Lukáš Beer
Je přirozené, že terén na převýchovu české společnosti v určitém duchu se jeví neomarxistickým ideologům poněkud obtížněji schůdný ve srovnání např. s poválečnou německou a rakouskou společností, kde jako ústřední nátlakový prostředek mohl být efektivně uplatňován princip udržování pocitu viny z období epochy nacionálního socialismu a především z holocaustu, na který se doplňkově hravě dala synergicky naroubovat zbývající témata („homofobie“, „xenofobie“ apod.). Jenže český národ je prezentován jako národ, který vyšel z Druhé světové války jako partner vítězných mocností (ne-li přímo jako vítěz), a jako oběť nacionálního socialismu a Čechům se všeobecně neklade za vinu provinění na „holocaustu“, ač se v české publicistice zajisté takové pokusy místy již rodí – nutno objektivně dodat, že i české historické „antižidovství“ ještě teprve čeká na své odmýtizování. Nehledě na to, nepřipadá v úvahu ani nátlaková argumentace operující jakýmsi kolektivním proviněním Čechů na vyhnání tří miliónů Němců z vlasti, přičemž zde není zapotřebí podrobněji rozebírat, proč tomu tak je.
Jako jediný efektivní nátlakový morální prostředek se tedy – především do budoucna – jeví tematizace provinění českého národa na persekuci původního cikánského obyvatelstva Čech a Moravy v letech 1938-1945, překrucovaně prezentovaného současnými romskými organizacemi jako „romský holocaust“ – původní cikánské obyvatelstvo našich zemí nemá totiž s současnou cikánskou (romskou) populací, jež československý stát v rámci své megalomanské přesídlovací akce nasídlil do českých zemí jako náhradu po vyhnání Němců, nic společného, protože se jednalo z větší části o kulturně, jazykově i biologicky odlišné etnikum než to původní. Jak známo, pádu Protektorátu Čechy a Morava se dožilo pouhých 883 původních českomoravských Cikánů. Pokud si současné romské organizace v ČR „přisvojují“ utrpení českomoravských Sinti (a Roma) za války, je to tak trochu, jako kdyby Češi o sobě prohlašovali, že na nich byl páchaný sovětský masakr v Katyni. Sintové se kromě toho považují za něco víc, než jsou východní Romové, a proto se k "romství" příliš nehlásí.
Tématické prolínání témat „anticiganismu“, „antisemitismu“, „holocaustu“, „homofobie“ (či alternativně „homocaustu“), „rasismu“ a české „xenofobie“ není tvůrcům známého zpravodajského portálu Romea.cz cizí. Ne vždy dochází přitom k harmonickému ideologickému propojení a přiživování se jedné zájmové skupiny na tématech druhé zájmové skupiny – tato souhra není bezfrikční, protože zde existuje určitá hierarchie obětí a různé postavení lobbyistických skupin domnělých či skutečných obětí. Nicméně ale snahu o synergické využití těchto témat zde nelze popřít.
Samotná propaganda těchto kruhů by se ale neobešla bez účelově vytvářené atmosféry názorového zastrašování a nátlaku, ve které vzkvétá udavačství. Lidé, kteří jsou trochu obeznámeni se situací (nejen) v německojazyčných zemích, by o tom mohli vyprávět. Tam je to mezitím na každodenním pořádku, politické denuncianstvíza účelem likvidace politických protivníků má zelenou.
Svůj mladý denunciantský kádr si zjevně pěstují i lidé stojící za portálem Romea.cz. A tak mezi exoticky vyznívajícími zprávami, přinášejícími neobvyklé a zajisté rozhodně nebanální informace typu Molekulární genetik József Horváth: Biochemie je mimořádně zajímavý obor, nemohl pozornému čtenáři v těchto dnech uniknout článek anonymní studentky Pavly B., nazvaný Jakou známku dát xenofobní studentce? Případ rasismu na jedné pražské vysoké škole.
 |
| Přečtěte si také článek 35 lží za "výborně" |
Z úvah autorky jde skutečně mráz po zádech, když píše: „Z vnějšku [česká] akademická obec vypadá jako hrad tolerance a studenti jako pevní strážci multikulturalizmu [sic!]. Avšak jedna věc je psát o rasismu a druhá věc je aktivně proti němu zasahovat, když jeho zdrojem jsou sami studenti či lektoři.“
Autorka tématizuje případ „otevřeně xenofobních výroků“ ruské studentky 1. ročníku bakalářského programu „Anny“ na jedné vysoké škole v Praze, který společně se svými kumpány dva měsíce pečlivě sleduje. Obviňuje jí z „antisemitských výroků“, protože ve vyučování údajně vyjádřila názor, že se „Stalin musel zbavit Židů z vedení polské komunistické strany, protože oni kontrolovali polskou ekonomiku“. Autorka napadenou studentku parafrázuje:
Pandořina skřínka se otevřela příští hodinu, kde Anna pokračovala v tónu, že „všichni Židi kradou”“ a že „Židi vždycky chtějí ovládat organizace nebo struktury ve kterých jsou, a Ruské dějiny jsou tomu důkazem”.
Autorka, která se pod svůj výtvor nepodepsala, na jiném místě pokračuje:
Společně s problémem rasistických výroků bylo potřeba vyřešit udělení známky [Anně]. Lektorovi se ozvali další kolegové, že i na jejich hodinách zazněly podobné výroky od stejné studentky. V jedné hodině Anna vysvětlovala „racionalitu“ holocaustu tím, že nacisti zaútočili na židovskou populaci, protože ona "ničila" německou ekonomiku. Na jiné hodině okomentovala stalinské represe v tom smyslu, že “tak lídr v těžkých časech musí konat”. Tato směs výroků byla už poněkud za hranicemi „běžného rámce“ xenofobie a pohybovala se v rovině morální deviace mladé dívky.
V důsledku těchto událostí byla ustavena jednorázová disciplinární komise, která byla složená z prorektora, představitele senátu a děkana jiné fakulty.
1. Větší část lektorů chtěla studentce dat první varování. Nechat ji přes léto sepsat esej na základě seznamu 10-15 knih o vzniku antisemitismu a stereotypů. Z toho ji udělit známku za kurz. Kladl se důraz na úkol školy pokusit se Anně “otevřít oči”, pochopit mylnost svých představ pomocí vědeckých argumentů. K tomu se klonil i samotný dotčený lektor. Lektoři připouštěli, že její chování je jakousi prohrou školy, která nedostatečně dobře vysvětluje studentům přístupy ke zkoumání společností a oni nadále žijí ve svých dogmatech.
2. Druhá část lektorů si přála Annu vyloučit ze studia, protože člověk s podobnými názory na univerzitu nepatři. Varovala, že pokud jí škola umožní studovat dál, může to být vyhodnoceno jako alibismus, či dokonce ztotožňovaní školy s jejími názory.
3. Třetí skupina zastávala názor, že škola se tím vůbec nemá zabývat. Celá situace není předmětem disciplinární komise, ale Policie ČR. Studentka porušila články 198, 355 a 356 Trestního zákona. V tomto případě nelze hovořit o jakékoliv akademické svobodě, protože ta nepřijímá ospravedlňování masových vražd. Navíc v policii s podobnými kauzami pracují připravení odborníci. To potvrdila i Židovská obec, na kterou se škola obrátila v prvních dnech kauzy. „Přijde mi, že se jedná o psychopatku, která ráda provokuje svými výroky a manipuluje okolím,“ – říkal jeden z oslovených lektorů - „Žádná dodatečná literatura ji nepřesvědčí, protože je to dospělý člověk. Mělo by to možná vliv, kdyby jí bylo 15 let, ale už ne teď. Psychopati rozumí jen přísným pravidlům, jinak řečeno – zákonům. Škola jí musí jasně dát vědět, že to, co udělala, je ilegální.“
Komise rozhodla, že Anna musí poslat „otevřený omluvný dopis nejen lektorovi, ale i všem spolužákům“. Také musí na podzim absolvovat „dodatečný kurz o problematice rasismu“ na stejné fakultě. Komise „varovala Annu, že příště v podobné situaci škola bude rovnou kontaktovat policii“.
Výzva redakce Našeho směru: Pokud jste jako čtenář či čtenářka náhodně svědkem zmíněné „kauzy“ a víte, o jaký vysokoškolský ústav v Praze se jedná, a domníváte se, že nemůžete takovéto jednání z morálních pohnutek nechat bez veřejné kritiky, neváhejte se obrátit na redakci NS s bližšími informacemi a o případu nás obeznámit (např. o jakou vysokou školu se jedná, kdo se skrývá za jménem „Pavla B.“ za účelem veřejného odhalení její identity). Vaše anonymita bude samozřejmě zachována.