 |
| Alfred-Maurice de Zayas (*1947) je americkým znalcem mezi- národního práva, historikem a autorem mnoha knih. Od roku 2012 zastává funkci zvláštního zpravodaje OSN pro podporu demokratického a spravedlivého mezinárodního řádu. Foto: Geneva School of Diplomacy |
U nás v OSN se rostoucí měrou uznává právo na pravdu, na historii a identitu. Zdá se, že navržená změna stanov rezignuje na historické teze, jež jsou předpokladem pro zdravé historické vědomí.
Z hlediska mezinárodního práva je rezignace na restituci nejen politováníhodnou pro oběti, ale navíc prokazuje mezinárodnímu právu medvědí službu tím, že diskriminuje mezi oběťmi zločinů proti lidskosti a genocidy. A pokud existuje kompenzace pro Poláky, Rusy a Čechy, nelze diskriminovat německé oběti. Nárok se nepromlčuje.
Celková jurisprudence Human Rights Chamber for Bosnia and Herzegovina stejně jako Internatioal Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia podporuje nárok každé oběti na kompenzaci. Také Arménům se dnes postupně dostává práva – především ve vztahu ke kulturním církevním hodnotám. Vypracoval jsem na toto téma znalecký posudek, který vyšel ve formě publikace pod názvem The Genocide Against the Armenians 1915-1923 and the Relevance of the 1948 Genocide Convention (Haigazian University Press, Beirut). V letech 2012 až 2014 jsem byl členem pracovní skupiny pro otázky restitučního práva, jedním ze tří autorů pojednání o právech Arménů na restituci. Přitom jde o fundamentální lidská práva. Precedenční případy platí také pro sudetské Němce.
Místo rezignace by krajanská sdružení a vlády v Berlíně a ve Vídni měly trvat na tom, aby byla zrealizována rozhodnutí Výboru pro lidská práva OSN ohledně restituce v případech Des Fours Walderode versus Česká republika a Petzoldová proti České republice.
Dovolte mi poukázat na mých 50 tezí k vyhnání, především článek 27 a následující (nakladatelství Inspiration Un Limited, London / Berlin). Znalecký posudek profesora Felixe Ermacory důkladně došel ke zjištění, že části vyhnání sudetských Němců je třeba kategorizovat jako genocidu, a tedy jako nepromlčitelnou záležitost. Obzvlášť patřičným způsobem se k problematice vyjadřují mé teze 31 a 32. Všechny oběti vyhnání mají právo na kompenzaci. Ani žádný stát, ani žádná státní nebo nestátní organizace [tedy ani Sudetoněmecké krajanské sdružení v Mnichově – pozn. překl.] nemůže na ni z pozice zástupce obětí rezignovat, protože jde o individuální práva obětí nepromlčitelného zločinu. Oběť sice nemůže sledovat své právo podáním stížnosti u Mezinárodního soudního dvora v den Haagu (k tomu mají oprávnění pouze státy), ale může se obrátit na Evropský soudní dvůr pro lidská práva nebo na Výbor pro lidská práva OSN, jakmile se vyčerpají možnosti vnitrostátního právního postupu.
Oběti by měly všeobecně trvat na svých právech – ne z důvodu materiálních výhod, nýbrž pro všeobecné zajištění platnosti mezinárodního práva. Protože by se uškodilo právu a právní jistotě, kdyby se neučinila náprava ohledně vyhánění. Pak by se totiž na vyhnání nahlíželo jako na nadějnou politickou opci – což bylo již důsledkem dohody z Lausanne z roku 1923 – a dost pravděpodobně by nebylo vyhánění považováno ze obzvlášť zavrženíhodné.
Závažná a přetrvávající bagatelizace vyhnání Němců představuje porušování lidských práv, neboť znamená nepřípustnou diskriminaci obětí. V této souvislosti si musíme připomenout článek 26 paktu OSN o občanských a politických právech, který garantuje právní rovnost všech lidí a zakazuje jakoukoliv zvůli a diskriminaci. Nevšímavost vůči statusu vyhnanců jako obětí lze navíc chápat jako porušení článku 16 tohoto paktu, který zaručuje právo na uznání jako právní osoby. Masivní bagatelizace vyhnání nebo popírání zločinu vyhnání může kromě toho představovat porušení článku 20 tohoto paktu OSN, pokud je úmyslem jednání podněcování k nenávisti, ponižování a diskriminace. Přinejmenším ale takováto bagatelizace znamená porušení článku 17 tohoto paktu, jenž zakazuje újmy na cti a dobré pověsti lidí.
Němečtí vyhnanci a jejich potomci nesmějí být oběťmi druhé třídy. Trvalá diskriminace vyhnanců ve sdělovacích prostředcích, ve školních učebnicích a v politickém dialogu znamená porušování norem mezinárodního práva.
Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr.
Vyšlo dne 7. května 2015.