Že by se Petr nemodlil? Menší bratr se pevně držel matky a usínal na její paži. Chlapec chtěl vědět, jestli burácení a třeskání explozí je naše protiletadlové dělostřelectvo. Jeden německý voják v uniformě, strupovitě poseté hlínou, který se utekl do sklepa z ulice, jej utěšoval: „Je to naše dělostřelectvo.“ Ale chlapec tomu už nevěřil.
A k tomu, co dítě říkalo proti „nepřátelským teroristickým bombardérům“, voják dodal: „Chlapče, kdybys věděl, co jsme dělali v Buchenwaldu.“ Co jsme dělali v Buchenwaldu, chlapec nevěděl. To se dozvěděl až později v Apfelstädtu, jedné vesnici nacházející se na území trojúhelníku tvořeného městy Gotha, Erfurt a Arnstadt, který leží uprostřed Durynska – tehdy, když Rusové po osvobození obětí nacistů sami tábor nadále provozovali a z vesnice z ničeho nic někdo zmizel. Ale to je zase jiný příběh.
Ve Zlovědicích se na přechodu let 1944 a 1945 zdálo téměř všechno být „jako za míru“, říkaly babička a matka. Dědeček, který byl za První světové války těžce zraněn, už toho moc nenapovídal. Často přemítal nad mapami. Teta, která vedla hostinec pod staromódním názvem „Gastnahrung“ s věhlasnou česko-rakouskou kuchyní, stále ještě vařila sirup z cukrové řepy. Její dcera zásobovala vesnické děti, stejně jako děti uprchlíků ze Slezska sladkostmi, strýc si ve sklepě malého koloniálu udělal zásoby kořalky, mouky a cukru. Kdyby tu jen nebyl strach z Rusů. „Ti s východu“ – tak tehdy v Čechách říkali slezským ženám, dětem a starým mužům, kteří přespávali v tanečním sálu hostince – s sebou přinesli zlé historky a hrůzu.
Otec onoho chlapce se v březnu 1945 ještě vrátil ke své jednotce v Königsbergu (Kaliningrad), ačkoliv byl těžce raněný. Odtud napsal: „Každou hodinou, kterou Rusy zdržujeme, zachraňujeme ženy a děti.“ Dnes jeho syn neví, jak a kde jeho otec zemřel, zato ale dobře ví, že tento jeho dopis z fronty byl tím posledním. On, doktor práva na univerzitě v Praze, nebyl žádným nacistou – byl katolíkem, a protože neuměl vždy mlčet, byl degradován na rotmistra. Přesto se tehdy domníval, že musí ještě jednou do Východního Pruska.
Jinak tomu bylo se strýcem Sorgerem ze Zlovědic. Pro něj se válka už skončila. Jeho důstojnické uniformy visely pěkně uspořádaně v šatníku. Byl předtím v Jugoslávii a na vlastní pěst tam uzavřel příměří s Titovými partyzány. „Takřka jako starorakouský kombatant“, jak říkával. Poté byl odsouzen k trestu smrti. Protože ale dobré jméno české kuchyně jeho tchyně z hostince prorazilo daleko za Zlovědice a v minulosti místo vyhledala nejedna lovecká společnost „pánů z Berlína“ – ke kterým jednou patřil i Göring –, zavolala teta do Berlína a dosáhla přeměnu trestu smrti na „nečestné vyloučení“ z Wehrmachtu. A tak zůstaly slavnostní stejnokroje ve skříni. Pradědeček pětiletého chlapce se téměř každý den hádal o tom, jestli se Rusům podaří prorazit, jací jsou, zda Churchill Američany přeci nakonec přiměje k tomu, aby postupovali dál. Strýc sebe a zároveň ostatní utěšoval. „Rusové mají velmi rádi děti. Všude, kde byli, rozdávali čokoládu.“ To říkal ještě 9. května.
Tety zvládly na dvoře hostince umístit tabuli. Byla vyzdobena šeříkem a piškotovým dortem. „Jako za míru.“ Narozeninový oslavenec seděl vedle dívek, kterým tehdy ještě říkával „Maderln“. Strýc Tonda měl na sobě kvůli venkovní teplotě kožené kalhoty a podkolenky. „Neměj žádný strach chlapče, válka skončila, už nebudou padat žádné bomby.“
Sotva do dořekl, docválal směrem k tabuli na běloušovi muž a na chvilku před dětmi koně krotil. Vzpíral se jako v cirkuse. Muž třikrát nebo čtyřikrát práskl bičem, smetl celý stůl, chňapl po piškotovém dortu a v okamžiku jej měl v sobě. Děti se rozkřikly a rozutekly se. „Rusové jsou tady!“ A strýc Tonda volal na tetu Katku: „Dítě, uteč do bezpečí!“, vyšplhal přes zahradní plot a zmizel v polích. Později se chlapec dozvěděl, že strýc se touto cestou dostal až k Američanům do Bavorska, ale byl kvůli svým koženým kalhotám vojáky zadržen jako „nepolepšitelný nacista“, ačkoliv právě ti rozhodovali předtím o jeho životě a smrti.
Představení s bičem od jezdce na běloušovi bylo jenom předehrou. Během odpoledne přicházelo stále více mužů, které chlapec tehdy považoval za vojáky. Tito lidé ale tvořili neregulérní předvoj Rudé armády. Hromadili se na návsi před místem pro plavení koní. Všichni byli těžce ozbrojeni, částečně v loupežnickém civilu, částečně v uniformách, směs národů sestávající z Rusů, Čechů, Jugoslávců, Poláků a mnoha osvobozených zahraničních dělníků. Večer rozdělali oheň a zpívali. Takže měl strýc přeci jen pravdu, nebylo třeba se jich bát. Ale pak se žoldáci vydali hledat alkohol. Za strašného hulákání objevili strýcovy tajné zásoby kořalky. Jeden bajonetem propíchal pytle v malém krámku. Cukr, mouka a sirup se začaly promíchávat. Chlapci bylo líto hlavně sirupu.
Zatímco partyzáni prohledávali dům, schovala se rodina ve vrchním poschodí. Doufali, že tam nějak přežijí noc. Ale partyzáni, opojeni vítězstvím a alkoholem, naneštěstí objevili sbírku uniforem ve strýcově skříni. Museli si zřejmě myslet, že narazili na skutečné nacistické hnízdo. Bylo stále slyšet výkřiky: „Kde je německý důstojník?“ Rány pažbou do dveří ložnice. Děda otevřel dveře. Šel, jak se to naučil za První světové války, s rukami vzhůru směrem ven. „Nestřílet! Jsou tu ženy a děti.“ Odpovědí mu byla rána paží do hlavy. Odtáhli ho pryč. Ostatní museli procházet špalírem vytvořeným z ozbrojenců. Matka, jež měla mladšího bratra v náruči, schytala také jednu ránu paží do hlavy. Pětiletý chlapec se pozvracel. Všichni byli odvedeni ke Slezanům do tanečního sálu. Venku se střílelo, hulákalo, zpívalo a do toho dítě slyšelo volání o pomoc. Byly to ženské a dívčí hlasy. Chlapec nevěděl, co to znamená znásilňování. Okolo půlnoci začali znovu pátrat po nacistickém důstojníkovi. Stolními lampami si posvítili na každého z uprchlíků ležících na podlaze. Jeden chňapl po narozeninovému oslavenci. Přitiskl jej ke zdi, zvedl samopal a vystřelil. Chlapec cítil, jak jeho noční košilka a kalhoty zvlhly, a jak zapáchal. Ženy vykřikly. Dvě pevně držely matku chlapce, která se chtěla vrhnout před dítě. Kdyby to udělala, už by nebyla naživu. Za nějakou dobu, možná šlo o sekundy, možná to trvalo déle – přesně si to nepamatuji – toho ozbrojenec nechal.
Za ranního šera dne 10. května se zdálo, že se dostavil klid. Nekřičela žádná žena, nikdo nevyřvával a už se nestřílelo. Děda, kterého předtím odvedli do hospodářského dvora naproti, se směl vrátit zpátky. Měl na hlavě ránu, na které se udělal strup. „Musíme pryč. Strýc Tonda zahrabal ještě víc kořalky. Jestli jí najdou...“ Venku nad místem plavení koní a nad zastřiženými malými vrbami byla mlha, ochladilo se. Děda šel jako první, matka jako vždy nesla malého bratra, babička vedla narozeninového oslavence, který už žádným oslavencem nebyl. Dědeček vyčaroval z malé láhve několik kapek koňaku. V tom okamžiku obživlo něco, co považovali za malou vrbu. Vyskočil před ně dlouhý chlap s dlouhým strništěm, v ruce samopal připravený k výstřelu. Děda zopakoval své gesto naučené ze světové války, zvedl ruce: „Ženy a děti. Tohle je nemocné.“ V tom momentu vysoký chlap sesunul zbraň a zeptal se: „Co jste za krajany? Já jsem Srb.“ Děda odvětil: „Já jsem byl rakouským důstojníkem." Druhý muž mu říká: „Kdyby bylo Rakousko, nemusel bych na vašeho Hitlera střílet.“ Děda mu říká: „Vy Srbové jste byli první, kteří už nechtěli mít Rakousko.“ Srb se zeptal: „Které dítě je to nemocné?“ Pak zvedl chlapce na ramena. Přenesl jej močálem směrem k rašeliništi. Proto chlapec později nemohl pochopit, proč papež vyškrtl z kalendáře svatých obra Christofora. Také ten nesl na svých ramenou dítě...
A později se chlapec dozvěděl, že ze Žatecka pocházelo jedno z nejvlivnějších německých literárních děl: „Oráč z Čech“ – rozmluva se smrtí.
Dne 9.května 1945 ležela na zahradním stolku ve Zlovědicích kytice šeříků. Tím pětiletým chlapcem jsem byl já. Byl jsem to já?
Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr.
Vyšlo dne 7. května 2015.