Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo
Za mobilizace v roce 1914 v červenci mnozí nevojáci si u nás libovali. Četli zprávy z bojiště při svém půllitru v blahé představě, že do podzimka je po válce. Ale skutečnost byla jiná. Z těchto diváků stali se postupem času vojáci a mnohý z nich složil kosti daleko od hospůdky, kde si v červenci 1914 pochvaloval, že nebyl vojákem a že ta válka pro něho vlastně neplatí. V minulé světové válce v bojujících národech ženy s dětmi byly diváky, poněvadž letecká válka celkem nestála za řeč. V minulé světové válce byly evropské státy, které si zachovaly neutralitu a kterým do jejich politiky sotva některý z válčících mluvil. Byli to diváci ve velkém..
Dnes v šestém roce války v Evropě není diváků. Každý je dotčen i proti své vůli velikým dramatem války a revoluce. Neutrálové se podrobili komandu kapitalisticko-bolševického bloku. Projevují náhlou pokoru a úslužnost. Portugalsko neodporovalo, když v říjnu 1943 Anglo-Američané obsadili Azory. Franco pronesl podivnou řeč o své náklonnosti k anglo-americké a bolševické spolupráci. Turecko se choulí a čeká, až mu budou odejmuty průlivy s Cařihradem. Švédsko se domnívá, že novinářskými útoky proti Říši si vyslouží bolševické uznání. Švýcarsko bylo odmítnuto, když v Moskvě poníženě poprosilo, aby smělo s ní navázat diplomatické styky. Jak si vysvětlíme toto chování evropských neutrálů, z nichž Portugalsko, Španělsko, Turecko a Švýcarsko ještě nedávno ostře potíraly bolševismus a komunistickou stranu ve státě vůbec nepřipustily? Ptá-li se kdo, jaký osud nepřítel připravuje Evropě, tu nejlepším barometrem jsou právě vzpomenutí neutrálové, kteří s úžasem poznali, že Anglo-Američané postoupili Evropu bolševikům. Zjistili to teprve letos v srpnu, ač Anglie je do té chvíle tajně ujišťovala, že nic takového nemá v úmyslu.
.
Je Evropa opravdu ztracena? Promění se v řadu sovětských národních republik? Ne, Evropa není poražena! Zmatku podlehly pouze ty vedoucí vrstvy, které se nezapojily nekompromisně do evropské revoluce. Vedoucí vrstvu liberalisticko-kapitalistické Evropy, vyjma Říše, tvořilo měšťáctvo, promíšené ve větším nebo menším množství starou aristokracií a Židovstvem. Ta vrstva byla protisocialistická, horovala o pokroku, ale jen tak dalece, dokud nečinil nárok na její měšce. K tomuto triumvirátu měšťácko-aristokraticko-židovskému přičlenila se vrstva pracujících vzdělanců, které učarovaly omšelé ideály demokracie, kde kapitál držel v šachu dělnictvo.
.
Jedině geniální politice Adolfa Hitlera se podařilo odstranit vnitřní politické propasti a inteligenci získat pro společný program pracujících rukou i hlav. Tím obrnil národ proti každému rozpolcení. Reakční živly omezil na malou skupinku nic neznamenajících desperátů. V ostatních národech tomu bylo v kritické chvíli jinak. Dokud měšťácko-aristokraticko-židovská vrstva na fašistické revoluci vydělávala, zvedala nadšeně pravici a vzývala Duceho. Jakmile však boj dostal zabarvení hrdinského zápasu o bytí národa, vykašlala se na národ a hledala záchranu ve zradě. Totéž bylo ve Finsku, Rumunsku, Bulharsku a i chvíli v Maďarsku. Dokud rumunské vedoucí zpohodlnělé vrstvě se zdálo, že pod štítem německých vítězství se dokrade k velikým územním ziskům, měla plná ústa chvály německého válečného genia a německé nacionálně-socialistické revoluce. Když však válka se přenesla k jejím hranicím, hledala spojení na nepřítele, který jí po duchu a pohodlí byl nejbližší. Začala prosit v Londýně. Podobně to bylo s Bulhary. Ale Angličané měli ruce svázané a pro své kapitalistické souvěrce nemohli už nic ve střední Evropě vykonat. Osud těchto samoodsouzenců nepodléhá dnes žádným pochybám. Po pateré postupné rekonstrukci místních vlád do konce této války, dostanou se tam k slovu vysloveně bolševické kabinety, které odstraní nejen jiné politické strany, nýbrž také zbabělou vrstvu měšťácko-aristokratickou, z niž se zachrání pouze Židé..
V této válce není diváků. Proto si po ní lehne každý, jak si ustlal. Nevím, zda je to plod šibeničního humoru, ale Jan Masaryk ve svém posledním rozhlasovém projevu připomenul, že v roce 1861 v Rusku carském bylo ještě 49 milionů otroků ve středověkém smyslu. Byli to nevolníci, jež poměščik mohl trýznit, prodávat, ženit a rozvádět, jak chtěl. A jaké je to v Sovětském svazu dnes, kde není snad jediné rodiny, která byla pohromadě už před touto válkou? Nebudu znovu vzpomínat Churchilla, co kdy řekl o bolševismu. Chci citovat amerického „krále reportérů“ Knickerbockera, který nikdy na nacionálně socialistickém Německu nenalezl poctivé nitě. Co nyní uvedu, nenapsal před touto válkou, nýbrž letos, a otiskl to v amerických listech New York Sun a New York Evening Post. Před lety procestoval Sovětský svaz křížem krážem. „Není žádným potěšením,“ píše Knickerbocker, „odhalovati nedostatky mocnosti, jež alespoň v této době stojí v boji proti našemu největšímu nepříteli. Základní slabostí Sovětského svazu a kořenem všeho zla je skutečnost, že účel tam světí prostředky. Tuto zásadu bolševici pokládají za nejvyšší v politickém jednání. Sovětský stát se tak stal permanentně chudým státem. Obyvatelstvo ve své celistvosti je tam bezútěšně chudé. Žije v neustálém strachu. Sovětští občané jsou určitě dvěma sty miliony nejnešťastnějších lidí, kteří kdy žili pod jednou vlajkou. Představte si toto obrovské území, kde mezi oběma konci není možno nalézti jednu jedinou domácnost (nehledě na vysoké sovětské úředníky a několik málo prominentů, jejichž počet však není ani několik tisíc z 200 milionů), která by měla takové jídlo, oblečení, nábytek, nutné předměty denní potřeby jako obyčejná dělnická rodina ve Spojených Státech.“ Knickerbocker píše dále: „Když jsem žil v Moskvě, zabýval jsem se životním standardem dělníků v nejlepších moskevských továrnách. Tito dělníci jsou na tom mnohem lépe než všichni ostatní v Sovětském svazu. Po tři měsíce jsem vyšetřoval v malých kapitalistických státech životní standard typických dělnických rodin. Tyto malé kapitalistické státy, jichž jsem použil k přirovnání, patřily k nejchudším národům světa. Všechny utrpěly světovou válkou mnohem více než Rusko ve své celistvosti. Musily budovat svou existenci z ničeho, bez kapitálu a úvěru. Přesto však žil dělník ve Finsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě a Polsku při nejmenším dvakrát lépe než nejpříznivěji pracující dělník v Sovětském svazu.“ K psychologii bolševismu pronáší Knickerbocker tuto strašlivou diagnosu: „V Sovětském svazu z počátku bylo heslem, že se musí nenávidět a zabíjet, aby země byla zbavena všech tříd, jež byly nepřátelské socialistickému světu a aby tak byl získán prostor pro šťastnější život. Proletariát a mužíci nenáviděli na základě těchto nauk cara, šlechtu, bankéře, továrníky, inženýry, techniky, lékaře, podnikatele, advokáty, kněze a policisty; prostě každého, kdo zaujímal k ostatnímu davu nadřízené postavení. Téměř deset let potřebovali bolševici, aby vybili všechny tyto lidi. Pak začali nenávidět lépe situované sedláky a nakonec je zabíjeli. Byl jsem v Moskvě, když byly popravovány poslední oběti prvé skupiny a pak jsem tam byl, když posléze zmizeli v kobkách GPU kulaci, poslední nepřátelé bolševiků, jako takoví označení. Tázali jsme se vážně v Moskvě, co budou tito zuřiví nenávistníci dělat, až nebude žádná „třída“, kterou by mohli nenávidět.“ Na tuto Knickerbockerovu otázku přišla odpověď, kterou se on už dnes neodvažuje pronést. Došlo na vlastní komunisty, na komunisty „úchylkáře“, bývalé spolupracovníky Leninovy, po kterých byla pojmenována i řada ruských měst. Komunismus požíral nakonec sám sebe.
.
A tu se v Evropě začíná kát a v prsa bít ona vrstva, která nenašla v Sovětském svazu smilování, která u nás nikdy socialisticky necítila a která se dnes chvěje o život, poněvadž přestala věřit v britskou záštitu, a co je tragického, i ve vítězství Velkoněmecké říše. Ano, prvý den po příchodu bolševiků vystačí se s máváním rudým praporem. Ale co přinese zítřek? Všem bude účtováno. Ten ještě za republiky zvedal pravici na počest Kramářovu. Ten přispěl na volební fond fašistů. Ten vyhnal dělníka proto, že byl komunistou. Ten řekl před dvacíti lety, že socialismus je raubířství. Ten složil s výborným prospěchem zkoušku z němčiny. Ten se stýkal s tím a tím Němcem.
.
Sovětský svaz potřebuje na 50 milionů dělníků a tak se dostane, v nejpříznivějším případě, na každého továrníka, pana domácího až po zcela malého člověka, který na žádnou politiku neměl nikdy čas. Podle Knickerbockera vyhubení této „nesocialistické“ třídy trvalo v Sovětském svazu 10 let. V celé Evropě by to šlo rychleji. Na štěstí německý národ odolává. Listopad a prosinec budou zajisté perné měsíce. Neskrýváme to, ale vydrželi jsme srpen i s jeho zradou evropského měšťáctví. Vydržíme také nyní a přeneseme obranný boj přes Nový rok.
.
Ano. Německý národ je pomalu sám. Nápor je tvrdý, zoufalý. Američané, bolševici, Angličané se svou smětí spoluklusajících. Přidali se Rumuni, Bulhaři s Finy, poslušní biče nového Attily. Nic nevadí. Už dnes vypětí německého národa je tak veliké, že budoucnost mu nemůže upřít věčnou slávu hrdinů. Z této války se budou celé generace živit ideály. Kdo myslí do důsledků, nemůže jednat jinak, než že sáhne po meči a že stiskne ruku německého hrdiny, který dnes hájí Thermopyly Evropy. Americko-sovětské barbarství nezvítězí, ani kdyby obloha ztemněla nepřátelskými letadly, kdyby země se proměnila pod výbuchy pum a granátů v peklo. Před padlými hrdiny bude zítřejší Evropa stát s obnaženou hlavou..
(Lidové noviny, 26. listopadu 1944. Zvýrazněný text ponechán podle zdroje.)