Byzantský dějepisec, který byl důvěrníkem posledního císaře Konstantina XI. Dragase, líčí takto 29. květen 1453, kdy Turci podnikli rozhodující útok na hradby Cařihradu: „Císař po svatém přijímání objížděl hradby v oděvu prostého rytíře bez císařských ozdob. Naslouchal hukotu v táboře osmanském a potom zaujal své místo blíže brány svatého Romana. Tam pod praporem Palaiologů s hrstkou udatných reků odrážel útoky janičarů. Náhle byl šípem raněn Giustiniani, který řídil obranu. Ozval se silný křik: „Město chráněné Bohem je vzato!“ Nastala bezuzdná panika, která uvedla veškerou obranu v nepořádek. Ale císař odepřel utéci. V nejtužší srážce pokračoval v boji. Krev mu tekla z rukou a z nohou. Mocným hlasem vyzval své druhy, aby ho dobili. Ale v tom okamžiku byl zasažen kopím do obličeje a brzy poté podlehl sečné ráně zezadu.“.
Konstantin XI. Dragas, pozoruje pod hradbami hučící turecký tábor, si možná vzpomenul na kousek historie vlastní země. Jeho předchůdci na stolci císařském vůči stepi pěstovali totiž většinou zvláštní politiku. Když Attila vpadl do Evropy, byzantský císař Theodosius II. neodporoval západořímskou říši proti barbarům, nýbrž dal svou vnučku Attilovi za manželku. Podobnou politiku pěstovali byzantští císařové, když do Evropy vpadli Avaři. Sjednali s nimi tajnou přátelskou smlouvu. Radovali se, že Avaři pocuchají rostoucí moc Karla Velikého., křesťana jako oni. Zášť a závist vedla byzantskou politiku, a proto vždy stoupala moc barbarů a byla by se stala vedoucí v Evropě, kdyby Frankové Visigoti a císařské vojsko západořímské nebyli porazily Attilu u Troyes (451). Evropa by byla bývala barbarská, kdyby se dělo podle byzantských císařů. Císař byzantský Nikefor, který odepřel uznat císařský titul Karla Velikého, byl nakonec zajat a utracen pohanskými Bulhary. Z jeho lebky si jejich kníže Krum dal zhotovit pohár.
.Podobně se chovala Francie křesťanského krále, který proti Říši sjednal spojeneckou smlouvu s Turky ve válce třicetileté. Dnes tuto cestu Byzance a Francie nastoupila Veliká Britanie, když volila spojenectví s bolševickou stepí. Ne, vše nelze lámat přes koleno. Kardinál Campeggio roku 1530 prohlásil: „Německé kacířství se musí v případě nutnosti vyhladit ohněm a mečem.“ Tento dobrý katolík byl však špatným Evropanem, poněvadž v době, kd yv Evropě se svářily dva křesťanské světové názory, pohan Turek stále více a více vnikal na evropské křesťanské území. Tento zápas končil 1648. Kardinál Campeggio byl už dávno mrtev, když obě křesťanské víry si přiznaly paritu. Ale co to stálo křesťany a kolik na tom vydělali Turci! Ve střední Evropě na území Čechů a Němců následoval pomalu na dvě staletí stav těžkého vysílení a rekonvalescence. Obyvatelstvo kleslo o třetinu, místy na polovinu. Obecná chudoba, zadlužení, zpustošení, převaha zahraničního, hlavně britského obchodu. Mravy zhrubly, duchovní život upadl.
.
Poslední byzantský císař, Konstantin XI. Dragas na hradbách Cařihradu pykal za chytristiky více než tisícileté byzantské politiky. Zatím co západořímská říše národa německého, proti které se kuly v Cařihradu sedm let úklady, vše přetrvala a odrazila nápor východních barbarů, vysoce kultivovaná a přejemnělá Byzance stepi neodolala a podlehla. Totéž čeká západní demokracie vedené milionáři. Poslední byzantský císař Konstantin XI. Dragas přišel nakonec k témuž poznání co panovníci němečtí: s východní stepí nelze sjednat mír. Tu třeba zdolat nebo ji klást odpor až do posledního muže. Politika německých císařů nebyla ani zdaleka tak rafinovaná jako politika byzantská, ale zato za prostou politikou německých císařů se hromadily mnohem zdravější mravní síly. V Cačihradě stačilo ,aby turecký agent vzkřikl: „Město chráněné Bohem je vzato.“ Všichni ztratili hlavu a nechali se jako ovce podřezávat.
.
Z východu se valí záplava nevěřících, kterým je evropská kultura cizí, kteří ji z duše nenávidí. Pouze jediný lid vnímá Evropu jako celek, lépe než všichni Evropané dohromady, ale vnímá ji ve smyslu nepřátelském, a to jsou bolševici. Už dávno se přestalo v Sovětském svazu hovořit jedině o potřebě pokoření a vyhubení „nacistů“. Stále jasněji se tam vyhlašuje nezbytnost zlomení Evropy. Němci přicházejí při tom v úvahu přirozeně na předním místě jako jediní její obhájcové. Veliký chán bolševický sjednal spojenectví se současnou Byzancí, kterou představuje Britské imperium.
.
V Anglii si dlouho myslili, že mohou agitací oddělit Vůdce od jeho lidu. Zapomněli, že zdravým pudem německý lid cítí svůj hrozný úděl, kdyby se rozešel s Vůdcem anebo kdyby jej zradil. Ztrojmocněná britská diplomatická chytrost by kapitulující německý národ a západní Evropu nezachránila před osudem Finů, Rumunů a Bulharů. Právě jsme se dověděli, že v Bulharsku bolševiky řízený tribunál odsoudil k smrti 105 bulharských politiků, z nichž značná číst koketovala s bolševismem, ale při tom si to nechtěla rozházet také s Anglií a Spojenými státy. Sedět na dvou židlích i ve spojeneckém táboře se v dosahu bolševické moci nevyplácí stejně, jako být přímo sovětským nepřítelem. Mannerheima co nevidět stihne odplata za jeho zradu země a národa. Také ve Finsku dojde k odstranění presidenta, jako v Srbsku došlo k odklizení krále. Vše pomalu, popořádku. V emigrantském táboře, který se přezdívá český, Bechyně chce hrát italského Bonomiho. Usiluje Beneše přinutit, aby sdílel osud „ideálního“ demokrata Sforzy. To jsou ostatně vedlejší věci. Zmocní-li se bolševici našich zemí, pak do dvou let nikdo z těchto politických tatrmanů se zde už nebude potulovat za předpokladu, že by nalezli odvahu a vlezli do jámy lvové..
Jak veliký podvod se páše na americkém lidu, pokud jde o pravou podstatu bolševismu, nejlépe prozrazuje americký Žid Walter Lippmann ve své poslední knize „U.S. War Aims“, kde praví, že k zachování světového míru je nezbytné, aby Sovětský svaz na konci této války odstranil uvnitř diktaturu a přizpůsobil se americkému příkladu. Pro radost prosťáčků dodává: „Kdyby se tak nestalo, znamenalo by to špatnou vůli, která by se se strany Spojených států amerických chápala jako nevlídný čin vůči Americe.“ Žádat bolševiky, aby se stali demokraty, je totéž, jako kdyby byl před třemi stoletími kardinál Mazarin žádal od Turků, aby se stali křesťany, když už je Francie poctila svým spojenectvím.
.Vůdce odpověděl jasně, že o německé kapitulaci nemůže být nikdy řeči. To zatřáslo Anglo-Američany právě nyní, kdy se tři hrobaři Evropy sešli, aby se povadili o kořist. Nabízet mohou, co chtějí. Údělem kapitulujícího německého národa a s ním celé Evropy by bylo pouze bolševické otroctví, které je horší bývalého tureckého. Ve Spojených státech cítí už pronikavě vysoké ztráty. Churchill prohlásil před invasí, že na evropské půdě se bude bojovat jen řadu neděl po vylodění spojeneckých vojsk. Dnes už je to osm měsíců. Sedm a půl měsíce na Anglii dopadají tisíce a tisíce střel V1 a V2. Boje na východě v Asii jsou také neobyčejně tuhé. Divise sem, divise tam, ale Spojené státy mají nakonec nyní mimo domácí půdu na 160 divisí, to je čtyřikrát více než v prvé světové válce. Sovětský svaz vsadil vše na jednu kartu. Anglie je unavena. Spojené státy začínají prožívat těžkou kocovinu z válečného flámu, na který je vylákal Roosevelt. Může se dít, co chce. Kdyby Říše podlehla, je konec se všemi evropskými národy. Proto Odra se může stát Marnou Evropy. Dej, Bože, Němcům sílu a snámi hříšnými měj smilování!
.(Lidové noviny, 4. února 1945)
Tip: článek o londýnské exilové vládě Volá Londýn