Většina vídeňských Čechů sloužila ve Wehrmachtu

Lukáš Beer 

99,7% Čechů žijících v Rakousku odpovědělo 10. dubna 1938 slovem "JA" 
na otázku: „Souhlasíš se znovusjednocením Rakouska s Německou říší, 
uskutečněným 13. března 1938, a hlasuješ pro kandidátku 
našeho Vůdce Adolfa Hitlera?“

Postavení české menšiny žijící ve Vídni v období let 1939-1945 nepatří k atraktivním předmětům zájmu českých historiků. Jedinou (mi známou) česky psanou hlubší studií k tomuto tématu je bakalářská práce Matěje Kotalíka. [1] Ale i ta – ačkoliv v mnoha směrech precizně vypracovaná – se nevyhýbá některým stereotypním hodnocením a selektivnímu nazírání. Já sám jsem se této otázce věnoval v omezeném rozsahu v knize Hitlerovi Češi.

Přitom lze přeci ale předpokládat, že musí jít o téma poutavé, neboť – ponecháme-li stranou marginální skupinu osob české národnosti, žijící před uzavření Mnichovské dohody na území Německa – byli to právě příslušníci českého národa žijící v Rakousku, jmenovitě ve Vídni, kteří se jako první seznámili s každodenním životem v nacionálněsocialistickém politickém uspořádání.

Podíl Čechů na celkovém obyvatelstvu Vídně činil v době „anšlusu“ v březnu 1938 přibližně pouze tři procenta (skutečný počet mezitím již „asimilovaných“ obyvatel „české krve“ byl v té době ale určitě vyšší). Postavení české menšiny ve Vídni v období nacionálního socialismu je často srovnáváno s postavením Čechů, kteří po odstoupení bývalého československého pohraničí na podzim roku 1938 žili dál na území žup Sudetengau, Niederdonau a Oberdonau, jejichž počet činil zhruba tři čtvrtě miliónu lidí, což odpovídalo zhruba deseti procentům z celkového počtu obyvatelstva odtržených území, která připadla k Německu. Přesto i zde existovaly rozdíly – národnostní život české menšiny ve Vídni byl ve srovnání se Sudety méně omezován (na mysli máme činnost menšinových spolků a menšinové školství) a velmi patrný je především rozdíl v praxi narukování lidí české národnosti do Wehrmachtu. Přesné údaje žádní historikové neuvádějí, ale vše napovídá tomu, že naprostá většina mužů české národnosti ve Vídni do Wehrmachtu narukovala a pouze menšina využila možnosti nesloužit v armádě díky příslušnosti k českému etniku.

Již jmenovaný historik Kotalík uvádí, že „i přes kompetenční nejasnosti mezi jednotlivými úřady a přes nesrovnalosti v koncepci byl zdejší postup vůči Čechům [v Sudetské župě] tvrdší než v případě Vídně, ať už se jednalo o represi spolkové či hospodářské činnosti. Ve věci potírání tiskové činnosti či školství je míra provedených opatření zhruba srovnatelná, nicméně v Říšské župě Sudety k nim dochází dříve.“[2]

Vídeňské noviny, 14. března 1938

Češi s někdejším rakouským občanstvím jsou po anšlusu a následném zániku rakouského státu definováni jako „říšští státní příslušníci“ (Reichsstaatsangehörige), popřípadě „příslušníci Říše“ (Reichsangehörige). Ti, kteří doposud žili ve Vídni jako českoslovenští občané a nezískali již dříve rakouské státní občanství, stali se automaticky „příslušníky Protektorátu“ (Protektoratsangehörige). Tato základní dichotomie je totožná pro Vídeň i pro území bývalé ČSR, která připadla Německu (vyjímaje Těšínsko). Pro postavení Čechů v sudetské župě existovalo však i přesnější právní vymezení. Dvě bilaterální smlouvy o právním postavení menšin, podepsané mezi Německem a Československem 20. listopadu 1938, nevstoupily nikdy plně v platnost. Větší význam má smlouva o „státní příslušnosti a opčních otázkách“. Na základě smlouvy získávali občané říšské občanství, pokud se jednalo o osoby narozené před 1. lednem 1910 na území odstoupeném Německé říši, anebo o osoby, které ztratily německou státní příslušnost ke dni 10. lednu 1920, bylo uloženo opustit ve lhůtě tří měsíců území Německé říše, osobám získavším německé občanství dána do 29. března 1939 možnost optovat pro československou státní příslušnost. [3]

Češi v Protektorátu jak známo nebyli z důvodu předpokládané národnostně-politické nespolehlivosti přijímáni do armády. V případě Východní marky stál sice na počátku rovněž Hitlerův výnos o nepřípustnosti služby Čechů v armádě, tento se ovšem bral poměrně málo často v potaz. V konečném důsledku bylo zpravidla na iniciativě samotných branců usilovat o nepřijetí do armády dopisem poukazujícím na někdejší Hitlerův výnos, a sice nehledě na to, zda se při posledním sčítání lidu v roce 1939 hlásili k české národnosti či nikoliv. Vídeňští Češi zpravidla rukovali do Wehrmachtu a pokud zvlášť upozornili na Hitlerův výnos, často se stávalo, že v armádě zůstali, anebo se záležitost poměrně dlouho prodlužovala, než od armády odešli, jak uvádí historik Karl M. Brousek. [4] Ponecháme-li stranou asimilované Čechy ve Vídni, stále se tedy jednalo o určitý počet českých mužů z Vídně, sloužících ve Wehrmachtu. Ale jak mohl být jejich počet vysoký? Počet neodhaduje ani Brousek, který na druhou stranu také mapuje podzemní činnost několika vídeňských Čechů v době války a odhaduje počet lidí v aktivním odboji proti nacionálnímu socialismu na 150-300, přičemž zde převažovali čeští komunisté pracující pro ilegální rakouskou komunistickou stranu KPÖ. Posloužit nám ale mohou počty obyvatel české národnosti, z nichž se dá sekundárně odvodit odhad mužské populace, připadající v úvahu služby v německé armádě.

V březnu 1934 se k české menšině aktivně hlásilo téměř 40.000 obyvatel Vídně, zatímco v roce 1923 to bylo ještě 80.000. Mnoho Čechů se v meziválečném období vracelo s rodinami do Československa a určitá část se už nehlásila k češství. O to víc překvapí výsledek sčítání lidu z roku 1939, které proběhlo ještě před vypuknutím války: celkem 56.246 osob udalo v roce 1939, že jejich mateřštinou je čeština, což znamenalo nárůst o více než 42% oproti roku 1934! Sčítání lidu přitom probíhalo více než rok po „anšlusu“ a dokonce i po zřízení Protektorátu Čechy a Morava, totiž 17. května 1939. Tento výsledek, vykazující "nárůst" počtu Čechů ve Vídni rok po Hitlerově „anšlusu“, pramení ovšem také z toho, že při sčítání lidu v květnu 1939 se kladla vedle otázky na mateřský jazyk také otázka, k jaké národnosti se dotyčný hlásí. A zatímco bezmála šedesát tisíc obyvatel Vídně uvedlo jako svou mateřštinu český jazyk, přihlásilo se ke své národnosti pouze 13.496 Čechů. [5] Ale i tito lidé byli povoláváni do Wehrmachtu. Někteří z nich, kteří se o možnosti dovolat se na Vůdcův výnos o vojenské službě Čechů dozvěděli až na frontě a těm pak mohlo být vyhověno odejít z armády.

O tom, jaký asi byl podíl českých mužů z Vídně, kteří ve Wehrmachtu sloužili, svědčí i následující fakt: české vídeňské fotbalové kluby Moravia a AC Slovan (přejmenovaný později na AC Sparta) byly z úředních důvodů považovány za „německé“, protože většina jejich hráčů sloužila ve Wehrmachtu, Například u klubu Moravia to bylo 48 Čechů ve Wehrmachtu z celkového počtu 68 členů klubu.

Vídeňské noviny, 28. března 1938

Přesto však velký počet osob hlásící se k mateřskému jazyku o něčem vypovídá, poněvadž v té době ještě nebyla úplně odstraněna nezaměstnanost a lidé si teoreticky mohli dělat starosti, že by mohli být pro svůj český původ nějakým způsobem diskriminováni. Rok po „anšlusu“ se však Češi ve Vídni hlásit ke svému původu nebáli.

O národnostní politice vůči české menšině ve Vídni podrobně píši v knize Hitlerovi Češi – podstatnou část věnuji přijetí delegace české menšiny nacionálněsocialistickým vídeňským starostou Hermannem Neubacherem deset dní po „anšlusu“ v březnu 1938, který Čechům přislíbil korektní zacházení a plná práva menšiny a stejně tak jim slíbil podporu v případě, kdyby se někdo pokoušel na příslušníky české menšiny vykonávat nátlak. Historik Brousek ve své knize uvádí, že tento Neubacherův přístup byl upřímný a vyplýval z jeho idealistického přesvědčení, podle kterého má nacionální socialista poskytnout národnostní menšině stejná práva, jaká by on vyžadoval pro menšinu vlastní v opačném případě.

Dále se čtenář v mé knize může dozvědět, jak probíhalo dodatečné hlasování z 10. dubna 1938, při kterém se odpovídalo kladně nebo záporně na otázku: „Souhlasíš se znovusjednocením Rakouska s Německou říší, uskutečněným 13. března 1938, a hlasuješ pro kandidátku našeho Vůdce Adolfa Hitlera?“ Čechům bylo v plebiscitu umožněno hlasovat separátně – to z toho důvodu, aby Češi mohli demonstrovat, že případné hlasy „Nein“ nejsou od příslušníků české menšiny, ale například od rakouských Němců, přívrženců bývalého stavovského státu (1934-1938) a protivníků nacionálního socialismu. Česká Menšinová rada zahájila masivní volební agitaci, aby všichni Češi hlasovali „Ja“, a tedy i za Adolfa Hitlera. Pro potřeby Ústředního výboru čsl. menšiny ve Vídni bylo zhotoveno razítko Wir stimmen „JA“, propagaci hlasování měl zajistit i leták Čechoslováci volí dne 10. dubna samostatně „JA“! Výsledek předčil i očekávání samotných funkcionářů Menšinové rady: z celkových 23.263 voličů hlasovalo 23.200 (99,7%) „Ja“, 32 (0,14%) se zdrželo hlasování a pouhých 31 (0,13%) hlasovalo „Nein“.

Vídeňské noviny, 11. dubna 1938.

Výsledky českého plebiscitu ve Vídni podle jednotlivých městských okrsků: nejvíce Čechů žilo v městské části Favoriten (X.). Dnes je to městská čtvrť, vykazující nejvyšší podíl Turků.

V knize Hitlerovi Češi se dále píše i o výpravě 1400 vídeňských Sokolů na X. Všesokolský slet, který probíhal v červenci 1938 v Praze.

Češi ve Vídni z počátku těšili jednání vstřícnému a korektnímu. Ovšem právě v době sudetské krize a napjatých vztahů s Československem tuto skutečnost německá strana neopomněla patřičně propagandisticky využívat právě v kontextu se zacházením ČSR s německou menšinou. Například 24. září 1938 vyšel článek ve vídeňských novinách Volks-Zeitung, nazvaný „Jak se zachází s vídeňskými Čechy. Díky nacionálnímu socialismu zbaveni nouze a starostí“:

V knize štábního vedoucího Helmuta Sündermanna, která zanedlouho vyjde pod titulem „Padají hranice“ a která líčí politický vývoj Východní marky po 12. březnu, jsou zveřejněny zajímavé detaily o životních poměrech české menšiny ve Vídni. Jak známo, žije ve Vídni asi 30.000 Čechů německé státní příslušnosti. Sündermannovy informace právě díky situaci v Česko-Slovensku získávají obzvláštní význam. Píše o tom, že župní vedoucí Bürckel přijal už krátce po převzetí moci zástupce Čechů žijících ve Vídni, aby se co nejpřesněji nechal informovat o životních podmínkách a přáních. Vyjádřil přitom, že nacionálněsocialistický režim zachází s menšinami tak, jak si sám přeje, aby se zacházelo s jeho vlastními menšinami za hranicemi.

Přání českých zástupců, jež se týkalo povolení zvláštních volebních míst, nošení odznaků s hákovým křížem a rukávových pásek s hákovým křížem z modré látky po dobu konání plebiscitu, dále označení jejich [českých] obchodů jako německo-árijských obchodů atd., bylo okamžitě vyhověno. Více než stovka zástupců zahraničního tisku měla 10. dubna příležitost navštívit několik zvláštních českých volebních místností a přesvědčit se tak o bezproblémovém průběhu průběhu voleb. Volební výsledek českých volebních místností byl zarážející: Ze 23.263 odevzdaných hlasů znělo 23.202 „Ja“, 32 hlasů bylo „Nein“ a 34 bylo neplatných.

Sedmnáct škol, troje noviny

Česká menšina tohoto volebního přiznání nemusela litovat. Nejen že je sedm z patnácti českých lidových škol ve Vídni udržováno městem Vídní, existuje vedle toho naprosto nerušeně jedna česká reálka a jedno české reálné gymnázium. Pro početně přeci jen už ne zvlášť silnou menšinu vycházejí pravidelně tři noviny v českém jazyce. Vídeňský rozhlas denně přináší zpravodajství v českém jazyce.

Vedle těchto kulturních svobod ale Češi žijící ve Vídni, jež jsou organizováni ve velkých spolcích, také plně využívají všech velkorysých opatření vlády ve prospěch obyvatelstva. Obzvlášť NSV se ihned ujala českých rodin, které se v době bývalého systému ocitly v nouzi, a zásobovala minimálně devět tisíc česky hovořících lidí, kteří si vyžadovali pomoc, ošacením a potravinami. Ve velkém počtu byli tělesně oslabení lidé posíláni do německých rekreačních středisek. Také další opatření nacionálněsocialistické péče o národ budou v plném rozsahu ku prospěchu říšským příslušníkům české řeči.

Odstraněna nezaměstnanost

To se obzvláště týká pracovního trhu. Tisíce českých nezaměstnaných byly téměř bez výjimky opět zapojeny do pracovního procesu. Došlo pouze k jednomu incidentu během návštěvy vídeňských Sokolů v Praze. V samotné Vídni, kde nejsou aktivní žádní čeští politikové, nýbrž jen čeští řemeslníci a dělníci, nebyla atmosféra poklidné práce nikdy narušena. Zatímco se pražští vládci pokoušejí šílenou brutalitou vyhubit sudetoněmectví a vyvolat světový požár, těší se vídeňští Češi v rostoucí míře poklidné atmosféře v silné Říši, která jim vrátila práci a chléb!

Okamžitě po „anšlusu“ byl obléhán československý generální konzulát ve Vídni československými státními příslušníky, mezi nimiž bylo především mnoho Židů. Neexistují žádné číselné údaje, ale počet Čechů, kteří z Rakouska „prchali před Hitlerem“, nebude podle historika Brouska velký. Rozhodně se to nedá srovnávat s remigrační vlnou z Vídně po vzniku ČSR v roce 1918 a po konci války v květnu 1945.

Během války pak dochází i k částečné likvidaci institucionálního zakotvení krajanského života, tedy spolků, tiskových orgánů a menšinových škol. Byli dosazeni němečtí ředitelé do českých škol "Spolku Komenského". Posledním rokem existence většiny – ale ne všech – českých škol ve Vídni byl školní rok 1940/1941. V květnu 1941 se pozastavily veškeré subvence na podporu českého školství. V zájmu objektivity je však nutno dodat, že dvě české školy zůstaly v provozu až do konce války. V únoru 1942 byl rozpuštěn nejzámožnější spolek Čechů ve Vídni, "Spolek Komenský", který zároveň několik svých budov pronajímal Wehrmachtu a dílčím organizacím NSDAP. Gestapo zjistilo, že mnoho lidí z české sekce Rakouské komunistické strany (KPÖ) pocházelo ze "Spolku Komenský" a z mládeže tohoto spolku. Gestapo ve své zprávě označuje spolek za prosáklý komunistickou podvratnou činností. Historik Matěj Kotalík ve své bakalářské práci staví zrušení spolku Komenský do té roviny, že to byl krok proti české menšině. Naopak historik Eduard Kubů tuto tezi popírá a ve své knize uvádí, že se jednalo z německé strany o politický motiv proti komunistickému hnutí, nikoliv o krok motivovaný nacionálně. [6] V dubnu 1941 končí činnost tělocvičné jednoty Sokol. V prosinci 1941 byl zrušen poslední česky psaný deník vycházející ve Vídni – Vídeňské noviny.

Poznámky:

[1] Kotalík, Matěj: Češi ve Vídni v letech 1934-1945. Perzekuce, kolaborace a odboj menšiny. Univerzita Karlova v Praze, 2007 (bakalářská práce)

[2] Tamtéž.

[3] Tamtéž.

[4] Brousek, Karl. M.: Wien und seine Tschechen. Integration und Assimilation einer Minderheit im 20. Jahrhundert (Schriftenreihe des Österreichischen Ost- und Südosteuropa-Instituts. Band 7), Verlag für Geschichte und Politik, Wien 1980

[5] Tamtéž.

[6] Kubu, Eduard u. Exner, Gudrun: Tschechen und Tschechinnen, Vermögensentzug und Restitution, Oldenbourg Wissenschaftsverlag 2004