Běžné „demokratické cesty“ k nápravě systému nepovedou: „Dokud lidi nepůjdou do ulic a nebudou zvracet vzteky, nic se nezmění“

Známý burzovní makléř Dirk Müller se domnívá, že systém je možno jedině „zresetovat“ 

Následující myšlenky byly sice předneseny již před necelými čtyřmi roky, ale dodnes kolují po sociálních sítích – zda mají nějakou platnost a zda mají dokonce platnost i v těchto dnech, dokáže čtenář posoudit určitě sám. Přednesl je mediálně známý burzovní makléř a knižní autor Dirk Müller, kterému sdělovací prostředky svého času propůjčili přezdívky „Mister DAX“ a „Dirk of the DAX“. To proto, že se jeho pracoviště na frankfurtské burze cenných papírů nacházelo přímo pod kurzovní tabulí DAX a média se toho chytla a zachytila výraz v jeho obličeji zároveň kurzovní křivkou indexu jako symbol aktuální situace na burze.

V roce 2009 vyšla Müllerova první kniha Crashkurs, kterou napsal při příležitosti vypuknutí finanční krize roku 2007. Kniha se dobře prodávala a pomohla mu tak k větší popularitě. O dva roky později vyšla kniha s podobným titulem – Cashkurs – která krátce po vydání obsadila hned první místo řebříčku bestsellerů magazínu Der Spiegel. Müller byl jako odborník několikrát pozván i do německého spolkového sněmu (například roku 2011 na zasedání poslaneckých výborů na téma „Spekulace s agrárními surovinami“ nebo v roce 2013 byl pozván jako odborník do diskuse finančního výboru parlamentu), mezitím se stal i častým hostem televizních diskusních pořadů. Müller kritizuje úlohu ratingových agentur a sleduje zejména od roku 2010 koncentrovaný útok na Euro, za kterým podle něj stojí americká vláda a Wall Street – instrumentalizovány ratingovými agenturami, sledující své politické a finanční cíle.

Co se týče tzv. krize eurozóny, zastává Müller názor, že současný finanční systém je „u konce“. Zásadní „zlo“ všech těchto krizí spatřuje v principu „úroku z úroků“ a procesu vytváření dodatečných nových peněz soukromými bankami. Navrhuje kompletně vytvořit nové struktury současného měnového systému a nahradit je systémem, ve kterém peníze jako zákonné platidlo vydává pouze centrální banka; „vydávání“ bezhotovostní formy peněz kreditními instituty jako např. obchodními bankami je v takovém systému vyloučeno.

Müller je do jisté míry i kritikem „parlamentární politiky“, protože rozhodující na půdě parlamentu není obsah diskutovaných témat, nýbrž stranická doktrína. Doporučuje proto „novou formu demokracie, jež se neváže na politické strany, ale je organizována decentrálně“. Co se týče krize na Ukrajině v roce 2014, názorově se postavil za ruského prezidenta Putina a kritizoval politiku USA a EU vůči Rusku. Odmítl „démonizaci Putina“ a řekl, že převrat v Kyjevě „byl v podstatné míře podporován Západem“. Ohledně krize na Ukrajině nejde o žádná lidská práva, ale o plyn a „více amerického plynu“. Nikoliv Putin si na Ukrajině zahrává s ohněm, ale „Američané si zahrávají s ohněm, ale hrají si přitom v našem lese“. List Frankfurter Allgemeine Zeitung Müllerovi poté vytýkal, že „ospravedlňuje anexi Krymu“.

Následující slova Dirk Müller pronesl na diskusi ve Freiburgu dne 20. září 2012:

„Národ dostává ve všech svých profesních stavech ochutnat
úrokový bič, každé společenské třídě sedí za krkem
výběrčí daní – ale kdo se odváží postavit proti všemocnosti
bankovního a burzovního kapitálu? Ona všemocnost půjčkového
kapitálu se ukazuje v tom, že – oproti všem ostatním
pozemským zkušenostem – roste do jisté míry sama od
sebe bez námahy a práce jen prostřednictvím úroků, dividend a rent,
a takto se stává stále větší a mohutnější. Ďábelská podstata
lži vítězí nad podstatou pořádku tvořivé práce.“ Gottfried Feder. 
Více čtěte ZDE.

Domnívám se, že normální cestou tyto poměry moci nezměníme, to se jasně ukazuje. Předtím jsme hovořili o lidech z Goldman Sachs, kteří se mezitím vygenerovali do podoby pavouka v síti a kteří zde na celém světě obsazují své pozice (...) Wall Street počátkem 80. let, zde také exponenciálně rostoucí, převzala moc ve Washingtonu. A teď stojí před posledním velkým vrcholem: učinit z muže Wall Streetu prezidenta (míněn je republikánský kandidát Mitt Romney, který však nakonec ve volbách těsně podlehl – pozn. překl.) – a to po tom všem, co jsme za poslední léta zažili. Jak je to vůbec možné – a to mi promiňte při veškerém pochopení pro demokracii, zde pochybuji o funkcionalitě demokracie – jak je možné, že po této krizi, po tom všem, co my všichni známe a co je všude zjevné ze sdělovacích prostředků, že je možné, že takovýto muž se stane prezidentem, a nemá k tomu daleko? To je otázka, kterou si ohledně demokracie kladu. Nekladu zde v potaz angažovanost lidí. Jsem naprosto na straně těchto lidí. Potřebujeme takovéto lokální struktury lidí, kteří se organizují a snaží se na něco mít vliv, pokouší se změnit stav věcí. Ale nakonec vidíte i zde, když se podíváme na takováto uskupení, že jde poměrně o nepatrný počet lidí, jež jsou v tom aktivní. Nejedná se o nějaké masy obyvatelstva – je to málo lidí, kteří se zapojují, angažují, pokouší se věci chápat a změnit, ale velká masa lidí říká: Dejte s těmi věcmi pokoj! 

Nejsem v žádném případě přesvědčen o tom, že by se demokracie měla odstranit. Naopak, je třeba demokracii posílit, ale na to je třeba, aby lidé byli inteligentnější, musí získat více know how, víc o tom vědět, ve škole se ji to musí vysvětlovat, musí mít více sebevědomí, musí umět věci chápat. A k tomu také náleží, že věci by se definitivně měly usnadňovat. Všechny ty produkty ve finančním systému – já znám jen mnohé z nich, ale rozhodně ne všechny – kdo je ksakru potřebuje? Burza byla dříve místem, kde nebylo možné pro nějakého vkladatele kromě opravdu několika málo makléřů, kteří získali likviditu, během jednoho dne nakoupit a prodat – to přeci nedává žádný smysl! V dřívějších dobách když jsem to dnes koupil, tak jsem to prodal až o několik dní později, jestli tedy vůbec, např. pokud se přes noc vyskytla nějaká špatná zpráva. Ale to se stávalo zřídka. Co to dává za smysl v jednom momentu něco koupit a o sekundu později to zase prodat? Proč jsem to vůbec kupoval? Z národohospodářského hlediska naprosto pomatené, ale přitom se tak dnes odehrává většina obchodů. A zde si musíme položit otázku sami sobě, podobně jako třeba ve zdravotnictví.

Svět financí je jen malým poskytovatelem služeb, jakýsi služebník reálného hospodářství. Jedná se sice o nutný přívěsek ale zároveň o nic víc. Ale jak se vůbec mohlo stát možným, že se dostaly do pozice mocného vládce ve skleněných palácích, že se světovláda nachází v bankovních domech? To je třeba vrátit zpět, a sice zavedením naprosto jednoduchých produktů, přičemž je nutné se ptát, jaký smysl a národohospodářský přínos tento produkt má – a pokud by jeho škodlivé působení mělo být potencionálně vyšší než samotný užitek, tak jednoduše nebude povolen. A pokud tomu politikové, jež o tom mají rozhodovat, nebudou rozumět, tak se to nedovolí. Domnívám se tedy, že tohoto zjednodušení se definitivně musí dosáhnout.

Mocenské poměry se ale nezmění prostřednictvím diskusí. Ale ani nějaká demonstrace tyto mocenské poměry nezmění. Změní se pouze tehdy, až velkoplošně uvidíme skutečně radikální aktivity na ulicích. Naposledy jsme velké změny tohoto druhu viděli v Americe v letech 1929 a 1930. Wall Street byla mocná už tehdy a katastrofální kolaps z let 1929-1930 vedl k tomu, že lidé ve svém zoufalství propadali amoku a vyháněli své politiky – zde se šlo skutečně na věc! A z toho pak vyplynulo jako důsledek, že Roosevelt pod nátlakem ulice byl nucen zachovat pořádek a odebrat moc bankám a ratingovým agenturám a zavést rozdělený bankovní systém. Všechny tyto změny pak následovaly. Ale člověk rychle zapomíná a za dvacet či třicet let to všechno zase byla minulost a dnes je zase všechno úplně jinak. Lobby začala na věci čím dál více pracovat, nejprve pomalu a pak čím dál více intenzivněji, a nejpozději od doby loutkového prezidenta Ronalda Reagana se jí podařilo agresivně prosadit své zájmy (...). Jsem přesvědčen o tom, že moc bank je mezitím tak velká a navzájem rozdělená – a přitom se nejedná pouze o banky, ale i o ty, co za tím vším stojí – že se tento stav nedá odstranit nějakými volbami nebo nějakými demonstracemi nebo nějakým dobrým nápadem, se kterým přijdeme za politiky, kteří pak řeknou „ano, to podporuji a to budu prosazovat“. Ne, tohle už nezabere. Zde je potřeba, aby krize opravdu eskalovala a lidi vyšli skutečně do ulic a vyloženě vzteky zvraceli – omlouvám se za ten výraz, ale jinak to nezměním a mezitím jsme se do této fáze krize ještě nedostali... (-lb-)