Máme teď nové „Císařovy nové šaty“? – Posselt si hraje na nenahraditelného evropského politika a prosazuje své cíle přes mrtvoly. Budoucnost však pro něho nemusí vypadat růžově.
Claus Hörrmann
V Andersenově pohádce to byla dívka, která zvolala: „Ale císař je přeci nahý!“ Tím se nakonec celý švindl proflákl. V realitě to často vypadá trochu jinak. Tu je jeden bývalý poslanec parlamentu EU, který přišel o mandát a jenž o všech zasedacích dnech společně se svou sekretářkou paní Waldburgovou, kterou sám významně nazývá „politickou sekretářkou“ a kterou dle svých výroků i soukromě platí, čile frekventuje dveře politické centrály ve Štrasburku. Jako kdyby se během 8. voleb do evropského parlamentu v roce 2014 nic nestalo a jako kdyby volební hlasy nerozhodliy úplně jinak! O Berndu Posseltovi by se v tomto případě dalo také mluvit jako o novém hejtmanovi z Kopníku.
Podobně jako císař koneckonců důvěřoval svým „šatům“, hraje si Posselt nadále na nenahraditelného evropského politika nezávisle na tom, jak jeho volební publikum rozhodlo. Toto pro něj v podstatě představuje pouze dobytek na hlasování a zdá se, že votum těchto lidí pro mluvčího a předsedu Sudetoněmeckého krajanského sdružení nehraje žádnou roli. Co Posselt říká, to dokonce příslovečně prosazuje tím, že jde přes mrtvoly. Zde nakonec nezná také žádné politické přátele, pokud tací v politice vůbec existují.
Na celé záležitosti je vzrůstající měrou pikantní, že sdělovací prostředky Posseltovo chování s vděkem bohatě využívají. Referovala o tom média počínaje listy Die Welt, přes Die Zeit nebo první program německé televize až po pořad „Monitor“. A novináři se nezalekli ani trapností. Ale zdá se, že v centrále svazu jsou na to naopak velmi hrdí, protože neopomínají na stránkách landsmanšaftu pokaždé co nejrychleji upozorňovat všechny krajany na takovéto publikované příspěvky prostřednictvím odkazů. To by vlastně vyhnancům, které má Bernd Posselt reprezentovat, nemělo být lhostejné.
Kdo vůbec touží po tom dozvědět se, co si tento nadšený evropský politik zpívá ve vaně, a jakou politickou hodnotu má takováto banální informace vůbec ještě? Koneckonců se zde ne nejedná o – mírně vyjádřeno – nějakého silně eroticky vyzařujícího osamělého jedince středního věku se závislostí na politice!
Přesto vše – anebo právě proto – má tento muž charisma a dokáže po celé hodiny přesvědčivě přednášet bez manuskriptu. Horst Seehofer ho kdysi proto označil za „mně jediný známý žijící lexikon“. Skutečnost, že u Posselta se přitom často nedá legenda odlišit od reality, je zřejmě spíše vlastnost politiků všeobecně a nejedná se o fenomén u tohoto jedince, který ve volbách do parlamentu EU přišel o křeslo.
V krajanském sdružení zaujímá šéf sudetských Němců právě obtížnou pozici. Prosazení změny stanov leží mnoha vyhnancům – a obzvláště těm z generace pamětníků – těžce a nestravitelně v žaludku. Samozřejmě je třeba mluvit o tom, zda formulace ve stanovách o „znovuzískání vlasti“ je dnes v takovéto slovní podobě přiměřená době. Ovšem vzdát se globálně vlastnických nároků u jednotlivců mezi vyhnanci, to nejde a bylo by to v porovnání s vcelku správným rozhodnutím vůči jiným skupinám obětí nerovné zacházení, které sudetští Němci právem z většiny tak jednoduše akceptovat nebudou. Také vedoucí znalci mezinárodního práva jako například bohužel velmi brzy zesnulý sudetoněmecký profesor Dieter Blumenwitz, který v podnětu sudetských Němců svého času dokonce k tomuto účelu vypracoval vyhnanecký odborný posudek, o němž vedení landsmanšaftu dnes zřejmě už nechce nic vědět, anebo také renomovaný švýcarský profesor Alfred de Zayas před tímto postupem rozhodně varovali. Ale Bernd Posselt se šikovně – tím že použil ve hře kartu evropských lidských práv – nakonec na posledním spolkovém shromáždění Sudetoněmeckého krajanského sdružení prosadil a tím Čechům a německé politice zadarmo daroval pochybný dárek. Nějaká protislužba, jako například ve formě zrušení Benešových dekretů, není pro české politiky žádným tématem. A německá politická reprezentace jásá a označuje to za smysl sudetských Němců pro realitu a za znamení jejich vůle ke hledání porozumění, ovšem zároveň horlivě mlčí o nezměněně tvrdém postoji Čechů ohledně nespravedlivých dekretů.
Pouze Alternativa pro Německo v Sasku nedávno jasně vyjádřila svůj jasný postoj a při příležitosti 70. výročí vyhlášení dekretů ve svém tiskovém prohlášení připomněla dávno nutné zrušení těchto nevýslovných a elementárním lidským právům odporujících Benešových dekretů a upomínala, že v 21. století je ještě třeba co historicky zpracovat.
Samotný landsmanšaft je ovšem v současné době ochromený pravděpodobně několik let trvajícím právním sporem před německými soudy, rozkladnými tendencemi od místních, přes okresní až po celé zemské svazy a požadavky po odstoupení spolkového předsednictva.
Bude napínavé, jak nastávající spolkové shromáždění Sudetoněmeckého krajanského sdružení naloží se svým mluvčím a spolkovým předsedou. Tady se ukáže, zda je budoucnost Bernda Posselta mezi vyhnanci z Čech ještě zajištěna. Výchozí situace každopádně pro hodně vážícího nonstop-politika Bernda Posselta bez aktivního mandátu nevypadá růžově.
V oné pohádce u císaře není přípustné žádné podezření. Každý, kdo měl pochyby, byl považován za věčně včerejšího a za reakcionáře. Onen jásoty opěvovaný politik by ovšem jednoho dne mohl tvrdě dopadnout na půdu reality, stejně jako onen Andersenův císař, poté co děti celý švindl objevily.
Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr.
Vyšlo dne 10. prosince 2015.
