Předcházející: 1. díl
Přitom nastalo také značné vyrovnání mezi vlastnostmi a schopnostmi obou národů. Když ve třináctém století přicházeli k nám Němci, byli jsme národem především vojáckým. Němci, kteří přicházeli k nám, pokud nepatřili k poloněmeckému dvoru Přemyslovců, byli převážně společensky opovrhovanou vrstvou horníků, řemeslníků a kupců. Ale tato vrstva práce se prosadila proti vrstvě vojácké. Češi se naučili mnoha řemeslům, vsákli do sebe pracovní morálku, seděli v ceších a městských radách společně s Němci a také šlechtická vrstva se vzájemně i s městským patriciátem promísila tak, že neznala mezi sebou rozdílů, leč náboženských. V životě národů společná krev kulturní je často stejně silný poutem jako krev rasová. A jak hluboko jde tato společná krev kulturní, toho nejlepším svědectvím je filologický rozbor jejich krvinek.Už v době kočovné lze sledovat kulturní společenství. Kdežto pro jednoduché zbraně dřevěné má náš jazyk názvy slovanské, pro zbraně kovové pocházejí výrazy od Germánů. Také kotel, tak důležitý pro život skupin kočovných, byl převzat i s názvem od Germánů. Slovo dům je sice všem indogermánským řečem společné, ale od Germánů jsme přejali název „chýše“, která představovala patrně nějaký lépe zařízený dům, než byl náš, a proto jsme s ním přejali i název. Rovněž krb s roštem a kamna jsou přejata od sousedů. Kuchyni jsme převzali i s názvem od Němců, stejně chlév a stodolu. Zeď je ze slova německého a znamená pletenou stavbu vymazanou „těstem“ (Teig). Stěna je z německého Stein. Také cihla a vápno je téhož původu. Talíře a mísy, tyto předměty civilisačního pokroku, jasou jak věcně, tak jmény společné s Němci.
Jsou tedy hlavní předměty usedlého života získány z přímého styku s Němci, jak nám ukazuje linguistika. A stejně tak je tomu s ještě vyššími stupni společenského života. Názvy kníže, král, císař, šlechtic, jež jsou svědectvím pevnějšího státního života, jsou veskrze cizího, německého původu. Je jistě charakteristické, že jsme v našem jazyku neměli slova pro povinnost, slova „museti“. Přejímáme jej od Němců. Vedle „museti“ říkalo se staročesky též „drbiti“ podle slova dürfen. A se slovem přejímáme asi také pojem. Jediným slovem, vyjadřujícím trvalé úsilí, bylo u nás slovo „třeba, potřeba“, jež vzniklo ze slova tříbení, což byl pojem vyjadřující mýcení lesů, jak svědčí Třeboň, Třebová.
I začátky obchodního života jsou plně pod patronací německou. První obchod je výměnný. Proto slovo plat, platiti souvisí se slovem plátno (z původního polt – srovn. něm. falt-en; plátno = něco složeného, co se dá skládati). Plátno bylo po určitou dobu jakousi peněžní jednotkou a podle něho se určovala cena jiných předmětů. Ještě Ibrahim sděluje, že platidlem v Praze jsou jemně tkané šátky. I jinak jsou české názvy peněz původu germánského; peníz je ze slova, z něhož vzniklo dnešní Pfennig a staročeské „ceta, cetka“ vzniklo z gotského kintus. (Fr. Trávníček: Jazyk a národ.) Tato slova jsou ukázkou, jak kulturní krev, nám a Němcům společná, jde neobyčejně daleko a je závazkem, kterého je třeba dbáti.
Jiným měřítkem společné kulturní krve je návyk čistoty. Prokopius říká o Slovanech v 6. století, že tráví život drsný, hrubý i žijí v nečistotě. Naproti tomu překvapovali Germáni svou čistotou i Římany. Tacitus o nich říká: Vstávají obyčejně pozdě a hned se teplou vodou myjí, poněvadž zima u nich trvá velmi dlouho; po koupeli jedí.
Čistota je doprovodný znak vlivu německého. Čím dále na východ, tím méně čistoty. Také my jsme přejali od Němců návyk čistoty. To více než co jiného hned na první pohled prozrazuje dávný vliv německé civilisace u nás a také to každému cestovateli padne hned do oka. Ale naučit čistotě vyžaduje celé věky přímého a nepřímého vlivu, jenž mluví velmi zřetelně o společné krvi kulturní.
Kulturní krev je poutem velmi těsným a sahá u nás do dob nepamětných. Máme v sobě nejen polovic krve německé, ale máme s Němci jako sousedy společnou krev kulturní, a tedy všechen důvod k úctě a k vděčnosti k nim jako k našim velkým učitelům.
Ale k tomu, k čemu došlo v Anglii – k synthese jazykové – nedošlo. Nebyl vytvořen jazyk nový. Naopak, v době století šestnáctého je náš jazyk na vrcholu. Je, aspoň pokud jde o jazyk spisovný, nejčistší, výrazově nejbohatší, hudebně nejpružnější, jak první náš literární dějepisec Dobrovský zjistil a neváhal proto nazvat onu dobu zlatou dobou jazyka českého. A podobně je tomu u jazyka německého. Němcům se dostává jednotného jazyka spisovného. Oněch tři sta let, nutných k synthesi jazykové, se u Němců projevilo tím, že provedlo synthesu určitých nářečí německých ve společnou řeč spisovnou. Na rozdíl od dřívějších názorů, které soudily, že spisovná řeč německá vznikla v nějakých dvorských kancelářích usilovnou snahou pilných písařů – první taková řeč se klade na dvůr Karla IV. v Praze – je dnes zjištěno, že je plodem východní městské kolonisace ve století třináctém, kdy se dostaly k sobě různá, téměř nesrozumitelná nářečí německá, která si vytvořila pro nutnost dorozumění jakýsi německý volapük, jenž v době Lutherově vyzrál v řeč spisovnou, všem Němcům společnou.
U nás je v té době ovšem velká propast mezi řečí spisovnou, pěstovanou uvědomělými puristy, a vzdělanou a obohacenou zejména na vzorech klasických, a mezi řečí lidovou. V řeči lidové byla snad do jisté míry provedena synthesa řeči německé a české. Jakého asi druhu by byla ona nová řeč, kdyby došlo k podobné synthesi jazykové jako v Anglii, toho vzorem může být česká řeč hornická. Z příbramských protokolů o nehodách vybíráme na ukázku:
„Já a kamarád jsme naráželi (shrabovali) forot (rubaninu) do šturclochu (výsypného otvoru). Jak kamarád ten forot nabíral, utrhla se z pravý strany flec (kus skály, něm. Flötz) a padla mu na nohu. Tato flec byla až nahoru chatrná, a proto byla asi dva metry pod forotem jochem (příčným břevnem) chycená. Jak to na kamaráda spadlo, tak jsem odvalil z něj jednu flec a běžel jsem na ort (místo, kde se pracuje), aby mi šli pomoct a vyndat z toho forotu kamaráda. Potom jsme ho vyfedrovali (vyvezli) ven. – Dávali jsme kašnu (lešení, něm. Kasten) na volej štros (porubiště; místo, kde se rubá, něm. Strasse). Potřebovali jsme fály (kůly, něm. Pfahl), na těch fálech byly ještě do půl perky (kamení, jalovina), ty jsme scházeli do toho zasazuňku (zavážky). – V noční šichtě (směně) byl jsem na haldě (místo, kam se sype jalové kamení). Měl jsem votvírat víka huntů (vozíků), který dováželi odbírači (hoši, kteří tlačí vozíky); běhat rudu ve vozíku (srovnej něm. Erze, Berge, Hunde werden gelaufen, zutage ausgelaufen). Po otevření víka vybírači hunt nadzvednou a štercujou (vysypou, něm. stürzen), a když je prázdnej, já zase víko zavřu.“ (F. Oberpfalcer)
Že ve století šestnáctém česká řeč lidová byla plna těchto germanismů, svědčí u Komenského „Lusthaus srdce“ místo ráj srdce, ač řeč spisovná byla čímsi výlučným a takové výrazy jen zřídka do ní z řeči lidové pronikaly. Naproti tomu v Anglii tento druh řeči lidové byl povznesen na řeč spisovnou.
Ovšem i v našem slovníku zůstalo mnoho slov původu německého trvale. Váňa ve svých „Zrnkách“ počítá, ovšem libovolně, že naše řeč vykazuje 20.000 germanismů, bez kterých se nemůže obejít. Také přízvuk slovní, který je u nás na první slabice, zatím co u Rusů je proměnlivý, se považuje za důsledek vlivu němčiny. Jenomže, je-li tomu tak, pak vliv působil již mnohem dříve, poněvadž tento přízvuk je u nás už domovem ve století dvanáctém nebo třináctém. I věcná skladba vět, jdoucí rovnou k předmětu a ponechávající každému slovu plného uplatnění na rozdíl od skladby latinské, kde je nutno přehlédnout celou větu, chceme-li pochopit smysl, je u nás společná se skladbou vět německých, takže Váňa mohly být stržen k nadsázce, že čeština je vlastně přeložená němčina. V naší řeči najdeme tedy mnoho stop německých vlivů, vlivů jistě silných, ale to vše nevytvořilo onen stav věcí, jaký je v angličtině, kde složení obou řečí je očividné, kdežto u nás vliv německý byl češtinou tak dokonale stráven, že v ní žije, pro neodborníky utajen.
Je třeba se na proces synthese dívat jako na proces přírodní a analyzovat jej, jako by šlo o pokus ve zkumavce. Vždyť dějiny jsou nejednou experimenty s národy a se zeměmi, které jako by prováděl neviditelný fysik a chemik Prozřetelnosti. Určeme si, proč se tento český pokus Prozřetelnosti nepodařil, zatím co se jí dokonale podařil pokus anglický.
Za jeden z hlavních důvodů, proč nedošlo k synthesi jazykové, mohlo by se považovat časné zrození české řeči spisovné a s tím spojené předčasné zrození nacionalismu u Čechů. Naše spisovná řeč se rodí současně se spisovnou řečí italskou. Je to právě v době, kdy se kolonisace zastavuje. U Italů je jejím pomníkem Dantova Božská komedie, u nás Dalimilova kronika. Ale vliv časné řeči spisovné nelze přeceňovat. Také Anglosasové měli spisovnou řeč a četné její literární projevy ještě něž přišla kolonisace normanská, a přece pro vývoj k řeči nové to nebylo překážkou žádnou.
Mnohem závažnější by se mohlo jevit předčasné probuzení našeho vlastenectví. Jsou dokonce hlasy, že tento nacionalismus je českou specialitou a že v žádném národu jako u nás se tak brzy nezrodil cit národní, obyčejně považovaný za plod až století osmnáctého a devatenáctého a za dítě francouzské revoluce. Najdeme sice už u českého duchovenstva v době německé klášterní kolonisace tóny národní – u Kosmase např. – ale téměř fontánou vytryskl nacionalismus český právě ke konci epochy kolonisační. Dokladem je veršovaná kronika tzv. Dalimila a téměř současná česká Alexandreis. Oba tyto hlasy se zdají být čímsi neslýchaným v době, kdy se zdál být určujícím motivem názor krále Gézy II. uherského (1141-61), který povolávaje do své země sedmihradské Sasíky, praví, že „říše, ve které se mluví jen jedna řeč, je chatrná a slabá.“ Středověk má jinou logiku než národní. Je to logika dynastická. Dynastie chce mít především království silné. A králové přitom vycházejí z dlouhodobé patrné zkušenosti, že každá národnost má své přednosti a své doby největšího vypětí. Kdyby Říše byla složena jen z jedné národnosti, pak by následovaly po dobách vypětí doby přirozené umdlenosti a poklesu. Ale ve státě, ve kterém je více národů, v dobách´vyčerpání národa jednoho nastupuje s novou a svěží silou národ jiný a vzestupná linie státu pokračuje. Zkoumáme-li vývoj celé Evropy, shledáme oprávněnost tohoto názoru. Evropa se vyznačuje právě tím, že vždy nový národ přejímá vedení a posunuje pokrok světadílu opět o něco dále kupředu. Ve středověku se dynastie snažily tento zákon vývoje uplatnit v rámci království jednoho.
Středověk neznal rozdílů národních, poněvadž tehdy všechny národnosti v jedné zemi pojila jedna dynastie a jeden nadnárodní jazyk, latina. Vzplanutí národnostních bojů byl tedy docela nový prvek. Naši dějepisci kladou začátek národnostních bojů do roku 1309, kdy dojde k zápasu o moc mezi městským patriciátem německým a šlechtou českou. „Rok ten“, píše J. Šusta, „stal se pak vlastním rokem zrození vědomého boje obou kmenů, zemi obývajících, který pak, ač druhdy mocněji, druhdy přitlumeně se projevoval, zůstal již trvale spjat s osudem naší vlasti. Prudká srážka českého panstva s německým patriciátem za vlády korutanské jeví se jaksi jeho prvním jednáním, při němž v popředí stanuly zatím jen vůdčí vrstvy i onoho tábora…“
Jiná část našich dějepisců popírá, že tu šlo o uvědomění národní. Povídání o národnosti v té době je jim anachronismem, poněvadž myšlenka národní je teprve dítě věku moderního. Šlo tu tehdy jen o boje stavovské. Česká šlechta se dívala zprvu na německý živel toliko jako na robotníky, kteří mají zvyšovat bohatství království a jejich panství. Začala mluvit o češství až tehdy, když se městský patriciát hlásil o stejná práva, jaká měli šlechtici. Byl to ovšem konflikt spíše stavovský než národní.
Známe ještě jinou stránku tehdejšího národního konfliktu. Slyšíme ustavičné žehrání na to, že králové se opírají o poradce cizí, mnohdy je slyšet nářek na to, že i králové jsou cizinci a že se úmyslně dávají vésti radami cizinců, kteří nakonec nemají jiný zájem, než vypudit všechny Čechy ze země, aby pak na mostě pražském nebylo vidět jediného Čecha, jak naříká souhlasně Dalimil i česká Alexandreis; dokonce se mluví o úmyslu krále vystěhovat ze země všechny Čechy a jejich místa osadit Němci, jak to zaznamenal Peter Žitavský v kronice Zbraslavské. (Jak vidíme, národní obavy mají u nás stále stejné motivy.) Tady jde o zájmy konkurenční v řadách jednoho stavu samotného. Ale že tu při vyslovování Čech a Němec nešlo o národnostní problém toho rázu, jak jej známe v době moderní, toho nejlepším svědectvím je právě jak Dalimil, tak Zbraslavská kronika. Dalimilovu kroniku si totiž okamžitě přeložili, a to nejednou, Němci usedlí v Čechách, a byla to pro ně kniha stejně milá jako pro Čechy, ač přepsána do našeho moderního cítění, je nabita záštím proti všemu cizímu, tj. německému. Ale charakteristická je právě malá změna, které použil německý překladatel Dalimila. Rozlišuje mezi Němci v Čechách usedlými a mezi Němci, kteří do Čech přicházejí jen jako do země dobrého plenu, ať už obchodního nebo daňového nebo vojenského. A v stejném smyslu žehrá Zbraslavská kronika na cizince v království, ač je psána čistokrevným Němcem. Nesmí se zapomínat na středověký lokální a dynastický patriotismus, a o ten tady šlo. Každá země chtěla mít plody své půdy především pro sebe, pro své trvalé usedlíky. Tak v téže době porýnský publicista Alexander von Roes vytýká a žehrá na přemíru vlivu francouzského a žádá návrat k mravům a zvykům německým. A ještě výmluvnější je štyrská kronika Otakara Horneka, s Dalimilovou kronikou téměř současná. „Jako Dalimilova kronika proti Němcům v Čechách, tak brojí kronika Otakarova proti Čechům a proti králi Přemyslu Otakarovi II. ve Štyrsku. Obě kroniky směřují k jednomu a témuž cíli: bičovat cizáctví ve vlastní zemi. Chceme jen některé ukázky z kroniky štyrské zde uvésti. Tak praví na jednom místě, že známo jest, kterak Čechové naplněni jsou nenávistí, zlostí a závisti proti Němcům, a to pro žádnou jinou příčinu, jediné prý po jejich (Němců) statečnost; jinde vytýká Čechům nevěru a zrádnost (Verratnisse, ungetriwen grueze, beheimische galle), králi Otokarovi přičítá lživě několikero zločinů a líčí jej co jednoho z nejohavnějších despotů, kteří kdy v Evropě kralovali. (Tadra) A přitom šlo o téhož panovníka, o kterém Dalimilova kronika píše, že chtěl Čechy ve prospěch Němců vyhladit. – „Petřín šarlatem pokrýti a na pražském mostě nebude Čecha viděti.“
Středověk žije svým stavovským zájmům a čeští stavové dovedli „vlasteneckou notou“ dosáhnout znamenitého prospěchu pro sebe. Šlo to tak daleko, že když král Karel IV. přišel do Prahy, byly všechny královské statky a hrady rozebrány českou šlechtou, a král, když přišel, našel zemi tak, jak to vylíčil plasticky ve svém životopisu. „A my jsme nalezli království tak opuštěné, že ani jednoho hradu nenalezli jsme svobodného, který by nebyl zastaven se vším zbožím království, takže jsme neměli kde bydliti, leč v domech městských jako jiný měštěnín. A hrad pražský byl tak zkažen, zničen a pobořen, že od času krále Otakara byl až do země zhroucen. Protož znovu kázali jsme vystavěti palác velký a krásný s velikými náklady, jak se dnešního dne jeví divákům. Neboť šlechtici téměř všichni se stali násilníky, aniž se báli krále, jak slušelo, protože království byli mezi sebou rozdělili.“
Vláda české hrabivé šlechty zemi nijak neprospěla. Té hověla sice taková vláda slabého Jindřicha Korutanského, ale lid, který při volbě Jindřichově tančil radostí na ulicích a veselil se z nastávající zvůle, brzy proklínal tento okamžik. Bylo třeba pevné ruky panovníka tak moudrého a přitom rázného jako byl Karel IV., aby vytvořil pravou rovnováhu mezi zájmy krále, šlechty a lidu v zemi.
Má tedy vlastenectví ve středověku docela jiný ráz než v době moderní, kdy se stalo hnutím lidovým. A jak z uvedených příkladů vysvítá, nebylo specialitou výlučně českou, nýbrž trvalým zjevem nerozlučně spjatým s lokálním a dynastickým cítěním.
Ale připusťme i to, že šlo o něco velmi podobného vlastenectví modernímu. Konečná synthese obou národností nemusela jim být nijak navždy ohrožena. Je přirozené, že dvě vrstvy obyvatel, zvykem a jazykem si tak cizí, jaké se ve třináctém století u nás náhle dostaly k sobě, budou vykazovat mnoho třenic. I v Anglii byl dlouho stav otevřeného i skrytého nepřátelství mezi Normany a Anglosasy, dokonce také podbarvený stavovsky – Normané byli šlechtici – a přece to konečné synthesi nevadilo. Snad právě synthesa, stejně jako chemický proces sloučenství, vyžaduje, aby obě různorodé složky se slučovaly v žáru a napětí. Dějinný pokus se děje jaksi podle hegelovské formule; akce – reakce – synthese. Akce: kolonisace, reakce: husitství, synthese: stejná víra a stejný zájem v šestnáctém století. V Anglii probíhá děj obdobně – akce: invase Normanů, reakce: válka stoletá, synthese: nový jazyk a nový národ. Hledáme-li proto příčinu, proč k dokonané synthesi nedošlo, pak sotva podle toho, co jsme uvedli, můžeme vidět v probuzeném národním citu překážku hlavní.
(z knihy „Český mythus - Co nám lhaly dějiny“, Orbis Praha 1943)
POKRAČOVÁNÍ 8.2.2010