Opravdový vzor

Na rozdíl od mnichovského sudetoněmeckého sdružení nerezignovala reprezentace korutanských Slovinců na svá práva – a dosáhla tak úspěchu
Manfred Maurer

Už v roce 1972 dosáhl spor o dvojjazyčné obecní cedule v 
Korutanech mezi korutanskými Slovinci a korutanskými 
Němci svého vrcholu. V roce 2011 bylo konečně dosaženo 
"přímeří", a sice v neposlední řadě díky vyjednávání, která 
vedl korutanský Slovinec Valentin Inzko. Ten byl letos 
oceněn Karlovou cenou na Sudetoněmeckém dni.

Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL) si při letošní volbě nositele Karlovy ceny počínalo šikovně. Tentokrát se upustilo od toho, aby byl vyznamenán nějaký vrcholný politik, což bylo už vzhledem ke zklamaným nadějím, vkládaných do někdejších vyznamenaných osobností, moudrým rozhodnutím. Vyznamenáním Valentina Inzko nebylo pouze oceněno působení vysokého představitele mezinárodního společenství pro Bosnu a Hercegovinu za překonání jedné z největších tragédií vyhánění za poválečné období. Předseda SL Bernd Posselt chtěl tímto uctěním spíše učinit „programový výrok“. Protože Inzko jako zástupce korutanských Slovinců podle něj „rozhodující měrou spolupůsobil při vyřešení takzvaného korutanského sporu o obecní cedule“ [jednalo se o kontroverzi probíhající v části rakouské spolkové země Korutany kvůli dvojjazyčnému označení na dopravních značkách a na obecních cedulích v němčině a ve slovinštině, která vyvrcholila v roce 1972 a uklidnila se až v roce 2011, kdy Valentin Inzko jako vyjednavač zastupující korutanské Slovince dojednal s druhou stranou memorandum, jehož obsah byl posléze uzákoněn státem – pozn. překl.]. Tento rakouský vrcholný diplomat není vskutku pouze profesionálním člověkem pracujícím pro smíření, nýbrž je také soukromě v této oblasti úspěšně aktivní.

Vyplatí se tedy podívat se poněkud blíže na to, jakým způsobem korutanští Slovinci prosadili své zájmy. Matkou úspěchu je – jako ostatně vždy – tvrdošíjnost. Ačkoliv to trvalo několik desetiletí, zástupci slovinské menšiny se nevzdávali. Samozřejmě se vyskytli i někteří, kteří se spoléhali na přítulný kurs. Ale rozhodující měrou přispěly nakonec k úspěchu akce, na něž sázeli ti tvrdošíjní. Zde byl například jistý právník, který se jmenuje Rudolf Vouk. Protože [rakouská] vláda zákon o národnostních menšinách jednoduše ignorovala, mazaný advokát této národnostní skupiny, v jehož dvojjazyčné domovské obci Sankt Kanzian (Škocjan v Podjuni) kvůli oné ignoraci neexistovaly žádné dvojjazyčné cedule, se jednoduše posadil do auta a šlápl na plyn. Oznámení kvůli překročení rychlosti v obci (limit 50 km/h) mělo za následek správní peněžní pokutu, kvůli které se Vouk odvolal u správního soudu. [Událost se odehrála v roce 1994, Vouk měl zaplatit pokutu 500 šilinků. Ve svém odvolání Vouk argumentoval na zákon z roku 1977, který hovořil o dvojjazyčném označení cedulí na komunikacích. Pro zájemce o tento právní bonbónek ovládající německý jazyk ZDE odkaz na stanovisko rakouského Ústavního soudu, které celou kauzu shrnuje. Mimochodem: v roce 2007 označil tehdejší zemský hejtman v Korutanech, Jörg Haider, Rudolfa Vouka za „radikálního nacionálního Slovince“, který jako právník vědomě porušuje právo, a měl by mu proto být nejen odebrán řidičský průkaz, ale i právnická licence. – Pozn. překl.] Z toho vznikl dvojitý efekt: celá země hovořila o prohnaném šachovém tahu korutanského Slovince, který navíc ještě tento spor vyhrál i u Nejvyššího soudu. Politikům pak už nezbývalo nic jiného, než vyjednávat se slovinskou menšinou o realizaci jejích práv. Dnes jsou (téměř) všichni šťastní a spokojení s dosaženým kompromisem. Rebel Rudi Vouk byl za svou akci v roce 2012 vyznamenán Slovinskou republikou vysokým řádem.

Valentin Inzko. Foto: Sindre Langmoen / Wikipedia

A tím se dostáváme k úloze „patronské země“. Slovinsko nevynechalo žádnou příležitost k dovolávání se práv slovinské menšiny. Ljubljana se přitom nikdy nebála konfrontace. A také se nespoléhala na nějaké předběžné přátelské protislužby, například ohledně autochtonní německojazyčné menšiny ve vlastní zemi. Kočevarci [Gotscheer, slovinsky Kočevarji, německy hovořící etnikum v Kraňsku – pozn. překl.] nadále nejsou uznáni jako národnostní menšina a jsou opakovaně také vystavováni přehmatům, nedbaje na dohodu okolo [dvojjazyčných] obecních tabulí [v rakouských Korutanech]. Jsou to prostě Němci. Smůla!

Ale to je jiný příběh. Jde zde o to, ukázat, že slovinská menšina v Korutanech nevsadila na nikým nevyžadovanou preventivní poslušnost, nýbrž naopak na civilní neposlušnost jako na účelný prostředek. A sice nanejvýš úspěšně.

Funkcionáři Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL), kteří se zastávají pozice, jež se od Prahy tvrdošíjně dožaduje práv vyhnanců místo toho, aby se na ně rezignovalo, nemohou počítat ani s vysokým vyznamenáním Svobodného státu Bavorsko, ani s uznáním ze strany vedení SL. Naopak se jim zakazuje, aby své názory otevřeně zastávali na Sudetoněmeckém dni. A přitom dokonce v interview pro Prager Zeitung vyjádřila patronská ministryně Emilia Müllerová (CSU) názor, že „intenzivní diskuse v rámci národnostní skupiny a krajanského sdružení patří k živému společenství, jež je charakterizováno duchem demokracie a svobody.“ Tyto intenzivní diskuse na letošním svatodušním setkání vskutku byly – u stánků, na chodbách, před kongresovou halou, ale zato ne za řečnickými pulty.

Proto je poněkud obtížné chápat volbu Valentina Inzko za nositele Karlovy ceny jako „programový výrok“. Koneckonců krajanské sdružení ohlásilo naprosto jinou cestu než korutanští Slovinci [v roce 2001 byl udáván počet autochtonních Slovinců v Rakousku na 13.109, aktivně se k menšině hlásí max. asi 5000 lidí – pozn. překl.]. Ti totiž nerezignovali na svá práva, nýbrž je důsledně prosazovali za pomocí vyčerpání všech politických a státoprávních prostředků. Valentin Inzko by tedy vskutku byl vzorem pro sudetské Němce. Ale přeje si krajanské sdružení vůbec něco takového?

Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr. 
Vyšlo dne 5. června 2015.