Lukáš Beer
Kolega Tomáš Krystlík ve svém interview pro Parlamentní listy uvedl mnoho podnětných, výstižných a zajímavých poznámek. Musím mu ale oponovat zásadně ve dvou bodech.
Nemohu souhlasit s tvrzením, že Němci v bývalé západní okupační zóně se ze své minulosti vyrovnali „určitě“, Němci „v bývalé NDR ne zcela dokonale“ a „Němci z Rakouska, kteří se od konce druhé světové války pro jistotu zvou Rakušané, aby se mohli vydávat za první oběti německého nacionálního socialismu, už vůbec ne“. O Češích Tomáš Krystlík říká, že „se z historie nepoučili, dodnes žijí pouze v pohádkách o své skvělé národní minulosti“ – v tomto bodě nelze nic namítat.
Soudit ten či onen národ (v tomto případě „Němce“ nebo „rakouské Němce“) pouze podle postoje oficiálních politiků a mainstreamových médií je zejména ve vztahu k SRN, která dodnes není suverénním státem s vlastní ústavou, ale politickým vazalem Spojených států amerických, velmi ošemetné. Projevuje se to zejména v oblasti spolkovoněmecké státní doktríny „věčné německé viny a odpovědnosti vůči státu Izrael za spáchání tzv. holocaustu“. Spolková kancléřka Merkelová může před novináři a v projevech tisíckrát hovořit o zvláštní historicky podmíněné odpovědnosti spolkové republiky vůči židovskému státu, ale nemluví tak srdce většinové německé společnosti. Na druhou stranu nenajdeme v Evropě, a patrně snad ani na celém světě, žádný jiný národ, jehož příslušníci by byli tak traumatizováni ať už skutečnou nebo domnělou zodpovědností a vinou za zločiny, popřípadě nelidskosti a křivdy páchané svými předky v první polovině minulého století. Tato upřímná snaha a „senzibilita“ v hledání svého vlastního provinění a smysl pro sebekritické hodnocení vlastních dějin je pro poválečnou německou společnost příznačná a ve srovnání s jinými národy bezkonkurenční. Každý Čech, který nějakou dobu v této zemi žil anebo je s tamní politikou a mediální scénou dobře seznámen, to bez výjimky potvrdí.
V rakouské společnosti v tomto ohledu probíhal částečně odlišný vývoj. Prakticky až do počátku 90. let všeobecně převládal oficiálně zastávaný mýtus o Rakousku jako „první oběti nacionálního socialismu“ (za určitý milník se považuje tehdejší vystoupení sociálnědemokratického spolkového kancléře Vranitzkého v parlamentu, který hovořil jako nikdo předtím o "vlastní vině"). Ale kořeny tohoto – ať už oficiálně zastávaného či širšími vrstvami tak skutečně vnímaného – postoje sahají ještě do konce 2. světové války. Už sudetoněmečtí vyhnanci z Čech a Moravy, kteří se usazovali po válce v Rakousku (anebo byla pro ně alpská republika pouze přestupní zemí), byli v zemi vystavováni antipatiím ze strany domácího obyvatelstva přibližně dle motta „za to, že vás Češi vyhnali, si můžete sami“. Místní na ně někdy nahlíželi jako na „nevítané říšské Němce“ apod. O tomto postoji vypovídají poslední dny války, kdy se mnozí rakouští Němci, v roce 1938 se hrdě hlásící k němectví, najednou začali cítit být „Rakušany“.
Z toho, jak Tomáš Krystlík popsal neschopnost rakouských Němců „ponaučit se z vlastní historie“, vyplývá, že ji vlastně staví na roveň tomu, jak se se svou minulostí paušálně vypořádává český národ. To mu může ale snadno vyvrátit každý, kdo zná výroky a postoje rakouských politiků a novinářů z posledního čtvrtstoletí (zkoumáme-li oficiózní postoje). Jak už jsme si řekli, oficiální politika a žurnalistika sice nemusí odrážet skutečné mínění veřejnosti, nicméně v České republice je okamžitě oheň na střeše, pokud ten či onen český politik odsoudí Benešovy dekrety, zatímco „Rakušané“ nepropadají žádné vlně protestní hysterie, hovoří-li se o „zločinech spadajících do období do roku 1945“. Televize ORF odvysílala při příležitosti 70. výročí konce války mnoho pořadů, nechyběly reportáže o masakru politických vězňů ze strany SS ve věznici Stein v dubnu 1945 a o následující „kremžské honbě za zajíci“, jak se říká akci, kdy byli v posledních dnech války za vydatné pomoci civilního domácího obyvatelstva pochytáváni a pak zabíjeni političtí vězni, kteří se před tím dostali na svobodu. Hornorakouské regionální zpravodajství zase přineslo dlouhou, velmi „kající se“ reportáž o tom, jak obyvatelstvo v okolí Lince koncem války lynčovalo sestřelené americké piloty – nikdy na území bývalé Říše nebylo zlynčováno tolik pilotů „teroristických letounů“ jako v Horním Rakousku.
Srovnání s postojem české veřejnosti ke své vlastní minulosti je tedy hodně mimo mísu.
Na závěr si dovoluji upozornit na necitlivé zacházení s pojmy „vlastenectví“ (či patriotismus) a „nacionalismus“. Tomáš Krystlík říká, že Čechům vlastenectví nechybí, ale že se toto „většinou projevuje jako nacionalismus“.
Před několika dny kolovala na českém Facebooku grafika, která utěšovala české fanoušky kvůli čtvrtému místu na mistrovství světa v ledním hokeji. Jednalo se o mapu světa, na které byly vyznačeny země, jež na MS získaly medaile. U mapky byl umístěn text, který přibližně říkal toto: „Medaili jsme sice nezískali, ale naše malá zemička se umístila hned na čtvrtém místě po nejsilnějších mužstvech tří obrovských států z celého světa, máme být na co pyšní!“. Grafika kolovala po Facebooku a už ani nevím, kolik tisíců „lajků“ dostala.
Toto je nádherná ukázka něčeho typicky českého – zvláštní kanalizace jakéhosi podvědomého komplexu ménečennosti, hledajícího si kompenzaci a utvrzování se ve své vlastní „světovosti“ na poli některých sportovních odvětví. S něčím podobným se nikdy nesetkáte například u Rakušanů, kteří jakoby neměli vůbec potřebu si svou vlastní „světovost“ sami před sebou dokazovat. I Rakušané mají své zimní sporty, kde měli (mají) své pravidelné úspěchy, ale v životě jsem nezaznamenal nic podobného, ani náznakem. A to ani v jiných oblastech, zdaleka nejen ve sportu. A čtenáři mi jistě potvrdí, že mnou uvedený příklad „hokejové grafiky“ je zástupný pro celou řadu jiných situací a jevů...
Druhou stránkou tohoto charakteristického českého „vlastenectví“ je historicky podmiňovaný šovinismus vůči němectví, potřeba vyhraňovat se vůči němectví a definovat svou „národní hrdost“ pomocí historie a hrdinných bájek „protiněmeckého odboje“. To není ani znak vlastenectví, ani nacionalismu – nýbrž projevem slabosti, projevem šovinismu.
Zdravý nacionalismus lze přirovnat ke zdravé lásce ke své vlastní rodině (identitě) – nepotřebuji přeci prokazovat náklonnost a lásku ke svým blízkým tím, že urážím a vyhraňuji se vůči sousedním rodinám a definuji celou svou rodinnou historii na historce, jak mé rodině sousední rodiny už po celé generace ubližovaly a nadále ubližují.
