Rozsudek mnichovského zemského soudu zřejmě nebyl dostatečně jasný natolik, aby se tato rozepře dala vnímat jako rozhodnutá. Šalomounskou snahu soudce můžeme také chápat jako projev zdráhání se justice, aby ubrala politice něco ze svízelí, provázejících rozhodnutí. Tento rozsudek v sobě nese zárodek dalších kontroverzí.
To, co by mnozí mohli vnímat jako bolestné, by mohlo, mělo nebo správně mělo být především chápáno jako úkol na adresu jednotlivých rozhádaných stran, aby se konečně daly dohromady takovým způsobem, kdy už nebude potřeba žádných soudců. To přirozeně nebude fungovat, když si jedna strana bude z rozsudku vybírat jen to nejlepší a bude dělat, jako kdyby rozsudek neobsahoval žádné jiné složky, pro ni těžce stravitelné. Ten, kdo se na tento rozsudek dívá pouze růžovými brýlemi, riskuje, že bude vidět pokřivenou realitu. Je prostě realitou, že politická síla vzniká zejména z jednotnosti. Právě funkcionáři, jež se angažují v nějaké politické straně, přeci ze své zkušenosti (stranického) politického života vědí, že nejvíce se dá dosáhnout tehdy, když se postupuje jednotně. To platí také a především pro spolek, který má v zápolení o pozornost vládnoucích kruhů a sdělovacích prostředků beztak čím dál více problémů, protože neustále narůstá konkurence jiných, skutečně nebo jen zdánlivě aktuálních témat. Zásadní změna kursu, která byla protlačena pouhou většinou, přirozeně nemůže mít váhu takových stanov, jež by měly podporu všech, kteří by je byli schopni akceptovat. Lze přeci předvídat, že se ona část, jež byla přehlasována a jež už nenalézá své cíle ve stanovách, od krajanského sdružení odvrátí, ať už formou vystoupení, nebo formou vnitřní emigrace.
Může si krajanské sdružení takovéto pouštění žilou dovolit? Někdo, kdo se bude zdráhat vnímat realitu, může třeba odpovědět takto: Ale samozřejmě, bez rušitelů klidu budeme schopni zájmy vyhnanců dokonce ještě zastávat efektivněji. Někdo, kdo ale realitu přijme, může spatřovat v rozkolu v landsmanšaftu pouze definitivní úpadek sudetských Němců do oblasti politické bezvýznamnosti.
Copak jsou zákopy v Mnichově skutečně tak nepřekonatelné, jak tomu aktuálně proběhlý právní spor naznačuje? Emoce zástupců zúčastněných stran by skutečně mohly svádět k názoru, že se zde nedá už nic dělat. Pohled na fakta ale naznačuje potenciál ke kompromisu, který rozhodně není tak malý. Dokonce z Witikobundu, opovrhovaného vedením SL, vyšly celkem smířlivé signály. Je třeba je jen slyšet. Například tento signál, jenž byl minulý listopad zveřejněn ve Witikobriefu: „V této situaci by bylo rozumné, aby bylo svoláno zvláštní zasedání nynějšího spolkového shromáždění a aby se zde hledal kompromis. Nesprávně intepretovatelná formulace o ,znovuzískání vlasti‘ by se mohla vyjádřit jinak, a ve zbývajícím textu by se na nějakém místě muselo objevit slovo ,sudetoněmecký‘. Sudetoněmecké krajanské sdružení musí dát najevo, že se stará o sudetoněmecké vlastnictví a ne o nějaké bezpráví, jež se odehrává ,po celém světě‘.“
To by přece mohl být základ stanov, které by všichni dokázali akceptovat. A proto – i když se mezitím rozbilo dost porcelánu – říkám: Konečně se vzpamatujte, aby nakonec nebylo do smíchu pouze těm „třetím“!
Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr.
Vyšlo dne 11. února 2016.