Pomník „lanškrounského masakru“, na jehož desce nesmí stát napsaná pravda

Před 70 lety týral, zabíjel a loupil samozvaný partyzánský soud v Lanškrouně. Přesto, že pomník financovali Němci, nesmí na něm stát napsáno, o jaký zločin šlo a kdy přesně proběhl.

Nápis na pomníku v Lanškrouně je v českém a německém jazyce. 
Tehdejší správa města povolila Němcům vybudovat pomník 
na vlastní náklady pouze za podmínky, že text na něm 
bude "neutrální". Z nápisu není tedy ani patrné, že se tragédie 
odehrála až po válce, a člověk snadno může získat dojem, že jde o 
pomník obětem "nacistického běsnění". Foto: Wolfgang Habermann

Od poloviny roku 1945 proběhla vlna lidových, revolučních či partyzánských „soudů“ v obcích pod Orlickými horami, a to v jedné květnové dekádě s velkou intenzitou. Soudy se konaly za asistence a aktivní účasti partyzánských čet odbojové organizace „Václavík“ (pojmenované podle krycího jména jejího vůdce, továrníka Jana Ptáčníka z Kuklen u Hradce Králové), které přicházely „vyčistit“ tuto oblast. Jak se praví v prohlášení velitele part. divize „Václavík“: „Z rozkazu pana ministra nár. obrany gen. Svobody a ministra vnitra Noska, nastoupila divise 14. 5. 1945 k obsazení bývalých Sudet, aby vyčistila města, obce a lesy od Liberce a Nového Města pod Smrkem až po Lanškroun a Moravský Karlov.“ Zrození myšlenky na ustavení místních soudních tribunálů má s velkou pravděpodobností své kořeny právě v odbojové organizaci Václavík, jejímž členem byl rovněž asi nejaktivnější odbojář na Žamberecku a pozdější místopředseda z ONV Žamberk, Josef Jandík. Tyto soudy zasedaly pod hlavičkou MNV a za aktivní účastí místních obyvatel a příslušníků čet partyzánské brigády „Václavík“.

Dne 16. května 1945 přijíždí do kasáren v Těchoníně čety partyzánské brigády „Václavík“ a po úpravě kasáren se zde ubytují. Politický komisař J. Bořík později uváděl, že jednotky divize měly kolem 5000 mužů, že v boji ztratily 26 příslušníků a „pobily“ prý několik stovek nepřátel. Zabavený majetek v hodnotě několika milionů korun byl údajně odevzdán národním výborům na „zlatý poklad". (Dle prohlášení Jana Ptáčníka provedla divise 78 destrukcí na tratích, pobila na 3000 příslušníků německé branné moci, rozstřílela a přepadla asi 300 aut a odzbrojila na 27.000 německých vojáků a důstojníků.) Do svazku Václavík byly volně začleněny dvě „brigády“: jedné velel por. Josef Hýbl (krycí jméno Brodecký) a druhé npor. Josef Mísař.

Hýblovi muži byli dislokováni v kasárnách v Těchoníně, Lanškrouně a Moravském Karlově a v době od 17.května do 17. června 1945, kdy došlo k likvidaci divize, představovaly ve východní části Orlických hor nemalou vojenskou sílu. Podřízené jednotky se zapojily do nuceného vysídlování místního německého obyvatelstva především do oblasti Kladska. Docházelo při tom k svévolnému zabírání jeho majetku, bezohlednému zacházením s lidmi považovanými za nějak podezřelé či provinilé, a to včetně násilných aktů a poprav provedených z rozhodnutí tzv. „lidových soudů“.


První „soud“ – lanškrounský masakr – je také někdy označován eufemismem „lidový soud“, což je ovšem zavádějící. Partyzáni neměli k uspořádání soudu ani od lidu ani od republikových orgánů žádný mandát. Skutečné „Mimořádné lidové soudy“ se na základě prezidentských dekretů konaly až později. Ten v Lanškrouně zřejmě proběhl 17. a 18. května z iniciativy vojenského velitele brigády Hýbl-Brodecký, poručíka Josefa Hýbla.

Foto: Wolfgang Habermann

Partyzáni a vojáci shromáždili na lanškrounském náměstí všechny muže německé národnosti z města a okolí. Nutili je chodit v průvodu s portrétem Hitlera, stát dlouho se zdviženýma rukama. Přitom je surově bili, týrali a některé vhazovali do požární nádrže. Členové lidového tribunálu, v němž zasedli i Josef Hýbl-Brodecký a tehdejší předseda MNV Josef Hrabáček, nechali Němce trestat brutálním bitím a smrtí. Krvavé divadlo před radnicí, kde zasedal tribunál složený ze sedmi mužů a jedné ženy, nepřežilo nejméně 17 osob (pravděpodobně kolem 20 Němců, i když se v literatuře objevují i vyšší čísla) z města a okolí, kteří byli odsouzeni k trestu smrti a na místě popraveni oběšením nebo zastřelením. Dle Tomáše Staňka zahynulo v Lanškrouně 17. května nejméně 24 osob: 13-14 bylo zastřeleno a oběšeno před radnicí na náměstí, sedm na dalších místech, u tří nebylo možné zavinění smrti cizí osobou vyloučit. Příštího dne byli popraveni další tři muži, takže celkový počet obětí dvoudenní „razie“ dosáhl čísla 27.

Kašna na lanškrounském náměstí – o tom, co se tu před 70 lety 
odehrávalo, nestojí nikde ani zmínka. Foto: Wolfgang Habermann

Všichni popravení byli obviněni k udavačství, kolaborace a podobných deliktů. Dalších cca 250 mužů německé národnosti, pro které většinou neexistovalo žádné konkrétní obvinění, bylo podrobeno stejné veřejné šikaně a poté trestu mezi 25–60 ran holí, případně jinými tělesnými tresty, pokutami apod. Událost byla poměrně bohatě fotograficky zdokumentována a z průběhu událostí byl údajně pořízen i cca pětiminutový film (dnes je považován za ztracený).

V roce 2001 byl v Lanškrouně zřízen památník těmto obětem, ovšem za podmínky, že na něm bude pouze umístěn „neutrální text“, ze kterého nebude možné vyčíst, o jaké zločiny šlo a kdo je jejich pachatelem a obětí: "K trvalé vzpomínce na oběti v květnu 1945 v Lanškrouně a okolí" a "Naše srdce byla raněna, náš rozum touží po smíru". Z dvojjazyčných nápisů dokonce ani nelze vyčíst, kdy se ona tragédie měla vůbec odehrát. Náhodný kolemjdoucí dospěje k názoru, že musí jít o oběti "nacistického běsnění" před koncem války. Pomník byl navíc paradoxně financován čistě z německých peněz. (-fchg-, -lb-) 

Zdroje: 
Náš směr – článek Franze Chocholatého-Grögera
Abchistory.cz