Manfred Maurer
Tisíce lidí z krizových oblastí tohoto světa putují aktuálně přes Rakousko do Německa. Tato uprchlická a migrační vlna znamená jednu z největších výzev pro Evropskou unii. Protože tyto masy nejsou vždy a všude přijímány s otevřenou náručí a nejeden člověk v této zemi spatřuje v záplavě lidí ze vzdálených kultur také problém, bylo možno v minulých týdnech zaslechnout zmínky o tom, jak šlechetně a nesobecky prý Rakušané dříve jednali při příležitosti uprchlických vln. Vedle početného počtu uprchlíků po povstání v Maďarsku v roce 1956 a během balkánských válek v 90. letech minulého století se neustále také poukazuje na poválečnou dobu. Tehdy prý Rakušané sami nic neměli, ale navzdory tomu prý integrovali mnohé národní Němce s mnohem menšími obtížemi, než je tomu dnes právě v této čtvrté nejbohatší zemi Evropy.
Na toho, kdo nemá žádné ponětí o dějinách, toto srovnání učiní dojem a vyvolá v něm možná pocit studu. Je tu ovšem problém, že toto srovnání nejen poněkud pokulhává, ale je navíc v každém případě nepřípustné. Jednak se tehdy jednalo o lidi, kteří vůbec svou vlast nechtěli opustit, nýbrž ji museli opouštět nedobrovolně. Tito vyhnanci neměli možnost si vybírat mezi tím, zda zůstat i za těch nejméně snesitelných okolností ve své vlasti, anebo si hledat někde jinde možnost k lepšímu živobytí. Nebyli to tedy uprchlíci v pravém smyslu slova, kteří svou vlast opouštěli koneckonců z vlastních pohnutek.
A pak něco poznamenejme k ochotě Rakušanů přijímat uprchlíky mezi sebou: Zde patrně mnohé sváteční projevy, ve kterých se oceňuje nádherný přínos národních Němců při obnovování Rakouska, přispěly k romantické představě o tom, že to tenkrát probíhalo krásně lidsky a že byli všichni spokojeni. Porovnání s dnešní situací je na místě do té míry, že i v letech 1945 a 1946 existovaly také zvláštní výpravy vlaků do Německa. Tyto vlaky dopravovaly do Německa národní Němce, jež uvízli v Rakousku. Takovýchto vlaků byla spousta. „Rakousko nechtělo mít nic společného s vyhnanými sudetskými Němci, většina vyhnanců byla v roce 1946 posílána z Rakouska dál do Německa“, uvedl historik Niklas Perzi z Ústavu pro migrační výzkum v Sankt Pöltenu v březnu na sympoziu Sudetoněmecké mládeže Rakouska.
Vyhnanci z vlasti byli lidé bez státní příslušnosti, pouze malá část z nic měla rakouské státní občanství. Těm, které si Rakousko chtělo jako odborné síly a specialisty bezpodmínečně ponechat v zemi, bylo v každém případě státní občanství uděleno. Ovšem mnohem větší počet musel přebývat v táborech, aniž by se mohl spoléhat na nějakou pomoc takzvaných nevládních organizací. Ještě v únoru roku 1956 musel list Sudetenpost konstatovat na straně 1 o jednáních mezi státem a jednotlivými spolkovými zeměmi Rakouska toto: „Počítá se s tím, že potrvá ještě deset let, než budou lágry z baráků naprosto postradatelné.“ Celkem 20.894 sudetských Němců žilo jenom c Horním Rakousku v roce 1955 v takovýchto lágrech.
Skutečnosti, že navzdory tomu dnes známe četné příběhy o úspěšných sudetských Němcích, kteří zůstali v Rakousku, souvisí v neposlední řadě s jejich pílí a schopností se přizpůsobit. Neexistovaly žádné dlouhé diskuse ohledně míry jejich nutné integrace a už vůbec tehdy neexistoval pro tuto oblast nějaký příslušný ministr [na rozdíl ode dneška, kdy tyto záležitosti má na starosti „integrační ministr“ Sebastian Kurz, jenž je zároveň ministrem zahraničí – pozn. překl.]. Lidé, kteří přicházeli do země, se jednoduše museli integrovat, pokud nějak chtěli přežít. Skutečnost, že přesto nezapomínali na své kulturní kořeny a navzdory všemu se úspěšně integrovali, zřejmě souvisí také s tím, že kulturní prostředí staré a nové vlasti se k sobě docela dobře navzájem hodilo. Při všech rozdílech v mentalitách neznamenalo vzájemné potýkání se rozdílných zvyků a mravů pro žádnou z obou stran nějaký kulturní šok.
Také to je jev, díky kterému se jakékoliv porovnávání s dnešním stěhováním národů jeví absurdně.
Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr.
Vyšlo dne 8. října 2015.
