Anděla Dvořáková - nenávist až za hrob?

Lukáš Beer
K bizarním oslavám 28. října kromě ideologického oživování vystylizovaných legend odboje každoročně patří ostře okořeněný projev náčelnice „Československého svazu bojovníků za svobodu“ (pěkné řádce z nich dokonce skutečně vděčíme za aktivní přispění k poválečnému vybudování „svobody“, totiž té pod patronací KSČ a pod ochranou sovětského bratra. Nic na tomto faktu nemění ani polistopadové snahy vyvyšovat veřejnosti exotickou skupinu odbojářů bojující na západní straně či s antikomunistickým smýšlením).
Letošní projev Anděly Dvořákové byl opepřen jednak několika už dříve tradovanými dezinformacemi, na tom by nebylo v jejím případě nic neobvyklého. Zaráží ale vystupňování artikulované nenávisti: „Nechme ty mrtvé spát, někteří si ten klidný spánek nezaslouží“, utrousila jakoby nic na adresu obětí „odsunu“. Dvořáková rozšířila svou nenávist i na mrtvé: hromadnými hroby zavražděných Němců se raději nemáme zabývat („konečně ani Poláci se příliš touto otázkou nezabývají, a tak si myslíme, že bychom měli mít jiné starosti, než právě hromadné hroby“) a v druhém dechu lživě a absolutně ničím nepodloženě tvrdí, že „hromadné hroby obětí nacismu vydávají německé spolky za oběti odsunu“. To už jsou výroky veřejně schvalující vraždění a zároveň zcela bagatelizující nejzazší zločin. Civilizovaný národ, nebo lépe řečeno jeho viditelná politická reprezentace, by se od těchto slov ihned jasně distancoval. Prezident státu však nejenom mlčí, ale i přitakává.
.
Je ryze českým a nešťastným specifikem, že problematika Lissabonské smlouvy je v této zemi úzce spojována s Benešovými dekrety a tím tedy i s otázkou poválečné minulosti a vzájemných sousedských vztahů. Přitom nejde o to stejné: Lissabonská smlouva je například tvrdě kritizována i tzv. „třetím politickým táborem“ v sousedním Rakousku, stejně tak i v Německu, kde vycházejí knihy varující před hrozbou „EU-diktatury“. Poslanec za stranu FPÖ v Evropském parlamentu Andreas Mölzer na jedné straně Klausovu kritičnost a neoblomnost vůči EU pochválil, ovšem také zdůraznil, že hlavním Klausovým hnacím motorem je očividně antiněmectví, nacionalismus, na kterém populisticky staví. Oprávněná kritika potenciálních nedostatků Lissabonské smlouvy je kapitola sama o sobě. To, že si na nedostatcích Lissabonské smlouvy vaří svou polívčičku i český (čechoslovakistický) nacionalismus, je kapitola druhá. Klaus se v Česku prezentuje jako skutečný vlastenec a je si dobře jist sympatiemi v nejširších – kolikrát i jinak názorově protikladných – vrstvách veřejnosti.
.
Aktuálnost současného dění tedy šikovně využila Anděla Dvořáková, která Klause ve svém projevu jako jediného českého politika pochválila, zatímco české regionální politiky nařkla z toho, že zrazují české národní zájmy pro peníze „od Sudeťáků“ – (dementi a distancování řady českých politiků následovala). Do chvalozpěvu na adresu českého státního prezidenta a k atakům na „sudeťáky“ namíchala kritiku nesmyslných starostí EU o tvar okurek a syrečků. Chyběla už jenom zmínka o hrozbě vzniku německé „čtvrté říše“ prostřednictvím EU, jenž malují na zeď některé klausofilské a proamerické EU-kritické kruhy.
.
Přejděme ale k několika klamným výrokům či lžím k otázkám dějin, které zastánkyně čechoslovakismu Dvořáková vypustila z úst. Hned na počátku proslovu připomněla výročí vzniku samostatné republiky, „za niž odbojáři bojovali a umírali a jež zanikla, aniž by se nejen jich, ale i občanů někdo ptal“. Nezná snad hardlinerka Dvořáková názory naprosté většiny českomoravských obyvatel a tím spíše obyvatel Slovenska na rozpad společného státu ČSFR? Upírá snad slovenskému národu právo na sebeurčení? A jestli pak ví, zda se v letech 1918 a 1919 někdo z horlivých legionářů ptal občanů jiných národností, zda v novém respektive takovémto „Československu“ chtějí vůbec žít? A zda je paní Dvořákové známo, že padlých legionářů, kteří „bojovali za Československo“, bylo ve srovnání s padlými českými vojáky v rakousko-uherské armádě až směšně málo? Ve skutečnosti v řadách rakousko-uherské armády bojovalo až do konce války 95% povolaných Čechů, zato byli mnozí z nich po návratu domů do vlasti obíráni legionáři pomalu o všechno, co měli. Přečíst by si paní Dvořáková měla i něco o bitvě u Komarova, kde na počátku války rakouská 4. armáda porazila s velkým úspěchem 5. ruskou armádu a jelikož téměř polovinu vojáků této rakouské armády tvořili Češi (47,5%), můžeme úspěch v této bitvě řadit k slavným vojenským činům našeho národa. Byl tedy Dvořákové „první odboj“ zákonitě i odbojem proti naprosté většině českých vojáků?
.
Rozhodně neumírněná Dvořáková vyprodukovala také následující tvrzení: „Umírněnost je nutná především proto, že budeme-li budovat pohřebiště pro sudetské Němce po 65 letech, měli bychom budovat spíše pohřebiště pro oběti pochodů smrti. A těch je mnohem více než těch německých. Připomeňme si - 360 tisíc obětí druhé světové války.“
Jaké české oběti pochodů smrti měla Dvořáková na mysli, jaké pochody konkrétně? Ohraným trikem Dvořáková při jmenování počtu obětí války zamlčuje, že opravdový počet skutečně českých obětí činí „pouze“ asi desetinu z tohoto celkového počtu vztahujícího se na celé bývalé Československo. Pokud se chce Dvořáková pouštět do podobných, už z principu ohavných odsouditelných rovnic, které si navzájem mají vyčítat počet obětí či míru utrpení, nechť vezme laskavě na vědomí, že počet obětí vyhnání mezi sudetskými Němci počet českých obětí s naprostou jistotou převyšuje a nechť neoperuje s maskujícími čísly!
.
Vyhnání a zločiny obhajovala Dvořáková následovně v on-line rozhovoru na jednom českém serveru tím, že že lidé v naší zemi měli po roce 1945 za sebou velmi kruté roky: "V Československu nebylo rodiny, která by neztratila někoho ze svých členů. Přesto, propaganda, která hovoří o vyhnání a utrpení vyhnanců je neseriozní.“
Trpí Dvořáková snad nemocí z povolání a ztrácí díky tomu, že se zřejmě obklopuje pouze veterány, odbojáři a oživovači mrtvého Československa, zdravý smysl pro realitu? Proč promítá životní osudy tohoto úzkého okruhu lidí, které svou vedoucí funkcí takto „reprezentuje“, na většinu našeho národa? Už samotný počet českých obětí války každému napoví, že řeči o každé postižené rodině jsou už z matematických důvodů naprostý nesmysl a jde o cíleně vyslovenou přehnanou nadsázku, která má ospravedlňovat jiné zločiny. Dvořáková rafinovaně mluví o Československu a československých obětech, aby tak zveličovala oběti české. Ostatně každý z nás má objektivní možnost soukromě na vlastní kůži posoudit, jak kupříkladu strávili jeho vlastní rodinní předci roky 1939-1945 a jakým způsobem se jich tato doba skutečně dotkla, a tak si asi nejlépe utvoří obrázek o realitě. A mezi tím, co nám barvitě popisují odbojářské příběhy a tím, co prožívala naprostá většina protektorátních občanů, leží někdy skutečné propasti. Pro mnohé z nás to budou možná i nepříjemná zjištění.
Pokud má Dvořáková potřebu brát si neustále do úst Československo, ať také poukáže na to, jakým příkladným způsobem se se svou minulostí vyrovnává slovenský stát, který udržuje nekřečovitý vztah ke svým bývalým občanům, karpatským Němcům.
.
Dvořákové nenávist a rozdmýchávání vášní jen tak nepomine, nelze si dělat iluze. Naštěstí nespadá do sféry jejího vlivu rozhodování o tom, kteří ze zavražděných si zaslouží klidný spánek ve hrobě a kteří naopak ne. Klidný spánek v hrobě však upřímně popřejme zcela přirozeným způsobem zesnulému Československu, které představovalo jen krátkou epizodu v tisícileté historii českého národa, protože od základu nebylo životaschopné. Na tom nezmění nic ani nostalgie a tesknota některých jeho nepoučitelných a zatrpklých dcer a synů.

Ta „naše“ samostatná republika...

Lukáš Beer

Při poslechu projevů a úctyvzdání k 28. říjnu vždy tak trochu irituje samozřejmost, s jakou je vyslovováno přivlastňovací zájmeno „naše“ před vším, co souviselo se „samostatnou československou republikou“, aniž by se nad tím někdo pozastavil. I státní prezident Klaus ze začátku svého posledního slavnostního projevu mluvil o ideálech, „ na kterých byla po první světové válce založena a dvě desetiletí budována naše, po třech staletích cizí nadvlády, konečně opět suverénní a samostatná republika. Trápili jsme se tím, že jsme si suverenitu a samostatnost neudrželi a že byl u nás po roce 1948 nastolen kurs, který nás zavedl úplně jinam.“

Mluví přitom český prezident pouze za polovinu obyvatel předválečné ČSR, tedy za Čechy, nebo i za milióny dalších obyvatel, kteří se nehlásili k české národnosti? Nebo mluvil Klaus v tomto smyslu zcela výjimečně i za všechny ostatní občany tzv. Československa, tedy například za Maďary, Slováky a sudetské Němce? O tom lze zcela určitě pochybovat. „Naší“ republiku zcela jistě připisuje pouze národu českému respektive nikdy neexistujícímu národu československému, jako kdyby ostatní obyvatelé země, ve které byly Češi nejpočetnější menšinou, na tuto republiku jaksi neměli ani morální právo. Problém identifikace nečeských občanů s touto republikou skutečně existoval. Už jenom krvavá střelba do bezbranných demonstrantů, včetně žen a dětí, která si v březnu 1919 v našem pohraničí vyžádala více než půl sta obětí, dávala tušit, jakým směrem tento stát svou politiku v budoucnu povede. A jak by také k novému státu, který „si“ zvolil svůj název zkomolením a slepením označení pouze dvou v něm žijících národů, měly ostatní národy chovat sympatie? Představme si, že by si například nejpočetnější jazyková skupina Švýcarska, „švýcarští Němci“, usmyslela, že přejmenuje díky své početní přesile svou zem na „Alpské Jihoněmecko“. Jak by se francouzští a italští Švýcaři už jenom proto mohli se svou vlastí identifikovat, tím spíš, kdyby „Alpské Jihoněmecko“ obhajovalo a definovalo svou existenci dejme tomu na protifrancouzských náladách a mýtech a kdyby tak orientovalo od počátku i svou zahraniční politiku? Právě zde vidíme zřetelně hlavní příčinu selhání krátkodobého „experimentu Československo“ – experimentu, do kterého by se sotva někdo bez mezinárodní podpory v takovéto formě pouštěl, nebýt kupříkladu tehdejší mocenskopolitické vypočítavosti vítězné mocnosti Francie či také například vydatné podpory Masarykových vlivných židovských přátel, což dnes zcela bez antisemitských úmyslů otevřeně konstatuje i běžná historiografie. Tato arogantnost, s jakou byl stát, který vznikl v roce 1918 nárokován (později i otevřeně) pouze nacionálními představiteli jedné části populace, která na celém území žila, je do očí bijící a odhaluje jeden z význačných rysů do dnes tradovaného „čechoslovakistického“ šovinismu.

Naštěstí si to část naší populace začíná uvědomovat, „Československo“ je pro ni dnes něčím nicneříkajícím. Možná, že za nějaký čas se mnohý Čech začne za naši nevalnou československou minulost i otevřeně stydět. Mnozí z Čechů si začínají pomalu ale jistě uvědomovat, že český národ a jeho sebevědomí se zdaleka nedefinuje na krátkodobé nešťastné epizodě z minulého století, že jeho hrdost může spočívat na jiných staletých historických a kulturních budovatelských etapách, než bylo kratinké období existence Československa, které, zejména bezprostředně po květnu 1945, bylo poznamenáno nebývalým kulturním a morálním úpadkem, hledajícím v českých dějinách obdoby. Stačí pohlédnout do minulosti a ujasnit si, kdy český národ hospodářsky a kulturně vzkvétal. A že první republika byla po hospodářské stránce dědicem celkového rozmachu, které národy Čech a Moravy absolvovaly ještě v rámci monarchie, není také žádným tajemstvím.

Zatímco nad přivlastněním si bývalé republiky pouze částí jejího obyvatelstva si Klaus vědomě neláme hlavu, tak zcela tvrdí nepravdu, že onen úpadkový kurs „byl u nás nastolen“ až v únoru 1948. Obratné použití trpného rodu v tomto případě má trochu odvést pozornost od aktivního přičinění mnoha národních faktorů k Velkému únoru. Skutečností je, že tento kurs byl nastolen nejpozději už v prosinci 1943 návštěvou Edvarda Beneše v Moskvě, jestliže v jistých řadách odboje ještě ne dříve. Ve volbách v roce 1946 podpořilo KSČ 37,9% občanů, přičemž v oblastech, kam se po vyhánění původních obyvatel uchýlili novoosídlenci, činila tato podpora KSČ místy až 60% - KSČ byla opravdovým garantem ponechání si získaného majetku po Němcích. Únor 1948 byl pouze logickým vyvrcholením jedné z nejostudnějších a nejničivějších etap v historii českého národa, která vypukla v květnu 1945 ve své největší intenzitě. Květen 1945 je mezníkem morálního, hospodářského a kulturního úpadku v našich zemích a krokem zpět. Únor 1948 představuje pouze další „zdokonalení“ pokvětnového režimu, poválečný úpadek našeho národa má mnohem širší kořeny než představuje komunistická diktatura, do které zemi pokvětnoví reprezentanti národa postupně vmanévrovali. Uvědomme si také, že Čechy a Morava měly díky vyspělému průmyslu a celkovému hospodářství, jehož základy byly položeny již v dobách monarchie, zejména po 2. světové válce mimořádně výhodné předpoklady k tomu, stát se jednou z nejvyspělejších zemí Evropy. Zatímco všude kolem řádila a ničila válka, pracovalo hospodářství v Protektorátu téměř nerušeně a získalo nevídaný náskok vůči válkou zpustošeným státům Evropy. Mnozí Češi dodnes litují, že jim po válce „bylo znemožněno“ využít Marshallova plánu. V tomto směru se ale poněkud zapomíná na fakt, že prostřednictvím vyvlastnění sudetských Němců připadal po válce na 1 českého obyvatele skoro 80x větší obnos, než ten, který díky Marshallově plánu připadal na 1 obyvatele západního Německa. Němci se museli spokojit z 27,56 dolary na hlavu, přičemž musel být tento obnos zúročen a později splacen zpět, což se stalo již v roce 1954. Jak byl ale v poválečné ČSR „prohospodařen“ a prošustrován sudetoněmecký majetek není třeba připomínat.

Zbývá tedy otázka, na které z těch čistě „našich“ Českoslovensek můžeme být dnes hrdí. Na to komunistické či na to předúnorové z let 1945-1948? Či na „převlékačskou“ ČSFR? Najde se jistě velké množství občanů, kteří k prvním dvěma jmenovaným periodám emocionálně tíhnou. V obou případech jde o dvě Československa, které už měla podobu etnicky očištěného národního státu, tedy o Československa čistě „naše“, o kterých mluví Klaus. Pokud se oslavy 28. října vztahují ale hlavně ke vzniku tzv. první republiky, tak je třeba si postavit před oči, že tento vícenárodnostní stát nepatřil na rozdíl od poválečných Českoslovensek pouze „nám“, respektive patřil „nám“ pouze v našich umíněných hlavách. To by si při troše soudnosti měl uvědomit i Klaus a jeho obdivovatelé. Koneckonců 28. října není přeci oslavováno založení České republiky a neslaví se ani osamostatnění Slovenska.

Tlak války

Emanuel Moravec (29. 10. 1944)

Evropa si příští rok připomene 65. výročí od ukončení 2. světové války. Během posledního půlroku války sepsal českomoravský ministr lidové osvěty Emanuel Moravec řadu úvah, postupně reflektujících celkový vývoj mezinárodní situace, která se postupně neúprosně vyvíjela směrem k porážce Německa. Ve svých článcích pro časopis Přítomnost a ve svých nedělních úvodnících pro Lidové noviny, stejně jako v několika rozhlasových projevech adresovaných národu, pravidelně apeloval na lid své země, snažil se téměř do konce vzbuzovat optimismus v konečné vítězství Říše, ale naproti tomu i s jistým smyslem pro realitu naznačoval možné následky jejího poražení a tím vykresloval i možný poválečný vývoj z pohledu českého národa, který spatřoval jednoznačně v bolševizaci země. Není bez zajímavosti přečíst si Moravcovy předpovědi a analýzy zpětně po 65 letech znovu a posoudit, do jaké míry dokázal situaci odhadnout realisticky, kde se mýlil a kde jeho předpovědi nenabyly takových podob, které barvitě popisoval (tedy kde lidově řečeno „přestřelil“).
Následující půlrok budou tedy téměř úplně všechny tyto Moravcovy úvahy (jedná se o něco přes dvacet článků) na tomto místě chronologicky přetiskovány, a to přesně tak, aby datum zveřejnění těchto článků vždy autenticky odpovídalo datu zveřejnění v tisku či přednesení v rozhlase přesně před 65 lety. Zahájíme tedy tento cyklus Moravcovým článkem z 29. října 1944. Poslední Moravcův článek vyšel v Lidových novinách 22. dubna 1945 – pouhé dva týdny nato ukončil Emanuel Moravec svůj život…
Redakce tyto články bude uveřejňovat nekomentovaně a také v nezkrácené podobě. Jejich zveřejnění neslouží k propagaci žádné ideologie. Citování dobových textů má ale nabídnout prostor ke zpětnému kritickému rozboru, může posloužit též jako studijní materiál a v neposlední řadě v textech čtenář narazí nepochybně na řadu zajímavých pasáží, včetně těch o povaze českého národa.

Celá Evropa prožívá těžká omezení, i tak zvané neutrální státy. Také tam došlo už dávno k používání potravinových lístků, poněvadž západní kapitalisté brání dovozu potravin do celé Evropy. Blokáda byla jednou z jejich nejúčinnějších zbraní. Naposledy se osvědčila v prvé světové válce. V této válce selhala. Říše organizovala svou potravinovou výrobu tak, že s dovozem nemusila počítat. Více byly blokádou zasaženy státy, jež Anglie jako své spojence obětovala. Francie, Belgie, Holandsko. Ale i tu Říše pomohla organizací, radou i prostředky. Před rokem Evropa tvořila hospodářský celek obstojně zásobovaný potravinami, bez nezaměstnanosti a s řádnou správou.
.
Kdo v té Evropě nebyl spokojen a věřil našeptávání nepřítele, dnes prochází těžkou školou poznání. Anglo-Američané nemají tonáž na potraviny pro západní obsazenou Evropu a neměli by ji ani, kdyby Říše podlehla, poněvadž i poté by potřebovali dopravní lodi na válku ve východní Asii. Anglo-Američané nemají také pro národy západní Evropy práci. Proto tam vládne hlad a nezaměstnanost, jak zjistili pozorovatelé ze zámoří.
.
Ještě hůře je národům evropským, kteří se dostali v posledním roce pod správu sovětskou. Sovětský člověk i v míru přivykl životní úrovni, která je daleko pod válečnou životní úrovní německého občana. Přes dvacet let trvající sovětský nedostatek naučil tamní lid neslýchané skromnosti i jejich organismus na minimální výživu. Proto tváře Ukrajinek v Říši z válečného přídělu kvetou. Na finském osudu vidíme, že Sovětský svaz si nepřeje, aby za sovětskou čáru přicházely ze zahraničí potraviny. Ví také proč. Člověk hladový, který se chvěje před tvrdou vrchností, smiřuje se nakonec s každým osudem, jako čínský kuli a indický paria. Hlad je výchovným prostředkem politickým. Proměňuje uvědomělý národ v bezradný lhostejný dav.
.
Dnes v šestém roce války je Evropa rozdělena na tři pásma: 1. Západní pod mocí kapitalismu, kde vládne hlad a nezaměstnanost s politickou anarchií. 2. Východní, kde je bída za nelidských podmínek pracovních s krutou sovětskou správou a 3. střední pod správou Říše, kde zásobování funguje a kde práce je slušně odměňována, kde vládne řád, odpovídající evropskému duchu a jeho kultuře. Za pět let války se tu nestalo, aby někdo nedostal, co má na potravinovém lístku natištěno.
.
Stavební ruch se zastavil. I u nás je nedostatek bytů v rozměrech evropské potřeby. Čech má však své byty pro sebe, nejde-li právě o paláce a prostorné vily. Nikdo mu nenastěhoval do dvou- až třípokojového bytu vybombované nebo podnájemníky. V Sovětském svazu, kam se nás pan Beneš pokouší zašantročit, sovětský úřad, učitel nemá právo na více než 5m čtverečných obývacího prostoru pro osobu. Má-li pětičlennou rodinu, musí se vždy smířit s jedinou místností v rozměru 5x5 a se společnou kuchyní pro několik partají. A to je už přepych. V Sovětském svazu inteligence nemá byty s jídelnami, salonky, kabinety a pracovnami. Musí vystačit s ložnicí. Co platí ve vlasti bolševismu, bude patrně zavedeno i v krajích, kde bolševismus začne hospodařit. Jak by k tomu přišel sovětský generál Bobrov, který má v Samaře se ženou a dvěma dětmi pokojík, aby se díval na pana řídícího Kuličku, ač si hoví v roztomilé vilce. Nemluvě o pánech fabrikantech a potentátech z obchodního a finančního světa.
.
Je pravda, celý český národ pracuje. Mnohý inteligent v šestém roce války musil hmátnout po lopatě. Máme mnoho českých dělníků v Říši, kteří jsou odloučeni od svých rodin. Máme tam onen ročník dvacátý čtvrtý, který se šel přeškolit. Mimochodem, s tímto ročníkem mám velikou patálii. Známi zločinci ve službách nepřítele rozšířili tvrzení, že ministr lidové osvěty poslal tento ročník do Říše. Každému rozumnému člověku musí přece být známo, že ministerstvo lidové osvěty, ani ministerstvo školství, nemá s pracovním nasazením kohokoli nic společného. Ministerstvo lidové osvěty se stará jen o rozptýlení našich krajanů v Říši. Moravec jim posílá radiové přístroje, knihy, časopisy, umělce a vyřizuje jejich prosby, pokud je to v jeho moci. Návrat dvacátého čtvrtého ročníku ke stanovené době, tj. po dokončení desítiměsíčního přeškolení, se připravuje. Českému člověku třeba však připomenout, že jeho oběti pro Evropu jsou dosud minimální. V „osvobozené“ Francii k bídě a nezaměstnanosti byla připojena mobilizace. Francouz musí na frontu, bojovat za americký kapitalismus, a už předem mu z Ameriky sdělují, že Francie nebude po válce přibrána do výboru spojeneckých velmocí. Itálii odmítla vrátit Anglie její kolonie, ale Italové, kteří myslili, že zradou pro ně válka skončila, jsou odváženi na práci do Spojených Států, jejich děti do Sovětského svazu a fysicky silnější narukují na frontu. Český člověk by si měl uvědomit, že v Sovětském svazu je pracovní povinnost opravdu rozšířena na děti, a to od osmi let, ale nejen v týlu, nýbrž i na frontě, kde ženy s dětmi jsou přidělovány jako obsluha k dělům na nošení nábojů. Z Říše se český člověk vrátí. Kdyby byl odeslán na Sibiř, loučil by se s vlastí navždy.
.
S německou správou válečnou a s německým řádem nebyl mnohý Evropan spokojen. Nyní však miliony Evropanů prožívají dobrodiní kapitalisticko-sovětského „osvobození“. A tak už dnes mnohý z těch, jenž nemohl Němcům přijít na jméno, vzpomíná s povzdechem na doby německé správy, která dala chléb, práci a bezpečnost. Tlak války je zlý, ale horší válečných břemen je rozvrat. Evropský řád, zosobňovaný Říší, chrání pokojného člověka, jeho majetek a neruší zvyklosti pracujících rukou i hlav. Evropan pod křídly Říše lehá a vstává klidně, má svůj příděl, nemrzne, jeho úspor se nikdo nedotýká, jeho děti navštěvují školy. Raduje se z práce, která je slušně odměňována. Čech není povinen vojenskou službou. Tak jako nám, nevedlo se našim otcům v prvé válce světové. Tak se nevedlo našim matkám, které za plné hrstě potravinových lístků tehdy nic nedostaly.
.
Před několika dny jsem řekl české mládeži: „Můžeme být jedním z prvých národů Evropy po této válce, ale také přes noc se můžeme stát národem posledním, opovrhovaným.“ Vím dobře, že člověk není živ jen chlebem, nýbrž že v každém Evropanu volá po svých právech jeho já. Zvítězí-li Říše, tento hlas bude vyslyšen. Zvítězí-li nepřítel, pak bolševismus každý takový hlas zadusí. Spasitel Evropy, německý národ, prošel těžkou školou politickou. Čech, který chce zplesnivět ve svém zaplombovaném češství, zůstane hluchým k poplašnému hlasu matky Evropy. Takový Čech je ostudou svého národa, který si neuvědomuje, že pro národ nesmí zapomínat na Evropu, a že slova básníkova „Opustíš-li mne, zahyneš“ platí dnes více pro národy v poměru k Evropě, než pro jednotlivce v poměru k národní vlasti. Bez Evropy sjednocené jsou malí národové odsouzeni k smrti. Národ zachráníme, děláme-li politiku evropskou a přestaneme-li se patlat se sentimentálním pletichařením do sebe zakousnutého češství. Toto politické příštipkářství je už dávno nedůstojné našeho nadaného národa.
.
Lidové noviny, 29. října 1944

Poprava českých četníků partyzány – zločin nezná pojem „vlastenectví“

Lukáš Beer

Fakta o smrti odbojářského generála Vojtěcha Luži a a jeho pobočníka Koreše, zneškodněných českými četníky na podzim roku 1944, jakož i o pomstě, provedené krátce potom partyzány oddílu Čapajev, jsou dnes z literatury i tisku dostatečně známá. To, že partyzánskému mstitelskému komandu pod vedením Radomíra Luži, syna četníky zastřeleného generála Vojtěcha Borise Luži, padli za oběť vedle „provinilých“ četníků i zcela nezúčastnění lidé, je dodnes více nebo méně pardonizováno absurditou tehdejší doby, na kterou prý nemůžeme uplatňovat mírová etická měřítka. Dokonce se setkáváme v mnoha hodnoceních s jakýmsi dodatkem, který má snad vzbudit jisté zadostiučinění – že totiž jeden z „provinilých“ četníků, Josef Navrátil, partyzánskému trestu sice unikl, byl však ale(spoň) usmrcen později při sovětském náletu na Tišnov v dubnu 1945.
.
Protože je například zcela běžné, označovat dejme tomu metody a zákroky Gestapa za zločinné a jeho čeští spolupracovníci a donašeči jsou vesměs znázorňováni jako bezcharakterní, někdy i duševně postižení a slabomyslní jedinci či zbabělci nebo vůbec jako lidé s nějakými postranními, například majetkovými úmysly, ale motivace udání z vlastního politického přesvědčení se obvykle u Čechů nepředpokládá (čeští spolupracovníci a pomahači Gestapa přeci nikdy nemohli být čestní a normální lidé), vzniká zcela zákonitě otázka, zda bylo počínání a konání odbojářů a partyzánů, ke kterým patřilo samozřejmě také i vraždění, vždy v souladu s etickými měřítky a zda se jejich násilnosti dají skutečně vždy omlouvat pouze politickým motivem a etikou války, přičemž dochází i k prolínání motivů k násilnostem páchaných z pohnutku „vlastenectví“ s motivy boje proti národnímu socialismu či boje za demokracii. Všimněme si také, že čeští historikové a publicisté rádi popisují „podlé“ a zbabělé postupy příslušníků Gestapa při zatýkání ozbrojených odbojářů (například v přesile a kdy byli rodinní příslušníci použiti jako rukojmí či návnady), podlé a zbabělé vraždy páchané partyzány a odbojáři, které se bezpochyby děly, však stojí mimo jejich zájem, a pokud ano, tak jejich zločinnost zaniká v pachuti vlastenecké omáčky. V případě přibyslavských četníků zavražděných odbojáři je vyjadřována pouze opatrná lítost nad skutečností, že mezi popravenými byli i „nevinní“ četníci, kteří se na předchozí smrti generála Luži nikterak nepodíleli. Poprava „provinilých“ českých četníků je chápána ale jako více méně oprávněná, nebo se komentáře k ní vynechávají.
.
Zločin nezná pojem „vlastenectví“. A právě proto, že je uplynulo akorát 65 let od jednoho takového zločinu spáchaného na Češích partyzány a že od května 1945 dodnes přibyslavský zločin není zcela jasně a bez okras jako takový nazýván a je namísto toho různě relativizován, si tu tehdejší události v kostce připomeňme.
.
Za vlastní příčinu celé tragédie lze označit generála Vojtěcha Borise Lužu – horkokrevného rodáka z Moravského Slovenska (nar. 1891), kterému běžná literatura přisuzuje atributy jako „statečný legionář“, „tělesně zdatný sokol“ či „elitní představitel československé prvorepublikové generality“.
Bývalý ruský legionář a zemský vojenský velitel v Brně Vojtěch Luža, který si pro svůj temperament zasloužil přezdívku „Boris Hrozný“, se do odboje zapojil již krátce po zřízení Protektorátu. Nejprve spolupracoval s Obranou národa, po jejím rozbití přešel do ilegality a zapojil se do činnosti Přípravného revolučního výboru (Jaro) a z něj vzniklé „Rady tří“. V létě 1944 vydal výhružnou výzvu československým důstojníkům, kteří se do odboje dosud nezapojili: „Proto v poslední hodině vyzývám bývalé příslušníky naší branné moci, v první řadě aktivní důstojníky, aby nečekajíce na zavolání dali se k dispozici stávajícím organizacím domácího odboje. Ti z nich, kteří se činně nezúčastní osvobozovacího boje, budou postaveni před vojenské soudy pro úmyslné nekonání svých povinností.“ Po četných zatčeních a následných popravách odbojářů vydal také rozkaz, že je při zatýkání Gestapem nutno klást náležitý odpor a tak si odčinit mnichovský vroubek z podzimu 1938: „Čest národa, a tedy i armády žádá, aby se každý jeho příslušník a tím méně už aktivní důstojník nebo voják nedal gestapem zatknout, aniž by projevil náležitý odpor. Všichni, kteří se nechali a ještě nechají podobným způsobem zatknout, budou postaveni před vojenský soud.“
.
Zkušenost Mnichova vedla generála Lužu k hledání příčin této události. Hledal je krom jiného i v morálně-politickém stavu prvorepublikového „československého národa“, který považoval za dekadentní. Předmětem Lužovy kritiky se stala údajná změkčilost, neprůbojnost a zbabělost některých příslušníků národa, kteří nebyli ochotni prolévat krev pro svoji vlast. "Propagovali jsme důsledně humanitní filosofie, pacifismus, panevropanství, internacionalismus a podařilo se nám úspěšně vštípit zdravému a inteligentnímu národu překultivovanou, dekadentní filosofii, neshodující se se skutečnými požadavky doby," napsal Vojtěch Luža. „Nová československá republika“ měla dle jeho představ na jiných hodnotách. Nepřáli si obnovení politických stran a počítali s úzkou poválečnou spoluprací se SSSR.
.
V létě 1944 se Vojtěch Luža zdržoval v okolí Prahy, avšak po sérii zatčení zdejších odbojářů se rozhodl vrátit na Českomoravskou vrchovinu. Dne 2. října 1944 kolem dorazil pěšky spolu se svým pobočníkem poručíkem Josefem Korešem do vesnice Hřiště, ležící asi 2 km na severovýchod od Přibyslavi. Protože byli oba po náročném pochodu unavení, chtěli si někde odpočinout. O pomoc požádali nejprve selku Aloisii Matějovou, a když je odmítla, obrátili se na starostu obce Jaroslava Honzu. Řekli mu, že jsou bývalí důstojníci a utíkají před gestapem. Starosta jim k odpočinku nabídl svůj dům, ale když s tím Luža s Korešem nesouhlasili, poslal je do nedalekého hostince. Starosta Honza byl záležitostí zneklidněn, údajně z toho důvodu, zda nejde náhodou o provokatéry z Gestapa. Rozhodl se oběma cizincům zanést přihlašovací lístky a ty pak předat četnické stanici v Přibyslavi. Tou dobou byl na obchůzce v obci četnický strážmistr Josef Navrátil, který se stavil za starostou a ten ho o celém případu neúředně informoval. Strážmistr Navrátil řekl, že půjde neznámé do hostince legitimovat, později řekl, že si nejprve vyžádá posilu z Přibyslavi. Do Hřiště přišel sám velitel přibyslavské stanice Bohuslav Mečíř ještě se strážmistrem Stanislavem Onderkou. Po krátké poradě zamířili všichni tři četníci do hostince. Luža s Korešem mezitím odpočívali, hřáli se u kamen a pili čaj. Náhle do místnosti vpadli četníci s napřaženými pistolemi a výkřikem: "Ruce vzhůru!". Když Luža s Korešem nereagovali, výzvu opakovali. Vojtěch Luža nato vytáhl pistoli a vystřelil směrem k četníkům. Po tomto výstřelu, který zasáhl služební brašnu strážmistra Mečíře, začali četníci střílet. Vojtěcha Lužu trefili celkem devětkrát. Vzdálenějšímu Korešovi, kterého zasáhly jen dvě střely, se podařilo uniknout z hostince ven. Vědom si svých zranění spáchal Koreš za hostincem sebevraždu. (Stačil ještě údajně zavolat dvě věty: "Je ostuda, že Čech střílí Čecha" a "Pomstěni budeme!"). Když generál Luža padl mrtvý na zem, střelba ustala. O dvou zastřelených se přitom nic nevědělo, jejich totožnost zůstala četníkům i občanům Hřiště neznámá. Teprve německé Gestapo, kterému byl případ nahlášen, zjistilo, kdo ve skutečnosti byli oba mrtví.
.
Jak uvádí historik Petr Koura, byla reakce odbojových představitelů na smrt generály Luži jednoznačná: "Četníky musíme pobít." Rozkaz k zavraždění přibyslavských četníků vydal Lužův nástupce ve funkci vojenského velitele „Rady tří“ plukovník Josef Svatoň. Zabit měl být původně i starosta obce Jaroslav Honza. Tímto úkolem byla pověřena dvanáctičlenná (8 Rusů a 4 Češi) skupina z partyzánského oddílu "Čapajev", do níž se dobrovolně přihlásil syn generála Luži Radomír. Ten byl po otcově přechodu do ilegality krátce vězněn Gestapem, po propuštění se záhy uchýlil do ilegality a nyní působil v partyzánském hnutí. Akce měla působit nejen jako pouhá msta, ale hlavně též jako krutá výstraha českým četníkům, aby při plnění povinností nevystupovali „příliš horlivě“. Dne 26. října 1944 kolem 20. hodiny zabušili partyzáni pod vedením 22-letého Radomíra Luži na dveře četnické stanice v Přibyslavi a ohlásili se jako německá policie. Po vpuštění do stanice ji rychle obsadili. Momentálně byl přítomen jen jeden četník, ale další se objevili za chvíli. Velitel stanice Bohuslav Mečíř byl v pracovní neschopnosti, neboť se po Lužově smrti psychicky zhroutil z představy, že zastřelení dvou příslušníků odboje nezůstane v poválečném Československu bez odezvy. Partyzáni Mečíře na přibyslavskou stanici přesto vylákali a spolu s dalšími čtyřmi druhy mu sdělili partyzánský rozsudek - trest smrti. Až na nepřítomného četníka Josefa Navrátila, byli na místě hlavní „viníci“ hřišťské tragédie: vrchní četnický strážmistr Bohuslav Mečíř a četn. štábní strážmistr Stanislav Kunderka. Ale byli zde i strážmistr Karel Sojka, strážmistr Ondřej Otevřel a strážmistr Jiří Hörner, kteří s případem neměli nic společného. Jaroslav Čvančara uvádí, že popravčí komando tvořili Nikolaj Čursin, Michail J. Barjačnyj, Michail J. Tumajev, Dmitrij G. Komarov, Alexander D. Pogorelov, Andrej K. Romanov a I.G. Martynov a také Adolf Šedý, Jan Sec. A jako !morální symbol odplaty“ – syn zastřeleného generála Luži – Radomír. Četníci pak byli postupně ve sklepě popravováni. Všichni byli jeden po druhém postupně po devíti schodech odvlečeni do sklepa. Zde Serinek spolu s jedním z ruských partyzánů vykonával nemilosrdný ortel. Jeden z nich, Jiří Hörner, však byl "pouze" těžce zraněn, a svoji popravu tak přežil a stačil pak ještě přivolat pomoc. To už ale komando banditů stačilo uprchnout. Protože cílem partyzánů měl být původně také starosta obce Hřiště Jaroslav Honza, nelze se příliš divit, že po událostech v Přibyslavi se v obavě o svůj život uchýlil k příbuzným do Havlíčkova Brodu. Od protektorátních orgánů krátce předtím dostal tři tisíce korun. V Přibyslavi se 30. 10. 1944 uskutečnil za velké účasti občanů a uniformovaných příslušníků smuteční akt za postřílené četníky.
.
Událost v Přibyslavi byla již v poválečné době lidmi zpochybňována, protože mezi popravenými četníky byli i lidé, kteří s Lužovou smrtí neměli nic společného. Radomír Luža – velitel popravčí čety - však před 5 lety v jednom publikovaném rozhovoru uvedl, že v rozhodnutí přibyslavské četníky zlikvidovat sehrálo svoji roli i jejich momentální chování v rukou partyzánů: "Ti četníci se chovali pořád jako protektorátní četníci. Jako arogantní vrchnost. Kdyby kterýkoliv z četníků odsoudil tuto vraždu a nabídl, že s námi bude spolupracovat, vzali bychom ho s sebou." Smrt generála Vojtěcha Luži byla ihned po skončení války prošetřována orgány Obranného zpravodajství, přičemž se dospělo k závěru, že vinu na celé události měla „přehnaná služební horlivost přibyslavských četníků“.
.
Jeden z hlavních aktérů Radomír Luža (nar. 1922), významný poúnorový exilový aktivista, zpravodajec, spoluzakladatel revue Svědectví, sociálnědemokratický politik a profesor historie na několika amerických univerzitách, napsal i své memoáry - původně anglicky, vyšly pod reklamně kýčovitým názvem „The Hitler Kiss“ ve vydavatelství Louisianské univerzity v roce 2002. České vydání vyšlo o něco později pod titulem „V Hitlerově objetí“. Citované obranné tvrzení Radomíra Luži nelze akceptovat tím spíš, že jeho popravčí komando má na svědomí i nezúčastněné četníky Ondřeje Otevřela (nar. 1912) a Karla Sojku (nar. 1893). Ale i v případě usmrcení „proviněných“ četníků – Stanislava Kunderky (nar. 1912) a Bohuslava Mečíře se jednalo o prachsprostou vraždu spáchanou na příslušnících čestně konajících své služební povinnosti. A vnucuje se otázka, zda právě i chování těchto obětí popravy - jejichž osobní situace při výkonu takovéhoto povolání v dané době byla nanejvýš náročná, tedy obětí, které ještě navíc jednaly v sebeobranném reflexu, nelze zpětně označit za svým způsobem hrdinné, zvláště v období, kdy výsledek války byl již v dohlednu, její výsledek jasný a rizika z toho plynoucí po válce jednoznačná.

"Jak Češi hajlovali" - promítání dobových snímků v Jihlavě

Ve dnech 27.října až 1.listopadu 2009 se v Jihlavě uskuteční letošní „Dokumentární festival“, v jehož rámci bude mimo jiné ve zvláštní sekci představena dokumentární tvorba z období Protektorátu Čechy a Morava. V sekci nazvané „Jak Češi hajlovali“ budou uvedeny na tři desítky filmových snímků, jejichž seznam i termíny promítání jsou uvedeny zde.
Jak komentovaly Lidové noviny, je „česká dokumentární tvorba z období Protektorátu kapitolou filmových dějin, která je nejen diváky již dávno pozapomenuta, ale v mnoha případech i záměrně zapomínána samotnými tvůrci a historiky. Dramaturgie sekce však nesází na senzacechtivou notu či potenciální skandálnost. Cílem je představit publiku tehdejší dobu, viděnou objektivem dokumentární kamery, v co největší tematické i formální šíři a poskytnout těmto obrazům náležitý historický rámec a komentář“.
Není sice známo, jakou podobu a úroveň má získat „náležitý komentář“ k prezentovaným dokumentům, nicméně bude promítán například dobový čtvrthodinový snímek „Radostné dny mládeže / Die Woche der tschechischen Jugend“, zachycující letní sportovní hry pořádané v roce 1944 Kuratoriem pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, stejně jako dva díly z propagandistických filmů „Nový život mládeže / Das neue Leben der Jugend“ (oba dokumenty budou uvedeny 27.11.2009) či film šéfa kulturního odboru Pragfilmu Kurta Rupliho „Johann Gregor Mendel“, zabývající se – jak samotný název napovídá – otázkou role genetiky v nacionálně socialistickém státu.

Zmiňovaný „Týden mládeže 1944“ bude samozřejmě předmětem jednoho z dílů seriálu „Nedokončená pouť Kuratoria“, který průběh slavností a her bude podrobně popisovat.

Zůstal jsem sám (III.)

Link: První díl - Druhý díl
Nucená práce na státních statcích u Kralup

Jednoho červencového odpoledne zaznělo: „Nástup k raportu!“. Několik milicionářů a jejich velitelé prohlíželi internované, jsou-li schopni práce. Kdo vypadal jako práce schopný, byl vyřazen a tito „vyvolení“ se měli připravit k pracovnímu nasazení. (...)
My jsme však dorazili k statku Strachov, který byl již od první světové války majetkem českého státu. Správce nás již čekal a „vykázal nám kvartýr“. Jeho řeč byla samý rozkaz. Kdo hned neposlechl, na toho zařval a také fackoval, i když to byla žena nebo dítě. Pro tohoto mocipána nebyla nemoc důvodem „odepřít“ práci. Dozorci tu byli znalejší než správce a nechávali zesláblé, aby si lehli vedle pole a odpočinuli si.
Od včerejšího poledne nebylo nic k jídlu. Nechali nás jen pít studniční vodu, tady byli velkorysí, mohli jsme pít, kolik jsme chtěli. Poslední Willyho jídlo byla kroupová polévka na stadionu. Po cestě nekřičel, stále jen naříkal. Měl horkou hlavičku a maminka se bála, že onemocní.
.
K ubytování kázal předák přinést slámu ze stodoly. Asi 40 osob se ubytovalo v domečku pro sezonní dělníky. K dispozici jsme měli dvě malé místnosti, kuchyňku a předsíň. V těchto prostorách bydlely o žních dvě osoby, v kuchyni byl sporák, vytápěný uhlím nebo dřevem. Záchod byl ve dvou dřevěných budkách vedle hnojiště, proti latríně na stadionu to byl přepych. Dokonce se zevnitř zavíraly dveře. Záchod používali všichni, i čeští zaměstnanci a správce. Zvlášť jsme se museli mít na pozoru, když šla správcova žena tam, kam chodí císař pán pěšky. Netrpělivé bouchání na dveře nebo dokonce výzvy ke spěchu předcházely nadávkám, u nás dětí i šťavnatým pohlavkům. Také já jsem byl obětí. Toto místečko musely udržovat v čistotě jen německé ženy.
.
Když předákova žena uviděla maminku s naříkajícím dítětem, politovala ji a zavedla do kuchyně. Uvařila Willymu kašičku z čerstvého mléka. Maminka krmila bratříčka s velkým úsilím. Polykal jen malé dávky jídla a brzy je zase zvrátil. Teprve k večeru mohlo několik žen připravit jídlo pro nás, napřed musely řádně vyčistit hrnce, v kterých se jinak vařilo žrádlo prasatům. Dostali jsme eintopf z brambor, krmné řepy a odpadků zeleniny. Později byl příděl jídla, který řídil výhradně správce, chudší, pak byla více či méně hustá polévka – eintopf.
.
Jenom při žních se přidávala trocha vepřového sádla, škvarků a mouky, zato se prodloužila pracovní doba z deseti na 14 hodin. Ráno byla káva neurčitého původu, kousek chleba na celý den, v poledne polévka z jednoho hrnce a večer bylinkový čaj. Naše kuchařka bylinky a listy sama sbírala a sušila. Při „večeři“ už bývala tma a seděli jsme při světle petrolejek, protože nebyl elektrický proud. Ten měl jen správcův dům a byty zaměstnanců statku.
.
Jelikož jsme noc před naším příchodem nespali, lehli jsme si vyčerpaně v našem úzkém pelechu. Dvě ženy si raději lehly v kuchyni na holou podlahu, než by se tísnily. Později vystoupily některé na půdu, tam bylo víc vzduchu. Willy spal mezi maminkou a Gerhardem, naříkal jen málo, v noci byl klidný. Maminka ještě vyprala ve studené vodě jeho plenky a pověsila je.
Když vzala maminka brzy ráno našeho bratříčka do náručí, byl mrtvý, a ze žalu hlasitě plakala. Smrt Willyho se naprosto nehodila našim strážcům. Z kanceláře vyrozuměl správce Národní výbor telefonem, načež se objevil úředník. Maminka s naším mrtvým bratrem byla odvezena na plošině nákladního auta, Gerhard a já jsme s ní nesměli. Jak maminka vypravovala, byl Willy pochován v přítomnosti katolického duchovního stranou od ostatních hrobů. Přes intenzivní snahu se mi nepodařilo zjistit, kdy a na kterém hřbitově byl Willy pochován.
Osobně jsem jednal na městském úřadě v Kralupech a směl nahlédnout do rejstříku zemřelých v měsíci červen a červenec 1945, bohužel bezvýsledně. Starší ochotná úřednice mi vysvětlila, že tehdejší německé pracovní síly spadaly pod Národní výbor Praha, který také registroval případy úmrtí.
Když nesla maminka Willyho ke hrobu, jeli jsme do práce, která stejně pro „kalamitu s mrtvým dítětem“ začala později. Pod dozorem jsme byli koňskými potahy dovedeni na pole. Na obrovských lánech jsme museli okopávat řepu. Pro mne byly polní brázdy nekonečné. Motyka byla pro mne tuze těžká a brzy jsem byl u konce svých sil a zůstával samozřejmě daleko za ostatními. Jeden předák nadával, že jsem nestačil a nazval mne lenochem, druhý měl uznání a zbytek mé brázdy zadal ostatním. Musel jsem pak jen stranou zpracovávat řepu. Od polních prací byla osvobozena jen kuchařka, protože měla ránu na noze. Kromě přípravy a vydávání našich jídel musela také čistit záchody a ještě uklízela ve správcově domě.
Teprve pozdě odpoledne se maminka vrátila, musela ještě vyslechnout na velitelství, že zavinila smrt dítěte, protože se o něj dost nestarala!
.
Den na státním statku probíhal stále stejně: snídaně, dopoledne práce, oběd a zase práce až do večera. Teprve po práci se smělo prát resp. spravovat prádlo. K umývání jsme museli k jediné studni uprostřed dvora, odkud se nosila také voda na vaření. Ženy odložily mytí většinou na noční hodiny, aby se vyhnuly zvědavým pohledům. Teplou vodu dostal jen ten, kdo donesl kuchařce dřevo, protože příděl uhlí byl právě jen na uvaření jídla.
.
Maminka velice trpěla Willyho smrtí a nejistotou o osudech tatínka a babičky. Večer objímala Gerharda a mne a plakala. S Gerhardem jednali jako s dospělým a musel právě tak těžce pracovat. Protože byl ve vývinu, byl stále hubenější. Jakmile byla pole okopána, muselo se kosit obilí – žito, ječmen, pšenice, oves a mák. Maminka vázala snopy a Gerhard z nich stavěl panáky. (...)
.
Nákladní auto nás dovezlo do Kralup do zrušené továrny, kde čekalo na další transport mnoho Němců. V této továrně jsme pobyli asi 10 dní v pořádné zimě. Byl již říjen a budova se přirozeně nevytápěla. Přidělená deka na betonové podlaze hřála nedostatečně a za pár dní jsem dostal zápal plic. Mnohé jsem nevnímal, protože jsem měl vysokou horečku. Maminka mi vypravovala, že ke mně přišel český lékař a vystavil recept. Maminka však neměla peníze na zaplacení léku a Národní výbor odmítl převzít náklady. Tak pomáhalo několik žen každou hodinu snižovat horečku střídavými zábaly hrudníku a lýtek. Za několik dní konečně horečka ustoupila a já jsem pocítil, jak mi maminka utírá z čela pot. Uzdravoval jsem se teď rychle a vnímal plně události kolem sebe.
Nejdřív jsem si zapamatoval akci odvšivování, matky především dětem radikálně ostříhaly vlasy na hlavě a pak speciálním všiváčkem vyčesaly hnidy z kořínků vlasů. Dospělým se vlasy nestřihaly tak krátce. Následovalo důkladné mytí hlavy na nádvoří, k tomu jsme měli dokonce teplou vodu z přízemní kuchyňky.
Horší to bylo s filckami (muňkami), používalo se holících strojků. Za houněmi, provizorně zavěšenými na provazech, se chlupy oholily, několika starším mužům to obstarali rodinní příslušníci. Gerharda oholila maminka, měl jen málo chlupů, ale zanícenou kůži a vyrážku. Chlupy zabalené v novinovém papíře se za dozoru stráží pálily na nádvoří.
.
Tyto dny se maminka konečně dověděla, že babička s tatínkem jsou v táboře Hagibor v Praze. Možnost shledat se s nimi jistě usnadnilo, že švýcarští obchodníci, pověřeni babiččiným bratrem, jí donesli do tábora finanční podporu. Vyplývá to z korespondence babiččina bratra v Curychu s mým strýcem Vilémem ve Vídni. V říjnu jsme konečně přišli za tatínkem a babičkou do Hagiboru.
.
Setkání
.
V říjnu 1945 odvezli babičku s tatínkem z tábora nemocných v Ženském domově na Smíchově jako „vyléčené“ do tábora Hagibor. Babiččin bratr Rudolf Merlíček zjistil po rozsáhlém pátrání, kde jsme, a napsal to v lednu 1946 mé tetě Elfe, která tehdy žila ve Vídni, i tetě Thildě do Oberfahlheimu. Dvakrát poslal do Prahy právníka, zapojil také svého synovce Bedřicha Merlíčka z Brna, aby dostal babičku z tábora do Brna. Babička však nechtěla opustit svou rodinu.
Také tatínek nasadil všechny páky, aby nás tři našel a abychom i my byli také převedeni do tábora Hagibor. Měl malou výhodu, protože v táborové kanceláři pomáhal překládat německé dokumenty.
Tatínek stával často u vchodu do tábora a pozoroval nové příchozí. Babička se denně již v 6 hodin zařazovala do fronty těch, kteří se „dobrovolně“ hlásili do práce. Češi si vybírali lidi, vozili je auty nebo náklaďáky do práce a večer zase zpátky. Protože za tuto „otročinu“ museli dávat k dispozici jen jídlo, byla poptávka ovšem veliká. Babička pracovala v Hagiboru jako uklízečka a tak mohla tatínkovi nosit jídlo.
Tábor Hagibor ležel na kraji města Prahy pod ústředním hřbitovem a byl zřízen za protektorátní vlády jako koncentrační tábor pro Židy. Po pádu se změnil v internační tábor, později ve sběrný vysídlovací tábor. Asi v deseti barácích koncentráku bylo v trojitých postelích po 70 - 80 osobách. Ostatní zařízení bylo nejvýš primitivní, sanitární podobné jako na stadionu. Děti bydlely u maminek, muži a ženy byli rozděleni podle pohlaví. Soukromé pozemky areálu Hagibor, které byly zabaveny národními socialisty, se částečně vrátily dědicům původních majitelů. Umístilo se tam hřbitovní zahradnictví se skleníky a prodejní plochou, opravny aut, obchodníci se šrotem a hřiště, jakož i tenisové kluby s několika kurty. Většina je prorostlá neproniknutelným houštím, zbytky baráků lze však vidět. Bohužel volně pobíhající psi mi bránili, abych si je prohlédl zblízka.
.
Jednoho říjnového odpoledne jsme dorazili do tábora Hagibor. Tatínek nás uviděl hned u vchodu, ale mohl nás obejmout teprve dvě hodiny po vyřízení obvyklých formalit. Tentokrát nám nic nevzali, už jsme toho mnoho neměli. Babička byla právě na práci v městě, uviděli jsme ji teprve večer v baráku. Bohužel jsme nebyli ubytováni u ní a tatínek stejně spal v baráku společně s muži. Pochopitelně jsme se velice radovali, že jsme se shledali. Maminka s babičkou plakaly radostí nad setkáním, ale i ze žalu nad Willyho smrtí.
Tatínka tato osudová rána hluboce zasáhla, měl velmi rád svého „opozdilce“. Při shledání mi bylo hned nápadné, jak babička za tu dobu zestárla a zhubla. Měla vrásčitý obličej a šaty na ní visely. Tatínek také zhubl, ale jeho obličej byl odulý. Tady nás čekalo obvyklé táborové zásobování a známý život v táboře. O táborové kuchyni Hagiboru napsal v říjnu 1945 britský ministr a poslanec P. R. Stokes v dopise do Manchester Guardian: „Táborová kuchyně sestává z malého prostoru 3 x 3 metry ve sklepě budovy. Dva kbelíky na vodu a dvě staré ženy, které čistily karotku do polední polévky, to bylo celé vybavení.“
.
Jen kdo celý den pracoval venku, mohl opatřit jídlo navíc pro své rodinné příslušníky. Tehdy se šířila fáma, že Češi Němce postupně vysídlí do Německa. „Prý již odjelo několik transportů do západního a východního Německa.“ Dva transporty již v říjnu odjely do sběrného internačního tábora Modřany. Tatínek doufal v brzké vysídlení, protože již nebyla naděje, že se kdy vrátíme do Brna. Protože občas pomáhal na táborovém vedení, mohl se zaznamenat do transportu. „Když budeme na západě, povede se nám lépe, přátelé nám pomohou.“ Pravděpodobně mínil tatínek Židy, kterým vypomohl.
.
Koncem října došlo konečně k tomu, že jsme byli zařazeni do příštího transportu. Proto babička již tyto dny nepracovala, aby se rodina znovu nerozdělila. Všichni byli zdravotně oslabeni, já před prodělaný těžký zápal plic jsem byl nejzdravější. Naděje na brzký obrat v naší bídné situaci motivovala celou rodinu, takže jsme lehčeji snášeli dny v Hagiboru. Po pěším pochodu na pražské nákladové nádraží nás strčili bez jakéhokoliv zásobení na cestu a bez dek do dobytčáků. Nadávající množství čumilů, kteří nás doprovázeli a volali „hanba“ jsme skoro nevnímali a na přísný dozor a vojáky, pobízející ke spěchu, jsme už byli zvyklí.
Byli jsme promrzlí, když se k půlnoci vlak rozjel. Asi po dvou hodinách zastavil kdsi pod hvězdným nebem. Zimou jsme nemohli spát a zbytek noci seděli na svých ruksacích. Protože jsme opustili Brno za jarního tepla, neměli jsme teplé oblečení.
Za ranního svítání jsem se podíval horním vagónovým otvorem a mohl přečíst jméno stanice. Byla to Prosečnice u Týnce v údolí Sázavy. Sázava ústí do Vltavy jižně od Prahy, byli jsme tedy v jižních Čechách.
.
Tábor smrti v Prosečnici
.
Útvar vojáků vyklidil vlak a vedl nás s nasazenými bajonety ze stanice z kopce lesem k řece Sázavě. Zatajil se nám dech, když jsme uviděli na dlouhém dřevěném mostě sovětskou hvězdu a beraní hlavu. Babička, která jinak byla spíš optimistka, bázlivě pronesla: „Odsud už nevyjdeme živí.“
.
Teprve pře baráky jsme zjistili, jaký tu panuje chaos. Ubytovny byly částečně rozbité a tak zpustošené, že trvalo několik dní upravit je, aby byly trochu vhodné k bydlení. Dalším transportům se nevedlo lépe, i ony si musely své bydlení uvést do pořádku. Na trojitých pryčnách s roztrhanými a zavšivenými slamníky a na zemi leželo plno smetí. Neexistovalo světlo ani topení. Podle protokolu komise Ministerstva vnitra v Praze, která převzala tábor od Rusů, byly elektroinstalace vytrhané a dalo se topit jen v několika kamnech. „Elektrické vedení je úplně vytrhané, počet kamen nedostačující, kromě toho k používání nezpůsobilé“, píše historik PhDr. Ján Němeček ve své dokumentaci o táboře Prosečnice – Lešany. Tábor obehnaný dvojitým ostnatým drátem střežilo asi 50 vojáků, kteří mohli přehlednout celý areál z dřevěných pozorovatelen.
Přeplněné latríny předchůdců jsme museli napřed zasypat, než směli muži vykopat nové jámy. V tomto táboře byli před námi němečtí zajatci, které zde Rusové drželi od května 1945 až k překotnému transportu do Ruska v říjnu 1945.
Když jsme odstranili nejhrubší špínu a utišili hlad kouskem chleba a troškou černé kávy, směli jsme si lehnout na holou zem na chodbách k spánku pro tuto noc.
.
Tábor Prosečnice zřídily zbraně SS s nasazením KZ-vězňů pracovně výchovného tábora Flossenbürg, který udržoval pobočný tábor v době stavby. V letech 1939 až 1945 sloužil útvaru SS jako výcvikový tábor a cvičiště. Zajatci z koncentračního tábora postavili „barákovou vesničku“ z 42 dřevěných domků v lese, který musel být proto vykácen. S výjimkou kuchyňského baráku nebyly domky podsklepeny. Původně byly rozděleny do prostorů pro 4 až 8 vojáků. Za našeho pobytu muselo bydlet v jedné místnosti až 20 osob. Zpráva návštěvníků Mezinárodního červeného kříže ze 7.4.1946 informuje, že bydlí 400 osob v asi 20 místnostech baráku. Místo sovětské hvězdy byly kdysi u vchodu dvě runy SS, řekl mi jeden Čech, který bydlel poblíž. Když Češi v říjnu 1945 převzali bývalý ruský zajatecký tábor, nechali tam sovětskou hvězdu viset. Noví majitelé teď za pomoci internovaných Němců vybudovali sběrný tábor, který později sloužil jako průchozí tábor pro transporty vysídlených. Při úpravách, které trvaly až do března 1946, zemřelo mnoho obyvatel epidemiemi a za nelidských podmínek. Do konce roku 1948 to byl průchozí tábor pro vysídlované sudetské Němce. Do léta 1949 se používal jako pracovní sběrný tábor, tábor nucených prací TNP, komunistické vlády. Potom jej převzala česká armáda a vybudovala tam cvičiště a raketovou základnu.
Dnes je v horní části na volné ploše muzeum letadel, tanků, střelných zbraní, nákladních aut a jiných předmětů z druhé světové války a nazývá se „Depozitáře Vojenského technického muzea“. Spodní část až k Sázavě se nevyužívá. Bohužel jsem oplocený areál, hlídaný ovčáckými psy, mohl shlédnout jen zvenku, k prohlídce uvnitř bych musel předložit úřední povolení. Cvičiště i hřbitov s hroby zesnulých obyvatel tábora byly vyčleněny z bývalého vojenského areálu a půda, kterou vyvlastnila SS, se vrátila potomkům majitelů. V budoucnu ji chtějí hospodářsky využít. Na bývalém hřbitově, kteří zřídili Němci, jsou dnes ještě zřetelně patrné kopečky hrobů, porostlé travou a stromy. Německá péče o válečné hroby je o tomto pohřebišti informována, ale neexistuje dohoda s Čechy ohledně exhumace a přenosu hrobů německých civilistů.
.
Lidový svaz, který nyní zřizuje na bývalém německém evangelickém hřbitově v Praze (Vinohradská) hromadný hřbitov německým vojákům, padlým ve středních a východních Čechách, mi píše 15. 11. 2001: „Doufáme, že nám v Praze-Vinohradech bude možno připomenout i německé oběti z řad civilistů.“
Lešanský starosta mne v roce 1999 osobně dovedl k hrobům a odhadl počet těch Němců, kteří tam byli internováni a pochováni, na 400. Na podzim roku 2001 jsem si mohl opatřit „Seznam německých příslušníků, zemřelých v lešanském táboře a pohřbených na lešanském hřbitově.“ Je tam pochováno 436 Němců, z toho zvlášť 42 dětí. Historik Němeček uvádí za důvod vysoké úmrtnosti , že „se jednalo zvláště o starce a malé děti, kteří snášeli jen těžko provizoria táborového života a snadno podléhali epidemiím, které se často vyskytovaly. Naopak vyplývá ze seznamu mrtvých v táborovém hřbitově od prosince 1945 do července 1946, kdy byla v táboře moje rodina a nakonec já, že z 387 zemřelých bylo 177 ve věku 5 do 65 let. Přitom je třeba mít na zřeteli, že mezi Němci v táboře nebyl žádný zbraněschopný muž, protože tito buď padli nebo byli ve válečném zajetí.
.
O tomto táboru píše synovec mé babičky Bedřich Merlíček v rodné kronice takto:
„Po převratu byli dáni (moje rodina) do sběrného tábora v Prosečnici u Benešova. Tam jsem je navštívil po vánocích r. 1945. O tom, co jsem tam viděl, slyšel a zažil, by se dala napsat kniha. Tam mi řekli, že se sice hlásili k národnosti německé, ale vždy se cítili příslušníky naší velké rodiny a kde jen mohli, tam Čechům pomáhali. O tom jsem se sám přesvědčil a proto jsem jim pomáhal jak jsem jen mohl. Ovšem již v únoru tam zemřela Františka a během necelého roku zemřela její dcera Marie, manžel Armin a obě dvě malé děti. Při vzpomínce na ně se mi dosud svírá srdce bolestí.“
.
Druhý den ráno začalo velké uklízení a čištění. Napřed se musela pod přísným dozorem a jen ve skupinách donést z řeky voda k praní a vaření. V návštěvním protokolu ze 17.4.1946 MČK je psáno, že „si děti stěžují, že musí nosit kbelíky s vodou z řeky od rána do večera. tato práce je pro ně nadměrná a vysilující.“ V jiném protokolu MČK obviňuje vedení tábora Rusy, že „odmontovali a ukradli vodovodní vedení vybudované prostřednictvím SS“. Teprve za čas fungovalo aspoň zásobování pitnou vodou pro kuchyň. Život ve zdejším táboře probíhal mnohem hůř než v těch, kterými jsme dosud prošli. Muži, také tatínek s Gerhardem, museli těžce pracovat, aby vybudovali znovu byty pro vojáky, kteří nás hlídali. V bouři, dešti a zimě se kácely stromy, osekávaly větve, kmeny se nosily nahoru a dolů, svazovaly se do podlahových desek. Rozmrzelost vojáků nad provizorním ubytováním se vybíjela na otročících Němcích, poháněli je k rychlejší práci kopanci, klacky a proklínáním.
.
Baráky pro obyvatele tábora uklízely zase převážně ženy. Zastávaly tu tvrdou mužskou práci: bouraly celé kusy zdí a nahrazovaly je novými. Nejtěžší prací bylo vybírání poschoďových prken, které byly vestavěny do patrových pryčen válečných zajatců. Tak se mohlo ubytovat v jednom baráku dvakrát tolik lidí. Zatímco tatínek s Gerhardem pracovali v lese s dřevem, byla babička s maminkou zaměstnána na úpravě baráků. Starší ženy spravovaly slamníky a plnily je čerstvou slámou. Stará slehlá sláma, hemžící se hmyzem, se pálila venku se zbytky dřeva. Pro nás děti to byla zajímavá změna, do ohně putovaly také roztrhané kusy šatstva, což ovšem hrozně páchlo. Již za pár dní byly baráky k „nastěhování“.
.
Tatínek s Gerhardem bydleli v baráku pro muže číslo 17, babička s osamělými ženami a maminka se mnou v baráku pro ženy s dětmi. Číslování začínalo u Sázavy a pokračovalo vlevo do kopce. Kuchyňský barák mělčího 7 a ležel tak dost blízko řeky. Domovní čísla babičky a nás už nevím. Při zpočátku jediné latríně nebylo samozřejmě dělení podle pohlaví, používala se jen ve skupinách. Teprve když bylo v Lešanech několik tisíc lidí, zřídilo se víc latrín oddělených pro muže a ženy.
Těžkou práci v lese tatínek dlouho nevydržel, zhroutil se a dali ho do pokoje pro nemocné, který byl u vchodu každého baráku. Koncem roku, když se drasticky šířila onemocnění, se zřídil zvláštní barák nemocných, o které se starali starší saniťáci. Vpád zimy v listopadu 1945 nám připravil bezútěšnou existenci. Směli jsme opustit baráky jen do práce, na latrínu a k fasování jídla, pobyt před barákem nebo po táboře byl zakázán. Na stravu dostal každý obyvatel tábora denně ráno naběračku hořké kávy a kousek chleba na celý den, měl vážit 250 gramů, ale na to byl příliš malý, v poledne dvě naběračky jalové zelené bramboračky a opět naběračku kávoviny k večeři. To potvrzují dva návštěvní protokoly MČK z prosince 1945 a dubna 1946: „…ráno kávová náhražka, v poledne světlá polévka, večer kávová náhražka, denní dávka 250 g chleba.“
.
Podle výpovědi kapitána Antonína Kratochvíla, který vystřídal tehdejšího vedoucího tábora Marhoula koncem roku 1946, měl jeho předchůdce od Ministerstva vnitra k dispozici k zásobování v táboře denně 10 korun na osobu, z kterých však užíval jen 6 korun na osobu. Po propuštění vedoucího tábora se k 31.12.1946 vyměnili také všichni strážní, celníci a úředníci.
K rozdělování oběda jsme se řadili podle rozkazu v bývalé jídelně SS a dostávali svou polévku jako bezdomovci u klášterní fortny. Již při zpáteční cestě většina nabírala lžící nebo pila sporou teplou polévku, která nikoho nenasytila.
Koncem listopadu začalo sněžit a silně mrzlo, mrzli jsme při práci i v nevytápěných ubytovnách. Již v pět hodin odpoledne zalezl každý do postele a zakryl se vojenskou dekou. Od začátku listopadu byli muži vykořisťováni v blízkých kamenolomech, nedostávali však víc jídla než lidé v táboře. Soucitní čeští dělníci jim občas přistrčili něco k jídlu, když to stráže nemohly vidět. Bohužel se nesmělo nic nosit do tábora, bylo to zakázáno a při prohlídce odebráno. Jeden muž dostal pár syrových brambor, nakrájel je na plátky, navlekl na provaz a uvázal kolem břicha. Tak je chtěl dopravit do tábora, byl však přistižen a do krve zbit po zadku. Po té příhodě vyžadovaly stráže u vchodu, aby se spouštěly kalhoty, přestože byla zima.
Také po nás v táboře se vyžadovala tvrdá práce: kácet v lese palivové dřevo, řezat je a sekat. Protože bylo k dispozici málo mužů, byla to hlavně práce žen. toto dřevo hřálo stráže, táborové vedení a kanceláře. teprve když koncem roku ještě přituhlo, smělo se po hodinách topit i v našich barácích.
.
Po výměně strážního personálu v prosinci 1945 šikanovali vojáci internované v noci. Objevovali se od 9 do 10 hodin, prohlíželi ruce a nohy, a když zjistili špínu, tloukli nás. I modřiny považovali za špínu. Tuto mladou gardu jsme zdravili, jak možno číst v dokumentaci, takto: Muži stojí ve špalíru s čepicí v ruce, než stráž přejde. ženy rovněž stojí ve špalíru mírně skloněny a zdraví česky podle denní doby dobrý den a podobně. Podle protokolu MČK z 17.4.1946 „starší strážní se chovají slušně, mladí napadají bez zjevné příčiny.“
Po Vánocích se smělo topit denně hodinu od 17 do 18 hodin. Protože se většina právě uchýlila do postelí kvůli mrazu, znamenalo to: ven z postelí, větrat, topit a zase zpátky do postelí. v těchto krátkých obdobích si vždycky část osazenstva mohla ohřát vodu na mytí.
Nejtvrdším trestem za každý přestupek bylo odnětí chleba. Často tak byl potrestán celý barák. Když například děcko čůralo do kalhot a znečistilo podlahu, škrtl se příděl na 24 hodin pro celý barák. Nebo když muž po práci ztratil před ubytovnou rukavici a chtěl ji hledat, bylo i jemu odebráno jídlo na 24 hodin, protože pobyt před barákem byl touto dobou zakázán.
Krátce před Vánocemi navštívili tábor zahraniční novináři, tak jsme najednou dostali lepší jídlo – hustší polévku a 4 kusy škubánků. Potom byla polévka tím jalovější. Štědrý večer v Prosečnici byly moje první Vánoce, které se vlastně nekonaly. Ačkoliv jsme žili v lese, nebyl stromeček, svíčky ba ani kousek chleba navíc. Rodina byla rozptýlená, tatínek ležel ještě mezi nemocnými a vzájemné návštěvy byly zakázány. Jen v Gerhardově pokoji zapálili na smrkové větvi oharek svíčky a přitom se pomodlili. Velitel baráku sám hlídkoval a byl by varoval, kdyby stráž šla okolo.
.
Smrt mé rodiny
.
Počátkem roku se za těchto hygienických podmínek a z nedostatečné stravy rozšířil tyfus z hladu. Vysoké horečky, úplné vyčerpání, otoky končetin a obličeje, jakož i náhlá srdeční slabost byly příznaky epidemie.
Babička byla postižena první z naší rodiny, prostě se zhroutila a odnesli ji do baráku nemocných. Protože byla robustní konstrukce, zápasila se smrtí přes měsíc. Její tělo bylo příliš vyčerpané, zemřela 2. února 1946. Poslední týden nemoci již nereagovala. Nemocnou navštěvovala maminka tak často, jak jen mohla. Pár dní před babiččinou smrtí ji tam dopravili také. Já jsem směl babičku navštívit jen jednou krátce před její smrtí, to byla již velmi slabá, pravděpodobně mne už ani nepoznala. Její bratr z Curychu si vyžádal úřední informaci o její smrti, stálo tam, že podlehla epidemii tyfu. To již maminka nemohla vstát a tatínek také ležel s nemocnými několik dní, poté, co se přechodně cítil trochu lépe.
Sníh, mráz a nedostatečné oblečení redukovaly práce na několik hodin za den s výjimkou nasazení v kamenolomu. Sužování hmyzem, s krvácejícími hnisajícími boulemi a vyrážkou při nedostatečné hygienické péči, vypadali lidé jako malomocní. Koncem ledna proto poslali z Prahy odvšivovací vůz. Důkladně nás poprášili a po třech dnech jsme byli napřed zbaveni vší, ale vyrážky a rány se nehojily tak rychle, protože proti nim nebyly léky a masti. I moje nohy byly posety vředy, které zanechávaly jizvy až ke kostem. Teprve později v chlapeckém domově se rány ošetřily a mohly zahojit.
.
Teprve 10. ledna přišel bývalý německý vojenský lékař doktor Pohlner jako zdravotník k nemocným a zůstal do května 1946. Podle MČK nastoupilo – při počtu 9.774 internovaných – dalších 11 lékařů respektive lékařek. Zřídily se také 3 baráky pro nemocné, jeden z nich izolační, především pro tyfová onemocnění. Tento barák nesměl Mezinárodní Červený kříž navštívit. Dokumentaci doktora Pohlnera, uveřejněné již v roce 1946 v Německu, vděčím za přesný popis poměrů v baráku nemocných. Mohl jsem s ním tehdy mluvit krátce před tatínkovou smrtí. Dr. Pohlner informuje: „Počet zesnulých z hladu byl 5-10 případů denně. K tomu ještě bylo stejně tolik případů tyfu, paratyfu, úplavice, spály, záškrtu, tuberkulózy a normálních vnitřních onemocnění, které nemohly být ošetřovány a léčeny pro nedostatečný výběr léků a dietních jídel.“ Na tyto skutečnosti reagoval velitel tábora Marhoul jen pokrčením ramen.
Ani tehdejší návštěva komise Mezinárodního Červeného kříže (17.4.1946), které podal dr. Pohlner stížnost a která dávala naději v pomoc, nepřinesla zlepšení. Další den bylo jídlo ještě horší a takové zůstalo. Také se zhoršilo jednání s obyvateli, například byly bity děti. Děti a dorostenci měli stejnou stravu, jen děti pod 6 let dostávaly nepravidelně trochu mléka. Kojenecká úmrtnost byla velmi vysoká, kojící matky dostávaly navíc jen dvojitou porci polévky v poledne.
.
Gerhard zemřel v den, kdy Dr. Pohlner převzal nemocniční barák. Maminka mi řekla, že byl vychrtlý a tak slabý, že poslední dny už nemohl jíst. V dubnu 1946, když již byly pro nemocné tři baráky, označila lékařka za přítomnosti dozorčího úředníka tábora Mezinárodnímu Červenému kříži jako příčinu většiny úmrtí „nedostatečnou stravu a chybějící vitaminy a bílkoviny“. Mluví o „200 případech otoků a pestré paletě kožních onemocnění.“
.
V měsících prosinec 1945 a leden 1946 přišly do tábora nové transporty, počet zajatců vzrostl do 17. dubna 1946 na 9.000 osob, většinou pocházeli ze Sudet. Vzpomínám si na rodinu s několika dětmi ze Stříbra, která přišla do našeho baráku na volná místa po zesnulých.
.
Zcela vyhublá maminka byla donesena do baráku nemocných, měla průjem, vysokou horečku a bylo jí tuze špatně. S těmito příznaky byl podle Dr. Pohlnera pacient bez pomoci zvenčí ztracen. S maminkou bylo stále hůř. Navštěvoval jsem ji a tatínka každý den a směl také u nich déle zůstat, protože jsem již nikoho neměl. S maminkou to šlo z kopce, byla teď tak slabá, že mne 9. února už nepoznala. Blouznila a chtěla vědět, kdy odsud pojede vlak do Brna. Zemřela 10. února. Když jsem ji chtěl navštívit, byla už postel prázdná. Slamníky mrtvých se pálily venku, prostředky k desinfekci pro další použití nebyly k dispozici.
Nazítří jsem doprovázel maminku na poslední cestě, studený vítr se sněhem mi vál do obličeje. Nesli ji dva muži na márách, zahalenou do deky. Šel jsem za nimi zmrzlý bez rukavic a čepice. Hřbitov ležel na konci tábora za lesem na kraji cvičiště. Několik čerstvých hrobů naznačovalo, že to nebyl toho dne první pohřeb. Hroby označovaly jednoduché dřevěné kříže, na kterých bylo jméno, příjmení, datum narození a úmrtí. Maminku pohřbívali tento den jako poslední. U vykopané jámy muži postavili máry, odstranili deku – ta se používala zase pro další mrtvé – a položili maminku do hrobu. Byla v tenkých pestrých letních šatech. Když spouštěli mrtvou před mýma očima, nazvedl závan větru lehké šaty a odhalil nahé tělo. Bylo to poprvé a také naposled, že jsem ji viděl odhalenou a dokonce její ochlupení. Na ten zážitek do smrti nezapomenu.
.
Tatínek dostal od saniťáčků zprávu o maminčině smrti už před mnou a odevzdali mu také její zbylý majetek. Její smrt ho zdrtila, ale upnul se k životu a ve mně viděl ještě jediný smysl života. Pověsti, že již v únoru mají odjet transporty vysídlených do Německa, přispěly k zdánlivému zlepšení. Dr. Pohlner se ohlásil u vedení tábora a pokusil se o přihlášky do transportu pro své vyhladovělé nemocné, protože v táboře neviděl žádnou naději na přežití pro ty, kteří čekali na smrt. Také tatínek věřil do poslední chvíle, že se alespoň my dva dostaneme na západ. Při mé návštěvě 19. února blouznil už o pevném datu odjezdu. V poledne 20. února 1946 jsem stál před prázdnou postelí. Tatínek zemřel v noci a byl pochován už dopoledne. Na hrobě už stál kříž a na něm tři jména, úmrtí rapidně přibývalo, lidé se již nemohli pochovávat jednotlivě. To potvrzuje listina zemřelých z táborového hřbitova. Zvlášť v měsících únor a březen 1946 se do jednoho hrobu pohřbívali až 4 zesnulí. Dnes leží kopie plánu hrobů na obecním úřadě Lešany. Mezinárodní Červený kříž nesměl shlédnout hřbitov ani na jedné ze svých 6 návštěv v táboře. V jednom protokoli je psáno: „Na blízkém kopci je hřbitov, jakýsi hromadný hrob. Zdá se, že není žádný ústřední úřad informován o zemřelých.“
Obyvatelé tábora sami vyráběli kříže a popisovali je, vyhotovili i číslovaný plánek hrobových řad. Tento plán je dnes vedle kompletního seznamu mrtvých v podkladech bývalého farního úřadu Netvořice. Na úmrtním listě, vystaveném tímto úřadem v roce 1948, je psáno u mých rodičů: „Příčina smrti neznámá.“
.
K prvnímu transportu, po kterém tatínek tolik toužil, došlo teprve v dubnu 1946, zpočátku přes Modřany, od května přímo z tábora Prosečnice, který byl mezitím přejmenován na Sběrné středisko v Lešanech a přeměněn v průchozí tábor.
.
KONEC
.
Poznámka: v originálním vydání následuje 5 dalších kapitol, které například líčí pobyt pražském domově pro chlapce (u Salesiánů). Na toto období má pan Fritsch pěkné vzpomínky, bylo s ním zde zacházeno přátelsky.
.
Autor Hugo Fritsch dal svolení pro krácený přetisk na této stránce. Poskytl k dispozici elektronický text původního překladu paní Jiřinky Spěšné z roku 2001, na nějž vlastní copyright.
Německý text (originál) vyšel již ve 4. vydání pod titulem „Hugo, das Delegationskind – Als Beneš meine Familie zerstörte“. Vydal Hufi-Verlag, D-83076 Oberaudorf v roce 2006. (ISBN 3-00-06713-2)Celý český text „Zůstal jsem sám“ vyšel knižně pod titulem „…bylo mi 13“. Vydala Grafia Plzeň, CZ-30121 Plzeň v roce 2004. (ISBN 80-902340-4-6)
.
NÁŠ SMĚR přinese za několik dní interview s Hugo Fritschem

Zůstal jsem sám (II.)

Link: První díl

Konec války v Blatné

V noci z 24. na 25. dubna narušila partyzánská skupina základní zdi mostku mezi Strakonicemi a Blatnou – přesněji z Rojic do velké Turné – a tak přerušila železniční spoj do Budějovic. Vím to ještě velmi dobře, psal jsem také později do Prahy 8.3.1948 dopis strýci a tetě v Dolním Bavorsku o naší cestě do Blatné. V listopadu 1999 jsem mimo jiné navštívil Blatnou a našel popis této události také v dokumentaci „750 let Blatné“.
Celý náš vlak uprchlíků postavili na vedlejší kolej nechali bez lokomotivy stát, nikdo se o nás nezajímal. Železničáři se chovali, jako by nikdo nepřijel. Teprve časně dopoledne se objevila delegace protektorátní obecní rady s několika spolupracovníky NSV – Nacionálně socialistického charitativního svazu – k poradě, kde vlastně máme být umístěni.
.Škola byla již obsazená uprchlíky, také hostinec U bílého lva s velkým tanečním sálem, i tělocvična Sokola. Hotely, penziony a soukromé ubytovny také nemohly další lidi přijmout. Dopoledne jsme konečně byli vyloženi z nepohodlných vagónů. Pomocnice se především zabývaly matkami a malými dětmi, o které se dosud jen provizorně pečovalo. Tyto rodiny byly z vlaku vyčleněny nejdříve, tedy i my. Ostatní uprchlíci byli potom rozděleni do několika obcí kolem Blatné a umístěni především v tamějších malých školách.
.Při návštěvě Blatné jsem se osobně setkal s důchodcem, kterému bylo tenkrát 15 let a hrál si s chlapci z Brna, protože velmi dobře mluvili česky.
.Z nádraží nás vedli ke škole, vlastně to byly dvě školy, obecná a měšťanka. Školní pozemek byl již obsazen skoro tisícem uprchlíků z východu, především ze Sedmihradska. Tito lidé přijeli částečně s koňmi a vozy, které nyní stály na školním dvoře, který se podobal parku. Německá branná moc, která tam byla posádkou, dovezla náš skromný majetek nákladním vozem. Bylo velmi těžké ubytovat ve škole nás Brňáky. Všechny třídy byly již obsazené a kdo bydlel nechtěl se dělit s novými příchozími.
Velitel „tábora“ se představil – jmenoval se Josef Bouček a byl řídící měšťanky. Měli jsme dbát jeho pokynů. Část učitelského sboru mu byla přidělena na pomoc, pokud zrovna nemusela někde vyučovat. (...)
.Kontakty mezi jednotlivými skupinami uprchlíků se omezovaly na nás děti.
Blatná byla ještě v Protektorátě a pod správou německých organizací. Nově příchozí dostali potravinové lístky na oběd a večeři, také příděl chleba a kávu nebo čaj. V místních potravinářských obchodech se dostaly ještě sodovky, většinou jsem je obstarával já. Brňáci ubytovaní ve škole, byli přiděleni na obědy do hotelu Beránek. Pomyslím-li na pozdější utrpení a hlad, žili jsme tu ještě jako knížata, měli čisté ubytování alespoň prvních 10 dní. Pak přišel převrat. (...)
Odpoledne 4. května šla naše rodina s Willym v kočárku na procházku v jarním slunci. Nějak jsme cítili, že se něco změní.
.Převrat.
Náhlá změna se projevila velmi rychle. V hostinci Beránek se postavilo jídlo – obvyklý eintopf – prostě na stůl. Prý není personál. Potom nebylo vůbec žádné jídlo a ve škole jsme se museli postarat sami o sebe. Ve skutečnosti již nastal převrat.
Téhož večera k nám přišli němečtí vojáci, připraveni k odchodu, a řekli: „Dáme se směrem na západ a vzdáme se Američanům.“ Zbraně nechali Čechům za slib, že odbojáři nebudou překážet jejich odchodu. Zůstal jen zbytek německého vojksa, velitelství, které se po dvou dnech bez boje vzdalo Čechům. V kronice je psáno, že Blatná okolním obcím až po Strakonice „vypomohla“ 2.600 zbraněmi resp. strojními pistolemi k vybavení vojska a policie. Nejbližší dny již nebyly v okolí žádné vojenské akce.
.Mnozí uprchlíci ve škole prosili odcházející vojáky, aby je vzali s sebou, ale marně. Jen několika děvčatům a mladým ženám se podařilo nastoupit do nákladních aut a jet s nimi, mezi nimi byla i spolupracovnice NSV. Vojáci nám řekli, že tady jde o vojenské pomocnice nebo zaměstnankyně, které mají žoldovou knížku.
Ustupující vojsko nám nechalo komisárek, mouku, brambory a nádobí. Prý „pro všechny případy“. V dalších dnech nám to velice pomohlo.
.Maminčina cesta do kostela proběhla 5. května ještě klidně, byl jsem také přitom. Oběma nám bylo nápadné, že na náměstí stálo zřejmě více lidí než jindy a živě diskutovali. Kolem deseti hodin se ozvala živě z amplionu na náměstí veselá pochodová hudba, kterou přerušily zprávy a výzvy v češtině. „Byla provolána Československá republika.“ Následovaly zprávy o povstání patriotů v Praze a výzva k obyvatelstvu, aby spěchalo na pomoc povstalcům. Všechna německá označení, která nebyla ještě v noci odstraněna, byla stržena za hlučného souhlasu a na obchodech visely ručně malované plakáty s oběšenci a pod nimi jízlivé verše o pomstě na Němcích a kolaborantech. Také naše rodina spěchala na náměstí, stáli jsme však opodál, ale mohli odtamtud všechno pozorovat. Tatínek nemohl pochopit, jak se všechno mohlo stát tak rychle.
.
Naopak babička stála mlčky vedle nás, snad věděla, jak byl ve štábu den X připraven. Na mne působily především velké prapory na domech, které zpestřovaly náměstí. Tak nastala neděle 6. května, maminka chtěla jít zase na mši, babička zatím pilně pomáhala vařit ve školní kuchyni. Na hlavním náměstí jsme viděli na stromech před Národním výborem – tak se teď nazýval obecní úřad – slaměné panáky v lidských šatech s oprátkou kolem krku a širokým pásem na hrudi s nápisem „kolaborant“. Byl to hrozný pohled. Srocený dav dorážel na několik lidí a hnal je směrem k vězení u soudu. Prý to jsou Němci nebo kolaboranti, řekl jeden z přihlížejících Čechů.
.Od nádraží se blížily dva náklaďáky, plně obsazené chlapci. V jedné ruce mávali českým praporem, v druhé drželi zbraň, zpívali hlasitě českou hymnu „kde domov můj“ a opakovaně volali: „Spěcháme na pomoc Praze.“ Na náměstí přicházelo stále víc lidí rozloučit se s hrdiny, kteří chtěli osvobodit Prahu. Maminka mne vzala za ruku a vraceli jsme se v stísněné náladě do školy.
V poledne se objevil náš dosavadní velitel „tábora“ s úředníkem Národního výboru a několika ozbrojenými muži, podle uniforem vojáci nebo policisté. Vedení našeho uprchlického tábora převzal teď český úřad. Vyhlásil se přísný zákaz vycházek a přítomní protektorátní policisté byli odzbrojeni a odvedeni. Před vchodem a východem stály teď stráže, byli jsme internováni. Jedli jsme nyní ve třídách a kdo neměl jídelní misku, musel si vypomoci starou konzervou. Bohudík obstaral otec při odchodu německých vojáků dva jídelní příbory, které tenkrát nikdo nechtěl. Protože jsme již nesměli vycházet, nedozvěděli jsme se, že ten den proběhla v Blatné velká vlna zatýkání. Místní němci a kolaboranti byli z bytů respektive domů vytaženi a uvězněni. Jak zaznamenává kronika, bylo poté vězení přeplněné. Pak se objevila fáma, že „přicházejí Američané“.
Neklid, který panoval tuto noc venku, se přenesl také na obyvatele „internačního tábora škola“. Nikdo z nás nespal, jedině Willy, o kterého bylo předešlý večer ještě relativně dobře postaráno. V pondělí jsme kolem 9. hodiny slyšeli zvuky blížících se tanků.
Američané postupovali. Vjezd Eisenhowerovy armády jsme mohli prožít tak zblízka, protože naše stráže ve vítací euforii utekly ze svých míst a my tak mohli opustit školu.
.Ohromné množství lidí se už shromáždilo na náměstí, na domech vlály prapory a děti mávaly papírovými praporky. Stál jsem docela blízko u ulice a viděl několik tanků, asi šest nebo sedm. Vojáci na vozech mávali, házeli žvýkačky a čokoládu a přes hlavy dětí i cigarety do jásajícího davu. I já jsem chytil nějaké sladkosti a tento zážitek ve mně zůstal. Chtěl jsem ukázat svůj úlovek ostatním, musel jsem si však proklestit cestu dozadu mezi postupujícími. Našel jsem ostatní z rodiny, stáli u domovní zdi s ostatními Brňáky, kteří stejně jako my spěchali na náměstí. „Musíme zůstat pohromadě“, hubovala babička a společně jsme se mlčky vrátili do školy.
„Američané jsou dobří“, říkal tatínek, „nedopustí, aby se něco stalo ženám a dětem.“ Příchod spojeneckých vojsk vzbudil naději nás Brňáků, že se budeme moci vrátit za nějaký čas konsolidace zase zpět domů. Po příchodu Američanů se zmírnil zákaz vycházení, s dětmi se jednalo shovívavě. Jednou denně jsme dostávali zmenšující se množství polévky eintopf, i příděly chleba vypadaly menší. (...)
10. května přišli Rusové, i oni volili cestu přes náměstí. V obrněných vozech zastavili před bývalým obecním úřadem, občané je přátelsky zdravili.
Odpoledne se konalo na hlavním náměstí velké shromáždění. Mluvil starosta, americký a ruský velitel a nakonec major Böhm, zastupující nově ustavené české vojsko. Všechny řečníky odměnil hromový potlesk. Dle různých dokumentací se pořádal banket osvoboditelům.
.Situace ve škole se zhoršovala. Ostraha byla přísnější, stráže nenávistnější, vycházet se dalo jen z pádného důvodu. Bylo po hamstrování.
Sbírat dřevo v lese byl důležitý důvod, protože došlo uhlí k vaření jídla a už jsme od Čechů žádné nedostali. Babička dostala zase nápad, přidala se k sběračům dřeva a vždycky přinesla velkou otep, kterou nesla na zádech. Brala sebou Gerharda nebo mne a my měli úkol srovnat dřevo tak, aby se dalo nést, zatím co sama poběrkovala. Babička nakonec nesla dříví a my klestí.
Demarkační čára probíhala hned za Blatnou, sousední obec Bezdědovice, ležící dva kilometry dál, byla již v ruských rukách. Stále ozbrojení Rusové měli do Blatné volný přístup, žádný Američan neodepřel pohostinství spojencům. Tak se stalo, že za několik dní pozdě v noci Rusové vnikli násilím do naší školy a znásilnili několik děvčat a žen. Přišli také do naší místnosti, možná, že nám vzhledem ke kočárkům uprostřed třídy nic neudělali. Kde zůstaly české stráže? Prudké protesty u české policie a Národního výboru nic nepomohly. Teprve když jsme požádali o pomoc amerického velitele, dostali jsme jednoho amerického vojáka, který nás chránil před Rusy. Američané nám zaručili bezpečný život, vše ostatní bylo v rukách Čechů.
Teď byl k obědu šufánek polévky, kousek chleba a šálek kávy z náhražky a pro Willyho ještě kaše, připravená z vody. Kyby babička neobstarala „přídavky“, byli bychom už tehdy hladověli.
.Když byla Praha osvobozena Rusy, vrátili se vítězní synové z Blatné a byli oslavováni jako hrdinové. Pyšně nosili pásky s iniciálami RG – Revoluční garda. Hlučné vítací scény jsme mohli slyšet dokonce ve škole.
Zatímco v prvních popřevratových dnech ještě došlo k několika případům lynčování, zakázali Američané, jak píše kronika, aby se někomu ubližovalo. Nebyly řádné soudy, aby zabraňovaly přehmatům. Došlo k tragické události. Chlapci dovlekli dva vyhladovělé muže SS, kteří si chtěli ukrást něco k jídlu, už polomrtvé na policejní stanici ve škole, kde byli zastřeleni. Tuto událost znám zase z kroniky.
.
Květen končil, všichni Němci z Blatné byli internovaní na různých místech, takřka 5.000 Němců bylo v internačních táborech.
Jednou večer se nedostavil americký strážce. Střídaly se vojenské a okupační útvary a vzniklo vakuum, kterého Rusové a Češi nestydatě využili. Hned první den vnikli do školy, stříleli kolem sebe, běhali po schodech nahoru a dolů, vyráželi dveře tříd a zase je hřmotně zabouchávali. U nás se nic nestalo, shora jsme slyšeli křik. Tehdejší očitý svědek pan K., autor několika příspěvků v památníku „750 let Blatné“, řadí tyto události k temným kapitolám májových dní 1945. Informoval mne, že čeští strážci sami Rusy vpustili a chlubili se tím svým mladším kamarádům. Tyto přehmaty mi ještě osobně potvrdil jeden tehdejší účastník, který byl tenkrát sám strážcem.
Pokud to bylo možné, pokusili jsme se chránit tak, že jsme školní lavice posunuli před dveře a vyšroubovali v noci hlavní pojistky v elektrickém rozvodu. Několik dní jsme tak ještě prožili ve škole.
Pátral jsem ve školní kronice, podle které jsme my uprchlíci byli v této škole do 4. června 1945. Pan Šulc píše ve své městské kronice, vydané k 50. výročí osvobození, že uprchlíci ze škol byli prý posláni někam na východ, ale před tím jim odebrali všechny osobní věci i prsteny, hodinky a jiné cennosti. Stojí tam doslova: „Prý v tom vynikala manželka učitele M., bývalého důstojníka.“ Právě tak byli prý okrádáni uprchlíci shromáždění někde „U šibenice“.
.
Opuštěni Američany, třesouce se strachem z Rusů, jsme tu noc skoro nespali. Nastal den, kdy nás Češi hnali ze školy a zahnali přes demarkační čáru do území obsazeného Rusy. Jen je zajímavé, že podle školní kroniky přišly 16. června americké okupační jednotky a byly částečně ubytovány v tělocvičně a třídách školy.
.
Německý ksindl do Prahy!.Poslední hodiny ve škole začaly pod bezmračným nebem, byl vlahý letní den, na tu roční dobu však příliš teplý. „Otevřete, policie, škola se vyklízí!“, křičelo se s hlučným mlácením na vstupní dveře.Tak rychle, jak se žádalo, se nemohly barikády ze školních lavic odstranit, milice venku rachotily pažbami svých zbraní, tloukly do dveří a hrozily dokonce, že je vyrazí.
Hned po vpádu vtrhlo asi 20 revolučních gardistů do celého domu, rozráželi dveře a křičeli: „Německý ksindl se do hodiny připraví na pochod se všemi zavazadly na školním dvoře!“. Byli to většinou mladší muži v různých uniformách s červenou páskou R.G. a dvě ženy v bývalých německých maskáčích. Kdo se chtěl ptát, byl prostě pohnán ke spěchu rozkazem „marš“. Vojáci se postavili do chodby, u dveří a na školním dvoře.
.Náš bývalý domobranec dostal na otázku „proč“ jen odpověď: „Naši školáci se zase chtějí učit ve škole a už jste byli dost dlouho našimi hosty.“ Jeden z junty běžel po chodbách a křičel: „Jste všichni zatčeni!“. Pro děti ani dospělé nebyla nachystaná snídaně a pomocníci, i babička, nechali všechno stát a spěchali k rodinám balit. Maminka chtěla ještě honem sebrat prádlo, pověšené na druhé straně dvora na sušení a jen s největším úsilím to vysvětlila vojákovi na stráži.
Tatínkovi ten den nebylo moc dobře, stěžoval si na srdce a z rozčilení mu bylo ještě hůř. Protože již nikdo nesměl opustit budovu, nemohli jsme získat slíbenou pomoc na americkém velitelství. Stále se hledali schovaní lidé SS – esesmani -, i když tu zřejmě byli jen ženy, děti a staří lidé. Aby Willy při tom spěchu ještě nezačal křičet, dala mu babička piškot, namáčený v mléku, jako kašičku. Nejtěžší věci jsme zabalili do batohů, ostatní jsme rozdělili tak, abychom je mohli nést v rukách. Jídlo a věci Willyho jsme srovnali do kočárku. Tatínek nesl svůj kufr, kde byly i naše papíry a cennosti, V určenou hodinu stálo několik brněnských rodin připraveno na dvoře k pochodu. (...)
Také já se pamatuji, že jsme šli přes koleje, nalevo a napravo stály ovocné stromy. Nedaleko za Blatnou byl můstek, před ním vlála na stožáru americká vlajka. Zde byla demarkační čára, američtí vojáci hlídkovali. My však museli polními cestami a v blátě, částečně v morastu po kotníky, obejít americké stanoviště. Abychom projeli bez úhony s dětskými kočárky, všichni pomáhali, soldateska jen s úsměvem přihlížela. „Vám se vede zrovna tak, jak se nám vedlo v koncentráku“, řekl jeden, který měl takový štítek, byl skutečně v Mauthausenu. Pan K. z Blatné řekl, že ne každý, kdo měl takový štítek, byl skutečně v Mauthausenu. Většinou to byli ti, kteří naskočili do jedoucího vlaku 5 minut po dvanácté.
Také u Rusů se třepetala červená vlajka vedle ulice a na plošině nákladního auta byl dřevěný domeček jako přístřešek. Po bouřlivém pozdravu revolučních gardistů a Rusů na kontrolním bodě nás eskortovali ještě kousek cesty.
.Kolona postupovala pomalu, zavazadla tlačila a slunce začalo pálit. Naše rodina se oblékla příliš teple. Projevovalo se to zvlášť u tatínka. Nemohl svůj kufr unést a tak jsme tento předmět víc vlekli po zemi než nesli ve vzduchu – střídavě babička, Gerhard a já vzadu. Však tam byly naše cennosti. Ostatní běženci házeli zavazadla, která nemohli unést, prostě do příkopu. Vzhledem k jeho tíži byl batoh pro tatínka příliš těžký. Znova a znova jsme se zastavovali a vojáci, kteří už byli netrpěliví, nás poháněli. „Německé prase“ a „německá kurvo“ – to byly ještě slušné nadávky, kterými nás častovali. Sedlák, který jel po cestě, naložil ze soucitu staré lidi a zavazadla na svůj koňský potah a jel vzadu.
Severně od Blatné je zastávka dráhy Savešín, která má výhybkovou kolej a měla tehdy přípojku k mlýnu a továrně. Cesta, po které jsme šli, vedla přímo mlýnem k železniční stanici. Dnes tu je nová silnice, mlýn je soukromý majetek a velký nápis hlásá „Průchod zakázán“. Kolem mlýna byla ještě různá skladiště, částečně dřevěná, větší také kamenná. Většina vedlejších budov byla mezitím stržena, jenom bývalá továrna ještě stojí a hrozí zřícením. (...)
Došli jsme k mlýnu úplně vyčerpáni, hladoví a žízniví a polehali jsme na zem. Nesměli jsme odejít ani si přinést vodu, ani vykonat potřebu. Časem docházeli i ostatní a dvůr i kamenné skladiště byly přeplněné lidmi. Úplně nakonec přišel sedlák s vyčerpanými lidmi a zavazadly. Chtěl pomoci vykládat, ale gardisté se na něj osopili a hned ho poslali pryč.
.
Teprve odpoledne jsme směli vystoupit do blízkého křoví, jen v malých skupinách a za přísného dozoru. Po dlouhém doprošování dovolili strážci ženám donést vodu, přinesly ji ve velkém plechovém džberu. Pro téměř tisícovku uprchlíků to byla kapka vody na horký kámen. Tatínek dostal trochu napít, ležel na našem zavazadle a bylo vidět, že je mu opravdu špatně, léky mu již dávno došly.
Po chvíli přišel voják, ozdobený řády, zřejmě velitel, na kterého gardisté asi čekali. Teď se uprázdnil dvůr se sedícími uprchlíky, kteří byli posláni do kůlny. Asi čtvrtinu lidí poslali zase na velké nádvoří, které pak bylo hermeticky uzavřeno. Asi po hodině nebo dvou jsme tam byli předvedeni i my. V kůlně leželo již plno konfiskovaných předmětů. Kopanci, ránami a nadávkami hnali sem i naší rodinu. Dalo nám velkou práci zůstat pohromadě, protože tatínek nemohl jít tak rychle.
Důstojník nám česky vysvětlil, že podle vládního nařízení budeme všichni internováni v sběrných táborech a náš veškerý majetek, zlato, šperky, spořitelní knížky a jiné cennosti se zabavují jako vyrovnání německých zločinů a že mu máme všechno odevzdat. Pak vyzval, aby někdo jeho řeč přeložil. Přihlásil se jeden brněnský domobranec, který po překladu zdvořile požádal velitele, aby mu dal text vládní vyhlášky, aby mohl i ten přítomným přeložit. To bylo důstojníkovi národní gardy už příliš, zakřičel na něho, nazval ho nacistickou sviní a dal pokyn vojákům kolem sebe. Ti se shlukli, srazili muže pažbami svých zbraní a nechali ho ležet zalitého krví. Když ho později odnesli, ještě žil. Potom jsme ho už neviděli. Jiní Brňáci nám řekli, že to byl penzionovaný univerzitní profesor z Brna. Po této příhodě se už nikdo neodvážil projevit ani nejmenší nesouhlas.
Napře byli vyzváni údajně přítomní SS-muži, aby předstoupili. Protože se nikdo nepřihlásil, nechal velitel nastoupit všechny muže od 15 do 70 let a vyzval je, aby se svlékli do naha. Zjišťovalo se, jestli někdo nemá vpálené znamení SS. Tatínek a Gerhard se museli také svléknout. Před kůlnou stály dřevěné stoly, za nimi stáli vojáci. Uprostřed byl stůl, u něj seděl velitel, u kterého měl každý odevzdat svoje cennosti. Když jsme přišli na řadu, vysypal každý svůj baťoh, tašku a kufr na některý stůl, vojáci věci prohrabávali a podle nálady něco posunuli stranou a hodili do prádelního koše. Zvláště přísně prohlíželi Willyho kočárek. Všechno z něho vyházeli, maminka zatím děcko držela v náručí.
Jasně si ještě vybavuji, jak vysypali na zem mouku, kterou babička vyhamstrovala. Mohlo v ní být něco schováno! Také mimino svlékli z plenek a prohlédli. Tak jako babička, maminka a Gerhard, jsem i já sejmul taštičku. Zavěšenou na krku a odevzdal své peníze. Tatínek položil peníze, zlato, spořitelní knížky a legitimace s doklady celé rodiny na stůl. Roztrhali všechny, na kterých byl říšský orel a hákový kříž a hodili na zem. Když velitel prohlédl babiččiny doklady, zařval na ni, co tu pohledává. S pláčem objala moji maminku ve strachu, že by ji možná od nás odloučili. Tak jí velitel mlčky papíry vrátil.
Teprve z dopisu jejího bratra z roku 1947 jsem vypátral, že babička neměla německou státní příslušnost. Po prohlédnutí vrátili tatínkovi některé papíry, po jeho smrti jsem našel jeho a svůj křestní a rodný list. Tělesnou prohlídku prováděly dvě Češky. Tatínek je nazval vojandami, protože si počínaly velmi hrubě a prohmatávaly, jestli něco nebylo schováno. Ženy se musely rozkročit a sahaly jim pod sukně. Po nás přišly ještě dvě skupiny, takže drancování trvalo skoro až do západu slunce.
.Zatím jsme pořádali svůj majetek. Tatínkův kufr jsme zahodili, už v něm nebylo nic cenného, zbytek se rozdělil mezi ostatní. I přes probírku zůstalo pro Willyho něco k jídlu. Z rozčilení a strachu před nejistým osudem zapomněli ostatní členové rodiny na hlad. Byla už tma, když několik žen smělo donést vodu. Tentokrát mohly jít kolikrát chtěly.
.Z dálky jsme slyšeli zapísknout lokomotivu. Byla to posunovací lokomotiva, dopravovala vagóny s uhlím na vedlejší kolej. Teď jsme věděli, že půjdeme na transport, ale nevěděli kam. Kolik lidí se dopravovalo v těch uhelných vagónech, nemohu říci, byly úzké. Mohli jsme stát a sedět na zavazadlech, ležet se nedalo.
Nebylo tu místo pro Willyho kočárek. Maminka zabalila spící dítě do dek, vzala ho do náručí a pomocné ruce ji ochotně vytáhly nahoru. Babička hbitě vyhodila nahoru obsah kočárku, všechno se pochytalo a předalo mamince. Dětský kočárek padl vedle kolejí. Tatínka postrčilo několik rukou nahoru, protože se tam sám nemohl vytáhnout. Pro nás děti to bylo lehčí. Když vojáci usoudili, že vecpali do vagónu dost lidí, zavřeli železná vrata a nechali nás osudu. Krátce před odjezdem přihodili ještě starý plechový kbelík pro vykonávání potřeby.
.
V noci vlak vyjel a zastavil se teprve za ranního šera. „Jsme v Praze na Smíchově, řekněte to dál!“, zavolal kdosi, kdo mohl vidět ven. Tato zpráva se rozšířila jako pochodeň mezi vagóny. Stáli jsme stranou od nádražní budovy na vedlejší koleji, kde se jinak nakládá. Vlak byl částečně pod mostem pro chodce, který vede nad nádražím. Zpozorovali jsme most teprve když ráno lidé chodili do práce nebo z práce. Když chodci uviděli, že jsou ve vlaku lidé, zastavovali se. „To jsou němci“, volali a zahrnovali nás nadávkami co nejsprostšími. Následovaly kameny, písek a rezavé plechovky, které házeli dolů s hlasitým smíchem. Děti čuraly dolů a dospělí jim nebránili. „Tady máte vodu“, volali....
Náš vagón stál mimo dosah, ale mohli jsme všechno vidět. Oba strážci seděli na náraznících posledního vagónu a nehnutě chátře přihlíželi.
.Pochod smrti k strahovskému stadionu.
Dav lidí na smíchovském mostě se pomalu rozplynul a tak přestaly nadávky. Willy teď spal, opatřen z našich skromných zásob. Ostatní děti hlučely a plakaly hladem. Po dlouhém volání a bouchání jsme na sebe upozornili, jestli si přece jen nemůžeme donést trochu vody, ale nic se nedělo. Nesnesitelný stav trval už celé dopoledne, slunce pálilo a nikdo nás nevysvobodil z vězení. Strážci jedli ze svých zásob a vůbec se nezajímali, co se s námi má dít. V úzkém prostoru jme měli jen minimální možnost pohybu, kbelíky na nutnou potřebu bestiálně páchly, konec byl v nedohlednu.
Podle slunce bylo k jedné hodině odpoledne, když se přes koleje přiblížil útvar milice a chystal se konečně otevřít dveře. Naše dosavadní stráž zmizela a vedení převzali noví trapiči.
Prudce otevřeli železná vrata a hnali nás za sprostých nadávek jako „lumpi, cikáni, nacistické svině, kurvy“ vedle kolejí. Poručili nám, abychom se seřadili se všemi věcmi do dvojstupu k odchodu. Maminka měla Willyho na jedné ruce, v druhé nesla zavazadlo, na zádech batoh. Jelikož tatínek nemohl nést svůj ruksak, byli jsme my ostatní stejně tak nabaleni.
Druhové v utrpení, kteří neměli ruksaky, si přivázali kufr na záda. Přes koleje nás rychlým tempem poháněli k nádražní budově, která byla těžce poškozena bombami. Kdo klopýtal a upadl, byl poháněn kopanci a ranami k další chůzi. Také babička upadla a viděl jsem, že jí krvácí koleno. .Hlasitými povely a hrozbami shromáždila soldateska „lidský náklad“ vyprázdněných vagónů v nádražním prostoru. Tato vojenská akce vzbudila pozornost chodců a obyvatel. Brzy byl velký prostor a později i ulice, kterými nás hnali, orámovány lidmi. Jakmile došli ti, kteří upadli na kolejích, zazněl rozkaz k odchodu. „Kam jdeme?“ zeptal se tatínek jednoho poháněče. „Do pekla!“ zněla odpověď. Ten muž měl pravdu, cesta na stadion byla vskutku cestou peklem. Na křižovatce blízko smíchovského nádraží odbočuje ulice na strahovský stadion. Stadion leží na pahorku nad městskou čtvrtí Smíchov.
Pobízejíce k rychlejší chůzi vedli plně ozbrojení gardisté bídný průvod do kopce. K strážcům se připojili z publika mladí hoši s holemi jako poháněči. Na ulici vpravo a vlevo stáli Pražané, kteří nám nadávali, ale také na nás plivali. Jakmile si nějaký stařec nebo stařena sedli na chodník, hnali je k další cestě holí a kopanci.
.Třicet hodin bez jídla, skoro bez vody a při nedostatečné hygieně vyčerpalo naše síly. Zavazadla a polední horko v bezmračném červnovém dni způsobily, že náš pochod byl martyriem. Nebylo divu, že brzy zvlášť staří lidé nemohli jít dál. Poháněni stále dál, házeli často celý majetek bokem ulice, aby zachránili alespoň holý život. Co bylo odhozeno, prohlížela chátra, je-li to k potřebě, zhroucené nechali prostě ležet na ulici. U tatínka byla stále víc zřejmá tělesná slabost a zůstával pozadu. Asi v půli cesty se zhroutil pod těžkým ruksakem a babička, která se zraněným kolenem už také nemohla jít, zůstala u omdlelého. Nás ostatní, kteří jsme nezůstali na trase, poháněli trapiči dál. Prošli jsme kalvárií v pálicím slunci za povykování čumilů. Nevím, jak jsme to dokázali, ale maminka nás hochy a Willyho s majetkem relativně bez úhony dovedla ke stadionu. Čím výš jsme stoupali, tím drsnější byly útoky. Na rohu jedné ulice jsme my děti chtěly běžet ke studni pro pár kapek drahocenné tekutiny, ale bezohledně nás odstrčili: „Tahle voda není pro Němce!“.
.Teprve nahoře před stadionem jsme se směli zastavit a sednout zcela vyčerpaní na holou dlažbu. Zatímco jsme s Gerhardem hlídali bratříčka a „cestovní zavazadla“, běžela maminka zpátky na konec průvodu a hledala babičku a tatínka. Hlasitě volala jejich jména a pobíhala, nemohla je však najít. Teprve koncem podzimu po naší nucené práci jsme je zase našli. Babička nám vypravovala, že všichni vyčerpaní a ležící zhroucení byli hozeni respektive vystrkáni na nákladní auto, které jelo vzadu. Babička vší silou vytáhla tatínka z hromady bezvědomých na kraj ložné plochy, posadila ho a opřela o bočnici. Tak přišel znovu k vědomí, v opačném případě by se udusil. Nahoře na stadionu povoz vyložili a německý lékař z tábora zjistil, kdo ještě žije. Tentýž nákladní vůz odvezl pak těžce nemocné k internaci do tehdejšího ženského domova na Smíchově. .(...) Když jsem roku 1993 šel pěšky toutéž cestou ze smíchovského nádraží na stadion, zjistil jsem teprve, jak vznešenou čtvrtí nás hnali: vlevo a vpravo samá nájemní vila, pocházející částečně ještě z doby secese.
.Internační tábor Praha-Strahov.Seděli jsme na dlažbě před stadionem na svých zavazadlech a čekali, co se bude dít. Willy stále křičel a maminka pro něj neměla nic k jídlu. Zbytek jeho jídla byl v babiččině ruksaku. Maminka plakala, protože nevěděla, kde zůstal tatínek s babičkou a jestli jsou ještě vůbec naživu. Povídalo se kolem, že snad nemocní byli dopraveni do nemocnice, ale také, že byl odvezen celý vůz mrtvých. Nemělo smyslu se ptát, žádná uspokojivá odpověď se nedostala. Asi za hodinu nám dovolili vstát a jít na stadion. Ty, kteří už nemohli vstát, prohlédl lékař a ty, kteří ještě žili, vnesli saniťáci na nosítkách. U koho zjistili smrt, toho nechali ležet. Nedozvěděli jsme se, kdy a kam byli mrtví odvezeni. Plačící pozůstalé, kteří klečeli u svých mrtvých, odstrčili a zahnali do tábora. Museli jsme po jednom procházet vchodem, kde se normálně kontrolují vstupenky, vysypat na stoly svůj stále se zmenšující majetek a byli důkladně prohledáni. Vojáci brali všechno, co ještě mohli potřebovat, i ruské vojsko si posloužilo a sem tam něco vzalo. Dlouhé Gerhardovy spodky patrně byly ve velikosti ruského důstojníka. Tak byly naše ruksaky stále lehčí. Na svazích stadionu „bydlelo“ už pár tisíc lidí, leželi ve volném prostoru na holé zemi, vystaveni zcela slunci, větru a dešti.
.Zpráva zahraničního pozorovatele Mezinárodnímu červenému kříži zjistila: „Zajatci žijí na svazích na zemi, bez slamníků, nechráněni před špatným počasím a zimou.“ Podle jiné dokumentace, uveřejněné Bonnským ministerstvem, bylo tehdy na stadionu internováno 9.000 až 10.000 vyhnaných Němců.
.
Maminka běžela s Willym a ostatními ženami a jejich batolaty ke kuchyni stadionu, aby pro ně vyžebraly trochu jídla. Musela čekat až do večera, než se těm malým vydávalo trochu polévky z krupice. Pro dospělého nebylo nic, já dvanáctiletý chlapec jsem patřil k dospělým. K večeru nás registroval německý pomocník z táborového vedení pro přidělování jídla. Shromáždilo se vždycky 400 až 500 lidí do bloku k hromadnému zásobování jídlem. Potřebné kbelíky pro fasování stravy a rozdělování musela organizovat každá skupina samostatně. V jedné dokumentaci se píše, že se v noci užívaly tyto kbelíky i k jinému účelu.
.Jendou denně se vydávala naběračka kávy, naběračka vodové polévky a 100 g chleba. Batolata dostávala naběračku kroupové polévky. Při tomto zásobování – v květnu bylo ještě menší, tato porce se vydávala po 36 hodinách – se denně množily případy úmrtí, podle dokumentace 12 až 20 denně. Kdo potřeboval vodu, musel se postavit k jedinému kohoutku na stadionu. Gerhard a já jsme často stáli půl hodiny až hodinu, abychom donesli vodu v našich nádobách.
K nutné potřebě sloužily latríny, které stály no volném prostranství ve sportovišti. Kolem pravoúhlé jámy bylo postaveno okrouhlé lešení. Seděli jsme na horním trámu s nohama na spodním břevnu. Muži, ženy a děti neměli oddělené latríny podle pohlaví. Každý mohl z ochozů přihlížet. Abych nespadl do jámy, musel jsem se oběma rukama držet tyče, protože moje nohy nedosahovaly až k dolnímu trámu. Nehledě na bestiální zápach, trápily nás ovádi a mouchy, které skoro nesnesitelně bodaly do obnažených část těl. Jen při dešti, kterému jsme byli bez ochrany vystaveny, nás přestával hmyz trýznit. Ve dne v noci byl stále neklid, také se hodně střílelo, zdali vždycky do vzduchu, jsme nemohli zjistit. Češi zastřelili hned na místě každého muže SS, kterého našli mezi internovanými. Průběžně pátrali v blocích po takových „delikventech“. Gerhard se několikrát musel svléct do naha, hledali vypálené znamení SS. V noci procházeli čeští revoluční gardisté a ruští vojáci po ochozech a znásilňovaly ženy a dívky tam, kde ležely mezi ostatními. Křik a nářek těchto žen bránily ve spaní. jednou ráno hledala zoufalá matka 16letou dceru, kterou v noci Rusové odvedli a nepřivedli zpátky. maminka si v noci oblékala roztrhanou kazajku od uniformy, gepard a já jsme hlavami zakryli její obličej, takže nikdo nemohl vidět, že tu spí žena.
.Na stadionu jsme byli skoro měsíc, opustili jsme jej v červenci 1945 před naším nasazením na venkov, den před Willyho smrtí. Do dneška nemohu pochopit, jak mohla maminka našeho Willyho tak dlouho držet při životě při troše kroupové polévky denně. Žil jen 4 ½ měsíců!
Úmrtnost dětí na stadionu byla veliká. Vojenský lékař tamějšího červeného kříže říkal, že děti do dvou let a starší lidé tyto podmínky nemohou snést a tábor nepřežijí.
za naší internace na stadionu povolávali většinu Němců, kteří byli schopni práce nebo za takové prohlášení, k pracovnímu nasazení. Maminku přidělili do úklidové čety, posílali je uklízet veřejné budovy a školy. za přísného dohledu vedli tyto ženy pěšky přes půl města k místům nasazení, večer se zase vracely zpátky. K jídlu dostávaly jen kousek chleba a talíř polévky. Při pracovním nasazení si ženy vzájemně pomáhaly opatřovat děti (…)
.V červenci odcházely denně transporty lidí ze stadionu na pracovní nasazení na venkov. podle zpráv to bylo 1.000 až 1.200 lidí.
.Nikdy jsem nezapomněl na tamější hladovění, jen v táboře Lešany to bylo ještě horší. Maminka byla zničená především proto, že Willy dostával málo jídla a že nevěděla, kde je tatínek a babička. Stále se vyptávala správy tábora, ale vždycky ji odkázali.
Při posledním dotazování před naším pracovním nasazením dostala záchvat pláče a vyhnali ji holemi. Na ošetřovně jí řekli, že pokud babička a tatínek žijí, byli dopraveni do tábora, kde jsou jen internovaní nemocní Němci. Mrtví byli pochováni někde ve sportovním areálu nebo prostě zahrabáni. Když se rozšiřoval v letech 1947 a 1948 stadion pro velká vystoupení, narazilo se při výkopech na mnoho koster. Tehdy psaly jedny české noviny: „Jsou to civilisté, které likvidovali Němci při pražském povstání, identifikace není již možná.“V červenci jsme pak byli transportováni k pracovnímu nasazení do blízkosti města Kralupy.

.

PRVNÍ DÍL - TŘETÍ DÍL