Případ „Liškutín“ – brněnský literární kritik o Novém Německu

„Tento nástup byl zahájen žáky Nietzscheovými!“ (Ivo Liškutín)

V roce 1934 uveřejnil student bohemistiky a germanistiky Ivo Liškutín, stipendista na univerzitách v Berlíně a Heidelbergu, v časopise Lumír dvě stati, které v akademických kruzích I. republiky způsobily velký poprask. Vlivem svého učitele, prof. Arne Nováka, totiž Liškutín přijal tradicionalistickou koncepci literatury s vůdčí ideou záchovy a rozvoje „národního svérázu“ a takto vyzbrojen se za svého studijního pobytu v Německu zajímal o národně orientovanou tvorbu. Ve fejetonech a referátech zasílaných do Lidových novin z pohledu očitého svědka nejprve popisoval proměnu tamního kulturně politického života, zejména na univerzitě. A v souladu s tendencí „Židovek“, jak se již tehdy tomuto listu přezdívalo, poukazoval na diskriminaci Židů, humanistů a levičáků, na pálení jejich knih, vynucené odchody a další násilí. Když však v odborně úzce zaměřeném Lumíru své dojmy shrnul, dovolil si zde v kladném smyslu položit důraz spíš na vzmach německé národní energie a aktivity. A oheň byl na střeše!

„Jádro německé revoluce záleží v oddíle kulturním…“ (Ivo Liškutín). 
Obě fotografie: archiv L. Beera

O jedné „změně orientace“

Germanista Ivo Liškutín v nástupu národně socialistické strany a jejího vůdce Adolfa Hitlera vidí pravou „kulturní revoluci“. A zřejmě měl snahu dokázat, že v oněch „stručně a imperátorsky formulovaných 25 rozkazech“ programu NSDAP, který „se stal vnitřním smyslem miliónů Němců“, je cosi „mnohem hlubšího“. Neboť strana „podzemně přijala do své ideologie opravdu dávné výsledky duchovní námahy svého národa a má vnitřní spojení s jeho tajemstvím“. Je „zakotvena v tradici, převrací minulost v přítomnost a vede do budoucnosti“ národ svým směrem: „Dnes jsem přesvědčen, více než dříve, že právě v tomto kulturním obratu bude hledán vlastní začátek německých dějin, pokud vedou k roku 1933“, píše Liškutín.

Je to pojednání očitého svědka o tom, jak „národ, žije-li organicky, uskutečňuje konečně to, co na poli duchovním, na poli vědy, umění a filozofie bylo již dávno připraveno a připravováno, a že bez této organické souvislosti myšlenky a činu“ není a nemůže být proměny.

Čtěte 2. letošní vydání "Fasciklů" 
ZDE

Proti vulgarizaci 

Podle Liškutína si nacionální socialismus „toto své kulturní jádro pro budoucnost obhájí, i kdyby snad ostatní části opravila doba“. V této souvislosti není od věci porovnat přesvědčení mladého Moravana s jinými, pozdějšími kulturně-historickými díly P. Vierecka (Metapolitics: From Wagner and the German Romantics to Hitler), G. Lukácse (Die Zerstörung der Vernunft), Paula Séranta (Le Romantisme fasciste), A. J. Gregora (The ideology of fascism), G. Mosseho (Nazi Culture; International Fascism), M. Ledeena (Universal fascism), A. Hamiltona (Appeal of fascism), G. Locchiho (Nietzche, Wagner e il mito sovrumanista), Rogera Griffina (The Nature of fascism), K. Boltona (Artists of the Right: Resisting Decadence) aj. Ani jedna nebyla doposud přeložena do češtiny. Nehodí se.

Fascikly

Námět jarních „fasciklů“ byl původně zamýšlen výlučně pro Náš směr. Délka při vší hutnosti textu však postupně narostla natolik, že se nehodilo zveřejnit jej jako běžný příspěvek. Vždyť obsahuje ‚medailony' řady významných osob (Klages, Kolbenheyer, Moeller van den Bruck) a důležité poznámky k „asfaltové literatuře“, „německé romantice“ nebo k „výkladům nacismu“. Proto jsme zvolili pevně ohraničenou a vyzdvihující formu edice z Tradice budoucnosti. (-kv-)