnešní souhře mezi českou emigrací a světovým Židovstvem.

KONEC