Manfred Maurer
V České republice se mnohé beze sporu dalo do pohybu. Po Brně si také Přerov připomněl oběti, které byly v tomto středomoravském městě zavražděny před 70 lety, protože tito lidé byli Němci. Možná i v Ústí nad Labem přijdou na to, že by bylo moudré napodobit Brňany a Přerovany. Ovšem nad Labem je ještě obtížnější distancovat se věrohodně od poválečných zločinců. Protože to by vycházelo zřejmě z předpokladu, že by most, ze kterého byli v červenci 1945 oni nešťastníci svrženi na pospas smrti, byl přejmenován. Ten totiž nese jméno hlavního strůjce Edvarda Beneše.
Ať už tomu bude jakkoliv – nálady vůči sudetským Němcům se v Česku uvolnily. To jednak určitě souvisí se skutečností, že i v Česku mizí vliv dobové generace. Potomci pachatelů se z distance mohou snadněji postavit vůči k historické pravdě a nevystavují se přitom nebezpečí, že by si oni sami museli klást nepříjemné otázky ohledně vlastních činů nebo vlastní nečinnosti.
Uvolnění je určitě ale také zásluhou Sudetoněmeckého krajanského sdružení. To je třeba připustit při vší kritice, která se v těchto týdnech hrne na Bernda Posselta a Co. Jejich rozhodný mazlící kurs přináší ovoce do té míry, že sudetští Němci už nejsou vnímáni jako tvrdohlavci a lidé vyhledávající hádku, kteří nejsou ochotni se vzdát svých práv, nýbrž jsou vnímáni jako krotcí partneři usmíření, jež sice nadále mají silnou emocionální potřebu uznání svého utrpení, ale nevystavují žádné nové účty.
Takové je, sudetské Němce, mají rádi. Ti se uspokojí s několika procítěnými slovy politování a mají radost, když jsou v Praze, Brně nebo někde jinde zváni jako oficiální hosté. Dokonce i své setkání o Svatodušních svátcích, které ještě před několika lety vyvolávalo nakvašené komentáře českých politiků, by mohli uspořádat v Česku.
Vše je tedy dobré, když se příliš ke slovu nedostávají „narušitelé klidu“. Obě strany se navzájem obdarovávají slovními floskulemi plnými přívětivosti, odvolávají se na historickou vzájemnost, která je zakalena jen malým vyháněčským detailem dějin, a všichni se mají rádi. Co víc bychom tedy ještě chtěli? Není to už o mnoho více, než se před několika lety ještě vůbec jevilo jako dosažitelné? Co má být špatného na přátelských vztazích mezi někdejšími úhlavními nepřáteli?
Ano, je správné, že se sudetoněmecko-české klima takovýmto způsobem uvolnilo. A je to zásluha, kterou nikdo Berndu Posseltovi nebude moci odepřít.
Ale musí být také dovoleno, abychom hovořili o ceně zaplacené za tuto klimatickou proměnu a abychom jí považovali za přemrštěnou. Protože ona přátelská atmosféra, jež bezesporu vznikla, byla vykoupena za cenu zapření mnoha pozic, které sudetští Němci a jejich krajanské sdružení po celá desetiletí neochvějně zastávali, neboť byli přesvědčeni o tom, že se jedná o pozice nezadatelné a vycházející z práva. Mnoho sudetských Němců je nadále přesvědčeno o tom, že se opravdová hodnota přátelských slov dá změřit až podle skutků, které po těchto slovech následují. Ale doposud čekáme na takovéto skutky. A to ještě vůbec nemluvíme o restituci, kterou mnozí – ale právě ne všichni – chtějí vyškrtnout z agendy krajanského sdružení. Jde o logickou konsekvenci z politování a vyjádření smutku nad oběťmi principu kolektivní viny. Český stát by se konečně měl propracovat k tomu, aby tyto lidi rehabilitoval. A to zase půjde pouze tehdy, když se veškerou formou prostřednictvím právního aktu usneseného parlamentem zruší ony Benešovy dekrety, které se týkají sudetských Němců (a Maďarů) a nebudou se právníky nebo politiky pouze nezávazně prohlašovat za neúčinné a pozbylé platnosti.
Místo jásání nad změnou stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení by si čeští politikové měli lámat hlavu nad tím, jak by mohli konkrétními skutky vzít vítr z plachet kritikům jejich partnera v procesu smíření, Posselta.
Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 2. července 2015.
