Lukáš Beer
 |
| Bratr K. H. Franka – spisovatel Ernst Frank (1900-1982) – po válce zpochybňoval autenticitu protokolů výpovědí. Foto: kohoutikriz.org / L. Beer |
Případ úzce souvisel s osobností Vladimíra Krajiny, kterého Drábek označuje v knize za „mozek všeho podzemního podnikání za druhé světové války“. Krajina byl koncem ledna 1943 Němci zatčen. Gestapo ho považovalo za vůdce domácího odboje a za jakéhosi zástupce Edvarda Beneše v Čechách. K. H. Frank tehdy Krajinu vyslýchal osobně. Chtěl na něm, aby vše prozradil a zavázal se čestným slovem, že se za to jak Krajinovi, tak jeho spolupracovníkům nic nestane. Krajina tak učinil a byl také Frankem omilostněn. Krajina za svého tehdejšího zajetí měl komfortně zařízené „vězení“. Bydlili se svou, již dříve zatčenou manželkou ve zvláštním bytě, bohatě vybaveném hotelovým nábytkem. Také jeho spolupracovníci požívali těchto nevídaných výhod. Dostávali jídlo z důstojnické kuchyně, mohli číst co chtěli, volně se pohybovat a v Terezíně dokonce pěstovat různé hry. Balíčky mu byly několikrát týdně pečlivě odevzdávány a Gestapo se často přesvědčovalo, zda se v Terezíně skutečně dobře starají o tyto výjimečné vězně. Koncem dubna 1945 byl Krajina převezen do vily Na Jenerálce, kde byli soustředěni již tzv. prominentní vězňové. Z těchto prominentních vězňů měla být vytvořena vláda a Krajina v ní měl zastávat funkci ministra zahraničí. Dne 7. května 1945 byl odvezen k Frankovi, aby s ním tento plán realizovali.
Krajina se stal po válce poslancem a generálním tajemníkem strany národně socialistické. „To znamenalo současně, že se stal nenáviděným terčem komunistických útoků. Komunisté, kteří neměli ve svých řadách lidi typu Krajiny, se snažili ze všech sil, aby Krajinu nějak zdiskreditovali a politicky vyřídili“, píše Drábek ve své knize. „Jeho osudy za války byly plné dobrodružství a přímo neuvěřitelně spletité. Lidé nemohli například pochopit, proč Kalinovi požívali takových zvláštních výhod v Praze na gestapu a v Terezíně, a mnohým se zdálo, že snad Krajina učinil nějaké ústupky gestapu nebo nějaké přiznání, čímž si ony úlevy získal. I u lidí, kteří byli Krajinovi přátelsky nakloněni, vznikaly pochybnosti, zda Krajina nakonec nepodlehl třeba nějakému zlému nátlaku nebo trýznění a něco neprozradil.“
V českém tisku se v souvislosti s procesem s K. H. Frankem po válce uvádělo, že obžalovaný při výslechu, prováděném generálem Ečerem a jeho zástupcem dr. Fanderlíkem, označoval Krajinu za „nejstatečnějšího vůdce podzemního hnutí“, jehož pevnost a statečnost na bývalého německého státního ministra v Protektorátu udělala prý nejhlubší dojem.
O konkrétním pozadí zfalšování Frankovy výpovědi Drábek ve své knize píše:
„Mezi lidmi komunistického ministra Noska, kteří vyslýchali Franka v předběžném řízení, byl také (...) štábní kapitán Bedřich Pokorný. Frank neuměl česky, a byl proto vyslýchán německy a jeho výpovědi byly překládány. Jednoho dne mu však Pokorný předložil k podpisu česky psaný protokol a vymlouval se, že to napsal ve spěchu přímo česky a dal Frankovi své slovo jako důstojník, že v protokolu je všechno tak, jak Frank řekl. Frank sice protokol podepsal, ale přece jen mu to vrtalo hlavou. Pro jistotu sepsal svou výpověď v cele na kus papíru a tento zápis poslal na ministerstvo spravedlnosti prostřednictvím jednoho dozorce, kterému důvěřoval. Když pak z ministerstva vnitra došly Frankovy spisy, srovnali jsme obě verze a byli jsme úplně konsternováni, když jsme zjistili, o jaký podvod jde.
Frank ve svém německém zápise vykládal, jaký byl jeho názor na Krajinu. Jeho český – fingovaný protokol obsahoval dvě tvrzení, která v německém znění dodatečně sepsaného zápisu nebyla: 1) - že Krajina prozradil gestapu jakési parašutisty a 2) - že Frank dal na počátku roku 1945 dopravit na Jenerálku dvě osoby, které spolupracovaly s gestapem (!!) a kterých zamýšlel použít k ustavení jakési přechodné protektorátní vlády.
Na první pohled je podstata podvodu zřejmá a také je zřejmé, že autorem této odporné věci je Pokorný. Historie s parašutisty byla právě opačná. (...)
Po poradě s Drtinou a dr. Zdenkem, šéfem trestní sekce ministerstva spravedlnosti, bylo rozhodnuto, že Franka v této věci znovu podrobně vyslechneme a že ho budeme konfrontovat s Krajinou. Předseda lidového soudu dr. Kozák byl nám při tom ochotně nápomocen, když z úst samého Franka slyšel, že protokol byl zfalšován a vůbec že na něho byl vykonáván nátlak, aby vypovídal proti Krajinovi. Frank do očí Krajinovi potvrdil, že o něm nikdy neřekl nic takového, co bylo v Pokorného protokolu, a opakoval. že nemůže proti Krajinovi uvést nic, co by ho stavělo do nepříznivého světla. Také potvrdil, že ho Krajina o nic nikdy nežádal, že rozhodnutí o internování Krajiny jako válečného zajatce učinil bez Krajinova vědomí.
Cítili jsme tehdy všichni, že pod nehybnou tváří tohoto zavilého nepřítele českého národa se skrýval sarkastický úsměšek nad tím, jakým způsobem si jeho odpůrci vyřizují své politické spory. Svou výpovědí dal jasně najevo, že se nehodlá k něčemu podobnému propůjčit. V hovorně pankrácké trestnice, kde se výslech konal, bylo tísnivé ticho a všichni jsme odcházeli s pocitem studu.“
Bylo ovšem nutno vyvodit důsledky proti Pokornému. Drtina trval na trestním řízení proti autorovi zfalšovaného protokolu. Komunisté se však postavili proti tomu se vší rozhodností a nebylo možno prosadit víc než přeložení Pokorného na Slovensko. Ten nakonec v březnu 1968 spáchal (pravděpodobně) sebevraždu oběšením v lese nedaleko Brna.
Nezávisle na tomto případu byl velkým kritikem autentičnosti některých protokolů zhotovených z výpovědí K. H. Franka i jeho vlastní bratr, Ernst Frank. Ten se po válce zaměřil i na kritické přezkoumání práce československého historika Václava Krále z roku 1964 (Die Deutschen in der Tschechoslowakei, 1933-1947; Dokumentensammlung. Zusammengestellt, mit Vorwort und Anmerkungen versehen von Václav Král) a odhalil i zde mnoho chyb čistě věcného charakteru a několik výpovědí, které lze považovat za zfalšované, popř. účelově doplněné komentáře. Ernst Frank stejně tak zkoumal znění výpovědních protokolů svého bratra a vyjádřil přesvědčení, že některé pasáže rozhodně nejsou výtvorem K. H. Franka. Zásadně však odmítal vinit z této falsifikace generála Josefa Bartíka, jenž Franka vyslýchal a který totiž nemusel zhotovovat veškeré překlady výpovědí z němčiny do češtiny. V českém protokolu prý nacházejí nenadálé doplňky, které Ernst Frank nepovažuje za vlastní výpověď obžalovaného. Tyto „chyby“ musely vzniknout českým překladem resp. v průběhu záznamu tohoto překladu, tvrdil. Skutečností je, že znění obhajovacích spisů, které Ernst Frank po válce v Německu ve své knize vydává (poprvé v roce 1971), hrubě nekoresponduje s tenorem výpovědí K. H. Franka veřejně publikovaných v některých propagandistických brožurách po válce v Československu. Kupodivu si této knihy bratra K. H. Franka (konkrétně jejího druhého vydání z roku 1994) všimli i čeští historikové Miloslav Moulis a Dušan Tomášek ve své knize K. H. Frank – Vzestup a pád karlovarského knihkupce (2003) a neměli k obsahu těchto Ernstem Frankem vydaných „obhajovacích spisů“ žádné výtky.
Co je tedy na tvrzeních Ernsta Franka pravdy?