Československé oběti 1938-1945

Tomáš Krystlík

(Pozn. redakce: aby byl obrázek o složení jednotlivých kategorií v rámci celkového počtu osob udávaných jako "československé oběti" co nejkompletnější, zařazujeme závěrem ještě aktualizovaný článek Tomáše Krystlíka. Podobně jako v předchozím článku cituje autor z dostupných zdrojů a označuje jednotlivé kategorie podle terminologie uváděné v této literatuře.)

Nejznámější počet 360 000 obětí nacistické okupace Československa od 15. 3. 1939 do 9. 5. 1945 zveřejnili Gustav Hajčík a Jaroslav Volejník v roce 1956. Rozlišili tři kategorie: v koncentračních táborech zahynulo 195 000 lidí, z toho 118 600 jako oběti rasového pronásledování, dalších 156 000 byly oběti nacistického teroru a padlí v bojích a nakonec 6342 osoby (proč najednou tak přesný počet?) zahynuly při leteckých náletech.

.
V zapomnění upadly předchozí pokusy o vyčíslení počtu obětí. První údaj 244 836 doložených obětí a 5331 nezvěstných pochází z podzimu 1945 a sloužil jako podklad pro reparační konferenci v Paříži. Z toho 200 000 lidí ztratilo své životy v koncentračních táborech. Státní statistický úřad v roce 1946 vyčíslil počet obětí následovně. Vedle „74 000 nežidovských a 138 000 židovských přímých obětí nacismu 100 000 osob zemřelo vlivem vyšší úmrtnosti podmíněné válkou a okupací“.

.
U všech těchto pokusů o vyčíslení ztrát chybí jak vymezení předmětu výzkumu (to jest, které okruhy obyvatelstva se do počtu obětí započítávají a které ne), tak teritorium, ke kterému se počty vztahují. Nejčastěji jsou zmiňovány údaje z roku 1956 zřejmě proto, že vyčíslený sumární počet obětí je nejvyšší.

.
Teprve po listopadu 1989 se pokusili čeští historici o serióznější vyčíslení počtu obětí. Teritoriálně vymezují svá zkoumání na Československou republiku v předmnichovských hranicích (z roku 1937) - v době skončení 2. světové války byla Podkarpatská Rus de iure ještě součástí ČSR. Pod zkoumání spadají všichni obyvatelé ČSR v hranicích 1. republiky, bez ohledu na národnost a státní příslušnost - Češi a Slováci, Rusíni, Poláci, Němci, Maďaři, nýbrž také uprchlíci z Německa a Rakouska, osoby jiné státní příslušnosti, nebo bez ní, v ČSR usedlé. Ze zkoumání se ale vylučují němečtí, rakouští a holandští Židé deportovaní do Terezína. Jako oběti se nedefinují pouze lidé, kteří ztratili život vlivem německé okupace, nýbrž i v bojích za osvobození Československa i mimo ČSR (např. na frontách, ale na straně spojenců), při bombardování (i čeští Němci), vlivem rasového pronásledování na územích československého státu pod neněmeckou správou (Slovensko, slovenské části připadlé Maďarsku, Podkarpatská Rus), včetně těch, kteří zahynuli vlivem strádání ve válce a následkem toho v prvních několika poválečných týdnech (například při následné epidemii tyfu v Terezíně). Zkoumání jsou vymezena datem mnichovské konference (29. 9. 1938) a koncem války (8./9. 5. 1945).

.
Nezapočítávají se ztráty českých Němců v německých ozbrojených silách, u bojujících na straně spojenců započteny jsou. V novější literatuře se udávají počty obětí rasového pronásledování mezi čs. Židy počtem mezi 233 000 a 277 000 obětí. Miroslav Kárný zkoumá jednotlivé hlavní kategorie obětí a dochází k nejpravděpodobnějšímu rozdělení počtu židovských obětí podle zemí takto:

české země 80 000
Slovenská republika 70 000
slovenská území obsazená Maďarskem 42 000
Podkarpatská Rus 80 000
celkem 272 000

.
Značně složité je to u vyčíslení počtu obětí nacistické okupace českých zemí, neboť hrozí několikanásobný zápočet obětí mezi kategorií „rasově pronásledovaní“ (Židé a Cikáni) a kategorií „jinak pronásledovaní“ (odboj, záškodnictví, politické a hospodářské delikty)

.
Na Slovensku je to obdobně obtížné. Bylo objeveno 211 masových hrobů s 5306 oběťmi ze Slovenského národního povstání. Kolik z nich bylo Židů a kolik ne? Odhaduje se, že asi z poloviny. Kam je přičíst? K obětem SNP nebo k rasovému pronásledovaní? Jak zajistit, aby nebyly započteny dvakrát?

.
Pavel Škorpil se pustil do problematiky zatím nejdůkladněji. V prvním přiblížení mu vyšlo 373 000 obětí. Problémy měl s vyčleněním kategorií a zejména s vícenásobným započtením obětí. Nechal se vést fakty, až se mu následující kategorie vynořily samy od sebe:

.
1. Přibližně 8500 čs. občanů bylo Němci popraveno
2. Přes 20 000 lidí zahynulo v koncentračních táborech nebo při výsleších - bez osob rasově pronásledovaných
3. Kolem 8000 osob přišlo o život při ozbrojených střetech v českých zemích, minimálně 1000 antinacistů na územích odstoupených Německu. 15 až 19 tisíc obětí si vyžádalo Slovenské národní povstání
4. Přes 4000 lidí zahynulo při leteckých náletech (započteny oběti i v Sudetech)
5. Více než 3000 osob zemřelo při pracovním nasazení
6. Na východní frontě padlo 5620 lidí, na západních frontách a v Africe je počet padlých odhadován na 1200
7. Asi 7000 Cikánů z českých zemí (z toho 900 ze Sudet) zahynulo v koncentračních táborech. Oběti z řad slovenských Cikánů přičteny k obětem SNP
8. Zavražděno bylo přibližně 265 000 Židů
Celkem mezi 337 a 343 tisíci obětí. Potud Pavel Škorpil.

.
Celkový počet obětí se nijak dramaticky od jiných odhadů neodlišuje, leč distribuce obětí je zásadně jiná. Pokud by se přičetly ztráty čs. Němců v německých branných silách, zvýšil by se počet obětí o dalších cca 190 až 199 tisíc (odhad podle percentuálního podílu na celkovém obyvatelstvu a německých ztrát; dle Rozumět dějinám 207 tisíc). Není jasné, zda ve výčtu jsou nebo nejsou zahrnuti padlí Češi z odstoupených území s říšskoněmeckým občanstvím, kteří museli sloužit v německých ozbrojených silách. Nejsou zřejmě též započteny osoby určené do GULAGu z řad civilního slovenského a rusínského obyvatelstvo a vojáci Slovenské republiky (téměř všichni skončili v GULAGu), kterých bylo v případě Slováků asi sto tisíc (o počtu Rusínů neexistuje ani přibližný odhad) a které zahynuly do 8. 5. 1945. Jsou nebo nejsou započteni padlí vojáci slovenské armády v bojích na ruské frontě po boku Wehrmachtu?

.
Srovnáváme-li výši vojenských a civilních ztrát v procentech předválečné populace, dostaneme následující tabulku, kterou uvádí britský historik Zeman:
Generální gouvernement 17,9 %
Jugoslávie 10,6 %
Řecko 6,9 %
Sovětský svaz 3,9 %
Nizozemsko 2,2 %
Francie 1,75 %české země 1,3 % (celá ČSR 2,7 %)

Literatura:

Bystrov, Vladimír: Z Prahy do GULAGu aneb překáželi, Bystrov a synové, Praha 1999

Hajčík, Gustav, Volejník, Jaroslav: Nezapomínáme. Fakta a data o památných dnech a událostech boje proti fašismu, Praha 1956

Chocholatý-Gröger, Franz: Šlonzáci a Volksliste, CS-magazín 7/2005, www.cs-magazin.com

Kučera, Jaroslav: Statistische Berechnungen der Vetreibungsverluste - Schlußwort oder Sackgasse? in Brandes, Detlef, Kural, Václav (eds): Der Weg in die Katastrophe. Deutsch-tschechoslowakische Beziehungen 1938-1945, Klartext Verlag, Essen 1994

Kárný, Miroslav: Die tschechoslowakischen Opfer der deutechen Okkupation in Brandes, Detlef, Kural, Václav (eds): Der Weg in die Katastrophe. Deutsch-tschechoslowakische Beziehungen 1938-1945, Klartext Verlag, Essen 1994

Škorpil, Pavel: Probleme bei der Berechnung der Zahl der tschechoslowakischenn Todeopfer des nationalsozialistischen Deutschlands in Brandes, Detlef, Kural, Václav (eds): Der Weg in die Katastrophe. Deutsch-tschechoslowakische Beziehungen 1938-1945, Klartext Verlag, Essen 1994

K problematice počtu česko(slovenských) obětí 1938-1945

Odpověď na čtenářský mail
Franz Chocholatý Gröger

Milá paní,
alespoň tak soudím z mailové adresy, ponechám – li stranou nesmyslné urážlivé narážky, musím konstatovat, že historické prameny vůbec neznáte. Dle dat uvedených v práci Historické kořeny a souvislosti, Jindřich Dejmek, Jan Kuklík, Jan Němeček, Praha 2001 celkové válečné ztráty Československa ve 2. světové válce se odhadují na 340 000 Čechů, Slováků a Podkarpatských Rusínů (tento počet zahrnuje hlavně muže, ženy i děti zahynulé v německých káznicích, koncentračních táborech a při pochodech smrti, osoby předčasně zemřelé na následky zhoršených životních podmínek, zejména v protektorátu; civilní oběti bombardování a postupu fronty přes československé území; osoby popravené při německých represivních akcích; osoby padlé v přímém boji s nepřítelem na různých frontách, během partyzánských akcí, v průběhu Slovenského národního povstání 1944 a Květnového povstání 1945.) a z tohoto počtu absolutní většinu - 272 000 - tvoří oběti židovské perzekuce. http://www.zasvobodu.cz/clanek.php?c=25
Tedy ne české oběti. Vy však provádíte „arizaci“oběti, v duchu protektorátu a komunistů. Komunistický režim ve svém umanutém “antisionismu” zajisté nepobízel poplatné mu erární historiky k výzkumům, které by nutně přinášely politicky nežádoucí výsledky. Místo toho docházelo k hromadné posmrtné “arizaci” židovských obětí nejen z koncentračních táborů, ale také tisíců padlých od Tobruku, Sokolova, Kijeva a Dukly“. Na bojištích padlo ve Svobodově armádě, kde bylo 2300 Židů, 640 příslušníků židovského původu a na západní frontě, kde tvořili 50 % jednotek, nejméně 1 1000 příslušníků židovského původu. Jak na to již upozornil v Lidových novinách v článku Posmrtná „arizace“ statisíců židovských obětí nacismu? Jiří Loewy. Na druhé straně vydávat oběti z řád Židů za Čechy má znaky popírání holocaustu, a to je trestné. (Jiří Loewy Osvětimská lež po česku http://www.holocaust.cz/cz2/resources/ros_chodes/2002/08/loewy.)
Ve Vám jistě milém časopise Národní osvobození v č. 1/2000 je taktéž uvedeno 270 000 Židů z Protektorátu, Sudet, Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny umučených v koncentračních táborech a věznicích. Miroslav Kárný zkoumá jednotlivé hlavní kategorie obětí a dochází k nejpravděpodobnějšímu rozdělení počtu židovských obětí podle zemí takto: české země 80 000, Slovenská republika 70 000, slovenská území obsazená Maďarskem 42 000, Podkarpatská Rus 80 000, celkem 272 000

Podle Státního statistického úřadu v roce 1946 vyčíslil počet obětí následovně. Vedle „74 000 nežidovských a 138 000 židovských přímých obětí nacismu 100 000 osob zemřelo vlivem vyšší úmrtnosti podmíněné válkou a okupací a za “. Za přímou oběť protektorátnímu teroru 36.700 až 55.000 Čechů. Podle tohoto pramene je jmenovitě známých případů 36.700 a u počtu 55.000 se naproti tomu počítá s neurčitostí asi 50%. Tedy stále zde nejsou vaše čísla.
Podle posledního výzkumu, provedeného v roce 1993 Pavlem Škorpilem, bylo v průběhu okupace popraveno asi 8 500 čs. občanů a dalších přes 20 tisíc osob zahynulo v nacistických koncentračních táborech, věznicích a při takzvaných pochodech smrti (bez osob rasově pronásledovaných), minimálně 1000 antinacistů na územích odstoupených Německu, více než 3000 osob zemřelo při pracovním nasazení, Přes 4000 lidí zahynulo při leteckých náletech (započteny oběti i v Sudetech). Při bojích padlo kolem 8000 osob při ozbrojených střetech v českých zemích, 5620 lidí na východní frontě a na západních frontách 1200 vojáků. Z rasových důvodu bylo zavražděno přibližně 265 000 Židů a 7000 Cikánů v českých zemích. Tedy Celkem mezi 337 a 343 tisíci obětí, tedy ne Čechů.

Dle jiných pramenů se počet padlých vojáků se pohybuje mezi 8 538 (7488 vojáků na východní a západní frontě a 3000 příslušníku ČSA za SNP)¹ a 10 070 (4750 Svobodova armáda, 3220 západní fronta, 560 letců RAF, 1720 z ČSA)², padlých partyzánů 4000¹- 4100² a padlých osob v květnu 1945 3467². /¹http://www.zasvobodu.cz/clanek.php?c=525 - ²Národní osvobození v č. 1/2000/

Při nuceném pracovním nasazení zahynuly 3 tisíce čs. občanů a další 4 tisíce byly usmrceny v důsledku leteckého bombardování.
V rámci tzv. konečného řešení židovské otázky zahynulo nejméně 265 tisíc obyvatel bývalého Československa a z rasových důvodů nacisté povraždili rovněž více jak 5 900 příslušníků romské etnické skupiny. http://www.zasvobodu.cz/clanek.php?c=525.


V roce 2006 vydala obecně prospěšná společnost Živá paměť http://www.zivapamet.cz/ v nakladatelství Galén knihu Martina Hořáka a Tomáše Jelínka nazvanou Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Tuto knihu si můžete stáhnout z internetu http://www.zivapamet.cz/assets/files/Nacisticka_perzekuce.pdf Autoři se zabývají přibližnými počty obětí, které se týkaly České republiky, resp. Protektorátu Čechy a Morava (nikoliv Československa) v době od 30. září 1938 a 9. květnem 1945.
.
Počet obětí nacistické perzekuce v českých zemích tedy činí minimálně zhruba 122 tisíc obyvatel (bez uvedení národnosti). Do tohoto počtu nezařazují oběti, které zemřely v důsledku leteckého bombardování. Uvádí se, že na následky leteckých útoků zemřelo v českých zemích asi 12.000 osob, ovšem do tohoto počtu jsou zahrnuti i Němci. Přesný počet takto zahynulých Čechů nelze zjistit. Dalšími oběťmi nacismu, které nejsou do čísel uvedených v této publikaci zahrnuty, jsou českoslovenští občané, kteří zahynuli v řadách československých zahraničních vojsk na východě i na západě, čeští letci RAF, účastníci odboje v zahraničí a další nezvěstné osoby. Jejich počty jsou uvedené ve výše citovaném čísle v č. 1/2000 časopisu Národní osvobození. Celkový počet obětí holocaustu z českých zemí se tak pohybuje okolo 73 000. Celkové shrnutí je pak následovné:
1. Minimálně 1 000 obětí z řad antifašistů v pohraničí (kromě Těšínska).
2. Přibližně 2 000 obětí z řad polského a českého obyvatelstva na Těšínsku.
3. Minimálně 8 237 popravených z území protektorátu.
4. Přibližně 20 000 zemřelých v koncentračních táborech.
5. Přes 8 000 padlých v Květnovém povstání.
6. 3 461 úmrtí v důsledku nuceného nasazení.
7. Nejméně 6 000 obětí z řad romského etnika.
Ponecháme-li stranou lidské ztráty způsobené spojeneckým bombardováním, činí výsledný součet minimálně 121 698 osob. Při zohlednění možných duplicit i pravděpodobnosti vyššího počtu v některých z uvedených kategorií, můžeme oprávněně konstatovat, že nacistická perzekuce si v českých zemích vyžádala přibližně 122 000 obětí na životech.

Takže milá paní nutno studovat materiály a nevysypávat si z rukávů rádoby důvěryhodná čísla. Jen tak na okraj ještě na podzim 1944 bylo v protektorátu 340.000 českých úředníků proti 9.000 německým. A kolik asi z toho bylo procent Říší oddaných úředníku a spolupracovníků Gestapa. Vezmeme-li v úvahu počet informátorů StB, pak asi počet spolupracovníků a udavačů za Třetí říše byl jistě stejný. O loajálním, často i nadšeném chovaní Čechů, svědčí nejen bezproblémová a vysokovýkonná práce ve zbrojním průmyslu, ale také statisícové davy na shromážděních „Manifestace českého lidu pro Říši“, na, Staroměstském náměstí, Václavském náměstí, v Táboře a dalších městech Protektorátu od 2. června do 3. července 1942. Patří to asi k českému koloritu, vždyť se to opakovalo po roce 1945 k oslavě Vůdců jiného okupanta.

Přejí krásný den a než vynesete nějaký soud a než přejdete k napadání či nadávkám, zajděte si do archivů, abyste získala obraz o dějinách této země.
FCHG

P. S. Přečtěte si mimo již citované:
Škorpil, Pavel: Problémy vyčíslení životních ztrát u československých obětí nacionálně socialistického Německa v letech 1938-1945. In: Cesta do katastrofy. Československo-německé vztahy 1938-1947. (Ed. Ivona Řezanková), Vrůtky 1993, str. 121- 123.
Škorpil, Pavel: K problematice počtu československých obětí nacionálně socialistického Německa v letech 1938-1945. In: Terezínské listy, sv. 21/1993, str. 60-80
Škorpil, Pavel: Probleme bei der Berechnung der Zahl der tschechoslowakischenn Todesopfer des nationalsozialistischen Deutschlands. In Brandes, Detlef, Kural, Václav (eds): Der Weg in die Katastrophe. Deutsch-tschechoslowakische Beziehungen 1938-1945, Klartext Verlag, Essen 1994
Kárný, Miroslav: Die tschechoslowakischen Opfer der deutschen Okkupation. In: Brandes, Detlef, Kural, Václav (eds): Der Weg in die Katastrophe. Deutsch-tschechoslowakische Beziehungen 1938-1945, Klartext Verlag, Essen 1994

České oběti versus československé oběti

Do redakční pošty dorazila před nějakým časem čtenářská odezva, a jelikož v seznamu kritických výtek vykazuje několik charakteristických znaků, je na ní odpovězeno ve formě veřejného článku (jméno pisatelky pod článkem uvedeno nebylo):

„Pánové, zanechejte už toho sudeťáckého štvaní. Češi ztratili ve vámi vyvolané druhé svět válce 330.000 občanů. Nevím, co je to ve Vás za neustálou agresi. Podle historických pramenů a pamětí mých prarodičů měli Němci na českém území své školy nejen střední, ale i vysoké, měli zastoupení v parlamentu. Stále jste byli nespokojení a Vaše germánská rozpínavost se opět chystá začít s válkou, o čemž nás denně přesvědčují fašistické zvyklosti ve formě pochodujících neonácků na českém území. Udělejte si ten svůj "Ordnung"u sebe . Štvete i v českých sdělovacích prostředcích, které si pochopitelně platíte. My nepatříme k těm, i když jsme příslušníky mladé generace, kteří by si nechali vámi vymývat mozky. Vy jste za své zkreslování historických fakt zřejmě také dobře placeni. Styďte se. My se ale budeme také bránit, už proto, abychom neprožili tu Vaši hrůzu, kterou se snažíte zamaskovat články, které je obludno číst. Naštěstí máme jako pedagogové možnost nazývat věci pravými jmény. Jsou v Německu také tzv. české protinacistické krajanské spolky? Pokud ano, pak jste ve svém odborném růstu povyrostli.“

Protože pod zveřejňovanými články není otevřena diskuse (to proto, že by pro správce stránek bohužel nebylo časově zvládnutelné kvalitně odpovídat na všechny čtenářské připomínky), budiž zde ještě jednou zdůrazněno, že Vaše kritické ohlasy mohou mít na stránkách Našeho směru také své místo, pokud si o to požádáte. Redakce reaguje také na anonymní poštu. V některých případech požádáme také o zodpovězení dotazu české historiografy či publicisty.

Předně tedy, vážená čtenářko, díky za nahoře uvedenou reakci. Nevyznívá sice zrovna přátelsky, za to je ale hodně inspirativní. Odpovídáno je na ní zde proto, že uvádí řadu myšlenkových pochodů typických pro podobně laděné kritiky, ve kterých se zmiňované „argumenty“ vždy opakují. Proto je zde na ni reagováno zároveň i jaksi preventivně.

Nejdříve ke zmiňovanému „sudeťáckému štvaní“: Je pochopitelné, že ve Vás vzbuzuje určitou paniku, vyjadřuje-li se někdo k naší národní minulosti poněkud nezvykle a nahlíží-li někdo na naší minulost v rozporu s tím, co Vám vykládali ve škole či co jste viděla v oblíbených televizních seriálech. Uvádíte, že jste pedagog, proto se doufám nebudete vyhýbat věcné diskusi. Předpokládám ale, že nevyučujete dějepis, poněvadž by bylo na pováženou přenechat Vám v takovém případě výchovnou péči o naši mladou generaci, pokud skutečně hovoříte o 330.000 českých občanech, kteří podle Vaší verze přišli ve druhé světové válce o život. Proto doporučuji, obrátit se na nějakého z Vašich kolegů, kteří dotyčný předmět vyučují, aby Vás uvedl z omylu a vysvětlil Vám, jak se věci mají. Doufejme ale, že jsou přeci jen lépe informováni než Vy. (K počtům obětí války se za chvíli ještě vrátíme.)

Mohu Vás ale také zcela otevřeně ujistit, že Náš směr si ani přinejmenším nenárokuje zcela vyvážené podání národních dějin. Není to totiž proveditelné. Články o vyhlazení Lidic zde nikdy nenajdete, přenechejme to jiným, detaily už zná každý nazpaměť. Pokud vyjdou najevo nějaké nové poznatky ohledně Lidic, není důvod se s nimi zde nepodělit. Takový masakr v Postoloprtech, který přinesl více obětí než tragédie v Lidicích, sice již v české veřejnosti dnes není zcela tabuizovaným tématem, ale samotná myšlenka se jím zabývat se setkává s neslýchaným odporem českých nacionalistů. Proto se těmhle tématům Náš směr věnuje. Nehovoří se tu také například o nátlakových akcích Freikorpsu v pohraničí v roce 1938, nemluví se zde o masových popravách za Protektorátu apod. Ale ruku na srdce: kolik průměrných českých občanů ví něco o zabíjení Němců československým vojskem v březnu 1919 a kolik z nich ví naproti tomu o vyhlazení obce Ležáky za války? To je pouze jen několik namátkových příkladů. Faktem je, že český nacionalistický výklad dějin si „objektivnost“ zcela vážně nárokuje po svém - a zde je kámen úrazu! Musíte zde uváděné názory a informace chápat jako doplňující. Tyto informace a náhledy prosím můžete konfrontovat s tím, s čím jste byla doposud seznámena ve škole a v médiích či od Vašich prarodičů a pokuste se vytvořit jakousi mozaiku. Nebude to snadné, protože individuální zážitky bezprávím postižených osob obou národností se od sebe mohou diametrálně lišit.

Dále nevím, z čeho vyvozujete, že jsme „my“ rozpoutali válku. Dokonce ani na českých stránkách Našeho směru bych si nikdy nedovolil tvrdit, že Češi rozpoutali světovou válku. Ano, způsob vzniku a uspořádání mnohonárodnostního Československa po první světové válce sehrál významnou destabilizační úlohu přispívající k růstu napětí ve střední Evropě, ale byl pouze jedním z faktorů.

Dětinsky úsměvné pasáže o financování Našeho směru a českých sdělovacích prostředků „Sudeťáky“ snad nestojí ani za komentář. Mohu Vás ale ujistit, že pokud se Vy anebo jakýkoliv „vlastenecky“ zaměřený spolek z vlastní vůle rozhodne, že na Náš směr bude přispívat denně vysokými finančními částkami, na jeho obsahu se tím nic nezmění. Toliko k Vámi vytýkanému financování názorů.

Jinak máte pravdu, není mi známo, že by v Německu existoval jediný český krajanský protinacistický spolek. Existují sice stovky nebo tisíce německých protinacistických „spolků“. Vy ale zřejmě máte na mysli „protisudeťácké“ spolky, i zde Vás mohu uklidnit. V Německu se setkáte i s regionálními organizacemi sociálně demokratické SPD, které o sudetoněmeckém krajanském sdružení píší jako o revanšistické a organizaci „věčně včerejších“ (neonacistů), v podobném duchu i řada (krajně) levicových organizací apod. Pokuste se obrátit na nějakého kolegu z učitelského sboru vyučujícího jazyk německý, ať Vám sem tam přeloží nějaký ten článek z německých sdělovacích prostředků. Jako příklad uvádím náhodně vybraný internetový článek z oficiálních stránek jinak seriózního Bavorského rozhlasu, který se loni vracel k 70. výročí Mnichova a Protektorátu. Budete určitě velmi mile překvapena – Vám důvěrně známý výklad dějin je obohacen informací, že počet obětí nacistického teroru v Lidicích činil 1.300 (!) lidí. (http://www.br-online.de/bayern/einst-und-jetzt/70-jahre-muenchner-abkommen-DID1218209187123/muenchner-abkommen-70-jahre-reichsprotektorat-ID1218119661488.xml)
O českých krajanských spolcích mi je známo matně pouze něco o krajanském sdružení z berlínské čtvrti Neukölln a něco více o krajanské činnosti českých Vídeňanů. Víte, to je proto, že v Německu nebyla nikdy zastoupena třímiliónová česká menšina, která by se v takovém rozsahu podílela na kulturní a hospodářské výstavbě tamních regionů, podobně jak tomu bylo díky působení „Sudetoněmců“ ( Jihomoravané, Brňané s německou rodnou řečí mi snad za tento souhrnný pojem odpustí) v našich společných zemích. Přesto však existence krajanské organizace v takové Vídni pokračovala i po přičlenění Rakouska k Německé říši. Obraťte se prosím na potomky českých krajanů ve Vídni či přímo na pamětníky, oni Vám budou schopni povykládat o válečných zážitcích ještě v češtině. (V případě vážného zájmu Vám kontakt seženu.)

Skutečně české oběti druhé světové války

Na závěr poněkud zevrubně k Vámi udávanému počtu českých obětí druhé světové války. Zde jsou vidět hmatatelné stopy skutečného „vymývání mozků“, nejprve půlstoletí komunistickou výchovou a později českými přikrášlovači dějin. V tomto případě se totiž jaksi sluší a patří uvádět pokaždé co možná nejpůsobivější počty na obětech mezi českým obyvatelstvem po zřízení Protektorátu do konce války. A tak se všeobecně zažil údaj „360.000 československých obětí německého nacistického teroru“ (komunistické učebnice dějepisu uváděly v polovině 80. let již menší číslo 340.000). Tento údaj však nikdy nespecifikoval kategorie obětí podle národnostní a rasové příslušnosti, ale ani podle příčiny jejich úmrtí či odůvodnění perzekuce. Navíc neexistovalo jasno v tom, na jaké území (a na které všechny národnosti) se má počet obětí vztahovat, jestli na Československo v předmnichovské nebo v poválečné podobě atd. A to byla vítaná živná půda pro vytvoření mýtu o statisících českých obětí německého teroru. Nikoho (raději) nenapadlo rozebírat, jakou část činili Češi, Slováci, Židé, němečtí komunisté, Rusíni, Cikáni apod.) anebo kolik lidí zahynulo díky spojeneckému bombardování. A kdo ví, nebýt po „sametové revoluci“ židovských zájmových organizací, které k tomu po pádu komunistické moci získaly volnou ruku a mediální prostor, možná bychom se o etnickém složení tzv. československých obětí nacismu nedozvěděli nic dodnes. Komunistický režim se výchovně snažil všemožně potírat rasové vnímání a to paradoxně přišlo vhod i českému nacionalismu. Pro předlistopadové období bylo charakteristické, že se v něm hovořilo o „československých obětech“ národního socialismu a pokud to nebylo vyloženě nutné, nebyl záměrně uváděn důvod, z jakého byla dotyčná osoba například odvezena do koncentračního tábora. Úspěšně se stíral důvod různých perzekucí – Židé, stíhaní z rasových důvodů, byli většinou uváděni jako „Češi“. Uvádět, že šlo o osobu židovského původu, se neslušelo a bylo to tabuizováno (samozřejmě pokud to v nějaké souvislosti bylo nevyhnutné, tak se to uvádělo.) Například když se někdo v komunistické ČST rozvyprávěl o válce, byla třeba řeč o tom, že rodina toho a toho českého národního umělce byla „nacisty poslána do koncentráku“, důvody se běžně neuváděly. Rasový původ perzekuovaných se v komunistické výuce dějepisu, vlastivědy a českého jazyka pokud možno obcházel a zamlčoval, a to bylo ve svém efektu na národní výchovu velmi působivé. Vzpomínám si například dnes živě na to, jak v létě 1988 vyšel v tehdejším časopise Signál dvoustránkový článek o známém penězokazci a vězni KZ Adolfu Burgerovi. V tom článku se o něm nikde nepsalo jako o Židovi. Člověk měl prostě v té době stále pocit, že každý druhý Čech se mohl octnout v koncentračním táboře. Teprve před nedávnem jsem si na starý článek vzpomněl, když byl na tento námět zfilmován Oscarem odměněný rakousko-německý snímek. Jsem si jist, že vyjít takový článek dnes, muselo by v něm být (jak je dnes zvykem) skloňováno slovo holocaust ve všech pádech.

Tabuizování židovského původu naprosté většiny tzv. československých obětí mělo také za následek úspěšné zefektivnění vytváření poválečného mýtu o německých plánech fyzického zlikvidování českého národa nebo dokonce o rasové nevhodnosti všech osob, nevykazujících vyloženě nordické znaky („blond vlasy, modré oči“). A v neposlední řadě vedlo opticky účelné promíchávání obětí z řad politicky stíhaných Čechů a rasově stíhaných Židů k vytváření obrazu jakési dějinné osudovosti a semknutosti národním socialismem rasově stíhaných Židů a Slovanů. Toto je opět živná půda pro prosazování teze o tom, že český národ byl ušetřen osudu Židů pouze proto, že Češi byli nepostradatelní pro německý válečný průmysl. (Tento prosazovaný pohled jistě ani není bez zájmu současného sionistického antigermanismu, viz. například sionisticko-český nacionalismus dnešní strany Svobodných a mnozí další.) Tato šířená teze je samozřejmě napadnutelná už jen z toho důvodu, že v Bohemii a na Moravě žilo svého času velké množství Židů, kteří disponovali stejnými a někdy určitě i lepšími pracovně kvalifikačními znalostmi jako jejich čeští kolegové, a přesto je postihl úplně jiný osud. Nemluvě o tom, že děti židovského původu zrovna nebyly lákány k aktivitám českého Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě na rozdíl od mládeže české. Nelze tedy souhlasit ani s následující tezí vojenského historika Jana B. Uhlíře: „Skutečnost, že Češi přežili období protektorátu s relativně malými ztrátami a nebylo s nimi zacházeno například jako se Židy či Poláky, není ovšem náhodná. Od smutného osudu obou jmenovaných národů je zachránilo to, že Třetí říše neměla dostatečný počet kvalifikovaných pracovních sil, jež by v protektorátním průmyslu mohly obratem nahradit zkušené české dělníky.“ (Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, strana 360)

Ale abychom se vrátili k „magickému číslu“ 340.000-360.000 obětí, které jste o něco ponížila na 330.000 českých obětí (zřejmě jste odečetla „10.000 Slováků“?). Skutečně mezi lidmi zevšednila i modifikace „360.000 Čechů a Slováků“ jako obětí nacismu, bohužel i tento údaj je mírně řečeno nepřesný, nebo spíše účelně lživý. Na druhou stranu se Vám nelze divit, pokud v českých médiích bez povšimnutí padají astronomická čísla údajně českých obětí druhé světové války a běžně je nikdo nenapadá, musí Vám připadat, že jde o seriózní informace. Omyl. Ti opatrnější lháři, mezi něž lze zařadit třeba komunistického historiografa Karla Sýse, šíří také velmi rozšířený „údaj“ 250.000 českých obětí. I toto číslo se ani náhodou nepohybuje v mezích reality.

Před třemi roky vyšla publikace Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí (Martin Hořák, Tomáš Jelínek, v nakl. Galén, Praha 2006), která má sloužit jako studijní materiál pro učitele dějepisu. Autorům se konečně podařilo poodkrýt některá zajímavá fakta. Ještě bych rád upozornil, že nejde o materiál sestavený „sudeťáckými“ nebo „nacistickými“ historiky či revizionisty. Podnět k vydání publikace dalo společné prohlášení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Svazu nuceně nasazených. (Tato publikace dokonce musela korigovat čísla posledně jmenovaného svazu o počtech nuceně nasazených českých obyvatel za války zhruba o jednu třetinu původně uváděného počtu směrem dolů, viz dále).

Ačkoliv zmiňovaná publikace (jak se za chvíli přesvědčíme), stanovila celkem jasně různé kategorie počítaných obětí (tedy i Židů), a lze z ní opatrně vyvodit, jaký byl asi podíl skutečných českých obětí, nebránilo to některým českým historikům nadále mlžit. Aby si čtenář mohl udělat obrázek, jak takové mlžení může v realitě vypadat, nechť si přečte již v citované knize Protektorát Čechy a Morava v obrazech na straně 15 část úvodu ke knize, který napsal prof. PhDr Jan Kuklík. Autor cituje nahoře zmiňovanou studii, avšak poněkud po svém:

„Publikace Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí uvádí, že celkový počet přímých obětí se v českých zemích pohybuje kolem 73.000. Nejméně 6.000 náleželo k romskému etniku. Minimálně 8.237 osob bylo popraveno na území protektorátu. Přibližně 20.000 obětí představují zemřelí v koncentračních táborech, na 8.000 obětí padlo v průběhu národního povstání v květnu 1945. Zaznamenáno bylo rovněž 3.461 obětí nuceného totálního pracovního nasazení. Minimálně 1.000 obětí je z řad antifašistů v pohraničí … a konečně přibližně 2.000 obětí přineslo obyvatelstvo polské a české národnosti na Těšínsku. Zatím nejsou spolehlivě vyčísleny ztráty obyvatelstva způsobené spojeneckým bombardováním v závěru války. Uvádí se, že zahynulo až 12.000 českých i německých obyvatel. S kritickou výhradou k možným duplicitám a pravděpodobnosti vyšších údajů u některých kategorií docházejí autoři publikace k závěru, že nacistická perzekuce v českých zemích si vyžádala minimálně 122.000 lidských životů. Tento údaj je třeba vztáhnout k celkovému počtu československých obětí nacismu. Dlouhá léta je odhadován na 360.000 osob.“

Ani několikanásobně opakované přečtení předchozího odstavce čtenáři nepomůže udělat si jasno, „jak to tedy vlastně bylo“. Zejména porovnání první věty s větou předposlední jaksi nekoresponduje. Je to zřejmě proto, že autor „pozapomněl“ v první větě uvést, že citované číslo se týká židovských obětí. Zmatený čtenář se tedy nakonec uchýlí opět buďto k číslu 360.000, anebo si zafixuje nové číslo, tj. 122.000 (snad českých?) obětí.

Ale nechme raději mluvit autory studie samotné. Ti odhadují počet obětí „nacistické perzekuce“ na území Bohemie a Moravy celkem na 122.000 (vyjma oběti spojeneckých bombardování a bojovníků v cizineckých armádách). Z toho podle nich činil počet rasově pronásledovaných Židů (vyjma bojovníky popravené za politickou činnost apod.) kolem 73.000, dále se pak uvádí počet 6.000 Cikánů. I přes možné duplicity a nepřesnosti nám tedy prozatím zbývá počet blíže nespecifikovaných 43.000 lidí, kde pomalu můžeme rozeznávat ryze české oběti.

V celkovém čísle obětí jsou však zahrnuti dále i Poláci a Češi z Těšínska (dohromady asi 2.000 lidí) a oběti mezi antifašisty z pohraničí (národnost tedy i německá?). Velmi diskutabilní je také zahrnutý počet 8.000 padlých z „květnového povstání“ (lze je skutečně zahrnout mezi oběti „nacistické perzekuce“?) a hlavně také počet 3.461 českých obětí, zahynuvších během totálního nasazení (zde se oběti spojeneckých náletů počítají, ale jsou zde započítány i pracovní úrazy apod.). Dostáváme se tedy k výsledku, že skutečný počet ryze českých obětí by neměl přesahovat počet 40.000 lidí, přičemž jsou v něm zahrnuty i oběti spojeneckých náletů z řad nuceně nasazených mimo Bohemii a Moravu a „květnoví padlí“ (pokud tedy odečteme tuto spornou skupinu asi 11.500 lidí, dostaneme se ještě k nižšímu číslu.)

Toto číslo se tedy ani zdaleka nepřibližuje cifrám 330.000 a 250.000 Čechů! To je si třeba uvědomit. Při té příležitosti se hodí citovat i z jiných údajů této knihy českých oficiálních historiků. Publikace, která rozhodně není dílem „landmanšaftu“ a vyšla i z popudu vlastenecky orientovaného Svazu nuceně nasazených, přináší i zajímavé informace ohledně odchodu Čechů z pohraničí po Mnichovské dohodě. Autoři nepoužívají označení „vyhnání Čechů“ a také vědí proč. Koneckonců byla zde vidět relativní snaha oprostit se od některých ideologicky a nacionalisticky pojatých úhlů pohledu. (Překvapivě zajímavý je také pokus o pohled do nitra smýšlení a frustrace sudetských Němců po přivtělení k Říši, o sporech mezi sudetskými Němci a říšskými Němci apod.) K počtu Čechů, kteří po Mnichovu a později definitivně zůstali na přivtěleném území, píše citovaná publikace: „Uvědomíme-li si, že počet Čechů, kteří museli z obsazeného pohraničí odejít, se pohyboval kolem 115.000 až 140.000 osob (včetně Těšínska), zůstává pokles počtu českého obyvatelstva v rozsahu nejméně dvou set tisíc neobjasněn. Souhrnně lze zřejmě právem tvrdit, že po roce 1938 zůstalo v obsazeném pohraničí českých zemí přinejmenším přes půl miliónu Čechů.“ V pohraničí pracovali poté i Češi z vnitrozemí: „V dubnu 1944 bylo v sudetské župě zaměstnáno 84.351 protektorátních příslušníků a dalších 18.000 jich z protektorátu dojíždělo.“

Dále je zajímavé dozvědět se, resp. nás může nechat tušit, jaký mohl být asi podíl původních českých starousedlíků v Sudetech a kolik Čechů přišlo do pohraničí teprve v rámci čechizace po roce 1918. Citát: „České obyvatelstvo … se dělilo na říšské státní příslušníky (lidé narození před rokem 1910 v pohraničí a jejich rodinní příslušníci) a osoby s nejasnou státní příslušností (ti, kdo se narodili jinde, respektive požádali o česko-slovenské občanství). Podíl říšskoněmeckých příslušníků z řad českého obyvatelstva činil v sudetské župě téměř 60 procent.“ (údaj nezahrnuje oblast jižních Čech a jižní Moravy).

Úplně na okraj stojí i za zmínku, že publikace výrazně poopravuje počet Čechů nuceně (a dobrovolně) nasazených na území Říše. V rámci „informační kampaně“ k odškodnění českých nuceně nasazených se před téměř 10 lety běžně operovalo s cifrou 640.000 lidí. V publikaci Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí se uvádí: „Odhady kolísají od 355.000 (Spoerer) po 600.000 osob (Chmela, Mainuš). … Celkový počet nuceně nasazených Čechů se tak mohl pohybovat v rozmezí 400.000 až 450.000 osob.“ V počtu 640.000, šířeném původně Svazem nuceně nasazených a tiskem jsou totiž započteny i případy opakujícího se nasazení apod. Na jiném místě uvádí publikace dokonce přesnější údaj: mezi březnem 1939 a březnem 1945 měl celkový počet nuceně nasazených Čechů činit 420.224 lidí. Svaz nuceně nasazených uváděl číslo o 50 procent vyšší…

Tolik ke zkreslování dat, které Vám je „obludno“ číst. Stačí si tedy občerstvit informace z českých oficiálních pramenů a umět přitom trochu „číst mezi řádky“. Přeji Vám, abyste se v rámci doškolování pedagogických pracovníků seznámila s jednoznačnými fakty. Snad Vám v tom pomohou následující dva příspěvky, které československé oběti rozeberou ještě důkladněji.

Z důvodu kompaktnosti tématiky přinese Náš směr následně ještě dva články k problematice počtu českých obětí. Některé údaje se sice budou opakovat, protože texty pochází od různých autorů. Cílem však je nabídnout kompletní přehled zdrojů, které se problematikou zabývají a dát tím možnost si jednotlivé údaje ověřit a navzájem je porovnat. V příštím příspěvku podrobně odpoví na dopis čtenářky publicista Franz Chocholatý Gröger, který se již řadu let zabývá národnostní problematikou, a to především ve vztahu k česko-německé minulosti.

Lukáš Beer

Dva náhledy na dějiny téhož státu

Kniha „Zamlčené dějiny“ Tomáše Krystlíka (Alfa Nakladatelství, Praha 2008) je mnohému ze čtenářů určitě pojmem. Její druhý díl by se měl na knižních pultech objevit již na podzim tohoto roku (Náš směr o tom bude včas informovat). Prozatím se spokojme s čerstvě aktuálním článkem autora. Čtení je to každopádně polarizující, ale každý si v něm určitě najde nějakou tu inspiraci k zamyšlení. Na okraj ještě poznámka: přísně sebekritické pasáže by si nikdo neměl vysvětlovat jako útok na české národní city nebo dokonce na český národ samotný, nesmějí být interpretovány jako nenávistné, ale spíše mohou stavět v potaz, zdali toto národní cítění v podobě, v jaké ho dnes známe a jak je poslední půldruhého století prezentované, nestaví na pofiderních, negativních a zkreslených hodnotách a sebeklamech a zdali to, co je tímto v současné době převládajícím „vlasteneckým“ cítěním mnohdy haněno a antagonisticky zatracováno (míněny jsou bohaté kulturní a hospodářské a jiné plody staleté společné souexistence obou hlavních jazykových kmenů, obývajících území Bohemie a Moravy), nemohlo být někdy v budoucnu naopak podnětem ke zdravému, nezakomplexovanému, kladnému a svým způsobem i hrdému zemsky-národnímu uvědomění.

.

Dva náhledy na dějiny téhož státu

Tomáš Krystlík

Názory na česko-německé soužití v jednom státě se dodnes, po více než 60 letech, kdy Němci prakticky nejsou ve státě zastoupeni, ostře liší podle mateřského jazyka. A nedá se uplatnit oblíbené české přesvědčení, že pravda je někde uprostřed. Nejvzdálenější pravdě jsou, řekněme to rovnou, názory české a to dějepisným faktům navzdory. Odhadem více než 95 % Čechů se Němců obává, nebo je nemá rádo, až je nenávidí a je přesvědčeno, že se český národ zachoval v moderních dějinách vůči nim celkem korektně. V českých zemích dosud neproběhl národní diskurs o vlastních vinách v období těsně poválečném, dokonce ani o vinách v období komunismu. Protože tato slova jsou určena českému čtenáři, uvedu dále pouze fakta jemu neznámá.

.
Rozdílnost názorů na vzájemné soužití v československém (českém) státě není způsobena, jak bývá obvyklé, pouze přibarveným výkladem dějin, aby vlastní národ vypadal o něco lépe, nýbrž záměrnými českými historiografickými dezinterpretacemi a lžemi. Tak činí, až na výjimky, všichni čeští historikové a to již od roku 1918. Vládnoucí moc je záhy pod nátlakem zkorumpovala a oni slouží věrně potřebám českého národního státu. Dodnes. Kdo z historiků vybočí z linie, je profesně ostrakizován.

.
Vnořme se do nedávné minulosti. Václav Havel se omlouvá Sudetoněmcům za vyhnání, ale posléze svá slova odvolává, protože se chce znovu stát prezidentem. Kdyby tak neučinil, nestal by se jím. Od té doby se žádný český politik československým Němcům za kruté poválečné zacházení a vyhnání neomluví. Když se o potřebě takového kroku zmíní prezidentský kandidát Jan Sokol, promptně není zvolen. V roce 1997 se uzavírá Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a budoucím vývoji, která obsahuje větu, že „každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor“, čímž se význam dvojstranného prohlášení zcela deklasuje. V deklaraci německá strana lituje bezpráví spáchaného na Češích a česká na Sudetoněmcích - z české strany je to nutná úlitba, conditio sine qua non, jinak by deklarace podepsána nebyla.

.
Zatímco Němci se o založení Spolkové republiky Německo nepřetržitě omlouvají na všechny strany za německý nacionálně socialistický teror, tak za vyhnání a poválečné pobíjení Sudetoněmců se omluvil za Čechy začátkem 50. let minulého století exilový politik Lev Prchala a pak začátkem 90. let zmíněný Havel. Žádný český politik také neměl odvahu se postavit proti jednovětnému Lex Beneš (že se Edvard Beneš zasloužil o stát), který byl odhlasován Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR bez jediného protihlasu. Onen muž měl možnost zabránit nebo alespoň zmírnit násilí na vyháněných Němcích, ale neučinil tak, svými projevy ho podpořil a vystupňoval. Byť sám nikoho osobně nezabil, je odpovědný za zabití statisíců. Češi mu však, vrahovi od psacího stolu stejného typu jako byl Adolf Eichmann a Slobodan Milošević dodnes staví pomníky.

.
Dnešní narcistický prezident i politici bijí na šovinistickou strunu, ale nikdo z Čechů proti jejich nesmyslným výrokům neprotestuje. Poslanecká sněmovna odhlasovává v roce 2009 vládě, že smí přijmout Lisabonskou smlouvu s podmínkou, že tím nebudou dotčeny Benešovy dekrety. Zřejmě zasunuté svědomí jim připomíná, že vyhnání vlastních spoluobčanů en bloc jen kvůli tomu, že nebyli Slovany, doprovodné násilí a zcizování jejich majetku nebylo zcela v pořádku. Vyhnali ale i židy sotva vrátivší se z německých koncentráků, protože jim předepsali, že musejí prokázat k rasovému pronásledování i politické. I Švýcary, protože je přiřadili kvůli řeči k německému národu.

.
To se s výjimkou Jugoslávie nedělo nikde v Evropě. V Rumunsku byli místní Němci obdobně jako v ČSR zákonem okradeni o majetek, ne však vyhnáni ze země. Z Maďarska byla odsunuta asi čtvrtina Podunajských Švábů z ekonomických důvodů - zmenšené Maďarsko muselo přijmout uprchlíky ze ztracených území. Z Jugoslávie byli místní Němci odsunuti in toto, ale bylo jich nesrovnatelně méně než v ČSR. Z německých území přidělených Polsku byli odsouváni celkem spořádaně až do roku 1951, z dalšího polského území uprchli většinou sami před postupující Rudou armádou.

.
V ČSR to šlo velmi krutě, ráz na ráz a s podporou politiků a vlády. Během čtyř měsíců bylo vypuzeno kolem tři čtvrtě milionu lidí. Českoslovenští Němci byli spolu s Maďary zákony (dekrety) okradeni o veškerý majetek a zbaveni občanství. V srpnu 1945 spojenci, postaveni před fait accompli, zarazili odsun do doby, až budou zaručeny trochu snesitelnější podmínky, nicméně dodnes chybí podle nejnovějších výpočtů 444 tisíc osob z řad čs. Němců. Zemřely nebo zmizely beze stopy. V československých matrikách se nalezlo jen necelých 16 tisíc úmrtních listů obětí vyhnání.

.
Bez plynových komor docílili tedy Češi vyššího průměrného měsíčního smrtícího výkonu než nacionálně socialistický teror vůči nim. Dokázali během velmi krátké doby zřídit přes 1200 koncentračních táborů pro Němce, což je o něco více než polovina počtu německých za celou dobu nacionálně socialistické éry. Kromě oblíbené zábavy spočívající v zastřelení si německého zajatce, ve které se po jejich odevzdání spojencům nemohlo pokračovat, navštěvovaly celé rodiny o víkendu koncentráky pro Němce, aby tatínek před očima celé rodiny si nějakého Němce „hrdinně“ zamučil.

.
V ostrém protikladu k českému počínání byla praxe západních států. Francie, Itálie, Dánsko, Belgie a Holandsko (to s výjimkou pár tisíc Němců) si zcela své místní Němce ponechaly a vrátily jim občanství. Provinivší Němce postavili před řádné soudy a ne revoluční jako v ČSR, kde mj. trest smrti musel být vykonán do dvou hodin po vynesení rozsudku a žádost o milost neměla odkladný účinek. Málo se ví, že v ČSR v období 1945-48 bylo odsouzeno k smrti a popraveno mnohonásobně více osob než za bolševickou éru.

.
České řádění bylo ex post kryto zákonem č. 115/1946 Sb. o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, kde se praví: "Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 (!) a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“ Tento zákon platí dodnes.

.
Majetek po Sudetoněmcích propadl ve prospěch československého státu. Teoreticky. Zanechaný obrovský majetek ve výši asi 800 miliard předválečných korun se za dva poválečné roky smrskl na pouhých 300 miliard. Češi jej rozkradli kolosálním způsobem. Jednotlivci, skupiny a všechny politické strany Národní fronty kradli bez rozdílu navzdory tomu (nebo právě proto), že to byl tzv. národní majetek. Stát proti tomu nic nepodnikl. Pořekadlo „kdo nekrade, okrádá rodinu” a tunelování je navázání na starou zkušenost podle rčení: „staré loupeže usnadňují vždy loupeže nové.”

.
Malý historický exkurs. Češi zcizili část ruského imperiálního pokladu a rabovali v letech 1918-1921 Sibiř. Sokolové systematicky obírali české vojáky v rakouských uniformách vracející se po válce z fronty přímo na nádražích o vše, co mělo, byť nepatrnou, cenu. Pozemková reforma po první světové válce sice jako jediná vybočovala z kradení bez náhrady, protože za zabavenou půdu vyplácela majitelům, zdaleka ale ne všem, nejvýše 1/3 ceny - zato 98 % půdní rozlohy dostali lidé, u nichž byla příslušnost ke státotvornému národu (tj. k Čechům a Slovákům) potvrzena úřadem. Prezident republiky Masaryk šel příkladem: nechal vyvlastnit zámek v Lánech a sídlo v Topoľčiankách. Majetek židům se za války arizoval sice na nátlak Němců, ale Češi po válce nevrátili židům ani majetek nemovitý. A to nemluvíme o tom, jak Češi vykrádali byty židů dříve, než dotyční stačili odejít na shromaždiště k transportu do koncentračních táborů. Druhá pozemková reforma v roce 1945 vyvlastňovala bez jakékoli, byť symbolické finanční náhrady a v naprosté většině půdu v pohraničí. Ukradli, tedy vyvlastnili majetek zbylé šlechtě, taktéž stihli hned po válce se zmocnit majetku nešlechtických bohatších jedinců znárodněním a to bez nadvlády komunistů. Od roku 1947 okrádali o majetek i drobné živnostníky, aby je po převzetí moci bolševiky okradli zcela. Pak okrádali důsledně o majetek emigranty. Po roce 1989 rozkradli státní majetek kuponovou privatizací a tunelováním. Z uvědomění vylíčených fakt vyvěrá zřejmě podvědomý strach z toho, co by se možná mohlo stát, kdyby se dekrety prezidenta republiky zrušily. Tomáš Masaryk zřejmě vlastnosti Čechů dobře znal, protože je ve známém heslu nabádal, aby přestali krást a bát se, byť sám ale šel v kradení příkladem. Je tedy nevyšší čas změnit nápis na prezidentské standartě z „Pravda vítězí“ na „Co jsme nakradli, nevydáme!“

.
Málokdo ví, že mnoho dekretů prezidenta republiky bylo již zrušeno za vlády bolševiků. Dají se zrušit zákonem a to dvěma způsoby: ex tunc a ex nunc. Prvním způsobem se ruší od svého počátku, druhým ode dneška. Druhý způsob s sebou nenese žádné nevýhody, pomineme-li skutečnost, že dodnes české soudy podle nich soudí ve sporech o majetek české šlechty. Že jsou „vyhaslé“ je jen český blud. Zrušením tzv. amnestijního zákona č. 115/1946 Sb. ex nunc by začaly běžet zbytky promlčecích lhůt k trestným činům krytým tímto zákonem. Nic víc, nic míň.
Dnes jsou zbylí Němci v českých zemích potichu. Zatímco Slováci a Poláci mají v obcích, kde mají více než 10% podíl v obyvatelstvu dvojjazyčné nápisy, Němci o nic takového neusilují. Bojí se. V ČR je více než tucet obcí, které by měly mít česko-německé nápisy - největší z nich je Žacléř. Místní zastupitelstvo se nedovtípí, aby o tom rozhodli sami bez návrhu, a německé obyvatelstvo to nenavrhne ze strachu z české nenávisti.

.
Každý Čech (v jazykovém smyslu) někdy někde slyšel, nebo se učil, že Němci jsou bojovní, agresivní, krutí, s chrochtavým jazykem, kdežto Češi mírumilovní, čistotní a s jazykem měkkým, líbezným. Je to blud hluboce zakořeněný v dnešní české společnosti, na svědomí ho mají obrozenci svými lžemi, Palacký, Jirásek, Masaryk, Nejedlý a další svým účelovým překroucením českých dějin. Krutí a bojovní nebyli jen Germáni, nýbrž i Slované, jen to české dějepisné publikace nezdůrazňují. Češi nejsou nijak čistotní - stačí porovnat čistotu záchodů v hospodách německých a českých. Dnešní němčina je velmi měkká, čeština dokáže být tvrdá, dokonce více než němčina - stačí se podívat na staré filmové týdeníky.

.
V roce 1918 vznikl československý stát. Navzdory svému názvu byl to stát pro Čechy, kde menšiny, včetně Slováků, byly jen trpěny. Byl vytvořen umělý národ československý, aby se zamaskovalo, že v českých zemích Němci tvořili téměř přesně polovinu obyvatelstva. Jazykový zákon a zákon o národnostním složení zaměstnanců podniků podle národnostních poměrů v místě sídla firmy připravil o práci statisíce českých Němců. Šlo to tak daleko, že státní zaměstnanci i mezi sebou museli pod trestem hovořit „státním jazykem československým“, byť všichni přítomní byli Sudetoněmci. Zeptal-li se cestující německy na něco železničního zřízence na nádraží v německé sídelní oblasti, také Němce, nesměl mu rozumět, natož odpovědět německy.

.
Zvrat ve vztahu Sudetoněmců k vlastnímu státu přinesla světová hospodářská krize. Československý stát při jejím překonávání podporoval výhradně Čechy a české podniky, ač nezaměstnaností byla nejvíce postižena německá sídelní území. Sudetoněmci se pokoušeli získat autonomii - aby nebyli nad úrovní okresu systematicky přehlasováváni státotvorným národem. Nezdařilo se, český šovinismus byl neústupný. Začali tedy šilhat přes hranice. Příčinou konce republiky bylo minimálně z poloviny české zacházení s menšinami. Republika by se rozpadla později i bez vlivu nacistického Německa.

.
Z odstoupených území Německu nebyli Češi vyháněni. To je další český blud. Okupace českých zemí přinesla velké sociální výhody, vzestup životní úrovně, rozmach české kultury a modernizaci českého průmyslu. Český domácí odboj byl směšný, ale vlivem téměř bezstarostného chování tzv. odbojářů, nedostatkem konspirace a nekázní stál zbytečně lidské životy. Včetně zcela zbytečného Pražského povstání. Již v prvním roce okupace se vyvinula u Čechů nenávist ne vůči okupantům, okupační moci, německému národnímu socialismu, nýbrž proti Němcům jako národu. To se pak neblaze projevilo bezprostředně po válce. Maďarsko se svým vyhnaným spoluobčanům omluvilo a od roku 1991 poskytuje maďarský stát vyhnaným Podunajským Švábům a všem jejich potomkům maďarské státní občanství a vydává jim maďarské cestovní pasy. Znalost maďarštiny se nevyžaduje. Kromě toho jim nabízí paušální finanční restituci, spíše symbolickou, o kterou nikdo nemá zájem, protože by museli německého státu vrátit náhradu za zanechaný majetek i s úroky. Co kdyby učinila Česká republika vůči svým bývalým spoluobčanům něco podobného?

Lidumilský fašismus střílí atomovou pumou na vrabčáky

Kdo se minulý čtvrtek (14.5.2009) odpoledne pokoušel autem projet centrem Vídně, potřeboval pevné nervy, protože pouze díky dvěma demonstracím byla doprava ochromena natolik, že bylo podstatně rychlejší a rozumnější přestoupit na metro. Přitom se nejednalo o masové průvody, podle údajů sdělovacích prostředků se počet účastníků protestního pochodu, ke kterému svolala občanská iniciativa obyvatel z okolí ulice Dammstrasse, kde bude nyní s konečnou platností postaveno islámské kulturní centrum, pohyboval kolem 700. Deštivé počasí odradilo zřejmě i mnoho protivníků tohoto protestního pochodu – „Socialistická mládež“ (mládežnická organizace vládnoucí sociálně demokratické SPÖ) svolala protidemonstraci, na kterou se dostavil přibližně stejný počet lidí.

Islámské centrum funguje na zmiňovaném místě ve vídeňském okrsku Brigittenau vlastně již od roku 1996 a konají se tam semináře a modlitební shromáždění. „Neprotestujeme proti islámu a již existující modlitebně, ta je tam už dvanáct let“, zdůrazňuje Hannelore Schusterová, mluvčí iniciativy a organizátorka protestu. Protestuje se proti výstavbě pětipatrové budovy, kterou iniciovala Turecko-islámská unie pro kulturní a sociální spolupráci, která bude sloužit jako islámské kulturní centrum. V budově se budou také nacházet byty, turecký supermarket, škola Koránu a turecká mateřská školka. Proti výstavbě občané protestovali už před dvěma roky, nyní však vídeňská radnice, které velí dlouhá léta SPÖ, přímo zodpovědná za multikulturalizaci města a ghettoizaci některých vídeňských okrsků, definitivně výstavbu centra schválila.

Projektované centrum nabízí prostory pro společenské akce s kapacitou až 450 lidí, a proto se obyvatelé bezprostředního okolí obávají nárůstu hlučnosti a rušení klidu. Absurdní je také skutečnost, že bude zřízena zvláštní turecká mateřská školka, ačkoliv v okruhu 15 minut pěší túry od místa lze najít celkem 8 běžných mateřských školek. To si protiřečí s oficiálně propagovanou integrací přistěhovalců – místo aby turecké děti chodily do běžných rakouských škol, podporuje tato iniciativa islámského spolku ATIB vytváření pararelní nepřizpůsobivé turecké společnosti.

Demonstrace Občanské iniciativy Dammstrasse proti zřizování mešit v obytných čtvrtích tedy v první řadě směřovala proti sociálním demokratům a starostovi Häuplovi, který rozhodně odmítá s iniciativou komunikovat. Levicová uskupení svolala místo toho protidemonstraci. Tradičně „lidumilní“ Zelení a organizace S.O.S. Mitmensch (vznikla v 90. letech a stigmatizuje všechny odpůrce přecizení Rakouska jako „pravicové extremisty a nacisty“) požadovali od začátku, aby radnice protestní shromáždění občanů zakázala, protože by prý mohlo dojít k jevům propagujícím národní socialismus (!!!).
.
K podpoře protestního pochodu občanů vyzvala i FPÖ a její předseda Heinz-Christian Strache přislíbil svou účast. V předvečer akce, kdy lidumilská lobby hlasitě požadovala zákaz demonstrace, řekl Strache na její adresu: „Právě ti političtí zástupci, kteří tak rádi vypouštějí z úst slovíčka tolerance a lidská práva, si u politicky odlišně uvažujících rychle poradí s totalitárními návrhy“. A všem těm, kteří křičeli po zákazu demonstrace, Strache doporučil poohlédnout se mimo okraj vlastního politického talíře: „Právě v islámských zemích to totiž se svobodou shromažďování a demonstrování zrovna dobře nefunguje“.

Náčelnice vídeňských Zelených, Maria Vassilakou, požadovala od policie, aby přezkoumala zákaz demonstrace, protože tato akce by podle ní mohla přerůst v pochod rakouské a mezinárodní pravicově extremistické scény. Doporučovala bezpečnostním orgánům, aby se postaraly o to, že těmto silám nebude poskytnut žádný prostor. Notoricky známý spolek „SOS Mitmensch“ požadoval zákaz demonstrace ještě vehementněji, prý kvůli „ohrožení veřejné bezpečnosti“ (tato byla nakonec opravdu ohrožena, bohužel ale pouze ze strany levicově extremistických bojůvek, které zranily policisty a aktivisty FPÖ). Tato samozvaná organizace ochránců lidských práv poukazovala na „akutní nebezpečí“ tzv. národně socialistického znovuuplatnění (Wiederbetätigung) prostřednictvím pravicově extremistických demonstrantů. Argumentoval mimo jiné tím, že k účasti na demonstraci bylo vyzváno na jedné neonacistické webové stránce (nemajícího nic společného s FPÖ ani s občanskou iniciativou) pod nadpisem „Protestní pochod proti zacizincující politice (Verausländerungspolitik) strany SPÖ ve Vídni“. Pravilo se na ní, že vysoký podíl dětí s tzv. migračním pozadím ve Vídni „jsou plody zacizinčení německých zemí, propagovaným jedním notoricky známým nárůdkem z přední Asie“. A dále: „Svolné pomocníky k naplnění těchto cílů našel a nachází tento nárůdek ve své vídeňské ochranné skupině SPÖ“.

Lidumilská protipalba hledala tedy všechny prostředky, jak plánovanou občanskou demonstraci ještě včas před termínem difamovat jako pravicově extremistickou akci, nebo ji dokonce úředně zakázat, o své se nepřímo pokoušel i levicově liberální deník Der Standard, který se snažil navodit určitou odpovídající atmosféru. Několik dní předtím došlo totiž na okraji vzpomínkových akcí v KZ Ebensee k výtržnosti malé skupinky 14-16letých výrostků, a to z mediálního hlediska náramně přišlo vhod.

Pro ilustraci: rakouská státní rozhlasová stanice Ö3 titulovala v inkriminovaný den událost ve svých zprávách bez uvedení detailů takto: „Pravicově extremistická rušící akce při vzpomínkové akci v Ebensee“. Teprve později se člověk postupně dozvídal, že za „neonacistickou akcí“ stáli tři adolescenti (jeden 14tiletý a dva 16tiletí), kteří v kuklách a s atrapami zbraní na účastníky akce z povzdálí hajlovali a podle údajů Der Standard měli z atrap i střílet. Jednalo se tedy o nevkusnou „uličnickou akci“ výrostků, kteří chtěli za každou cenu provokovat. Der Standard (stejně jako téměř všechny média) ve výtržnosti začal ihned hledat důkladně zorganizovanou a promyšlenou akci pravicových extremistů a stopoval napojení na některé zakázané organizace. Při této příležitosti vytáhly zmiňované noviny jeden poněkud starší případ z konce dubna, kdy mělo v rámci školního výletu jednoho vídeňského gymnázia do Osvětimi dojít v areálu bývalého tábora k „rušící akci“ ze strany skupinky 16tiletých žáků, kteří měli na místě utrousit blíže nespecifikované antisemitské poznámky. Exkurze byla pak následně okamžitě ukončena, obvinění žáci posláni předčasně domů a ředitelství školy vážně zvažuje jejich vyloučení ze studia. Omluvný dopis, zaslaný kolektivem spolužáků, pranic nepomohl. Ministryně školství Schmiedová v návaznosti nato zdůraznila nutnost neustále prohlubovat osvětovou činnost a odpovídající politickou výchovu v rámci školní výuky. Jaký efekt bude mít na budoucí politické uvědomění sankciovaných 16tiletých chlapců jejich vyloučení ze školy či dokonce zatčení (v prvním případě), si lze jen domyslet – určitě ne ten, který si paní Schmiedová ve své fantazii maluje.

Na pomoc přispěchal opět i jistý pan Ariel Muzicant, prezident izraelitské obce ve Vídni, když v reakci na „nacistickou příhodu“ v KZ Ebensee kritizoval údajnou „kulturu bagatelizace“ v Rakousku a tvrdil, že „vuřtismus“ oproti pravicovému extremismu vytváří živnou půdu pro takovéto přestupky. Těžko říci, jestli těmto svým tvrzením pan Muzicant sám opravdu věří, anebo zda mu ve skutečnosti dochází, že adolescentní chuť provokovat vyvolává právě celková úzkostlivá a přiškrcená atmosféra vydírání a tabuizování sebeochranného národního ducha, vytvářená po dlouhá léta v rakouské společnosti médiemi, školstvím, lidumilskou lobby a levicovozelenými fašisty. Mimochodem, takhle kritický je pan Muzicant obvykle pouze k rakouskému státu, kdo nezná verbální Muzicantovy ovace k izraelské agresi v pásmu Gaza, divil by se, jak vášnivě nacionalistickou tvář tento pán také má, když se jednostranně zastává práv Izraele. (Ariel Muzicant v lednu okamžitě podpořil iniciativu „Free Gaza from Hamas“, která úzce spolupracuje s hnutím se vše říkajícím názvem „Die Antideutschen“, ve kterém se mj. soustřeďují bývalí aktivisté „antifašistických“ a levicově extremistických uskupení.)

Ale zpět k demonstraci proti výstavbě islámského centra ve 20. vídeňském okresu. Tu se přes snahy jistých kruhů nakonec zakázat nepodařilo. Aby však čtenáři byla demonstrována brizantnost celého humbuku okolo zakázání protestního pochodu, je nutno uvést jedno zásadní upřesnění: protest proti výstavbě islámského kulturního centra se nebrání zřízení samotného centra, ale pouze požaduje vybudování centra na jiném místě ve Vídni! Trnem v oku iniciátorů protestu je hlavně hrozba rušení klidu v poklidné obytné čtvrti a mluvčí iniciativy Schusterová novinářům z Der Standard řekla: „O 200 metrů dál je dostatek pozemků, tam může být centrum klidně postaveno.“ Vídeňským levicovým a zeleným mozkům se tento požadavek jeví ale jako „nepřátelský k cizincům“. Schusterová také řekla, že si na demonstraci nepřeje žádné extremisty, jak levicové, tak i pravicové.

A skutečně, k výtržnostem dobře známým z německých velkoměst, v takovém rozsahu ve Vídni nedošlo. Na spořádané akci nespokojených občanů pronesl projev předseda FPÖ H.C.Strache. Policii se podařilo demonstranty oddělit od antidemonstrantů, kteří se protest občanské iniciativy snažili narušit provokativními výkřiky „Nazis, Nazis!“ apod. Teprve k večeru se akce chopily levicově extremistické bojůvky a dělaly v centru okrajově nepořádek. Železnými tyčemi zranili také 5 policistů a hozenou skleněnou láhví byla zasažena a poraněna osobní asistentka H.C.Stracheho. Policie zatkla tři účastníky antidemonstrace z důvodu těžkého ublížení na zdraví, pachatelé byli policií identifikováni jako přívrženci Socialistické mládeže. Jinak však obě demonstrace probíhaly poklidně.

Generální tajemník FPÖ Harald Vilimsky srovnal večer po demonstracích situaci kolem vídeňského protestu se zásahy proti „Antiislamizačnímu kongresu“, který proběhl před nedávnem v Kolíně nad Rýnem: „Dnes odpoledne jsme ve Vídni mohli v malém měřítku zažít to, co se dělo minulý víkend v Kolíně nad Rýnem. Shromáždění řádných občanů, kteří se pokojným způsobem chtějí vyslovit proti zřízení mešity, má být bojkotováno zeleno-rudou stranou za pomocné spoluúčasti levicové násilnické scény. Násilí má dnes jediný původ, a ten je vlevo. Zeleno-rudá násilnická scéna dělala minulé září v Kolíně takové výtržnosti, že na město musel být uvalen policejní nouzový stav. Minulý víkend muselo město Kolín nad Rýnem vymezit 18 milionů EUR, aby se prostřednictvím 5.000 policistů dalo postupovat proti levicovému mobu. Tam, kde se levičáci objeví, hledají také bitky s exekutivou. Známe tuto scénu s vrcholného setkání G8 v Heiligendammu a nedávno také z výtržností v Berlíně a Hamburku. Zeleno-rudá násilnická scéna je mezinárodní, militantní, agresivní a vyloženě brutální.“ Vilimsky vyzval exekutivu, aby zasahovala proti extremistům s odpovídající tvrdostí a rozhodností a měla pro všechny případy v záloze vodní děla. Dále vyjádřil obavu, že se radikální levičáci maskují jako pravicoví extremisté a provokují v řadách slušných občanů, aby tím jejich shromáždění diskvalifikovali. I to prý je běžné v této extremistické „nedemokratické scéně“.

H.C. Strache, který jen o chlup unikl fyzickýcm atakům levicových extremistů, po demonstraci také kritizoval štvavou „levicovofašistickou“ kampaň proti občanské iniciativě Dammstrasse a pokusům kriminalizovat ji už od začátku jako pravicově extremistickou, aby tak mohlo být zpochybňováno právo slušných občanů, nesouhlasících „se zradou politiky SPÖ“, na názorovou svobodu.

V tom momentu ještě netušil, že si někteří novináři, naslouchající projevu organizátorky Schusterové, některá její slova vysvětlí jako skandální „pravicově extremistický poprask“. Schusterová totiž v reakci na provokativní provolávání policií hermeticky oddělených antidemonstrantů, snažících se narušit průběh protestní akce iniciativy hulákáním „Nazis, Nazis!“, reagovala po svém: „Chtěla bych také poděkovat všem křesťanům, kteří sebrali tu odvahu, jít s námi Nazis. Pomalu to začínám chápat jako čestný titul.“

Že svá slova Schusterová myslela satiricky nebo ironicky, snad každému inteligentnímu jedinci docvakne. Ale proč protestní shromáždění nepošpinit alespoň posthumně, když během jejího samotného průběhu došlo pouze k okrajovým násilnostem ze strany levicově extremistických bojůvek? A v projevu Schusterové se našlo opět vítané „žrádlo“ pro lidumilské moralisty: druhý den hlásil veřejnoprávní ORF, že Schusterové prý ulítla skandální pravicově extremistická věta!

Připomeňme si, o co občanské iniciativě z Dammstrasse vlastně šlo: Skutečně šlo jenom o to, posunout stavbu islámského centra o 200 metrů dál. Vskutku „pravicově extremistický“ požadavek, který stál za hysterické pohanění lidumilskou frakcí..

Pramen:
Der Standard (11.5.2009, 12.5.2009, 13.5.2009, 14.5.2009)
Kurier (15.5.2009)
Die Presse (13.1.2009)
http://www.fpoe.at/

O ostudné neznalosti soudružky Hoření, individuální neznalosti pana Klause a alibistickém antikomunismu

Před časem bylo na tomto místě ukázkově zveřejněno několik dokumentárních fotografií, které můžete zhlédnout na putovní výstavě Oběti komunistické moci v severočeském pohraničí v letech 1945 – 1946. Tento materiál zde byl znovu uveden, protože projednávaná problematika patří obsahově ke stěžejním tématům rozebíraných na těchto stránkách. Výstava přináší řadu dokumentů, které stojí za zhlédnutí, spousta dobových fotografií a úředních dokumentů, vykreslujících jasně řízenost některých opatření v prvních dnech vznikající třetí republiky, jsou holým faktem, se kterým se v první řadě musí vyrovnat řada známých a méně známých popíračů určitých dějinných skutečností.

Bohužel budí volba přívlastku „komunistické“ v názvu expozice na první pohled rozpaky. Vlastně nejen oficiální název výstavy, ale také její ideologické pojetí, prezentované v doprovodném výkladu, dalo možnost zatvrzelým protivníkům zájmu o střízlivé přehodnocení novodobých národních dějin degradovat celkovou dokumentární hodnotu výstavy jako „tendenční“, a tím vlastně zpochybnit a znehodnotit dokumentaci etnicky motivovaných excesů vůči historickému třetinovému národnostnímu kmenu našich zemí jako celku. Bodejť by také ne, prudká reakce ze strany KSČM a ideově spřátelených vlasteneckých organizací se dala už jenom díky cílenému ataku v názvu expozice očekávat jako zahřmění po udeření blesku. Smutné ovšem je, že kritika tendenčnosti výstavy kvůli pokusu autorů hledat vysídlovací a vyčišťovací praxi československého státu (včetně živelných a více méně řízených nebo československými politiky různých politických táborů ideologicky podněcovaných násilností na sudetských Němcích) v „kořenech zla“, tj. podle autorů v marxisticko-leninské ideologii, sebou zároveň smetla i hodnotu jiných, nacionalistům nepříjemných doložených faktů. Byla jim k tomu dána příležitost.

Těžko říct – báli se snad vystavovatelé reakce české veřejnosti, a proto vpašovali do názvu spojení „komunistická moc“, aby mohli holá fakta ochutit pro českou veřejnost přijatelnější antikomunistickou omáčkou? Respektive proč se specializovali vyloženě jen na odpovědnost českých komunistů za spáchané excesy? Dokonce vlastně ani to ne, protože v tom případě by musela výstava nést název „Oběti české komunistické moci…“, aby trochu objektivněji specifikovala, o co opravdu šlo. Ale hledat „kořeny zla“ (autentický název panelu, který pojednával o ideologickém pozadí událostí v pohraničí z pohledu autorů) v ideologii marxismu-leninismu, v „Komunistickém manifestu“ a ve vysídlovací politice v sovětském Rusku („KSČ přijala represivní praktiky Josefa Vissarionoviče Stalina včetně násilných přesunů různých národnostních a etnických skupin obyvatelstva Sovětského svazu.“) je věc subjektivního pohledu, navíc lehce napadnutelného. Autoři se nikterak nezmiňují o tom, že i příslovečné antiněmectví českých komunistů vývojově procházelo různými fázemi a bylo vystupňováno až zahájením válečného konfliktu mezi Německem a SSSR v roce 1941. Autoři zcela vynechávají skutečnost, že to bylo právě moskevské vedení KSČ, které se Benešovým plánům etnických čistek až do konce roku 1943 bránilo. To že se antiněmectví po „sametové revoluci“ vystupňovalo až v krajně šovinistický a místy až rasistický postoj, kterého jsme dnes u KSČM svědky, je jenom výsledkem historického vývoje místního českého komunistického hnutí, jehož nacionalismus si například paradoxně protiřečí s „ultra-anti-nacionalismem“ či „ultra-anti-vlastenectvím“ současných německých či rakouských komunistů (stejně jako levého křídla tamější sociální demokracie) ale i s jejich internacionalistickými postoji během poslední světové války a před ní. A ačkoliv to zní dnes trochu neuvěřitelně, stálo v komunistických učebnicích dějepisu v 80. letech minulého století skutečně něco (i když velmi opatrné „něco“) o nespravedlivých národnostních poměrech v „buržoazním Československu“ a o „egoistických zájmech české buržoazie“, uplatňovaných vůči jiným národnostem, zejména Slovákům ale i Němcům, protože je k tomu vedly „vykořisťovatelské sobecké motivy“ českých kapitalistů. A také tam stálo něco o návrzích KSČ na spravedlivější uspořádání národnostních poměrů v první republice. Tak trochu jakoby šlo o KSČ z jiného světa, že? (Jistě, samozřejmě nelze přehlížet ideologické pozadí dějinného výkladu i dobových postojů českých komunistů k otázkám národnostního uspořádání, ale je třeba to pro pořádek uvést, protože KSČM o nespravedlivých národnostních poměrech v předválečném Československu z populistických důvodů už najednou nemluví, ba naopak zbožňuje i dříve nenáviděného vlastence Beneše a vehementně kryje zločinnost praktikovanou v třetí československé republice. Časy se mění a je třeba stále oslovit potencionální voliče.)

Organizátoři výstavy dále zevrubně vysvětlují, že „marxismus-leninismus přijali komunisté jako světový názor i praktický návod k uchopení státní moci na základě skupinové nenávisti“. Jakou souvislost to má s tematikou výstavy, si můžeme zřejmě jenom domyslet. Myslí se „skupinovou nenávistí“ i národnostní nenávist? Tu samotné ideologii marxismu-leninismu také nelze vyčítat. Například i v zemích reálného socialismu byl nacionalismus v rámci zemí Varšavského paktu potírán a vzájemné předsudky mezi jednotlivými „bratrskými“ národy cenzurou a výchovou ututlávány a vymazávány (za předpokladu, že se bude dodržovat jednotný ideologický výklad dějin všemi podílejícími se komunistickými stranami). Mladé generace občanů členských zemí východního paktu to díky této komunistické propagandě dokonce i subjektivně tak vnímaly, v mladých lidech se pěstoval rovnostářský pocit nejen po stránce materiální a třídní, ale také po stránce národnostní (v rámci „spřátelených bratrských“ národů). Propagovanou národnostní nenávist nelze přičíst na vrub komunistické ideologii, ale pouze českému komunistickému hnutí, a to navíc ne od prvopočátků.

A v tomto ohledu nelze obejít motiv, o kterém se autoři výstavy vůbec nezmiňují, který ale přesto přímočaře souvisí s popularitou sovětského komunismu u protektorátní a poválečné české veřejnosti a koneckonců i s úspěšností jeho prosazení uchopení moci v našich zemích: řeč je o myšlence „slovanského bratrství“ a sounáležitosti, a chceme-li, můžeme mluvit i o panslavistických motivech. Je nutno zcela otevřeně říct, že afinita ruského (tj. slovanského) komunismu a panslavismu zde hrála zcela klíčovou roli. Lze těžko posoudit, v čem pro českého člověka tehdy spočívala hlavní atraktivita Stalinova komunismu – zda socialistické třídní zřízení anebo vidina splynutí s velkým slovanským bratrem, který pomůže „českou zem“ definitivně odgermanizovat a etnicky očistit a také v budoucnu bude nad tímto stavem mít ochrannou ruku. Objektivně lze říct, že to bylo obojí. (Kdo ví, jak by situace vypadala, kdyby tehdy v Moskvě neseděl komunista Stalin, ale nějaký ruský panslavistický fašistoidní panovník, který by se nacházel ve válečném konfliktu s národně-socialistickým Německem. Na čí stranu by se přiklonil český odboj, si lze už jenom domýšlet, ale bohužel, tyhle spekulace zůstanou zase jenom spekulacemi.)

Prekérní začíná být panelový výklad k expozici v úseku nazvaném „Ovlivňování vlastenců“, který začíná větou: „Po demobilizaci československé armády v roce 1938 emigrovalo mnoho vlastenců do zahraničí, kde bojovali proti německému nacismu a za obnovení Československé republiky. Někteří vstoupili do 1. Československého samostatného polního praporu. Ten vznikl na územi Sovětského svazu v Buzuluku na základě souhlasu sovětské vlády ze dne 8.12.1941. Jednotka podléhala velení Rudé armády podle záměru Komunistické strany Sovětského svazu a byla politicky ovlivňována moskevským vedením KSČ.“ Dále se pak uvádí, že proti tomuto „ovlivňování vlastenců“ komunisty se postavil ministr obrany samozvané exilové vlády v Londýně Sergej Ingr a tento „lidumil“ byl pak po válce na návrh KSČ dokonce zbaven svých funkcí. Zcela (záměrně?) je zde opomíjena skutečnost, že Sergej Ingr patřil k aktivním londýnským štváčům, kteří domácí obyvatelstvo Protektorátu plánovaně vyzývali k vraždění Němců (viz. výběr citátů na konci článku).

Dokonce i Edvard Beneš v tom je podle organizátorů výstavy tak trochu nevinně: „Moskevské vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem využilo k uskutečňování svých záměrů závislosti exilového prezidenta Edvarda Beneše na Sovětském svazu. Závislost vznikla již v roce 1943 na základě československo-sovětské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci.“ Tato „závislost“ byla zcela logickým kalkulem Beneše i domácího odboje: v prosinci 1943 si v Moskvě podal synergisticky ruku panslavismus s komunistickou ideologií a Beneš si od Stalina odnesl požehnání k provedení etnické čistky a slavizace země. Tuto skutečnost vystavovatelé zcela obcházejí, stejně jako nezmiňují Benešovy plány, výzvy domácího odboje k národnostnímu uspořádání po válce a počátečný odpor moskevské KSČ k těmto plánům.

Nyní trochu odbočme od samotné výstavy a povšimněme si, že bohužel ani 20 let po pádu komunistické moci v Československu nenacházíme stále střízlivější přístup „veřejného mínění“ k naší nedávné minulosti, ale také k často kritizovanému ideologicky zabarvenému výkladu dějin před rokem 1989. Samozřejmě to neodmyslitelně souvisí i se současnou relativně vysokou popularitou KSČM v našich zemích, když se dnes kde kdo křečovitě, pateticky a pokrytecky ukájí v tirádách o zločinnosti komunismu (aniž by tím zde samozřejmě zločinnost komunistického režimu byla autorem článku dávána v potaz). Bohužel, řada příkladů dokazuje, že bující český nacionalismus (vyjma toho komunistického samozřejmě), navazující tak trochu na tradice československé třetí republiky, alibisticky šahá po frázi „zkreslování dějin komunisty před rokem 1989“, aby oživil některé staré mýty. Střízlivější (bezpochyby také ideologicky odůvodněný) pohled normalizačních komunistických dějepisců na strategickou roli „pražského povstání“ nebo na problematiku Heydrichiády je trnem v oku patriotismem zaslepených novodobých vykladačů dějin, nejen nafukujících význam domácího odboje, ale i glorifikujících pofiderní aktivitu jedinců (zejména z prvních let existence Protektorátu), nezodpovědně páchajících zločiny na německých úřednících (viz. např. znovuobživlý vlastenecký humbuk kolem „pozapomenuté legendy českého odboje“ Jana Smudka). Když byla před několika lety otevřena diskuse o odškodnění českých totálně nasazených, šířila se lživá dezinformace, že komunistický režim problematiku totálně nasazených „paradoxně záměrně tabuizoval.“ Kde je třeba vlastenecké mýty trochu oživit a nafouknout, poslouží odůvodnění, že komunističtí dějepisci souvislosti záměrně ututlávali. Z velké části tomu nelze namítat, jindy však je výklad dějin ideologizován dnešními patriotsky zaměřenými vykladači. Zkreslující dějepis z úst bývalého komunistického režimu jim k tomu slouží jako alibi.

Trochu jiným způsobem vyzněl antikomunistický alibismus ze zmiňované výstavy, která – Bůh ví proč – obcházela odpovědnost domácího odboje i londýnského exilu, odpovědnost Československé strany národně socialistické včetně jejího představitele Prokopa Drtiny apod. Byl to kalkul nebo to byla obava z reakce „vlasteneckých“ organizací? A bylo vůbec ideologického výkladu k napáchaným zločinům v pohraničí třeba? Když už, proč tak jednostranného? Bylo třeba zacházet až k Marxovi, Engelsovi a Leninovi?

Právě toho se šikovně chytla tisková mluvčí KSČM, paní Monika Hoření, ve svém článku v Haló novinách (2.3.2009), titulovaném všeříkajíc „Ostudná výstava brázdící severočeská města“, aby mohla zároveň zpochybňovat zločinnost a řízenost zločinů napáchaných třetí republikou na Němcích. Očividně jí nebyla po chuti celková tématika výstavy a nepřímo zpochybňovala zločiny takto: „Pravda je taková, že pokud během odsunu (zejména divokého) k excesům docházelo, byly to útoky jednotlivců, kteří byli vedeni pomstou za mnohé krutosti německých fašistů během války. Nejednalo se však o proces záměrně řízený československými úřady. Na to také v průběhu diskuse poukázal průvodce z Pečkárny, člen Českého svazu bojovníků za svobodu, který položil důraz na odlišení vyhlazení obce Lidice, coby aktu nacistického státu, od excesů při poválečném odsunu Němců, coby aktivit jednotlivců.“ Pokud tedy paní Hoření mluví o individuální pomstě „za krutosti německých fašistů“, nechť vezme na vědomí, že málokterý z pachatelů v českých řadách byl osobně skutečně nějakými „krutostmi“ během existence Protektorátu konfrontován, nelze tedy akceptovat motiv individuální pomsty. A hlavně: Existují také jednoznačně podložené výzvy domácího odboje a exilových představitelů, které podněcovaly v českém obyvatelstvu tyto excesy. Jednalo se o cíleně šířené a tolerované násilnosti. Počet takto zlikvidovaných Němců vrhl lidickou tragédii dokonce i ve svůj stín.

Paní Hoření se ve svém článku několikrát ohání dezinformací ohledně „vyhnání Čechů z pohraničí“ v roce 1938, ale skutečné vyhnání miliónů lidí na základě národnostní příslušnosti ze země se zdráhá označit přiměřeným slovem. Snad nejfrekventovanějším argumentem, s kterým se v diskusích o téhle problematice setkáváme, je tvrzení, že nelze zamlčovat příčinné souvislosti „odsunu“ a je třeba vždy zmiňovat, co k tomu vedlo, a že příčinu nelze zaměňovat za následek. To je samozřejmě správný argument, a je skutečně nejvyšší čas, aby jen paní Hoření začala uplatňovat i v praxi a to důsledně, a nepokoušela se začínat psát dějiny rokem 1938 a „vyhnáním Čechů“ z pohraničí, nýbrž vrátila se alespoň o dalších 20 let zpět! Toto doporučení patří i hlavě českého státu, která se - jak se dalo očekávat – ve svém dopise výstavou „konsternovaným“ komunistům neštítila bagatelizování násilností morálně podpořit: „Jsem přesvědčen, že o mém dlouhodobém a konzistentním postoji k tématu poválečného odsunu nepochybujete. Vím, že bezprostředně po válce docházelo vůči Němcům k řadě individuálních odporných činů… je však znovu a znovu nutné si připomínat, co těmto událostem, předcházelo. Nelze připustit, aby se příčina zaměňovala za následek.“

Těmto „individuálně odporným činům“, jak tomu říká Klaus, předcházelo několik doložených „individuálně odporných výzev“ ze strany odboje a představitelů exilu k teroru, zde malý výběr:

.

„… A přesto potřebujeme, aby v Sudetech teklo hodně krve, a to ze dvou důvodů: a) aby si Němci po celé generace pamatovali, jak hrozné následky měl jejich hřích, spáchaný na Československu a na Evropě zapříčiněním války. Hrůzy musí být tak veliké, aby strašily sudetské Němce po desítky let. b) aby se opravdu německá minorita zdecimovala co nejvíce.“ (československý vojenský atašé v Londýně z memoranda „Náš boj“ o cílech zápasu československého odboje, 18. ledna 1940 )
---
„10. V otázce našich Němců dává Vám president k tomu, co řekl ve Státní radě, ještě toto vysvětlení: Pokud jde o mezinárodní řešení této otázky, závisí a bude mnoho záviset ještě na vývoji konečné fáze války. Poměr k Němcům i k Německu, ke způsobu, jak s Německem naložit po válce a tudíž také k tomu, co udělat s našimi Němci, se vyvíjí v celém světovém veřejném mínění stále k lepšímu tak, jak to náš národ potřebuje. Počítáme dnes tedy s možností provedení transferu našeho německého obyvatelstva. Nelze však dnes definitivně říci, že by celých více než tři miliónů Němců mohlo být transferováno na základě nějaké mezinárodní úpravy. Touto cestou bude možno snad se jich zbavit jen zčásti, snad maximálně asi dvou miliónů a nemůžeme tedy spoléhat a vyčkávat mezinárodního řešení. Jest třeba, abychom si mnoho vyřídili sami ihned v prvních dnech po osvobození, aby všech vinných nacistů co nejvíce od nás uteklo ze strachu před občanskou revoltou proti nim v prvních dnech revoluce, a aby co nejvíce těch, kteří se budou jako nacisti bránit a klást odpor, bylo v revoluci pobito. Na to stále myslete a na to musí být připraven celý národ.“ (Benešův politický tajemník, politik národně socialistické strany Prokop Drtina ve zprávě k domácím odbojovým skupinám, v Londýně 16.7.1944)

. „K bodu 10-11: Rozumíme a bude připraveno vše, aby tímto směrem byly svedeny davové instinkty, nahromaděné k výbuchu pomsty, ostatně zcela přirozeně.“ (odpověď na předchozí instrukce Prokopa Drtiny směrované domácímu odboji, zaslané V.Tůmou z Prahy 1.9.1944 a vyjadřující mínění domácího odboje.)
---
„Až přijde náš den, celý národ se vrátí ke starému husitskému pokřiku „Řežte je, bijte, žádného nešetřete.“ Každý si musí sehnat vhodnou zbraň, aby mohl zasáhnout Němce. Ne - li pušku, pak něco jiného, co řízne, píchne nebo uhodí." (Gen. Sergej Ingr v českém vysílání londýnského rozhlasu 3.11.1944)
---
„Soudím, že v naší nové republice by nemělo být z němčiny dovoleno mluvit více, než jen právě tato tři slovíčka: Heim ins Reich! Ale abychom toho cíle dosáhli, musíme začít s vyháněním Němců z našich zemí ihned, okamžitě, všemi způsoby, před ničím se nesmíme zarazit a zaváhat. A každému jednotlivému členu národa zde připadá dějinná odpovědnost. Každý z nás musí pomoci v čištění vlasti. Také armáda musí pomoci.“ (Dr. Prokop Drtina na schůzi Československé strany národně socialistické v pražské Lucerně 17.5.1945)
---
„Krátce, náš domácí boj a převrat v této válce bude a musí být revolučně a vojensky organizovaný a násilný a bude a musí znamenat u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky konec opravdu krvavý a nelítostný.“ (Dr. Edvard Beneš ve „Státní radě Československé v Londýně 3.2.1944)

A něco k motivaci a cílům etnické čistky:

„Ruský národ a český a všechny národy slovanské jsou nepřemožitelné, protože slovanský lid bojuje za pravdu a svobodu proti nenáviděnému fašistickému jhu. Pravda zvítězí vždycky! Všemi slovanskými, národními spojenými silami bylo dnes zakončeno rozdrcení německých sil. Spojí-li se národy Slovanů pod vedením soudruha Stalina, vždycky zvítězí. V to dnes všichni věříme. Dnes se zakončilo to, co se muselo zakončiti. Tato porážka i rozdrcení znamená nenávratný konec německého fašismu.“ (Sovětský plukovník Ivan Vasiljevič Gudimov ve svém projevu v Praze na Václavském náměstí 9.5.1945)
---
„Národe československý!... Dnes… tvoříme novou republiku. Nový lepší domov Čechů a Slováků, bez příživníků a ssavců české krve. Příští náš život si uspořádáme tak, jak nám v těchto dnech adresoval slova pan president Dr. Ed. Beneš… Náš stát bude národní Čechů a Slováků.“ (Z prohlášení Ústředního Národního výboru v Praze z května 1945.)
---
„Bude třeba nově formovat politické strany a zredukovati jejich počet proti době předválečné, nově vytvářet poměr Čechů a Slováků a vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků vůbec provést. Heslem nám budiž: Definitivně odgermanizovat naši vlast, kulturně, hospodářsky, politicky.“ (Dr. Edvard Beneš na Staroměstském nám. v Praze 16.5.1945)
---
„Snad se bude někomu zdát, že není správné mluvit o Němcích, když by se mělo mluvit pouze o nacistech. Omyl!... Není rozdílu mezi němectvím a nacismem… Není Němců dobrých, jsou jen špatní a ještě horší… Není ani Němců demokratických, nebo je jich mizivě málo. Každý Němec je především imperialista, chamtivec a otrokář… Povinnost naší generace je nejen zajistit české pohraničí, ale vštípit tyto pravdy o německém národě do duší naší mládeže. Český otec, který nevychová dítě k nenávisti vůči německé lžikultuře a nelidskosti, je nejen špatný vlastenec, ale také špatný táta.“
(novinář Ivan Herben v brožuře „My a Němci, Dějinný úkol strany národně socialistické při vystěhování Němců z Československa“, Praha 1945)
---
„Velké tři vítězné mocnosti … přijaly zásadu, že německý problém v Československu má být vyřešen tak, že Němci mají naši zemi opustit. Toto rozhodnutí tří velmocí je pro náš národ tak dalekosáhlého a úžasného rozsahu, že snad v dočasné chvíli je ani nedovedeme plně docenit a jeho nedozírný historický význam pro budoucí národní rozvoj zhodnotit. Není vůbec přehnané, řekne-li se, že je to největší diplomatické a politické vítězství, jakého kdy náš národ v celé své dlouholeté historii věčného boje o svou existenci proti německému národu dosáhl.“ (Politik Prokop Drtina v brožuře „My a Němci, Dějinný úkol strany národně socialistické při vystěhování Němců z Československa“, Praha 1945)

Pramen:

Citáty z projevů prezidenta Beneše a českých politiků k zacházení s Němci (Pavel Neústupný, Franz Chocholatý Gröger, Go East Mission, verze z října 2008, vyjma citáty č. 4, 7, 8)

Lidový deník, 10.5.1945 (faksimilie)

Pozadí odsunu, N. N. Střední Evropa č.17/1990 s. 62

„To jsou přece vaši bratři, teď je políbejte!“ (Praha, květen-červen 1945)

5. 5.1945. Po výzvě profesora Guddena, abychom Fyzikální ústav za žádnou cenu nebránili (také jsme krom tří pistolí neměli žádné zbraně), přišli do domu ozbrojení civilisté a hledali zbraně. Zbyl nám tak akorát čas zbraně nouzově ukrýt. Poté, co opět odešli, uschovali jsme zbraně důkladněji, protože jsme v žádném případě nechtěli odevzdat. Uklidili jsme také veškeré uniformy. Ze zmatených hlášení pražského rozhlasu se nedal vyvodit jasný obrázek o situaci.
.
Za hodinu nás vzali na policejní revír v Královédvorském kostele a byli jsme tam vyslýcháni. Během výslechu propukl hloubkový pumový a střelný nálet a v tom okamžiku nás přenechali vlastnímu osudu. Poté nás vyzvala regulární policie, abychom šli do Černínského paláce, kde se nacházejí německá vládní místa. Měli jsme však jít jednotlivě.
.
Došli jsme si pro nejdůležitější věci, a když jsem společně se slečnou Tiedkeovou (mou asistentkou) opouštěl ústav, začalo se už stmívat. Střelba téměř utichla. Došli jsme sotva ke Apolinářské ulici, kde nás zajal další „partyzán“ a odvedl nás na psychiatrickou kliniku, kde bylo zřízeno zřejmě hlavní sídlo. Při prohledávání nám byly zabaveny nejcennější předměty a pak nám byly přidělen pokoj v nemocničním oddělení. Společnost sice nebyla dvakrát příjemná, ale měli jsme alespoň svůj klid.
.

6. a 7. května se na naší situaci nic nezměnilo. Dr. Sturm, jeden známý, chodil příležitostně dělat „vizitu“ a vyprávěl, co se dělo. Boje se odehrávaly v bezprostřední blízkosti, sotva o 110 m dál, avšak toužebně očekávané osvobození se nedostavovalo. 8.5. boje ustaly a dům byl pouze odstřelován artilerií. Tohoto dne mne společně se čtyřmi dalšími muži strčili do jedné cely ve sklepě. Strava i zacházení bylo stále ještě dobré.
.
9.5. dopoledne hlídky už mluvily o tom, že ve městě jsou Rusové, hlídky se na to různě tvářily. Teprv kolem 11 hodin přišel rozhodující obrat do naší situace. Padla maska, zmizelo individuum a nyní začal vládnout dav. Z ulice vtrhli dovnitř partyzáni a hnali asi 30 mužů údery pažeb na ulici Vinohradskou před matematický ústav na úklid barikád. První byla rychle odstraněna a pak se šlo na další v ústí Vinohradské do Lipové. Tato barikáda byla značně stabilně vybudována z dlaždic, země, trámů, železných tyčí atd. Brzy se kolem shromáždilo množství čumilů a nechyběli ani pobízející. To co se tam odehrávalo v odpoledních hodinách dne 9.5. se nedá popsat. Lidská představivost proto nemá žádné pojmy.
.
Za hodinu jsme všichni byli celí zkrvavělí od úderů na hlavu a na krk, které se prováděly vším, co bylo zrovna po ruce, lopatami, železnými tyčkami, tyčemi z plotu, rourami z olova atd. Opojení davu se stupňovalo s pohledem na krev. Přitom jsme museli stále pracovat a nesměli ani na sekundu polevit, pokud člověk nechtěl být úplně ubit.
.
Mezi námi se nacházela 70tiletá žena, uklizečka matematického ústavu (jí vystřihali hlavu dohola) , jednoruký vrátný matem. ústavu a také několik zdravotních sester. Brzy z nás vysvlékli boty a hnali nás na boso pak po skleněných střepinách. Když na blízku zazněly dva výstřely, hnali nás jako střelnou clonu podél ulice. Mezi námi bylo sotva někoho, kdo by si nepřál rychlou smrt. Když nemohli najít střílející, byli to zřejmě jen vlastní lidé, kteří neuměli zacházet se zbraněmi, nechali nás nejdřív vojensky cvičit na střepinách skla a pak nás zahnali opět pracovat, kde to pak šlo přesně tak dál. Nic nedosvědčuje sadismus jasněji jako následující zážitek: když mi jeden partyzán položil pistoli na hrudník a já ho vyzval, aby střílel, jen se zašklebil a se slovy „To by šlo moc rychle“ mě zase hnal pracovat.
.
Když se setmělo, mohli jsme se sotva držet na nohách, stejně jsme už dlouho chodili už jen v hlubokém předklonu, protože nám chyběla síla k tomu, abychom se narovnali. Když se hlouček kolem nás rozpustil, vyzvali nás tři policisté, abychom přestali. Na místě jsme padli na zem jako pytle. Jak jsem se rozhlédl kolem sebe, teprve jsem si uvědomil, že z původně 30 lidí byli na živu už jen 4. Ostatní byli ubyti a odtáhnuti pryč. Ti tři policisté nás nejdřív dostali za zahradní zeď Psychiatrické kliniky a dali nám tam trochu vody a rýže, přičemž se neustále nervózně rozhlíželi, aby je u toho nechytli „partyzáni“. Ačkoliv jsme byli opravdu hladoví, tak jsme vyčerpáním nebyli schopni ani skousnout. O několik minut později nás naložili tak, jak jsme tam byli, na náklaďák a dopravili nás na Štěpánskou ulici 22, do bývalého německého reálného gymnázia. Všechny ty naše věci, které byly ještě v psychiatrické klinice, tam zůstaly a my jsme z nich už nikdy neviděli ani jeden kus. Tak jsme tam tak stáli, bosí, zašpinavělí, zbití a spíše schopni padnout na zem než stát. Ale na sezení nebylo ani pomyšlení, protože teď udávala tón znovu chátra a epizoda s těmi třemi policisty byla jenom krátkým vydechnutím.
.
V jednom sousedním domě tělocvičny nás nechali ještě několik hodin stát u stěny s rukama vzhůru do té doby, než jeden po druhém padl k zemi. To byl ale teprve začátek. Odvedli nás do komory s nářadím vedle tělocvičny k „gestapákům“. Půlku noci nás tam proháněl jeden trochu ochraptělý chlápek. Bylo nás asi 50. Nakázali nám, abychom se navzájem fackovali, a když to nebylo dle jejich vkusu, ukázali, jak se to má správně dělat. Když jsem opět padl na zem, držel mi někdo tak dlouho hořící sirku u prstů na noze, dokud jsem opět nepřišel k sobě a musel vstát. Po druhé mě nechali ležet poněkud déle a jeden z nic mi dupal po obličeji, a když jsem na to už ani nereagoval, nechali mě tam ležet. Mnozí, kteří se pokoušeli jenom trochu bránit, byli zastřeleni. Během této noci a následující dopoledne vedli slečnu Tiedkeovou a několik dalších žen místností a od té doby jsem ji už nikdy neviděl.
.
Dopoledne 10.5.1945 proběhlo klidně. Pokoušel jsem se vytáhnout z mého pravého palce střepinu ze skla, ale byla příliš hluboko a vytáhla se až o dva měsíce později. Do té doby jsem jí cítil při každém kroku. Odpoledne 10.5.1945 přineslo snad nejhroznější zážitek těchto dnů. Dovnitř vpadla tlupa ozbrojenců a vybrala si 6 nejmladších a nejsilnějších mužů, mezi nimi jsem byl i já. Poté co tihle lidé přislíbili naší ostraze, že nás pokud možno živé přivedou nazpět, vedli nás na Václavské náměstí. To bylo úplně narvané hulákajícími davy lidí a proto nám nejprve musela být uvolněna cesta. Nikdy bych si nepomyslel, že se lidský obličej takto může proměnit v úškleb, protože na nás lidé kolem s vyceněnými zuby vytahovali hlavy jak slintající psi, a přitom po nás plivali a pořvávali. Se vší silou a s odjištěnými pistolemi nás musela naše ostraha držet dál od těchto bytostí (lidí prostě nemohu říct). Tak jsme se dostali na místo, kam ústí ulice Vodičkova, a viděli, co nám bude dáno za úkol: na velké reklamní tabuli na tomto rohu visely tři nahé mrtvoly, pověšeny za nohy a ohořelé benzínem. Obličeje byly znetvořeny k nepoznání, veškeré jejich zuby beze zbytku vymláceny, na místě úst byla už jen krvavá díra. Museli jsme je nést na ulici Štěpánskou, přitom nám na rukách lepila rozvařená kůže mrtvých, když jsme je už neunesli, museli jsme je už jen táhnout po zemi. Jeden z diváků chtěl náš průvod vyfotografovat, byl u toho ale viděn a davem pak málem umlácen. Když jsme mrtvé položili na zem, nutili nás, abychom je políbali na ústa se slovy „To jsou přece vaši bratři, teď je políbejte!“. Slyším tahle slova, jako kdyby to bylo dnes. Co by nám pomohla nevolnost a odpor? Život nám byl milejší, a tak jsme tiskli naše sevřené rty do krvavé louže, která představovala ústa. Ještě dnes cítím ledově studené hlavy mrtvol v mých rukách.
.
Sotva jsem si setřel krev z obličeje a instinktivně se stáhl do zadního rohu, vrátilo se doprovázející mužstvo z předtím do sálu a našlo si znovu nás 6. Tak nějak mi bylo najednou jasné, co teď muselo přijít. Hodně jsme toho viděli, až hodně na to, abychom směli dále žít. Jenom mrtví umí mlčet. Takže nás kopáním a údery pažeb stáhli a rozestavěli doprostřed sálu. Každého se týrajícím způsobem ptali na jméno a povolání a na konci se řeklo krátce: „Do sklepa smrti !“ . Krátce poté jsme skončili v sklepním prostranství, které zřejmě ctilo slibné jméno sklep smrti. Protože jme ani trochu nepochybovali o konečném výsledku této akce, přáli jsme si jen jedno – aby to šlo pokud možno rychle. To ale nebylo v úmyslu našich „soudců“. Ostraha domu byla podobných hrátek asi už přesycená, a tak si z ulice brali nějakého „partyzána“, který u sebe podobné choutky doposud ještě neukojil. Začalo to, čeho jsme již předtím byli svědky a nyní mohli očekávat u nás samotných. Pomalé, sadistické mučení k smrti, vystupňování v krvelačnost hraničící se šílenstvím. Chtěli vidět jenom krev, jen krev, a vytrhávat svým obětem život z jejich třesoucích se těl po kouskách…
.
První v naší řadě byl vyřízen a ležel ve své krvi na podlaze, přišla řada na druhého, já bych byl na řadě jako čtvrtý. Když ležel na zemi už i ten druhý, rozletěly se dveře a dovnitř večel Čech, který vypadal o něco inteligentněji, a podle chování ostrahy jí taky měl ze své pozice co říci. Jak jsem se později dozvěděl, byl to synovec ministra Stránského. Ptal se, kdo jsme a po dlouhém zvažování a váhání mě společně s jedním 17letým chlapcem z Hitlerjugend nechal vyvést z místnosti, protože jsme byli jediní, kdo uměli mluvit česky a mohli mu situaci objasnit. Když jsme šli kolem hlídky, s úšklebkem prohodila, že jsme první, kteří se ze sklepa dostali živi ven. Ti zbývající museli zůstat, a co se s nimi pak stalo, nevíme. Také jsme je poté už neviděli.
.
Mezitím se už stmívalo, odvedli nás nahoru a my si mohli vzít pár věcí z „gestapácké“ komory pro nářadí. Pro mě tam byla jenom deka mez majitele, kterou jsem si přivlastnil. Do této místnosti jsem se vracel nerad a byl pak šťastný, že jsem měl výkřiky bitých už za sebou. V té chvíli se zas v místnosti na nářadí zrovna „vyžívalo“ několik partyzánů. Dovedli nás nejprve k výslechu a následovně do třídy ve čtvrtém poschodí. Do malé místnůstky bylo namačkáno asi 60 lidí, takže ani nebylo místa na případné ležení. Našel jsem ještě akorát takový úzký úsek mezi zdí a lavicemi a zabalil se na podlaze do mé deky. Po duševním napětí posledních hodin mi mé okolí bylo naprosto lhostejné, chtěl jsem jenom svůj klid, tento stav trval asi jeden týden. Teprve pozvolna jsem se začal zajímat také o to, kde se dá umýt a teprve po pobízení přítomných žen jsem se pokoušel najít nějakou možnost, jak se oholit. Mě samotnému se to vzhledem k tomu, co se předtím se mnou odehrávalo, jevilo jako beze smyslu a bez významu. Až poté co přešlo několik dní, aniž by lidé kolem nebyli vražděni jako bezcenný hmyz, se mi vracela pozvolna naděje, že se tohle peklo přece jen dá přestát na živu. – Ale jak vypadalo naše okolí! Všechny třídy byly nacpány lidmi: ženy, děti, starci, muži, všechno možné, přitom skoro všude chybělo sanitárních zařízení. Následkem toho jsme po krátké době byli zavšivení a navíc ostatní s námi pák zacházeli jako s malomocnými. Strava se prostě nedá popsat. Ráno jsme dostávali 1-2 krajíce chleba a šálek kávy, k obědu šálek vodové polévky a večer opět trochu kávy. Tak to šlo celé týdny a brzy jsme byli naprosto vysíleni.
.
Všechna opatření byla naprosto svévolná a překotně se měnila. Byli jsme beze zbytku vystaveni svévoli daných „mocipánů“, obzvláště ženy. Volali si je k sobě na výslechy a nutili je se u toho úplně vysvléct. Asi po 14 dnech tam byl také dopraven jeden kolega z fyzikálního ústavu, který před tím nic netušíc přijel do Prahy z Mostu. Od toho okamžiku jme byli zůstali spolu až do mého útěku. Od „pracovních nasazení“ jsem se díky mým zkušenostem raději držel, jenom jednou nebylo úniku. K mému štěstí se šlo do jedné bezrušné ulice a mohl jsem můj majetkový stav dokonce rozmnožit o jeden chlebník. Co se týče obuvi, zdědil jsem po jednom mrtvém sandály. Ponožky jsem ještě pořád neměl.
.
Po třech týdnech nás asi 100 osob vedli do Zastavárenské ulice, kde jsme byli zase ubytováni v jedné škole. Strava a zacházení se tam opět značně zhoršily. Jako na uvítanou nám před nohy položili mrtvolu s poznámkou, že se takhle povede každému, kdo se pokusí uschovat nějaké cenné předměty. Nato nám vzali všechno, co mělo nějakou hodnotu (také manželské prstýnky). Všeobecné vysílení pokročilo tak daleko, že jsme už jen mohli ležet a potřebovali v důsledku krevní prázdnoty v hlavě několik minut, než jsme se dokázali postavit na nohy. Ale i to by se dalo ještě vydržet, kdyby tu nebyla nesnesitelná nejistota, jestli člověk nebude muset v příštím okamžiku sloužit jako objekt ukojení choutek nějakého „partyzána“.
.
Zažilo se totiž jako pravidlo, že každý z ulice, kdo si chtěl potrápit nebo zabít člověka, si mohl vybrat svou oběť. Do našeho pokoje chodil každý den jeden takový zpustlík a týral pokaždé toho stejného nejodpornějším způsobem. Jeho sadismus neznal žádných hranic. Dával své oběti po svém dlouhém týrání nejdříve zajištěnou pistoli do ruky, údajně nabitou patronou, a vyzýval ji, aby se zastřelila. Ten postižený muž to také bral vážně, a protože v tom viděl své jediné východisko, přiložil si pistoli k hlavě a chtěl stisknout. Protože byla zajištěná, nešlo to. Ten chlap pak k němu přikročil a odjistil s výrazem lítosti pistoli s tím, že na to zapomněl. Nyní znova ta stejná hra, zase to nešlo, protože nebyla vůbec nabitá. Toto celé jenom inscenoval, aby trápil svou oběť. Jeden z těch takto trýzněných vyskočil z 3. patra do dvora a byl hned mrtev. Takhle to pokračovalo celý týden. Poslední den jsme nedostali vůbec nic k jídlu a v noci bylo v místnosti na sebe namačkáno tolik lidí, že většina musela stát. Museli jsme takto strávit noc při zavřených dveřích a oknech!
.
Další dopoledne, bylo to zřejmě 29. května, nás rozestavěli na dvoře, asi 800 osob, a donekonečna nás vyslýchali a prohledávali, ačkoliv se z toho nedalo už nic dalšího získat. Bez jídla se pak šlo při pražícím slunku v ubohém průvodu k Vltavskému nádraží. Po cestě se neodehrál žádný incident, jenom u vchodu byl poslední člověk, který vedl jednu starou ženu, na naléhání lůzy zastřelen policistou. Naložili nás na otevřené vagony na uhlí, asi 60 až 70 lidí na jeden vůz, a nechali nás tam na horkém slunku stát bez vody a stravy až do večera. Rusové si v tu dobu ještě odnášeli všechno, co se jim zdálo být žádoucí.
.
Večer nás napojili na osobní vlak a podle směru jízdy jsme brzy s ulehčením zjistili, že se jelo směrem na sever a ne na východ, jak se všichni obávali. V Mělníku nás odpojili a zůstali jsme přes noc ve vagonech. Další ráno, 3. den bez stravy, nás zavezli na nakládací rampu, postavili nás pěkně do řad a mohl začít trh s otroky. Z okolí se částečně scházeli po svých a částečně sjížděli na žebřináčích sedláci a vybírali si teď „vhodné“ zboží.Dostal jsem se se svým kolegou do skupiny asi 8 mužů a 11 žen, kteří byli určeni pro vesnici Lhotka, která ležela asi 7km jihovýchodně od Mělníka, v bezprostřední blízkosti vysílače. Nejdříve nás ubytovali v jednom statku na půdě od sena. První co bylo, tak jsme se omyli pod slabým proudem vody. Přitom jsme teprve zjistili, jak z nás všude stály kosti. První jídlo, které jsem obdržel, jsem velmi špatně snesl, protože jsem musel hned zvracet a poté celý den ležet. Jenom pozvolna si mohl žaludek navykat malými žvanci opět na příjem potravin.

.

Protože každou noc chodili Rusové a znásilňovali ženy, byl brzy každý ubytován u toho sedláka, u kterého pracoval. Strava byla dobrá a také si nikdo už nemohl stěžovat na zacházení s námi. Dostal jsem slamník na sýpku a od sedláka pár bot na práci. Domluvil jsem se s mým kolegou, že jednoho dne společně uprchneme. Protože by po mém útěku byla k tomu ostatním vzata možnost, plížil jsem se po opuštění mého dvora k němu vesnicí. Po dlouhé hodiny jsem ležel v silničním příkopu a za hromadou hnoje a potom jsem přeplazil přes dvůr. Všechno klapalo a vzbudil jsem ho. Protože se mu ta věc ale zdála příliš nebezpečná, neodvážil se k útěku. Dal mi ještě půl kila chleba a poté jsem stejnou cestou opustil namáhavým způsobem dvůr. Ze silničního příkopu jsem si vzal můj chlebník, který jsem tam nechal, protože mě ztěžoval plížení, dobře jsem v něm uložil chléb, můj jediný proviant, a žlebem jsem opustil vesnici směrem k vysílači Mělník, když se na obzoru už začal vytvářet světlý proužek..

(Svědectví K.F., sepsáno 27.12.1946)