Lukáš Beer
 |
| Dilema mezi národní identitou a „vyznáním“ a jejím určováním „krví“ se projevovalo jasně v tehdy aktuální problematice smíšených manželství. Češky provdané za Němce měly totiž být „odsunovány“ do Německa, což vzbuzovalo z nejrůznějších důvodů kritiku veřejnosti. Ilustrační foto: dílo „Mutter und Kind und Traube“ od německého sochaře Rudolfa Kaesbacha (1873-1955). Jeho díla byla v letech 1939-1941 a v roce 1943 vystavována v Mnichově v rámci „Velké německé umělecké výstavy“. Foto: archiv autora. |
Závěry, které tehdy činila velká část autorů a čtenářů přispívajících svými texty do reprezentativního časopisu nekomunistické české inteligence, vydávaného Ferdinandem Peroutkou, mohou dnes leckoho překvapit. Teprve rok po skončení války, kdy celý svět pod dojmem nedávných událostí ještě pranýřoval „zhoubnou nacistickou ideologii“, celá řada českých autorů jakoby nekriticky převzala přenárodňovací úvahy nacionálních socialistů, přičemž vzpomeňme v této souvislosti několik (i pro širší veřejnost publikovaných) studií sociálního antropologa a profesora pražské univerzity Karla Valentina Müllera o „čechizované německé krvi“ v současném českém národě z let 1942-1943. Müller na základě svých sociálně-antropologických výzkumů tvrdil, že přibližně ve dvou třetinách českého „národního tělesa“ proudí čechizovaná německá krev, a pokusil se o jakýsi historický výklad, ve kterém nastínil, že tento čechizační proces v našich zemích probíhal v několika vlnách.
Otázka vyhnání Němců byla na stránkách Dneška v roce 1946 omniprezentní. Jeden z mála autorů, který kritizoval určité aspekty „odsunu“, byl publicista Michal Mareš. Ale jeho reportážní seriál vydávaný v časopisu pod názvem „Přicházím z periférie republiky“ narážel mezi čtenářstvem i na velký odpor a dokonce i na napadání ze strany komunistického tisku. Pouze příležitostně se mu dostalo od čtenářů určitého zastání, jednou dokonce od člena KSČ, který se nebál podepsat i celým svým jménem a udal i bydliště – na tehdejší dobu čin odvážný, protože pod příspěvky čtenářů, kteří se nějakým způsobem stavěli mimo mainstream a kriticky se vyjadřovali k vyhánění Němců či nějakým aspektům „trestání a stíhání kolaborantů“, stály obvykle pouze jejich iniciály.
Nakonec se od názorů Michala Mareše opatrně distancovala i samotná redakce Dneška, když 5. září 1946 zveřejnila následující článek, jenž napsal dr. Josef Grňa. Redakce se přihlásila k tomuto údernému textu, když nadepsala: „Uveřejňujeme tento článek mimo jiné také proto, aby nebylo pochybnosti o zásadním stanovisku redakce k odsunu Němců. Stanovisko to bylo již několikráte vyjádřeno; budoucnost by nám neodpustila, kdybychom nevyužili této historické příležitosti. V článcích p. Marešových šlo toliko o to, neměli by nám Němci před odsunem pomoci v žňových pracích.“
Sám Grňa ve svém textu, uveřejněném hned na první stránce časopisu, jasně říká, že plán vyhnání Němců a zabavení jejich majetku vznikl bezprostředně po vzniku Protektorátu, a nikoliv až pod vlivem „nacistických represálií“. Píše:
Když se po 15. březnu 1939 začínal odboj organisovat a uvažovat o svém programu a cílech, byl jako první požadavek formulován úplný odsun Němců. Nebylo to žádné umělé, propagací vyvolané přání – byl to živelný požadavek všeho lidu, pociťovaný jakožto nezbytná, přímo osudová nutnost a závazek naší generace ke všem generacím potomků. Nebylo jediné vážné námitky proti oprávněnosti tohoto požadavku, i když z počátku snad byly některé názorové rozdíly o dosahu žádaného odsunu. (...)
Viděli jsme také, že naše přání narazí na mezinárodní potíže a počítali jsme se silným odporem Západu. Proto si vytkl náš domácí odboj za svůj úkol rozřešiti mezi jiným i tuto otázku revolučně. A tak např. organisace „Obrana národa“, největší a nejvýznamnější odbojová organizace, kolik jich u nás existovalo, měla nejen generální plán, podle něhož měli Němci během 24 hodin nejkratší cestou opustiti hranice republiky, nýbrž měla vypracovány a připraveny i všechny potřebné podrobnosti. Byly stanoveny přechody hranic pro jednotlivé okresy a byl připraven i nezbytný personál pro provedení prohlídky zavazadel odcházejících Němců. Každý měl totiž míti právo vzíti s sebou 25 kg osobních zavazadel s vyloučením všech cenností, a 10 marek na hotovosti. Byly však také připraveny plány pro zajištění a převzetí majetku, včetně potřebných legislativních osnov, aby požadavek odsunu Němců mohl býti okamžitě do všech důsledků uskutečněn. (...)
Lid v odsunu nevidí akt msty nebo politickou represálii, nýbrž chápe odsun jakožto odplatu, jakožto trest za viny, kterých se německý národ v minulosti i nedávné přítomnosti dopustil na celém lidstvu všeobecně a na našem národě zvláště.
Doufám, že vůči kritikům odsunu Němců není tuto vinu třeba dokazovati. Co však ji dělá mravní vinou a ne pouhým politickým omylem, jest celkové zaměření německé duše vůči všem kladným hodnotám lidství, jako jest pravda, právo, čest, spravedlnost, svoboda, rovnost, k nimž všem se tak vřele přimyká český národ. Toto zaměření činí z Němce v očích každého Čecha ne pouze člověka, mluvícího jiným jazykem, nýbrž osobu, která ztělesňuje v sobě vše tak bytostně a propastně protichůdné všemu, co tvoří podstatu češství a lidství. Německý nacismus a fašismus, tento hřích proti člověčenství, není výplod polochorobného mozku zběhlého čalouníka Hitlera – je to jen jeden z projevů jednoho a téhož odvěkého německého ducha, se kterým náš národ zápasí již od začátku svých dějin.
Národ jako nositel tzv. národního ducha nebyl na stránkách Dneška chápán jako společenství Čechů, nýbrž se jevil jako „něco jiného než součet lidí mluvících stejným jazykem“. Byl definován jako „společenství kulturních, historických a myšlenkových tradic“. Ani v této souvislosti se však Dnešek nepokusil o kritickou racionální reflexi reálných zkušeností či o přesnější určení obsahu tzv. národních tradic, kterými se snažil český národ definovat. Autoři Dneška se většinou spokojili s povrchními frázemi: u českých lidí prý například vedly k udáním židovských spoluobčanů „nejmalichernější osobní pohnutky, zpravidla nízká osobní řevnivost“, a to na rozdíl od Němců, údajně vedených „jakousi ničemnou teorií“. Příležitostně však zašel některý z příspěvků Dneška i tak daleko, že obrátil skutečnost tzv. kolaborace nevkusným verbálním aktem až v ctnost: jen „nadprůměrná inteligence pracujícího lidu“ pomohla Čechům zakrýt jejich odpor vůči německé okupaci, a proto „nebyl náš národ natolik okupanty zdecimován, jako tomu bylo např. u národa polského“. Na takovéto úvahy ovšem nereagovali redaktoři Dneška obtížnou racionální analýzou.
 |
| Přečtěte si také článek: Vliv Bílé hory a Třicetileté války na „rasový profil“ českého národa |
Ne každý Čech byl v tomto chápání národního společenství plnoprávným Čechem. Kdo byl ale potom Čechem? Pro dnešního čtenáře překvapivě – vzhledem k tehdejší aktualitě nacionálněsocialistické terminologie – hrál na stránkách Dneška důležitou roli obraz „české krve“.
Dilema mezi národní identitou a „vyznáním“ a jejím určováním „krví“ se projevovalo jasně v tehdy aktuální problematice smíšených manželství. Češky provdané za Němce měly totiž být „odsunovány“ do Německa, což vzbuzovalo z nejrůznějších důvodů kritiku veřejnosti: „A přece škoda každé kapky české krve, která by měla utonout v cizím prostředí, nehledě k tomu, že se takto zabírá místo odsunu skutečným Němcům a že okupační úřady nám takto omylem vyvezené Čechy vracejí. To ovšem do obsazených a vyprázdněných bytů a na náš náklad.“ Jindy se zase poukazovalo na populační přínos „české krve“ pro Německo: „Můžeme masy německého obyvatelstva, odsunovaného odevšad do Německa, rozmnožovat lehkomyslně desetitisíci vlastních žen a dětí vlastní krve?“ Objevovala se ale i kritika poukazující na ztráty vlastního národa: „Unikání takového proudu vlastní krve pociťovali by jako povážlivý zjev i národové velcí.“
Kritikové této praxe zacházeli tak daleko, že poukazovali mj. na to, že do Německa se tímto způsobem odvádí drahocenná „česká krev“. Například v tomto příspěvku z 30. května 1946, který byl podepsán pouze iniciálami:
„Okolo močidla chodě, neujdeš nádchy:“ Takovým močidlem byl protektorát a jeho zápachu unikli jenom ti, kteří byli daleko za horami. Národ se celý vystěhovat nemohl a tak chtěj nechtěj načichl jistými protektorátními smrady. Kdo zůstal doma, přičichl dříve nebo později ke kolaborantství, nepopadl-li zrovna pušku a neodešel do hor a lesů. Koho se nedotkla ani kapička protektorátní tekutiny? Kro pracoval, pracoval aspoň zčásti (ne-li úmyslně) pro nepřítele. Sedlák, dělník, živnostník, úředník, železničář, atd. Jsou v tom jisté stupně, samozřejmě, ale princip zůstává. (...) Dnes se účtuje, ale každý ví, že mezi vinníkem a nevinným je častokráte jen vlasová přehrada. Jest tu zrada a přisluhování, jež jsou mravně jasné. Je tu však také vynucená kolaborace, jež je mnohdy problémem velmi složitým. Jsou provinění, jež se dnes ještě, pokud je známo, nestíhají: dobrovolný odchod některých dělníků a zaměstnanců na práci do Německa v letech 1939-1940, některé významné dary prádla, obuvi a šatstva pro německou armádu; odevzdávání zemědělských plodin a produktů nad stanovený kontingent; podpisování přísah věrnosti Adolfu Hitlerovi veřejnými zaměstnanci; dobrovolné anebo slabošské zdravení zdviženou pravicí.
Zato jsou případy jiné, a než se bere velmi přísné měřítko. Některá udání byla po měsících vrácena jakožto bezpředmětná, postižený si však ty měsíce odseděl. Obzvláště svízelnou byla a je jest situace Češek, provdaných za Němce. Za první republiky se smíšená manželství doporučovala. Pořádaly se přátelské schůzky a dýchánky s Němci, byly politické strany, jež nečinily nijakého rozdílu mezi českým a německým členstvem. V dekretu o čsl. státním občanství z léta minulého roku se však činí rozdíl mezi Němkami provdanými za Čechy a Češkami provdanými za Němce. O oněch se tam praví, že jejich případy se mají řešit blahovolně, což se o Češkách neříká. Tak se stalo, že takovéto Němky byly ihned po převratě automaticky vzaty „pod ochranu“ úředními orgány českými (český manžel se už o to postaral), ačkoli třeba zažádaly za okupace o říšské státní občanství; případně své děti, jež za první republiky posílaly do české školy, daly po invasi Němců do naších zemí ihned do německé. Státního občanství se jim dostalo však bez dlouhých procedur.
Po 15. březnu 1939 počali Němci prohlašovat, že každá Češka, jež má za manžela Němce, stává se automaticky říšskou státní příslušnicí a je povinna podepsat příslušnou formální přihlášku. Odporovat se nesmělo, ačkoli do listin u rubriky národnost bylo možno napsat slovo „tschechisch“. Je asi pravda, že tu leckterá česká žena zapřela svou národnost, je však mnoho případů, kdy nešlo o zradu, nýbrž o slabost, podobnou oněm, jež jsme jakožto nestíhané uvedli výše. Ve jmenovaném dekretu nečiní se rozdílu mezi manželstvími starými a oněmi, jež byla uzavřena za doby okupace (kde ovšem přichází v úvahu jistá záměrnost a vypočítavost). A tak tu dnes stojíme před rozvrácenými rodinami a neurovnanými manželstvími lidí nad hrobem, prostých a chudých českých žen, chalupnic, dělnic apod. Tyto ženy si za rok odbyly své a byly to mnohdy okamžiky zoufalé. Nikým nechráněny byly loni [1945] v létě vydány všanc zmatkům převratné doby a doznívající války, schovávaly se do komor a na půdách jako Němky, trávily noci mimo domov. Mnohé z nich byly připraveny o svůj majetek, šperky, peníze, součástky bytového zařízení. Musely opustit své domky a byty. Znám dobrou Češku, 70letou ženu, již tehdy „partyzán“ položil hlaveň pušky na prsa s příslušnou vyhrůžkou. Ještě dnes tu stojí bez existence, neboť mužové jsou zhusta v táborech a nevydělávají. Nejistota je hrozná: rozvod po několika desetiletí manželství, odsun do Německa, bída hmotná. Otázka dětí. V případě, že by tyto ženy odjely do Německa, znamená to, že jsou potrestány víc než Němci – neboť ty jdou konec konců mezi své „soukmenovce", co však česká žena mezi nimi? Mnohé, i když dostaly po dlouhých tahačkách státní příslušnost, odjíždějí, neboť se nedovedou odtrhnout od svých rodin. Odjíždějí s Němci také proto, že stát jim sice dává příslušnost, nikoliv však možnost existence. Prodlužovaná nejistota drásá nervy. A k tomu všemu duševní utrpení, záležející v tom, že je na ně pořád pokřikováno a že jsou strkány do jednoho pytle s nacisty. Podobají se nehájené zvěři. – Je provinění těchto zhusta prostých a starých žen opravdu tak veliké?
Jiný autor, který se také podepsal pouze iniciálami, ve svém příspěvku z 27. června 1946 zmínil velký potenciál lidského materiálu mezi vyháněnými lidmi, který by se podle něj měl přenárodnit, tj. čechizovat, a nikoliv „odsouvat“ do Německa, jež by z tohoto přírůstku částečně „české krve“ mohlo pouze profitovat. Autor se přitom neváhal odvolávat na myšlenky T. G. Masaryka:
Politický tlak, který nutí ženu Češku, aby v nouzi opustila muže Němce, jehož si kdysi zvolila za druha a z osobní sympatie a pro jeho povahové vlastnosti, a aby přiměla i své děti k tomu, aby zapřely otce, který se o rodinu poctivě staral, ruší základní mravní hodnoty, zakotvené v prosté čisté lidskosti. Tyto morální vztahy jsou všem civilisovaným národům posvátné a ani nacismus tu nešel dál, než že německou manželku nutil k německé výchově dětí. Když nečeskost rodinného života je v našem případě samozřejmá (nezaručuje ji jen česká matka, ale i naprostá nemožnost jakéhokoliv uplatnění německého vlivu otcova v dané situaci), jaký rozumný smysl má to nekonečné šikanování nervově už polozničených českých žen ze smíšených manželství?
Nelze-li podle přirozeného lidského práva nutit ženu k odloučení od muže pro různost národnosti, jak by bylo lze morálně odůvodnit vytváření situace, aby tato rodilá Češka, která si za okupace musila často vytrpět od nacistů trpké ústrky pro svou národnost, po osvobození od tohoto duchovního násilí morálně hynula v cizím národním prostředí, kde by její děti byly vydány nutné germanizaci?
Praxe ukázala potřebu úpravy a doplnění dekretu, ale na jasné úřední příslušné opatření čeká se už měsíce marně. České rodiny ze smíšených manželství vycházejí už do druhého roku svobody se sociální úrovní rodin německých, neboť jsou odkázány na německé mzdy svých živitelů, pokud vůbec mohou s nimi žít ve společné domácnosti.
A tuto sebetrýznivou a sebeničivou populační politiku děláme v přítomné své obtížné situaci, kdy je přímým příkazem sebezáchovy nahradit při slabých populačních přírůstcích tři a půl milionu odsouvaných Němců a kdy nečekaně málo vydatná repatriace zahraničních Čechů a Slováků přivede velké procento stejně smíšených manželství. (...)
Inteligentní pozorovatelé, procházející dnešním Německem, vidí jej hemžit se malými dětmi, jimiž nacistická populační politika dovedla nahradit armády padlých s takovým zdarem, že statistické zjištění tohoto faktu klade vážně otázku: prohrálo Německo skutečně válku? Můžeme masy německého obyvatelstva, odsunovaného odevšad z Evropy do Německa, rozmnožovat lehkomyslně desetitisíci žen a dětí vlastní krve? Masaryk poukázal v „Hovorech“ na zásadní důležitost populační politiky v nedaleké budoucnosti a poznamenal: „Prozíravé vlády budou na to pamatovat“ a dále: „Fakt, že jsme vůkol obklopeni velikým německým sousedem, nutí myslivého Čecha k politice obezřetné a přímo moudré.“
„Rečechizace“ se dožadoval ve svém příspěvku z 1. srpna 1946 i Jiří Hejda. I ten neváhal ve své argumentaci použít Masarykovo jméno:
Němci, jež mluví česky, jdou pryč, mnozí vídeňští Češi, kteří nemluví česky, ale německy, ti zatím mluví zde wianerisch. Jednoho jsem onehdy v noci potkal namazaného v Mariánských Lázních ve společnosti stejně podroušených českých kumpánů; jodloval jedna radost! Marně se pokoušeli naši o napodobení jeho julie julia holadrü, holirijio. Bylo to parádní číslo. Příštího dne spatřil jsem slavného „českého“ bratra na nádraží nikoliv s kosou, krumpáčem nebo hraběmi, za to však s citerou, zatímco projížděl vlak za vlakem s tisíci odsunovanými zemědělskými rodinami v dobytčích vagonech s vrchnostenskou značkou USA do Německa. Sta hezkých, zdravých dětí jelo s sebou s českou krví po prapředcích. Z těch již nebudou ani čeští vojáci, rolníci, dělníci. Zamyslete se. Vzpomínám přitom na jednoho z Čechů, největšího, jehož maminka se až do konce svého života modlila německy: T. G. Masaryka. – Divný vlastenec jsem asi páni, patentovaní patrioti, nemyslíte? – Nemyslím jen do budoucnosti, ale i do minulosti a znaje dějiny vylidňovaných krajů, jsem pevně přesvědčen: nevyvážíme zrádné nebezpečné německé barbary. O českou krev jde, jež koluje v mnohých těchto poněmčených lidech a jež měla býti podchycena tak, aby opět byla obrozena a spojena s jazykem naším, s řečí naši sladkou a slovanskou. Tak jako křesťané kdysi pohany přivedli na svou víru. – Netrvalo by dlouho a poznali bychom, kde jest plevel a koukol mezi pšenicí, určený k vyplenění. – Nepovažuji český národ za tak neschopný, aby se zdarem neprovedl tuto asimilační a chcete-li, kolonisátorskou práci plného užitku pro naši zemi. – Takový odsun poločeských zemědělských rodin do našeho vnitrozemí, kde sedlák zápasí s nedostatkem pracovních sil, za ty, kdož odešli do pohraničí: tu, myslím, že rečechizace by se byla zdařila za několik let a dokonale. – Do každé české vesnice nějakou tu rodinu s mnoha dětmi – za pokus by to stálo. Pokloním se hluboko rozumnému názoru, který by mi dokázal, že se mýlím. – Rozhodně však si nedám vzíti názor, že onen muž s citerou nikdy nebude takovým Čechem, jací mi tanou na mysli. A nemusí býti ani z Vídně, mohou býti ze srdce Čech, Moravy a jistojistě také ze Slovenska. (...)
Mohu jen potvrditi tolik, že tam, kde několik německy vychovaných dětí se dostalo do českých škol, že se učí dobře a s chutí a také již dobře česky mluví. Učitelé jsou celkem spokojeni a konají toto dílo s velikou láskou. A je to výsledek necelého roku docházení oněch dětí do českých škol. Za dva, tři roky měli bychom o mnoho starostí méně. Odsun? Ano! Ale nikoliv od zeleného stolu, nýbrž podle dané situace.
Nápadný byl často rozdílný přístup těchto autorů k Češkám, které si vzaly za muže Němce, a k Němkám ve smíšeném česko-německém manželství. „Němkyním“ byly přisuzovány negativní vlastnosti, které měly například vyplývat z toho, že v Hitlerově Německu byly vychovávány jako „klisny“, které měly plnit úlohu jakýchsi množitelek svých soukmenovců. S despektem o příslušnicích německého národa hovořil dr. František Kafka ve svém článku „Jak jsem viděl Německo“, zveřejněném 30. května 1946. Píše zde o Němkách při líčení svých dojmů z cest po poraženém Německu. Nejprve popisuje chování těchto žen za války:
Nebyly věrné; ale nezáleželo jim vůbec na tom, s kým jdou. Nevybíraly si, šlo-li o příslušníka „rasově méněcenných“ národů, kteří byli v Německu právě pracovně nasazeni. Nechodily ovšem se židy, ne že by jim překážela rasová theorie, ale protože už židů nebylo.
V elektrice jede několik černochů; a tři Němky se k ním dotírají tak nestoudně a s tak malou a přece využitou znalostí anglických milostných frází, že se v hnusu otáčejí nejen Němci, ale i my, a že je naprosto ignorují černí Američané. Pod lidskou důstojnost je tato scéna, ale navazuje na psychologii lidského hřebčince, kterou Hitler vyvolal. Kde je rasová theorie, když se tu Němka dotírá k negrům?
Na druhé straně proti „rečechizaci“ se ve svém článku, za který se jaksi postavila Peroutkova redakce, vyslovil zde již citovaný dr. Grňa 5. září 1946:
Ale největší úžas musí vzbudit přání některých našich nadvlastenců, abychom část těchto Němců počeštili. Což je opravdu část našeho národa již tak nasáklá nacistickým duchem, že nechápe, že odnárodňování je zbraň z výlučně německého arsenálu? Že je to něco tak nečeského, tato touha po cizích duších, po zvětšení počtu svých příslušníků? Národ je snad něco jiného než součet lidí, mluvících stejným jazykem, je to společenství kulturních, historických i myšlenkových tradic. A chceme snad do našeho národa naočkovat s německými renegáty i německé tradice otrokářství, nesvobody, nordické lsti, nevážnosti k člověku a jeho přesvědčení, neúcty k pravdě? Nezdá se vám, páni kritikové, že tohoto dědictví nám zůstalo po těch našich i těch druhých Němcích až dost a že budeme míst ještě mnoho a mnoho práce, než je vypleníme?
Ve společnosti rozhodnuté trestat a pronásledovat Němce se jednoznačně ukázalo, že nelze jasně vymezit, kdo je Čech a kdo Němec. Jen Michal Mareš měl odvahu a dostatek smyslu pro realitu, aby poukázal na tento problém přímo a otevřeně. Ve své glose „Uražení a ponížení mezi námi“ se obrátil rétoricky na „českého muže, který nikomu nic neučinil“, a přesto byl „v revolučních dnech na bídácké udání domovnice vyvlečen na ulici i s manželkou“, která mu „při nastalé štvanici byla zabita“. Mareš oslovil tohoto neznámého muže: „Vy pak jste byl dán do koncentračního tábora Němců M. u Prahy. A když jste se vrátil po roční skoro internaci, neměl jste ani domov, ani manželku, a tak jste odešel hledat střechu nad hlavou, když jste marně hledal hrob své družky, české ženy“. Tím upozornil na problém, který neanalyzoval ani on: Ne všichni Češi byli tehdy Češi. Být Čechem vyžadovalo tehdy stát se členem nejasně definovaného společenství, které se samo prohlásilo za „český národ“ a své příslušníky si samo volilo podle nejasných kritérií.
Závěrečná část ZDE
Zdroje:
Hartmannová, Eva: „My“ a „oni“: hledání české národní identity na stránkách Dneška z roku 1946. In: Stránkami soudobých dějin. Sborník statí k pětašedesátinám historika Karla Kaplana. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 1993. S. 93-109.
Archiv časopisu Dnešek, ročník 1946