Poté, co britský vládní kabinet v červenci 1942 obecně schválil princip poválečného transferu německých menšin v případech, „kdy se to bude jevit jako nezbytné a žádoucí“, a Beneš získal v prosinci 1943 zcela konkrétní ústní Stalinův souhlas s poválečným vysídlením veškerého neslovanského obyvatelstva, zahájila československá vláda hned 9. 5. 1945 organizované vyhánění Němců českých zemí do sovětské okupační zóny. Před cizinou je vydávala za živelnou, rozhořčenou reakci českého lidu za utrpení způsobené okupací. US-Army tzv. divokým odsunům do své německé a rakouské okupační zóny bránila. To vše za stavu, kdy USA v lednu, Britové v březnu 1945 Benešovi a československé vládě v Londýně svými nótami transfer československých Němců do rozhodnutí mírové konference zakázali. Nichols, Churchill a Eden to Benešovi před jeho odletem do Moskvy ústně zopakovali.
Češi vyháněním Němců bez povolení západních spojenců se je snažili postavit před hotovou věc, což se zdařilo. V protokolu jednání Konference v Berlíně (postupimské) z 1. 8. 1945, se v položce XII praví: „Tři vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku.“ „Uznávají“, ne že „rozhodly“, „usnesly se“ nebo jej „schvalují“! Požadavek spojenců z Postupimi zastavit transfer do doby, než Kontrolní rada pro Německo rozhodně o kvótách, o časovém průběhu a dalších okolnostech transferu, československá vláda zcela ignorovala a ilegálně vyháněla Němce českých zemí i nadále. Od ledna 1946 začal transfer již podle pravidel Kontrolní rady.
Ve zprávě Expelees and Refugees of German Ethnic Origin z 24. 3. 1950 podvýboru pro soudnictví Kongresu USA a pak ve zprávě náměstka ministra zahraničí USA Jacka McFalla z roku 1952 se pravilo, že americká delegace v Postupimi nepodporovala transfer Němců z daných států a že nakonec souhlasila s tímto řešením jen kvůli tomu, aby „se Německo otevřelo těm, kterým hrozila deportace do vzdálených subpolárních oblastí Sovětského svazu, což by se rovnalo jejich záhubě.“ Tomu nasvědčuje i to, že v protokolu postupimské konference bylo zmíněno i Maďarsko, kde v té době vyhánění ještě vůbec nezačalo, a naopak chyběla Jugoslávie, kde transfer místních Němců do SSSR nehrozil. Ostatní země – Belgie, Holandsko, Francie, Rumunsko, Itálie, Dánsko – své Němce nevyháněly (pomineme-li 3691 Němců vyhnaných Holandska z celkového počtu minimálně 120.000 v zemi). Maďarsko jich vyhnalo asi jen jednu čtvrtinu.
Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. ze dne 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské citovaný ve výše zmíněném článku ČTK koliduje s mezinárodním právem. Všechny poválečné akty a dekrety směřující proti Němcům a Maďarům byly porušením tehdy platné smlouvy o ochraně menšin z 10. 9. 1919 i československé ústavy z roku 1920. Na základě výše uvedeného dekretu bylo Němcům a Maďarům odňato československé občanství a tak se z nich staly osoby bez státní příslušnosti navzdory tomu, že tehdy stále platný právní řád meziválečné republiky zákonodárné akty v podobě dekretů prezidenta republiky vůbec neznal.
Odnětí státního občanství na základě příslušnosti k určité národnosti je flagrantním porušením smlouvy o ochraně menšin a jejich vysídlení je přímo zločin. Systém ochrany menšin na základě mezinárodní smluv a vázaný na existenci Společnosti národů mohl zaniknout nejdříve v důsledku rozpuštění Společnosti národů dnem 18. 4. 1946 – tedy po značnou část období vyhánění Němců z ČSR platil. V okamžiku, kdy nabyly platnost stanovy Organizace spojených národů, tj. 24. 10. 1945, bylo Československo vázáno i jejich ustanoveními, které bezpodmínečně zakazovaly jakoukoli diskriminaci podle „rasy“ a „jazyka“ a to jak státních příslušníků, tak těch, kteří jimi nebyli.
Avšak i poté byla v Praze vydávána zákonná ustanovení, která byla s tímto zákazem ve stanovách OSN v ostrém rozporu a každý transfer Němců a Maďarů za hranice nebo později v rámci státu se tedy po tomto datu příčil i stanovám OSN. ČSR (dnes ČR) se ani teoreticky nemůže dovolávat toho, že zákaz diskriminace ve stanovách na základě článku 107 nemusel být brán v potaz v případě, který připouští výjimečná ustanovení pro akce vztahující se k „nepřátelskému státu“. Českoslovenští Němci a Maďaři, které ČSR vysídlovala, nebyli v žádném případě státní příslušníci „nepřátelských“ států, když je ČSR považovala dekretem z 2. 8. 1945 za nutné zbavit československého občanství!
Přibližně tyto informace měl článek ČTK obsahovat. Jak vidno, hodlá český stát a jím financovaní dějepisci lhát celému světu drze do očí i nadále.
Tento text vyšel na autorově blogu a je zde převzat s jeho laskavým souhlasem. Do diskuse k článku se lze zapojit pod uvedeným odkazem.