„Evropská konfederace“ a čtyři pásma národů (Přednáška z 14. ledna 1945)
Alexander Dolezalek
 |
| "Pro spolužití Němců, Italů a takzvaných „francouzských“ Švýcarů sice platí úplně jiné předpoklady než pro budoucí evropskou jednotu a stejně tak je právní a politické uspořádání zde zřejmě úplně jiné. Ale Švýcarské spříseženství je na celém světě považováno za vzorový příklad poklidného soužití různých jazykových skupin." |
1.) Nacionální socialismus, národní sociální myšlenku. Ovšem dokud bude v určitých částech Evropy příznačně vystihovat poměry ono jihoamerické přísloví „Boháč žije z chudáků, chudák žije z práce“, bude zde bolševismus stále narážet na úrodnou půdu jako doposud jediná záchranná idea. Pokud jsou agrárně-sociální poměry a přelidnění v malorolnických zemích jihovýchodu, v Rumunsku, Bulharsku a Jugoslávii, tak katastrofální, nemůžeme se divit, že bolševismus tyto země duchovně dobyl už mnoho let před obsazením [Německem]. Pokud ve Španělsku, Itálii a v Maďarsku trůní tenká a lidu cizí šlechtická vrstva nad širokou „Misere plebs contribuens“ – nad bídným lidem, odvádějícím daně – jak to formuluje slavná kodifikace maďarského státního práva, nemůžeme se divit, že ochota bránit se v těchto onemocněných národních tělesech vůči jedu bolševismu je slabá. Nemusíme ale ani chodit tak daleko. Pokud například v Meklenbursku 2% obyvatelstva vlastní 58% půdy, pak je tato struktura jednoduše nemorální. (...)
Pokud bude nacionální socialismus vyzdvihován v uchopitelné formě jako německé heslo a pokud se po dovršení nacionálního programu energicky pustíme do programu socialistického, jak pro lid venkovský, tak i pro lid městský, pak z něj bude vycházet značně větší propagační síla než z židovsky určeného kolektivistického systému a systému trudoděně Sovětského svazu. Ten bude působit jako reklama pouze tak dlouho, dokud nebude možné nalézt žádné jiné východisko ze sociální bídy.
2.) Dalším pojícím prvkem je touha po trvalém míru, pax Augustana. Ta bude po válce ve všech evropských národech tak silná, že bude takřka možné kovat železo, dokud bude horké. Představa, že po více než 50 bratrských válkách člověk bude vidět budoucnost dětí a jejich potomků zaručenu konečně v rozumném evropském, neimperialistickém mírovém řádu, povede srdce a smysly ke konstruktivní myšlence. Mírová myšlenka působí jako magnet, v jehož poli působení jsou směrována kovová zrnka.
3.) Stejně jako ve středověku existují také dnes spojenecké fronty napříč národy. Tou nejdůležitější z nich jsou germánské a evropské SS. Zde vzniká, svařena k sobě bratrstvím ve zbrani, první takováto spojenecká fronta germánských nositelů krve ve všech evropských národech. Ona odpovídá rytířství Abendlandu ve středověku, jenž bylo jmenovitě v období křižáckých výprav nejdůležitějším pojítkem – jednak v nordicko-germánské krvi, jednak v rytířských zvycích, ideálech a mravech, jednak ve víře. – Další spojenecká fronta se teprve buduje. Tato zhruba odpovídá římskému občanskému právu, nejdůležitějšímu pojítku římské říše. – Dále působí ve stejném smyslu evropské hnutí mládeže, evropské studentstvo a žena jako přírodou daná ochránkyně míru. Dokonce církevní síly, které doposud nejsilněji působily destruktivně ve vztahu k říši, mohou být aktivní stejným směrem. (...) Tak by vzniklo opět pojítko ku prospěchu obyvatelstva, aniž by byl rozpuštěn národ jako v americkém melting potu.
Nacionalismus by byl spíše aufgehoben v trojím smyslu Hegela: aufgehoben ve smyslu zachován, což znamená skutečné a zakořeněné národovství, ale také národní moc a vnitřní národní život; aufgehoben ve smyslu rozpuštěn, což se týká úzkoprsého a malicherného šovinismu; aufgehoben ve smyslu pozdvižen na vyšší stupeň, což se týká všech sil ochotných a schopných k výstavbě, které mohou být využity ke společnému evropskému úkolu.
4.) A koneckonců – last not least – působí hospodářská konjunktura. Také láska k naší krásné Evropě na býku prochází žaludkem. Pouze společně mohou evropské národy zvýšit svůj životní standard. Ovšem i my Němci budeme pak muset držet naše vlastní pány kapitalisty, obchodníky a hospodářské imperialisty do té míry na uzdě, aby alespoň dodržovali meze, které definoval nepřekonatelným způsobem císař Tiberius v dopise svým místodržícím, kteří chtěli opět zvýšit daně. A sice slovy: „Pastýř ať své ovce stříhá, ale nechť je nesvléká z kůže!“
Jak může být Evropa rozčleněna a vedena? Poté, co Osa po poněkud hrbolaté jízdě lehce narezavěla, může být zřejmě řečeno toto: Musíme v nás vymýtit všechno to, co dostalo fašistické zabarvení – to znamená vše nenárodovecké, etatistické, nesocialistické, imperialistické. Nebude třeba, abychom vycházeje z tohoto postoje budovali nějakou nacionálněsocialistickou „antifašistickou ligu“. A toto zjištění se také netýká skutečnosti, že Německo a Itálie jsou přirozenými spojenci, protože stojí bok po boku, jak to kdysi vyjádřil Bismarck v dopise adresovaném Cavourovi [Camillo B. Cavour, 1810-1861]. (...)
Pro národní-nadnárodní úlohu říše se po celá staletí pokaždé objevovaly podobné myšlenky, které Heinricha von Gagern přiměly v roce 1849 v Paulskirche k jeho slavnému konstruktivnímu návrhu užšího pásma z čistě německých států a širšího pásma z národnostně smíšených států.
Podobné formy konstrukce vyplývají také z nutností aktuálního okamžiku. Evropa by se dle tohoto soustředila rozmanitým způsobem kolem jádrové Evropy (Kerneuropa), kolem germánské říše. K ní patří kromě germánských zemí také staré říšské země Čechy a Morava, dále nová sídelní germánská půda v Povislí a staré země Furlánska.
Na západě, jihu a na jihovýchodě se obepíná druhé pásmo okolo sousedních národů: Francouzi a Italové jako spolkoví druzi, – na jihovýchodě a v jižních a západních územích východu jsou pak národy společenství (...).
Třetí pásmo by okrajové evropské národy silněji vázalo k Evropě, než by tomu bylo v případě druhého pásma. Zde zmiňované pojmy jádrová Evropa, sousední národy, národy společenství a okrajové národy atd. nám slouží pouze ke zdůraznění nejdůležitějších politických skupin národů. Evropa nebude a ani nebude moci být vybudována podle schématu. A nikoliv takovéto pojmy, nýbrž výkon a oběti, které bude přinášet příslušný národ pro evropskou budoucnost, budou rozhodovat o jeho postavení.
Předchozí náznaky lze v nejlepším případě chápat jako jakési zásadní směrnice. K tomu se přidává ještě jiná důležitá myšlenka.
V pokynech ministerstva pro Velkou Asii pro japonskou vojenskou správu, které rozhodně stojí za přečtení, se opakovaně požaduje pokud možno vyhýbat se jednotným předpisům a aby se v každé zemi postupovalo tak individuálně, jak to je jen možné.
To odpovídá také italské politice římské republiky, která velkorysým způsobem ponechávala spolkovým státům jejich vlastní práva a vyčkávala, dokud samy nedospěly k názoru, že s jejich sobeckostí vůči municipiím byly spojeny značné nevýhody. Státy si pak zažádaly o občanské právo. Řím odmítal, a až pak napodruhé nebo napotřetí uznával druhým na oko jakoby se zdráháním to, co měl s nimi od začátku v úmyslu.
A tak se Evropa bude podobat lesu, ve kterém se nejrůznější stromy budou společně a vedle sebe potýkat o místo na výsluní (Kant), aniž by jim přitom bylo upíráno právo na život.
Válečný a mírový cíl si vyžaduje nějaký lehce zapamatovatelný souhrnný pojem. Musí být přitažlivý nejen pro německé, nýbrž především – a právě – pro neněmecké národy, musí vycházet z evropské tradice, a přesto nesmí být něčím zatížený z předchozí doby. (...) Pojem „říše“ musí zůstat omezený na germánské jádro Evropy. Pojem „spolek“ stejně tak jako právě zmíněný pojem s německým obsahem nelze přenést do ostatních jazyků a do světů, které si představují jiní. Z toho vycházeje přichází v úvahu dva pojmy:
„Evropská liga“. Název „liga“ získal z dějin právě ostatních národů něco bojovného, heroického, něco, co obsahuje určité poslání. Liga je často ještě dnes v západní Evropě chápána jako svaz spojený věrností. Ale není to pojem pevný a není dostatečně zvnitřněn.
„Evropské spříseženství“ [konfederace], to je pojem, který bych upřednostnil. Pro spolužití Němců, Italů a takzvaných „francouzských“ Švýcarů sice platí úplně jiné předpoklady než pro budoucí evropskou jednotu a stejně tak je právní a politické uspořádání zde zřejmě úplně jiné. Ale Švýcarské spříseženství je na celém světě považováno za vzorový příklad poklidného soužití různých jazykových skupin. Pojem „Evropské spříseženství“ – ač zpočátku zní našim uším tak zvláštně a cize – se proto hodí a má propagační účinek. (...)
K evropskému spříseženství nepatří sousední oblasti:
V podobě příhraničních a izolujících vrstev, jejichž význam potvrdily římské dějiny, se na okrajové státy, popř. na vnější obrannou hranici, napojují doplňující oblasti. A sice arabská, turanská a kavkazská doplňující oblast.
Z důvodů surovinových a energeticko-hospodářských je životně důležitý tropický doplňující prostor, tzv. zahrada Evropy (střední a jižní Afrika).
Na východě a na západě jsou s mateřským kontinentem různými způsoby spojeny dvě boční velmoci: Zámořsky orientovaná Anglie a nacionálně orientované Rusko. Politické a vojenské vedení Evropy může a musí spočívat pouze v jeho srdcovém a jádrovém prostoru, v germánsky směřovaném Německu. Čím více samozřejmé toto ale bude, o to méně moudré by bylo o tom hovořit. Platí zde výstižné americké heslo: „Say nothing and saw wood“ (Nic neříkej a řež dřevo).
Obzvláště v době míru bude velmi zbytečné obsazovat v jiných zemích vedoucí pozice Němci, na které by se v případě nespokojenosti uvalovala veškerá zodpovědnost, a tím by se zatěžovala Říše. Němečtí poradci se budou muset naučit pohybovat se bez uniforem ověšených zlatem a nevystupovat se školemetským poučováním a s poručníkováním. Tento zjev působí trapně právě tehdy, když je v obráceném poměru mezi výkonem a postojem a když není uplatňována Moltkeho deviza „Být více než dávat najevo“, nýbrž bohužel naopak příliš často věta „Dávat více najevo než být“. Evropští poradci budou bezejmenní, skromní, ale energičtí služebníci historického díla klíčící Evropy, věcně mající převahu. Mají úkol, aby se tak rychle, jak to bude možné, stali přebytečnými. Budou podobně jako ve starém Rakousku ve své nejlepší době a jako východní Asie ve svých nejlépe vedených částech, jako ve starém Španělsku, jako v britském Empire muset vyvinout styl, který si bude vyžadovat nemálo pěstované pečlivosti.
Tito nositelé evropské myšlenky budou na rozdíl od měšťácké politiky, kterou jsme – s jednou výjimkou – prováděli ve všech obsazených zemích, věnovat svou pozornost těm vrstvám obyvatelstva, které doposud žily ve stínu systému. Dějiny nejsou poháněny dopředu těmi nasycenými a vypasenými, nýbrž těmi, co se tlačí a co hladoví. Nemůžeme očekávat, že by tuto novou politiku podporovali zrovna ti, kdož byli podporou překonaného systému, tj. měšťanstvo.
Evropská politika proto bude určena silně socialisticky a bude se opírat o:
venkovský lid, rolníky a dělníky, průmyslové dělníky a malé řemeslníky, dospívající mládež a studující mládež, o ženu, kterou lze snadněji získat pro tuto myšlenku míru, a o doposud nejvíce zanedbávané oblasti. (...)
Velmi starou ideou, kterou sledoval už Leibniz ve svých pamětních spisech a ve své politice, je směřování centrifugálních mocností Evropy směrem k mimoevropským projektům. Francii a Itálii směrem na jih, Anglii směrem na západ, Španělsko směrem na jihozápad, Norsko směrem na sever, Rusko směrem na východ.
Mezi národy Evropy budou existovat vždy dva proudy: Ghibellini a Guelfové, ti, co jsou věrní říši, a separatisté.
Často slýcháváme otázku, zda je správné prohlubovat a zostřovat tento protiklad tím, že z naší strany jsou obzvláště podporovány určité politické strany, eventuálně jsou nově zakládány? Nebráníme my sami prostřednictvím více či méně otevřené podpory čestných a slušných elementů jiných národů v tom, aby se k nám hlásily, protože pak hned získávají pověst koupených subjektů? Nelze v Čechách a na Moravě vysvětlit nepochybný úspěch naší politiky právě tím, že nebylo pěstováno žádné české hnutí obrody? Nevyhýbají se ani Japonci téměř přehnaně pečlivým způsobem každému buzení dojmu, že chtějí pomocí takovýchto politických stran znásilňovat vnitřní politiku jiného národa? Nepoužívá dokonce komunistická Internacionála taktiku trojského koně? – Odpověď vyplývá z protichůdné otázky. Co chceme:
Souznění srdcí nebo zájmové společenství mozků? V germánských zemích jednotu krve. Tam nebudeme moci rezignovat na to, abychom národ formovali dle hnutí, které je nám blízké, ovšem (...) ale ne prostřednictvím umělého rovnostářství. U ostatních evropských národů bude postačovat, když vytvoříme nahoře zmíněné spojenecké fronty Evropanů se stejným smýšlením. (...)
Pokračování ZDE