Mně zdá se, když jsem u dna, vysoká hvězdička a hlubokánská studna (2.)

Předchozí část: ZDE 
Radim Raýman za Protektorátu 
Karel Veliký

Raýmanova kniha Relativita a revoluce 
vychází roku 1940 v Praze v nakladatelství 
Národní výzva.

Za Protektorátu se dr. Raýman za lékařskou komoru stává členem předsednictva Českého svazu pro spolupráci s Němci a vedle své funkce pražského okresního lékaře na Pankráci začíná působit i jako zástupce justičního lékaře v tamější věznici, neboť velmi dobře ovládá německý jazyk a navíc má „dobrou pověst jako zastánce a přívrženec krajní pravice“. [1] Nikdy předtím však nebyl nacionálním socialistou a není jím ani teď. Jak se domnívá, vidět „nový pořádek“ z oné tenké „hranice, která odděluje žalářníky od žalářovaných“, je jako sledovat rekonstrukci budovy skrze její kanalizaci. Jistý aristokratický odstup se ve vězeňském prostředí rychle mění v skrytý odpor. Pomáhá desítkám známých i (pro něj) neznámých lidí, také Židům. [2] V memoárech to vysvětluje:

Když se mě někdo zeptá, jakou svoji zkušenost pokládám za nejdůležitější, odpovídám: Je to souboj mezi ideálem a ideologií. Je to také rozdíl mezi hrdinou a fanatikem. Mravně silný člověk se rozejde s ideologií, jestliže od něj vyžaduje zločiny. Fanatik si zločiny nepřipouští. Co se ale děje v nitru člověka-vzdělance na vysokém místě, kam jej vynesla ideologie, když fanatik není a zločiny vidí? Úředně musí sloužit ideologii, ale…

…nemůže ji poslechnout ve všem, ani ve válce ne. A to je bod, v němž se podle Raýmana liší hrdina od fanatika-šílence. Hrdina na frontě bojuje ze všech sil, ale nevraždí bezbranné. Fanatik to vykoná, se zaváháním či bez.

Když po válce podniková rada zaměstnanců pankrácké věznice Raýmana znovu doporučí na místo soudního lékaře „pražské bastilly”, doktor opět pomáhá poraženým: ošetřuje prezidenta Háchu, chrání německé kolegy [3] a nejrůznější „kolaboranty” před „hrdiny za pět minut dvanáct”, „retribučními přeborníky” a luzou:

Tehdy hned po válce stačil jen výkřik: tamhle jde Němec nebo zrádce – a již se dav na něj vrhl. Byl jsem svědkem. Někdo vykřikl: „Támhle jde služka od toho zrádce…“ Služka, člověk, který za nic nemůže (nehledě k tomu, že ani její pán nic neudělal, jak se později bezpečně prokázalo). Ten výkřik ale stačil, aby ji lid tak nebezpečně zmlátil, že nedopravit ji policie na stanici, kde jsem ji ošetřil, byla by to těžko přežila.

Až lidově-demokratický (neboli „lidově-lidovládný”) režim mu znemožní povolání vykonávat. Bezmála rok zůstává bez práce, odchází z Prahy. Tehdy začíná jeho anabáze po stále zapadlejších a podřadnějších postech i kriminálech. Na konci této dlouhé spletité cesty by v již na pohled nemocném, cynickém a obhroublém starci asi málokdo poznával někdejšího námořního kadeta, amatérského astronoma, elitního lékaře-finatropa a podnětného myslitele. Avšak i když byl (proná)sledován až do smrti, vnitřně se zlomit nedal, neboť své úvahy, zkušenosti, postřehy a pozorování zaznamenával, dokud mohl. [4] 

Pokračování příště

Poznámky: 

[1] Z protokolu o výpovědi z června 1962. Srv. např. s osudy Otta Bláhy z Českého svazu válečníků: Ivo Pejčoch, Fašismus v českých zemích 1922–1945, Praha 2011, str. 311 a 313. 2.
Nejkurióznější je případ inženýra-Žida, který německému veliteli pankrácké trestnice namluvil, že objevil recept na výrobu umělých tuků, načež ten mu nechal zřídit v cele malou laboratoř. Raýman pak tomuto novodobému alchymistovi sem a tam podstrčil kus sádla z vlastních zásob, aby se tento mohl prezentovat „prvními úspěchy“. Pokusy skončily, když si Žid vyžádal árijskou asistentku, absolventku chemie, s níž byl pak zastižen v negližé.

[3] Např. „obermedicinalrat“ dr. Pieper přistihl Raýmana při retuši plicního nálezu, k čemuž chladně poznamenal: „Sabotáž úředního činitele se trestá smrtí.“ Večer, kdy přistižený už doma očekával své zatčení, u něj Pieper zazvonil a dodal: „…ale kdyby život rektora naší univerzity byl v mých rukou jako se život Vašeho rektora ocitl ve vašich rukou, jednal bych stejně. Podepsal jsem to, nikam nepojede!“ (šlo o dr. Bělohrádka). Po květnu ´45 nemohl muž jako Raýman pochopitelně jednat jinak než obdobně kavalírsky.

[4] Posudek předsedy Národního výboru ve Štáhlavech u Plzně, kde Raýman se svou druhou ženou dožil, o něm říká: „Velmi rád a pravidelně chodí na procházky kolem řeky Úslavy a do parku zámku Kozel. Občas dochází do restaurace Pod Radyní, kde rád posedí mezi stolní společností.“ Patrně někdo z této společnosti tehdy již bezmála pětasedmdesátiletého důchodce udal, že hodlá odeslat své paměti, v nichž „hanobí proces výstavby socialismu“, do USA.