Nepravdy veterána Pavla Vranského o sudetských Němcích

Tomáš Krystlík

Pavel Vranský se v roce 1921 narodil v židovské rodině a 
v roce 1939 odešel do zahraničí, kde se zapojil 
do služeb protivníka. Foto: Paměť národa

V článku Parlamentních listů tvrdí Vranský naprosto nepravdivě: „Odsunutí sudetských Němců je nesprávným termínem, neboť to byli českoslovenští předváleční občané, kteří získali říšské občanství a potom se toho československého vzdali. To je ale podstatná věc, neboť na našem území žili lidé, kteří si československého občanství naprosto nevážili… My ovšem víme, že 98 procent všech Němců, kteří tady před válkou žili, pak přijalo německé občanství, a to již v době, kdy ještě existovala předválečná Československá republika a ta nikdy neměla v zákonech dvojí občanství.“

Podle smlouvy o občanství a opci z 20. 11. 1938 (Deutsch–tschecho-slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20. November 1938) Němci i Češi (sic) v územích odstoupených Německu dostali německou státní příslušnost přidělenu (podmínka: narodit se tam před rokem 1910 a mít tam k 10. 10. 1938 bydliště, národnost nikoho nezajímala), aniž se jich někdo ptal, tedy není pravda, že se československého občanství sami vzdali. Není pravdou, že ještě za doby trvání ČSR 98 % československých Němců přijalo německé občanství, odmítnout německou státní příslušnost a optovat pro ČSR s výjimkou Hlučíňanů-Moravců nesměli. Necelým 50 tisícům Moravců z Hlučínska, kteří se v československých censech hlásili k československé národnosti, byla německá státní příslušnost onou smlouvou nikoliv přidělena, nýbrž vrácena (Hlučínsko bylo odtrženo v roce 1920 od Německa a přičleněno versailleskou smlouvou Československu) a oni jako osoby neněmecké národnosti mohli optovat pro ČSR, což téměř nikdo neučinil, protože Československo bylo pro ně cizím státem, politicky, ač mluvící dialektem češtiny, tíhli k Prusku a Německu.

Vranského tvrzení, že „celá příprava mnichovské dohody mezi státníky Západu, tedy Anglie, Francie, Itálie a Německa bez nás, způsobila, že nám ubrali pohraničí“, je taktéž nepravdivé. Účast ČSR na mnichovské konferenci byla podle článku 86 versailleské smlouvy zbytná: „Stát československý… přijímá ustanovení, která tyto mocnosti (tzv. čelné mocnosti Společnosti národů: Francie, Velká Británie a Itálie) budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím.“ Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti národů zasahovat v daném smyslu do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese území. A ty byly účastníky mnichovské konference.

Další Vranského nepravdivé tvrzení: „Divoký odsun (trval) jen do června či července 1945, kdy tehdejší prezident Edvard Beneš vydal na základě postupimské dohody výzvu, že se odsun Němců musí provádět spořádaně a humánně.“ Postupimská konference nevyplodila nic, co by se dalo nazvat dohodou nebo mezinárodní smlouvou a Československo navíc zcela ignorovalo žádost spojenců z Postupimi zastavit odsun do rozhodnutí Kontrolní rady v Německu o podmínkách transferu, o jeho časovém harmonogramu a ilegálně vyháněno Němce dál.

Svoje exposé uzavírá Vranský naprostou nehorázností: „Ti Němci, kteří byli odsunuti, vytvořili samozřejmě svoji organizaci, což byl Sudetoněmecký svaz, který teprve loni ze svých stanov odstranil pasáž, v níž se požadoval návrat na naše území a návrat majetků, čímž by se úplně obrátily výsledky druhé světové války.“ Jinými slovy tvrdí, že cizí majetek smí být bez jakýchkoliv následků ukraden, jeho majitelé zbaveni občanství a vyhnáni ze svých domovů. To již tehdy, v době jejich vyhánění a okradení se příčilo ustanovením Společnosti národů a OSN.

Tento text vyšel na autorově blogu a je zde převzat s jeho laskavým souhlasem. Do diskuse k článku se lze zapojit pod uvedeným odkazem.