Co sledoval Stalin v roce 1939?

Tomáš Krystlík

Záběr z Kyjeva po obsazení města německými 
vojsky v září 1941. (Foto: archiv Lukáše Beera)

V článku Stalin usiloval o uzavření paktu víc než Hitler je citováno z recenze o Ďáblově alianci (The Devils‘ Alliance: Hitler’s Pact with Stalin, 1939-1941) od Rogera Moorhouse. Kniha pojednává o dvou rocích trvání německo–sovětského paktu. Moorhouse tvrdí, že Stalin usiloval o uzavření paktu s Německem víc než Hitler. Druhý chtěl jen dosáhnout, aby Rusko zůstalo po napadení Polska neutrální. Doufal, že po podepsání Ribbentrop–Molotovova paktu Británie a Francie do války s Německem nepůjdou. Dále se v recenzi Johna Lukacse vzpomíná, že dodnes není zcela jasné pro nepřístupnost ruských archivů, co vlastně Hitler napadením Sovětského svazu sledoval; jednou z domněnek je, že vytvořením „nacisticko-eurasijského“ kolosu po dobytí Ruska by měl mnohem větší šance porazit Británii s Amerikou za zády.

Očekával bych, že autor-profesionální historik popíše přesněji motivy jak Hitlera, tak Stalina, než plyne z Lukacsovy recenze. Nestalo se, takže zde pro české čtenáře většinou neznámá část historie.

Stalin pronesl 19. 8. 1939, pět dní před podpisem smlouvy s Německem, k členům politbyra KSSS a čelným představitelům Komunistické internacionály (Kominterny) zásadní projev pořízený francouzsky pro potřeby Kominterny o dalším směřování SSSR zveřejněný až v roce 1994 v ruském překladu v časopise Novyj mir (pozn. redakce: historikové na akademické půdě se ovšem přou o to, zda údajný text projevu není podvrhem):

„Pokud přijmeme návrh Německa na podepsání smlouvy o neútočení, Německo samozřejmě zaútočí na Polsko a vojenský zásah Francie a Velké Británie se stane nevyhnutelným. Západní Evropa bude vystavena vážným nepokojům a krizím. Za těchto okolností můžeme doufat, že zůstaneme mimo válečné dění a vstoupíme do války, až to bude pro nás výhodné.

Zkušenosti posledních dvaceti let nám ukazují, že v mírové době nedokáže komunistické hnutí získat takové sympatie, aby se bolševické strany mohly zmocnit vlády. Diktatura proletariátu se může prosadit pouze v důsledku většího válečného konfliktu. Proto se nyní jasně rozhodneme. Musíme přijmout německý návrh, a britskou a francouzskou misi odeslat zdvořile domů (ještě probíhající jednání o francouzsko–britsko–sovětském paktu proti Německu v Moskvě). První výhoda, kterou můžeme získat, je zničení Polska až po Varšavu, včetně ukrajinské Haliče.

Německo nám poskytne úplnou volnost jednání v Pobaltí a nebude ani nic namítat proti návratu Besarábie do Sovětského svazu. Je připraveno přenechat nám sféru vlivu v Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku. Nejistou zůstává orientace Jugoslávie… Zároveň však musíme předvídat důsledky, k nimž by vedlo jak vítězství, tak porážka Německa. V případě porážky se jeví sovětizace Německa jako naprosto nevyhnutelná, vytvoří se tam komunistická vláda. Nesmíme však zapomenout, že sovětizace Německa nebude snadná, neboť vyplyne z německé porážky v krátké válce. Velká Británie a Francie jistě budou dostatečně silné, aby se dokázaly zmocnit Berlína a následně zničily sovětské Německo. A my nebudeme mít žádnou možnost přijít našim německým soudruhům na pomoc.

Náš úkol tedy spočívá v tom, aby Německo dokázalo odolávat delší dobu, dokud dlouhá válka nevyčerpá Velkou Británii a Francii natolik, že již nebudou schopny porazit sovětské Německo. Sovětský svaz se bude držet zásady neutrality a poskytne dnešnímu Německu pomoc – dodá mu suroviny a potraviny. Je samozřejmé, že naše pomoc musí být limitována, abychom tím neublížili naší ekonomice a neoslabili naši armádu.

Zároveň musíme vést aktivní komunistickou propagandistickou kampaň, a to zvláště v britsko-francouzském bloku a hlavně ve Francii. Musíme se připravit na válečný stav – komunisté budou muset přerušit legální činnost a přejít do ilegality. Je jasné, že tato činnost si vyžádá mnoho obětí, ale naši francouzští soudruzi na to nebudou hledět. Jejich úkolem bude v prve řadě rozklížení a demoralizace armády a policie. Pokud se toto podaří, bude budoucnost sovětského Německa zajištěna, a navíc se objeví možnost sovětizace Francie.

K uskutečnění těchto plánů je nezbytné, aby válka trvala co nejdéle. K tomuto cíli musíme zaměřit všechny síly, které v západní Evropě a na Balkáně máme.

Prozkoumejme nyní druhou možnost, německé vítězství. Je třeba připustit, že by pro nás mohlo znamenat vážné nebezpečí. Nebezpečí to je reálné, ale bylo by chybou předpokládat, že je natolik bezprostřední a tak velké, jak bychom si mohli představovat. Pokud Německo zvítězí, vyjde z války vyčerpané natolik, že nebude nejméně deset let schopno zahájit válku proti Sovětskému svazu.

Jeho prioritou bude udržení kontroly nad poraženou Francií a Velkou Británií a zabránění jejich obnově. Na druhé straně bude vítězné Německo ovládat obrovská území a mnoho let bude plně vytíženo jejich využitím a nastolením proněmeckých režimů. Je zřejmé, že se Německo bude snažit obrátit proti nám, což vcelku naši bezpečnost posílí. Ve Francii zůstane komunistická strana každopádně velice silná. Komunistická revoluce zde proběhne za všech okolností a my budeme moci využít situace, přijít Francii na pomoc a učinit z ní našeho spojence. Poté se všechny národy, jichž se vítězné Německo zmocní, stanou našimi spojenci. Tím vzniknou podmínky pro nástup světové revoluce.

Soudruzi! Je to v zájmu Sovětského svazu, prvního státu dělníků, aby vypukla válka mezi Německou říší a kapitalistickým britsko–francouzským blokem. Musíme však udělat vše pro to, aby tato válka trvala co možná nejdéle, aby se obě strany co nejvíce vyčerpaly. A to je ten hlavní důvod, pro která musíme souhlasit s uzavřením smlouvy, kterou nám nabízí Německo. Musíme posílit propagandu ve válčících zemích, abychom byli plně připraveni na konec této války.“

24. 8. 1939, kolem 2:00 v noci Sovětský svaz podepsal s Německem antidatovanou smlouvu o neútočení, neboť opatřenou datem 23. 8., nazývanou též pakt Ribbentrop–Molotov nebo pakt Hitler–Stalin. S jakým spěchem byla smlouva i tajný dodatek vyhotoveny, prozrazuje už vzhled listin – nemají ani státní znaky, ani pečetě vlád nebo ministerstev zahraničních věcí – a jsou téměř doslova shodné se zněním původních sovětských návrhů z 20. 8. (Originál tajného dodatku byl poprvé předložen 23. 4. 1946 obhájcem Rudolfa Heße dr. Alfredem Seidlem v norimberském procesu; pocházel z archivu ministerstva zahraničních věcí v Berlíně.) Stalin doufal, že Hitler s takovou nepřímou podporou zaútočí proti Polsku. Devět dní po podpisu smlouvy mu propočet vyšel.

Jaká byla role Polska a jaká role Anglie při 
rozpoutání Druhé světové války? Sbírku poutavých 
dokumentů na toto téma vydalo nakladatelství guidemedia etc.

Ve smlouvě z 23. 8. se SSSR a Německá říše zavazovaly, že se nenapadnou, nebudou se spolčovat s jinými silami proti druhé smluvní straně, v případě napadení jedné strany se druhá smluvní strana nepřipojí k nepřátelské straně, ani jí neposkytne pomoc, že budou ve stálém kontaktu a budou konzultovat. V tajném dodatku ke smlouvě, jehož pouhá existence bez ohledu na jeho obsah již odporuje mezinárodnímu právu, se psalo: „(1) V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k baltským státům (k Finsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě) bude severní hranice Litvy tvořit rozhraní mezi sférami vlivu Německa a SSSR. V této souvislosti obě strany uznávají zájem Litvy na území Vilna. (2) V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k polskému státu bude rozhraní sfér vlivu mezi Německem a SSSR tvořit zhruba linie řek Narev, Visla a San. Otázka, zda zájem obou stran bude vyžadovat udržení nezávislého polského státu a jakými hranicemi má být tento stát vymezen, bude moci být definitivně vyřešena teprve v průběhu dalšího politického vývoje. V každém případě budou obě vlády řešit tuto otázku přátelskou dohodou. (3) Pokud se týče jihovýchodní Evropy, zdůraznila sovětská strana svůj zájem na Besarábii. Německá strana potvrdila svůj naprostý politický nezájem o tyto oblasti“. Spoluvina SSSR na vypuknutí německo–polského válečného konfliktu, ze kterého se vyvinula druhá světová válka, je z výše uvedeného zřejmá.

Adolf Hitler pronesl 22. června a 3. října 1941 zásadní 
projevy, ve kterých tematizoval důvody "preventivní 
války" se Sovětským svazem. Celé znění těchto projevů 
čtenář najde v knize, které vydalo nakladatelství 
guidemedia etc. "Ve stálé snaze omezit rozsah války, 
rozhodl jsem se v roce 1939 k něčemu, co především 
pochopíte vy, moji staří příslušníci strany, jako 
nejtěžší věc, kterou jsem musel strpět, mohl bych téměř 
říci – jakožto lidské ponížení. Tehdy jsem poslal svého 
ministra do Moskvy. Bylo to nejtrpčí překonání mého citu. 
Ale v takových chvílích, v nichž jde o blaho milionů 
jiných, nesmí přece rozhodovat cit. Pokusil jsem se zde 
dosáhnout dorozumění. Víte sami nejlépe, jak poctivě 
 upřímně jsem pak dodržel své závazky. Ani v našem 
tisku nebylo tehdy již napsáno ani jediné slovo 
proti Rusku, ani v našich shromážděních nebylo řečeno 
jediné slovo o bolševismu. Bohužel, druhá strana se toho od 
počátku nedržela. Následkem této dohody byla zrada, 
která nejdříve zlikvidovala celou severovýchodní Evropu." 
(Z projevu A. Hitlera z 3.10.1941.)

Stalinovy motivy pro podpis takové smlouvy nemají nic společného se závazkem vzájemného nezaútočení, protože mu muselo být známo, že Německo takové akce v dohledné době schopno není, ba ani Japonsko z východu ne. Rusové se ještě v září 1939 začali dožadovat Litvy, takže von Ribbentrop s Molotovem podepsal 28. 9. 1939 v Moskvě dodatečnou změnu tajného doplňovacího protokolu z 23. 8. s tím, že území litevského státu spadá do zájmové oblasti SSSR výměnou za připadnutí vojvodství Lublin, části varšavského vojvodství do zájmové sféry Německa a za zarovnání hranice mezi Východním Pruskem a Litvou na úkor litevského území.

Hitler zcela evidentně nepočítal s válkou proti Velké Británii a Francii. Kromě jiného to dosvědčuje množství rezervní výstroje a výzbroje. V okamžiku přepadení Polska mělo Německo – posuzováno podle spotřeby v polském tažení – výzbroj a výstroj jen na šest týdnů vedení války proti jedné zemi. To také implicitně dosvědčují minimálně dvě desítky pokusů přes různé prostředníky uzavřít s Velkou Británií mír; s posledním návrhem odletěl do Skotska sám Rudolf Heß.

Hitler věděl, že Churchill se snaží do války zatáhnout USA, protože Velká Británie nebyla s to bez Spojených států porazit Německo a Německo nemělo prostředky na dobytí Velké Británie. Až by se Britům podařilo přímo zatáhnout do války USA, vyvstal by pro Německo v budoucnu problém „války na dvou frontách“ – na jedné straně angloamerické ozbrojené síly, na straně druhé sovětské. Stalin totiž na přelomu září a října 1940 podepsal strategickou direktivu Rudé armádě, která byla uvedena formulací o budoucím střetu na dvou frontách „s Německem na západě a Japonskem na Dálném východě“. A od listopadové návštěvy sovětského ministra zahraničí Molotova v Berlíně, která poté následovala, byly Hitlerovi známy nové strategické plány SSSR v Evropě: volnou ruku pro SSSR v povodí Dunaje počínaje Bratislavou, v Rumunsku, Maďarsku, Bulharsku, v Turecku s jeho úžinami, v Íránu, Řecku, Jugoslávii, v oblasti výstupních úžin z Baltského moře a na Špicberkách. Dále Molotov požadoval, aby Německo vyklidilo polské území až k linii ruských hranic z roku 1914, tj. včetně Varšavy.

Hitler se zřejmě rozhodl využít období, kdy USA se ještě do evropské války přímo nezapojily, a odstranit potenciální nebezpečí z východu, Sovětský svaz. Písemně doloženo to však není, ale je to pravděpodobné a dobře to zapadá do jeho snah uzavřít s Churchillem mír, do nutnosti čelit sovětským strategickým požadavkům a nakonec i všeobecným strategickým úvahám. Proč mu jeho záměr nevyšel, je již jiná otázka.

Tento text vyšel na autorově blogu a je zde převzat s jeho laskavým souhlasem. Do diskuse k článku se lze zapojit pod uvedeným odkazem.