Heinrich Scharp
 |
| Čechoslovák – Evropan? Foto: Archiv L. Beera |
Podle známé definice učitele státního práva Carla Schmitta se politika ze své podstaty vždy váže na poměr k příteli a nepříteli. Nejjistější případ symptomu zmatení a rozkladu tvůrčího politického instinktu bychom tedy měli tehdy, kdyby nějaká instance, povolaná k politickému výkonu, k osvědčení se a k odpovědnosti, přišla o svou původní schopnost správně rozeznávat mezi přítelem a nepřítelem. Ale právě toto vyčerpání politického instinktu určuje už celá desetiletí, pokud ne ještě déle, chorobopis a dekadenci anglické politiky. Muži, kteří dnes vládnou Anglii a přitom rozpoutali tuto válku, a stejným způsobem i jejich předchůdci, kteří stáli před rozsáhlým úkolem, aby uhájili britskou světovou říši za zásadně proměněných existenčních podmínek dvacátého století, tito všichni naprosto selhali, když šlo o to, rozpoznat konstruktivní síly nového evropského řádu, jež by dokázaly podpořit a zachovat existenci a budoucnost britské světové říše, a plodně s těmito silami spojit své vlastní zájmy. Nejkřiklavějším případem takového pomatení politického instinktu anglického vedení, jež se v minulých staletích často tak zářivě osvědčil, bylo v pohnutých týdnech před vypuknutím současné války odmítnutí oněch velkorysých a dalekosáhlých Vůdcových nabídek. Pro britskou světovou říši by tyto nabídky neznamenaly žádnou vážnou a skutečnou oběť a každopádně nic jiného, než rezignaci na systém kontroly evropského kontinentu, jenž se beztak stal sporným a neudržitelným. Zato ale by tyto nabídky nejenže odstranily nebezpečí pro budoucnost britské světové říše, vyplývající z nahromaděných, samostatně a dobrovolně se rozvíjejících sil celého kontinentu, ale naopak je mohly dokonce v tomto smyslu pozitivně využít. Jako výsledek takovéhoto nedostatku instinktu musí Anglie dnes akceptovat paradox, že sama i v předpokládaném případě vlastního vítězství už nebude moci určovat osud evropského kontinentu podle svých přání a zájmů.
Ve stejném paradoxu hnijí všechny evropské plány a návrhy, které chtějí budoucnost kontinentu, a především budoucnost malých národů, spojovat s anglickými zájmy. Stínové vlády kontinentálních vlád, které se usídlily v Londýně, jsou beznadějně stahovány do stále více rozpoznatelného zhroucení tradiční anglické kontinentální politiky. Přitom teoreticky už nehraje vůbec žádnou roli, zda je předpoklad anglického konečného vítězství, o který se opírají naděje všech Anglií svedených národů, správný či nesprávný. Vývoj mezitím pokročil mnohem dál. Dosáhl mezitím bodu, kdy se anglická politika cítí být nucena, aby pod tlakem nutností světové politiky sama zlikvidovala svou kontinentální politiku, na kterou je zvyklá tři století, a dokonce i v případě vítězství vydat budoucnost kontinentu a všech jeho národů na pospas silám bolševismu, ničícím všechny životní hodnoty Abendlandu. Čeští emigranti, kteří svou politickou existenci ovšem mohou ospravedlňovat už jen tím, že tento rozhodující obrat tají před svým vlastním národem, přitom podléhají v podstatě stejnému zaslepení politického instinktu jako anglická vedoucí vrstva. Tak jako v Londýně a jinde nepřestávají předvádět své dávno nudící a odstrašující stranické divadlo se svými až do omrzení známými nevraživostmi, obchody a intrikami, a přitom, jak se zdá, jim ani nedochází, že v přízemí divadla nesedí již žádní diváci, tak jim zjevně také ušlo, že mezitím se všechny předpoklady jejich politické hry staly bezpředmětnými. Ideje a výpočty, pomocí kterých dokázali před pětadvaceti lety navzdory všemu dosáhnout (nikoliv však trvale zajistit) pouze zdánlivý, rychle pomíjející úspěch, se staly bezpředmětnými. Jejich angličtí (a američtí) páni patroni obrátili svou pozornost zcela jiné koncepci evropské budoucnosti.
Proces je to pozoruhodný a má dalekosáhlý význam. Počal se ve stejnou hodinu, ve které si už Anglie nedokázala nalhávat, že i v případě příhodného výsledku války neprohraje svou hru světové politiky pod rostoucím tlakem svých společníků, Sovětského svazu a Spojených států. První a nejdůležitější obětí tohoto poznání byla myšlenka evropské rovnováhy, která je sice v Anglii teoreticky nadále proklamována, ale z praktického hlediska musela být kvůli donucujícím důvodům vydána všanc. Sice zřejmě existují Angličané a přátelé Anglie, kteří považují revoluční, Německem na kontinentu vytvořenou pozici, jež usiluje o stabilní nový řád, za přechodnou. I když se stále domnívají, že labilní ideální systém evropské rovnováhy nebude z této strany trvale vážně ohrožen, na konci přeci jen – právě se zřetelem na své vlastní naděje ve vítězství – nebudou moci popřít existenci Sovětského svazu a v něm i existenci bolševismu. Ale bolševismus, vycházející ze svého politického naturelu a logiky, rozbije i ten nejmoudřeji promyšlený systém evropské rovnováhy. Dá se zabudovat pouze do jednoho jediného evropského systému – do svého vlastního. Ten, kdo si v pozici Angličanů ve vlastním zájmu nemůže přát porážku nebo zničení bolševismu, a proto vede válku proti jediné evropské mocnosti, která je sto se bolševismu postavit, totiž proti Německu, ten se nedokáže vyhnout nutnému a nezadržitelnému důsledku – vydání celého evropského kontinentu na pospas bolševismu. Realita bolševismu, jeho teorie, jeho praxe, jeho nároky a jeho činy, nepřipouštějí žádnou jinou alternativu. Za takovéto reality všechny proklamace a zásady, všechny plány a sliby, všechny protokoly a smlouvy ztrácejí platnost.
Anglická politika skutečně ani neváhala brát na tuto realitu ohledy. Churchillova a Rooseveltova Atlantická charta byla odhalena už v brzkém stádiu díky podpisu Sovětů jako bezmocná a prakticky bezvýznamná ideologie. V březnu tohoto roku [1943] to potvrdily noviny „Times“ ve dvou mimořádně důležitých článcích. Budoucnost Evropy, jak psaly tehdy „Times“, nemůže být zajištěna ani sestavováním všeobecných zásad, ani přebíráním hypotetických povinností, ale jedině důvěrnou spoluprací se Sovětským svazem. „Všeobecnými zásadami“ mohly být míněny pouze záruky pro budoucnost malých a středně velikých národů, formulované v Atlantické chartě. A „hypotetickými povinnostmi“ mohly být míněny jen sliby, které Anglie dala emigrantským vládám, zřízeným v Londýně. Obrat byl zjevný. Od té doby je anglická vláda rozhodnuta zprostit se všech vázaností, které by mohly stát v cestě porozumění Anglie se Sovětským svazem v otázce budoucnosti Evropy. Také úmysl tohoto zvratu je zjevný: Anglie chce alespoň získat podporu Sovětského svazu pro zájmy britské světové říše ležící mimo Evropu a vůbec chce vyvíjet ze souhry Velké Británie, Spojených států a Sovětského svazu nový světově politický systém rovnováhy, ve kterém ovšem pro Evropu zůstane jen funkce seřaďovacího nádraží světově politických zájmů. Samostatnou roli, zakládající se na svých vlastních zájmech a životních potřebách svých národů, by Evropa každopádně v této koncepci už hrát neměla – přičemž by už nebyl podstatný rozdíl v tom, zda má být Evropa vydána na pospas bolševismu, anebo se má stát ve stylu některých amerických návrhů bitevním polem třetí světové války.
Anglická vláda svého času prohlásila, že ony zmíněné články z „Times“ v žádném případě nelze chápat jako autentický výklad oficiální britské politiky. Velmi brzy potom však – v souvislosti s odhalením strašlivé bolševické masové vraždy v Katyni – svým skutečným chováním drastickým způsobem potvrdila obrat ve smýšlení, jež byl oznámen oněmi články „Times“. Před celým světem tehdy musela uznat nejen to, že nemohla polským emigrantům zaručit žádnou praktickou pomoc, ale že už ani nemohla dodržet sliby, které jim dříve dala. Musela ke strašlivým zločinům v katyňském lese mlčet a bez odmlouvání tolerovat, když Sověti polským emigrantům položili pistoli na prsa, jenom proto, že – s dostatečným ostychem – požadovali, aby bylo umožněno prozkoumat bližší okolnosti zločinů neutrální instancí. To ale nebylo zdaleka všechno. Anglická vláda navíc chladnokrevně zapřela záruku původně poskytnutou Polsku, pro jejíž dodržení údajně vstoupila do války, a s krčením ramen polským emigrantům radila, aby se podřídili územním požadavkům Sovětů. I kdyby se požadavkům, přijetí nebo odmítnutí nemělo dostávat reálné váhy a praktického významu, přeci jenom se jasně ukázalo, na jaký kurs se Anglie vydala a jak vypadají anglické plány na uspořádání Evropy – jako obrázky beze slov. Angličané jednoduše už nemají dostatek síly na to, aby zasahovali do politického osudu kontinentu. Ze světově politického hlediska jsou natolik tvrdě vtěsněni mezi mlýnské kameny Sovětského svazu a mohutně se rozpínajícího imperialismu Spojených států, že – v tomto jednom případě, který symbolicky předznamenává všechny nadcházející – museli budoucnost kontinentu dát všanc nárokům Sovětů. Neexistují žádné konference, žádné diskuse, žádné dohody, žádné smlouvy, jež by nějakým způsobem mohly zmírnit váhu této střízlivé skutkové podstaty. Angličané to neradi přiznávají; chtěli by svým přátelům zahalenými slovy alespoň pomoci přejít příliš hořké zklamání. Samotní Sověti jsou v tomto bodě méně upejpaví. Nemají ostych dožadovat se potvrzení posledního vývoje vší formou: nestoudně se dožadují, aby evropské emigrantské výbory přesídlily z Londýna přes Káhiru do Moskvy.
Kdyby čeští emigranti – a nejenom tito – dokázali být dostatečně nezaujatí a udělali by jasnou bilanci své politické stínové hry, museli by ovšem rozpoznat, že by přesídlením do Moskvy konečně přistáli na půdě reality. To by byl jediný důsledek a zároveň ovšem také konec veškerých jejich nadějí, plánů a spekulací. Logický a v žádném případě ne překvapivý konec. Pokud by ještě existovaly vážné důvody postavit na nohy systém evropské rovnováhy ve smyslu tradiční anglické koloniální politiky, musely by přeci zkušenosti a zážitky z roku 1938 ukazovat také českému národu, jak mimořádně riskantní a životu nebezpečné to je, svěřovat osud národa okolnostmi vynucenému, stále více labilnějšímu systému takovéto rovnováhy. Ale od té doby, co byly zničeny všechny předpoklady evropské rovnováhy, existuje pro budoucnost Evropy skutečně pouze jediná skutečná alternativa: jít společně osudovou cestu emigrantů do Moskvy a vydat celou Evropu se vším, co vytváří důstojnost a štěstí tohoto kontinentu, na pospas zničení, nebo naopak: svěřit se mocným ochranným silám Říše, veškerou naději vložit v zničení bolševismu a zařídit si a produktivně rozvíjet v mírovém uspořádání budoucnosti, povstávajícího z Říše, také svůj vlastní život. Neexistuje žádná jiná cesta a žádná jiná šance konstruktivně zformovat a zajistit společný životní prostor všech evropských národů. Úkoly, které je třeba přitom vyřešit, se vážou na elementární zákony. Nakonec se tyto odvodí ze světově politické pozice, z mocenských poměrů, z dějinných zkušeností a z mnohdy diferencovaných, v rozhodujících bodech ale shodujících se životních potřeb evropského kontinentu. Ten, kdo nedbá těchto zákonů a chce je převrhnout, v konečném důsledku porušuje jen své vlastní zájmy. Ten, kdo je uznává, zajisté musí snášet také velkou zátěž. Tuto zátěž je třeba snášet společně – pro společnou a šťastnou budoucnost.