Posselt se domnívá, že rok 2015 byl pro sudetoněmecký landsmanšaft prozatím tím nejlepším rokem. Ale lze mu dát vůbec za pravdu?
Gernot Facius
Pozorovatele to hned donutí k zamyšlení a musí se sám sebe ptát, zda mu během posledních dvanácti měsíců snad něco neušlo: List Sudetendeutsche Zeitung citoval z jednoho novějšího projevu Bernda Posselta před Sudetoněmeckou radou tato slova: „Rok 2015 byl nejlepším rokem pro Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL).“ No hergot, že by snad rasistické Benešovy dekrety skončily na smetišti dějin? Patří smýšlení české politické elity ohledně kolektivní viny snad již minulosti? Vyjádřily vládnoucí kruhy v Praze konečně ochotu vstoupit do přímého dialogu se svými vyhnanými bývalými krajany? Ne, nic takového se neudálo. Naopak – v Praze umíněně trvají na dekretech bezpráví jako na součásti státní doktríny.
Tato neoblomnost se nedá vyrovnat ani jednotlivými dojímavými příklady vzájemného sbližování se Čechů a Němců na lokální úrovni, jako například v Brně, Ústí nad Labem, v Přerově a na jiných místech. A Posselt tu mluví o nějakém „nejlepším roku“. Přitom byl rok 2015 poznamenán jako žádný rok předtím interními spory v krajanském sdružení, stejně jako institučními a politickými projevy rozkladu. Psychologický fenomén selektivního vnímání je dobře známý a člověk si nepříznivou situaci umí přikrášlit, když chce. Politikové v tom mají praxi.
Ale fakta hovoří za sebe: SL jen o vlásek uniklo rozštěpení po své kontroverzní, nadále neprávoplatné změně svých stanov, jež kromě jiného obsahují nikoliv explicitně vyslovenou rezignaci na odškodnění. A hrozba ještě není zažehnána. Na tom nemění ani rozsudek zemského soudu pro Mnichov I, zveřejněný 29. ledna. Ten sice vyhověl žádosti žalobce Ingolfa Gottsteina a jeho podporovatelů z Witikobundu, aby bylo odpovídající rozhodnutí spolkového shromáždění SL prohlášeno za neplatné, ale stalo se tomu z formálních, nikoliv obsahových důvodů. Soud se odvolával na skutečnost, že 28. února 2015 se hlasovalo o žádosti spolkového předsednictva, jež byla den předtím „na základě podnětů členů spolkového shromáždění doplněna k žádosti, zaslané v řádné formě a a v řádném termínu“ (sdělení SL). Jinak ale byla stížnost zamítnuta. Vedení SL kolem Posselta tedy mohlo „s velkým zadostiučiněním“ prohlásit, že podstatné aspekty změn stanov „byly působivě potvrzeny“. Zůstává otázka, zda samotný rozsudek dokáže mezi sudetskými Němci nastolit opět mír? Pouze něco víc než 70 procent delegátů souhlasilo se změnou paragrafu 3; tuto kvalifikovanou menšinu nelze přehlédnout.
Rozsudek – a tomu ve zpravodajství bylo věnováno málo pozornosti – otevřel rozhádaným stranám druhou šanci. Zástupci obou táborů by se přeci mohli – v případě, že jim na nějakém smíru záleží – znovu sejít a – od čehož doposud bylo upuštěno – zmapovat možnosti vzájemného porozumění. Na místě by bylo jaksi "zůstat po škole". Ale také rétorické odzbrojení, u obou stran. Označovat vedení landsmanšaftu jako „vedoucí partu“ a hovořit o „zradě ze strany Posselta, Hörtlera, Ortmanna a několika dalších kumpánů“ je stejně tak málo prospěšné jako permanentní pokoušení se ze strany vedení SL označovat protivníky „reformního kurzu“ za extremisty – to vše pouze otravuje atmosféru.
Ovšem jak se zdá, uvadá jemná rostlinka naděje již v těchto únorových dnech. Další velká zkouška je naprogramovaná, poté co spolkové předsednictvo SL dne 30. ledna rozhodlo předložit text před rokem rozhodnuté změny paragrafu 3 stanov v nezměněné podobě jako žádost v řádné formě a v řádném termínu k usnesení na první schůzi nově zvoleného spolkového shromáždění SL ve dnech 27. až 28. února. Pokud grémium, ve svém složení sotva pozměněné, bude následovat předpisu vedení svazu, jinými slovy, pokud schválí kontroverzní text stanov [to se nakonec stalo – pozn. překl.], můžeme se už dnes vsadit, že opět vypuknou konflikty. Mnichovský soud se v tom případě postaral tedy jen o krátkou „přestávku na vydechnutí“. Konflikt by se pak dále prohluboval a stál by síly, jež by měly lepší využití na jiném místě.
V novém roce je toho vskutku hodně na práci. Abychom zmínili alespoň něco z toho: Nelze vysledovat žádné konkrétní důsledky v oblasti zavázání se spolkové vlády ohledně péče vůči vyhnancům z vlasti. U spolkové nadace „Útěk, vyhnání, smíření“ v Berlíně se po politicky vynuceném odstoupení zakládajícího ředitele Manfreda Kittela a po odstoupení zvoleného následovníka Winfrieda Haldera ztratil další jeden rok. A disputace ohledně obsahového uspořádání trvalé výstavy nadace stále přetrvává. Nadace a plánovaný památník se podle Klause Brähmiga, předsedy skupiny vyhnanců, vystěhovalců a menšin poslanecké frakce CDU/CSU ve Spolkovém sněmu, dostala „do obtížné plavební dráhy“. Tento poslanec to prohlásil během zasedání Sudetoněmecké rady chvályhodně otevřeně: Existují podle něj síly, jež chtějí shodu, přesahující stranickou politiku, ohledně vylíčení vyhnání Němců se své vlasti postavit na hlavu. Místo toho si přejí „tématizovat téměř výlučně události spojené s vyháněním na evropském kontinentě a současným utečeneckým problémem“. Poslanec ale přímo neřekl, že se v této věci nanejvýš ambivalentně chovala i státní ministryně kultury nominovaná stranou CDU, Monika Grüttersová, jež za tento projekt zodpovídá. Lze tedy předpokládat, že berlínský nadační projekt vyprodukuje ještě celou řadu zpráv negativních pro vyhnance. Tohoto dojmu zjevně nabyl i sociální demokrat Albrecht Schläger, člen presidia Sudetoněmecké rady. „Před dvěma roky jsem si myslel“, řekl, „že s mnichovským sudetoněmeckým muzeem to ještě potrvá, ale to v Berlíně že se bude plynule vyvíjet dopředu. Teď se ale vsadím, že tomu bude naopak. V Berlíně stojíme s prázdnými rukami.“
K tomuto zjištění prominentního člena Seliger-Gemeinde není třeba mnoho dodávat. Nanejvýš jen poznámku: Usnadňujeme berlínské politice, jež rozhoduje o nadaci „Útěk, vyhnání, usmíření“, v tom smyslu, že může projekt obsahově rozředit, když se – jak vidíme na příkladu vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení – relativizují cíle ve stanovách a vlastní programatika takovým způsobem, že ona „reforma“ se dá už chápat jen jako kapitulace.
Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr.
Vyšlo dne 11. února 2016.
