Ingolf Gottstein
 |
| Česká média před měsícem referovala o rozhodnutí mnichovského soudu ohledně platnosti změnění stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení. |
Společný postup je hlavním aktuálním příkazem, a sice na základě pravdy a spravedlnosti. A zde je na prvním místě rehabilitace vyhnanců, počínaje kojencem až po starce. Možné provinění jednotlivých sudetoněmeckých osob je třeba postihovat individuálně, což se beztak již uskutečnilo. Zbavování práv etnika a vyhánění musí patřit do minulosti. A to se může trvale podařit pouze v následujícím případě, a zde použiji slova de Zayase: „Vyhánění je zažehnáno až pak, když vyháněči vědí, že se jim to nevyplácí.“
Česko se musí postavit čelem ke své minulosti, stejně jak tomu učinilo Německo. Benešovy dekrety musí být konečně anulovány a český stát nutně musí předložit restituční nabídku, podobně jak tomu učinilo například Maďarsko, Rumunsko nebo (dokonce!) Srbsko. Nikoliv dnešní vlastníky vyvlastněných nemovitostí je třeba hnát k zodpovědnosti, nýbrž stát jako právního nástupce vyhnání, jež odporuje mezinárodnímu právu.
Česko z toho může samo jen profitovat, když tuto skvrnu odstraní, protože pak bude nastolena právní jistota pro dnešní investory. Kdo má přeci chuť investovat do země, jež má zjevně čas od času sklony bez výběru občany vyvlastňovat a zbavovat práv?
Nyní je důležitým úkolem Sudetoněmeckého krajanského sdružení, aby českému národu – nejlépe v českém jazyce – vyjasnilo, že zde nejde o nějaké nové vyvlastňování (a tím o nové bezpráví), ale že za vyrovnání odpovídá pouze samotný stát. Jak se tento o to v rámci své vnitřní struktury postará – tedy zda navrátí neobydlené domy nebo zda odškodní paušálně všechny sudetské Němce –, přitom pro nás není rozhodující, protože se jedná o vnitřní záležitost určité země, jak tato s těmito otázkami naloží.
Co vlastně chápeme pod pojmem znovuzískání vlasti, o kterém se tak často diskutuje?
Během posledních sedmdesáti let tím žádný zástupce SL nikdy neměl na mysli, že by se musely posouvat hranice, nebo že se zamýšlí nějaké nové přesídlování. Argument ohledně toho, že tento pojem by mohl být [z české strany] špatně chápán, je planý a zdá se, že jde pouze o záminku pro sloužení jiným politickým zájmům.
Pojmem znovuzískání přeci dnes chápeme především právní zrovnoprávnění s českými občany při eventuálním zpětném osídlování těmi osobami, které si to nadále přejí. A samozřejmě neomezené zaručení práv na ochranu menšiny, jak jsou definovány Spojenými národy. Vlast totiž neznamená pouze zaručení teritoriální přítomnosti, nýbrž i právní jistotu, pěstování zvyků a kultury, zaručení dvojjazyčnosti na úřadech, ve školství a také ohledně obecních cedulí, stejně jako poskytnutí českého státního příslušenství, včetně všech s tím souvisejících práv a povinností.
Co se týká změny stanov, o kterou se Posselt, Hörtler a Ortmann zajisté ještě budou pokoušet: tato změna vůbec není zapotřebí, protože kdyby se skutečně jednalo o pouze o to, že by hrozilo nějaké nedorozumění kvůli pojmům, vystačila by změna zásad a nějaký komentář k paragrafu 3.
Je třeba rozhodně vystoupit proti politicky motivovaným rezignačním tvrzením. Sudetoněmecké krajanské sdružení si nárokuje být jediným zástupcem všech sudetských Němců. Jím zveřejněné rezignační tvrzení sice nemá účinek na individuální práva vyhnanců, ovšem přibližuje se znevýhodnění právní pozice obětí vyhnání a má účinek srovnatelný s „vyvlastňujícím zásahem“.
Především si přeji, aby oběti vyhnání, jež ještě žijí, měly možnost dožít se morální rehabilitace. Krajanské sdružení se musí okamžitě chopit svých závazků, jež říkají, aby byla znovu nastolena právní pozice obětí a aby se sdružení nevyčerpávalo politicky motivovanými roztržkami. Posezení u kávy a koláče a nečinnost, stejně jako omezení činnosti na potřásání si ruk a poklepávání si na ramena na Sudetoněmeckém dni nebude, jak se již ukázalo, stačit k tomu, aby bylo konečně dosaženo spravedlnosti pro oběti vyhnání.
Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr.
Vyšlo dne 11. února 2016.