Čeští studenti
(doplňující poznámky napsal Ernst Frank)
 |
| "Věřím, že v této velké době, v době velkých osudů, nastal okamžik, ve kterém se statečná srdce dorozumí. Věřím, že ve své ruce přinášíte mír a spravedlnost pro všechny obyvatele krásných českých zemí." Pražský primátor Klapka v projevu věnovanému generálu Blaskowitzovi při příležitosti pokládání věnců k hrobu neznámého českého vojína (26. 3. 1939). |
.
V půlce října docházely zvěsti z německých stranických kruhů, ale ještě více českých sdělení, že na výročí státního svátku 28. října jsou plánovány demonstrace. Říšské vládě, která po tak rychle zdařeném poražení Polska vytahovala mírové sondy a proto měla důvod, aby mohla poukazovat na opravdové uklidnění zemí Čech a Moravy, přicházely tyto zprávy přirozeně nevhod. Dalo se přeci obávat toho, že by mohl být vzbuzován dojem, že za podobnými manifestacemi stojí celý český národ.
Šeptaná propaganda doporučovala, aby lidé 28. října nechodili do práce, nosili smuteční pásky a aby vstupovali do ulic bez pokrývky hlavy. Iluzionisté údajně hovořili dokonce o návratu Beneše v tento den a ohlašovali smrt všech Němců. Takovéto zprávy kolovaly pouze po Praze. Venkov je neznal. České kontrolní orgány hlásily, že není třeba takováto hesla brát vážně, neboť zásadní postoj téměř celého obyvatelstva je prý rozvážlivý a absolutně zdrženlivý. Pán von Neurath se tedy ani nenechal odradit od toho, aby odjel do Leindorfu. (Pozn. Ernsta Franka: Leindorf byl Neurathova usedlost, na kterou se říšský protektor vydal, aby tím ukázal, že předem ohlášené demonstrace Čechů nebere vážně.) Když ale byly distribuovány letáky, které vyzývaly ke stávce, nařídil jsem z opatrnosti připravenost policie, ovšem výslovně při ubytování v kasárnách.
Dne 28. října došlo na Václavském náměstí, na Příkopě a na Karlově náměstí v Praze ke shromažďování lidí, ze kterých bylo slyšet několik výkřiků jako „Němci ven!“, „Pryč s Hitlerem!“ nebo „Ať žije Beneš!“. Jednalo se na všech třech náměstích celkem o nanejvýš pět tisíc lidí, kteří se očividně pokoušeli si navzájem dodávat odvahu. Bohužel považovalo několik českých policistů za nutné zakročit a demonstranty od sebe rozptýlit. Přitom došlo na jednom místě k potyčce s mladšími lidmi, přičemž byl vážně zraněn student Opletal. (Pozn. Ernsta Franka: Karl Hermann Frank mluví o tom, že se demonstrace z 28. října odehrávaly pouze mezi českým obyvatelstvem a českou policií. Ovšem z českých stejně jako i německých policejních zpráv vyplývá, že do srocování byli zatáhnuti i němečtí obyvatelé a že německá policie byla nucena zakročit, protože místy se česká policie chovala příliš pasivně. To, zda se Frank ve své výpovědi vědomě vyhýbal tomu, aby uvedl, že zasáhla také německá policie, nebo zda po šesti letech pohasínala jeho paměť, se zřejmě již nepodaří objasnit. Existuje možnost, že Frank zahrnul 28. říjen a 15. listopad do jedné vzpomínky, neboť 15.listopadu se odehrály kontroverze při převádění zesnulého studenta Opletala skutečně jen pouze mezi českými studenty a českou policií. Skutečností je, že početně se tato srocování nebylo třeba brát vážně. 28. října se jednalo asi o 5000 lidí na různých místech, 15. listopadu asi o polovinu. Venkov zůstal téměř klidným. Pouze v Brně a v Moravské Ostravě došlo k početně nepatrným shromážděním, které zde mohly být rozehnány rázněji vystupující českou policií jako když bičem mrská.)
V poledne zavolal Hitler a nechal se seznámit se stavem věcí, protože nemohl předtím zastihnout Neuratha. Líčil jsem mu události, o kterých se Hitler znatelně již nechal informovat tajnou policií. Řekl, že příhody byly trapné a že další nepokoje se již nesmí konat. Nařídil mi, abych navštívil Háchu a řekl mu, že činí protektorátní vládu odpovědnou z toho, aby udržela klid a pořádek. Hácha by měl mít na paměti, že se na nás dívá svět. V případě, že by se toto opakovalo, by prý musel nařídit nejpřísnější opatření. Také mi poradil, abych v případě potřeby využil Brannou moc. Obzvláště v Protektorátě mu záleží na naprostém klidu. Ujistil jsem jej, že zásah Branné moci nebude v žádném případě nutný. Těch několik málo účastníků se skládalo pouze z několika maloměšťáků, mladistvých a převážně ze studentů. O opravdových povstáních nemohla být žádná řeč. Využil bych všech opatření, abych dopředu vyloučil opakování.
Odjel jsem do Lán a informoval jsem pana Háchu, že mě telefonoval Hitler. Rozhovor se konal za přítomnosti dr. Havelky. Ukázalo se, že se Hácha doposud ani o událostech nedověděl. Zděsil se, vyjádřil své politování a slíbil, že nařídí vše nutné, aby se předešlo opakování. Nato jsem srozuměl pána von Neuratha a velitele bezpečnostní policie dr. Stahleckera o Hitlerově telefonátu, o mé návštěvě u Háchy a podal jsem pak zase zprávu Hitlerovi o provedení jeho nařízení. K tomu jsem mohl nahlásit, že v Praze panuje klid.
Bohužel podlehl po několika dnech student Opletal svým zraněním. Měl být 15. listopadu převezen do svého bydliště. Gestapo bylo, převážně českými důvěrníky, informováno, že studenti dělali propagaci početné účasti na pohřbu, aby tím znova vyvolali nepokoje. Nařídil jsem, že se pohřbu smí zúčastnit pouze příbuzní a známí zesnulého. Tím jsem vyhověl Hitlerově rozkazu, aniž bych tím zranil cítění českého obyvatelstva. Výslovně jsem zakázal shromaždování vzdáleně stojících. Povolení a hlídání pohřbu náleželo formálně pražskému Oberlandratu. Tajná státní policie mezitím dostala z Berlína příkaz zajistit podněcovatele případných demonstrací, zatknout je a zastřelit. Účastníci demonstrací se měli zatknout a měli být vzati do vazby. Proti takovýmto rozkazům nebylo žádného odporu.
Zatčení demonstranti, několik set studentů, byli dopraveni do tábora Oranienburg. Mně bylo pouze nahlášeno provedení rozkazů. Pán von Neurath a já jsme se zasazovali o opětné propuštění zatčených, které také v průběhu dalších let postupně následovalo. Jakkoli byla tvrdost opatření politováníhodná, jeví se velmi pochopitelnou, když vezmeme v potaz, že říšská vláda právě v těchto dnech usilovala o ukončení války.
Český rozhlas v Londýně však jásal nad každým sebemenším náznakem nespokojenosti nebo odporu Čechů a vysílal denně recepty, jak by se Říši dalo uškodit.
Následuje doplněk Ernsta Franka:
Dne 8. října 1945 byl Frankvyšetřovací komisí předveden před čtyři studenty (Kuneš, Sonntag a Schubert z Prahy a Zatloukal z Brna), kteří byli po výtržnostech 17. listopadu 1939 zadrženi ve svých studentských ubytovnách a byli delší dobu zachyceni v koncentračním táboře Oranienburg-Sachsenhausen. Byli to ti čtyři, kteří byli svého času osobně dotazováni Frankem, aby se přesně zjistily příčiny jejich chování. Tito čtyři si dokázali na setkání s Frankem dobře vzpomenout, zatímco si Frank samozřejmě dokázal vzpomenout pouze na skutečnost samu, ale ne na jednotlivé osoby. (Pozn. Ernst Frank: Předvedení Franka před čtyři studenty koncem roku 1945 nebo začátkem roku 1946, jež si vyslechl 17. listopadu 1939, aby si osobně mohl vysvětlit důvody jejich demonstrování, mělo představovat zvláštní ponížení Franka a mělo být proti němu propagandisticky využito. Tento záměr se zřejmě nezdařil. Zveřejňované zprávy o tomto setkání jsou tak protichůdné, že vyžaduje určitou námahu rozpoznat smysl dotazování. S jistotou se dají rekonstruovat pouze dotazy, které studenti směřovali Frankovi. Bylo by nasnadě zříci se reprodukce tohoto úseku textu, kdyby z Frankových odpovědí nevysvítaly argumenty o uzavření vysokých škol a zastřelení oněch devíti studentů. Obzvláštní význam má Frankova odpověď na výtku studenta Kuneše, který tehdy vyjádřil pravděpodobně všeobecně běžné mínění, že Frank v Berlíně zastřelení devíti studentů požadoval a že mu to bylo povoleno.
V procesu pána von Neuratha tvořilo zastřelení devíti studentů hlavní bod. Pokud bychom výjimečně chtěli vycházet z brožury Václava Krále „Český národ soudí K.H. Franka“, tak se Neurath v Norimberku pokoušel svalit vinu za uzavření českých vysokých škol a za zastřelení studentů na Karla Hermanna Franka. Neurath prý Královi řekl, že Frank dokonce zneužil jeho jména a zfalšoval jeho podpis. Podle dnešního stavu zkoumání to není pravda. Je několikanásobně dokázáno, že Neurath, Frank a Chvalkovský byli 16. listopadu spolu v Berlíně a tam převzali příkaz z uzavření škol a k zastřelení devíti studentů.)
Studenti byli rozrušeni. Dva z nich směřovali na Franka vyzývavé otázky, které jím byly klidně zodpovězeny. Celkově vnímáno ale jen došlo k jistému druhu opakování rozhovoru z tehdejška, ovšem za obrácených podmínek.
Studenti Franka obviňovali z ukrutnosti, protože nechal zastřelit devět jejich spolužáků a přes tisíc jich nechal dopravit do koncentračního tábora. Frank jim podal výklad, že Říše, která se nachází ve válce na život a na smrt, musela povstání přísně stíhat. Toho názoru prý byl i jejich tehdejší státní prezident pan Hácha. Převážná většina českého obyvatelstva tak smýšlela, objasňoval Frank, jinak by nepřicházelo tolik oznámení proti studentům ze středu obyvatelstva. Všichni čeští udavatelé jednomyslně a z přesvědčení ujišťovali, že odsuzují způsob jednání studentů a proto nahlašují hlavní viníky. Výměr trestu byl ale nařízen z Berlína. Frank měl jen kontrolovat provedení a nahlásit jeho vykonání. Nechtěl dnes již posuzovat, zda byl výměr trestu odůvodněný. Tehdy se mu ale zdál oprávněný. Ale i kdyby se mu zdál příliš vysoký, nemohl prý na to mít žádný vliv. Dokonce ani pán von Neurath to nemohl. To Frank výslovně zdůrazňoval, když mu student Kuneš vyčítal, že pán von Neurath prý vystupoval proti výměru trestu, zatímco Frank tak nečinil. Nato Frank zopakoval, že i pán von Neurath mohl rozkaz vycházející z Berlína pouze vzít na vědomí.
Když se Kuneš vystupňoval k výtce, že si Frank výměr trestu z Berlína vyžádal, odpověděl Frank, že toto tvrzení je vylhané. Zastřelení studentů prý může být dnes chápáno jako tvrdé, ale tehdy byl prý státní prezident Hácha z odpovědných štvavých jednání studentů tak zděšen, že by sám nařídil nejpřísnější opatření, aby se takováto jednání nemohla nikdy více opakovat. Hácha se postaral o zveřejnění svých nařízení a zdůraznil, že si je zajedno se všemi rozumně a klidně uvažujícími Čechy.
Zatloukal Frankovi vyčítal, že dal podnět k uzavření českých vysokých škol. Tím prý byli studenti a celý český národ smrtelně postižen. Také tuto výtku Frank odmítl jako vyloženou lež. Uzavření vysokých škol bylo neoddělitelnou součástí celkového řádu z Berlína, ke kterému ani nenabádal a který ani nevyžadoval. Může se prý rozpomenout, že tento bod nařízení byl odůvodňován tím, že za dvacet let české nadvlády bylo německé školství Čech a Moravy bezohledně přiškrcováno ve prospěch českého školství, tak že mnoho sudetoněmeckých dětí a mladých lidí přišlo oproti české mládeži ve svém vzdělání zkrátka. Dvacet let znásilnění bylo tedy zodpovězeno tříletým uzavřením pouze vysokých škol. V tomto bodě bylo také poukázáno na loupež nejstarší německé vysoké školy Čechy. Uzavření vysokých škol bylo dále zdůvodňováno tím, že odpor proti Říši přicházel převážně z řad studentů, jak dokazovalo samo české obyvatelstvo svými udáními. Aby byla dopředu znemožněna další jednání odporu, byla vybrána jejich hnízda. Říše nemohla ve vnitru trpět ve válce žádný odpor. Už počátkům se muselo energicky čelit, už již buňky musely být ochromeny.
Zatloukal trval na své výtce ukrutnosti. Frank naproti tomu poukazoval na příklady ze světových dějin, z kterých vyplývalo, že jiné národy by proti odporu postupovaly podstatně tvrdším způsobem než Němci. Vyjmenovával paragrafy ve francouzském, anglickém, italském a severoamerickém válečném právu, jejichž válečný manuál povoloval represálie, odvetná opatření a kolektivní tresty, nebo je dokonce předepisoval.
Student Sonntag vytýkal Frankovi, že byl společně se svými kolegy po ostrém výslechu, který si museli vytrpět, týrán v ruzyňských kasárnách a potom v koncentračním táboře. Frank odpověděl, že o nějakém týrání nic neví. Pokud k nim přeci došlo, tak se tak stalo proti veškerým předpisům a nepřísluší mu kvůli těmto překročením ještě dodatečně vyslovit své politování. Prý by takovéto přestupky odpovídajícím způsobem stíhal, kdyby se o tom něco býval dozvěděl. Sám prý sice ví, jak nesmyslně dnes musí znít jeho slova, ale přesto je vyslovuje. Zdá se být špatností u všech policejních jednotek na světě, že se příležitostně chovají nelidsky.
Student Schubert se proti Frankovi obrátil s politickými výtkami. Odůvodňoval je dějinnými odkazy. Převedl řeč na obsazení Česko-Slovenska na jaře roku 1939 německou Brannou mocí a tázal se, jakým právem Němci po odstoupení sudetských území obsadili také ještě vnitřní Čechy a vnitřní Moravu, tedy čistě česká území, a proč je násilně přivtělili k Říši. Chtěl vědět, zda Frank nepociťuje výčitky svědomí kvůli tomu, že se jako státní tajemník vydal v toto bezpráví. Veškeré neštěstí pro Němce a Čechy prý mělo počátek v tomto činu bezpráví.
Frank se kvůli tomuto dotazu nemohl ubránit tklivému úsměvu. „Dějiny Čech a Moravy nezačínají zřízením Protektorátu“, odpověděl. „Začínají stěhováním národů a ještě dříve, nebo Přemyslovci nebo Komenským. Pokud ale chceme zůstat v naší době, pak byste se neměl ptát pouze mne, zda mám výčitky svědomí. Musel byste se také zeptat, zda měli výčitky svědomí Masaryk a Beneš, když rozbili rakousko-uherskou monarchii a založili Česko-Slovensko násilným začleněním německého, slovenského, maďarského a polského národního území. Usilovali o historické hranice, jak jim říkali, místo aby se omezili pouze na čistě české národní území, prohlédli, že česká území nejsou bez německých průmyslových oblastí životaschopná a vytvořili vojenskou okupací hotovou věc. Když na německá území vpochodovali čeští legionáři, docházelo opakovaně k německému odporu. 4. března 1919 bylo zavražděno 54 Němců, o rok později jenom ve městě Kraslice zastřeleno 15 Němců a do roku 1938 celkově padlo za oběť české zvůli 212 německých lidí. Když ale na přání českého státního prezidenta Háchy vstoupily německé jednotky 15. března 1939 do Čech, na Moravu a do Prahy, nedal se na odpor jediný Čech. Český národ věděl, že začleněním Čech a Moravy do Říše byla obnovena stará středoevropská jednotka řádu, ve které národy žily desetiletí šťastně. Masaryk a Beneš se v roce 1918, když s pomocí nepřátel Střední Evropy uvedli v život Česko-Slovensko, nemohli odvolávat na nějakou dějinnou tisíciletou minulost, nýbrž jen na takzvané „historické“ hranice, které v žádném případě ohraničoval jejich vlastní národ. Když se ale Němci v Čechách a na Moravě v roce 1919 bránili proti násilné okupaci své vlasti, činili tak, ačkoliv byli po čtyřleté válce vykrváceni a vyhladovělí. Češi byli ale díky dvaceti letům míru a vnitřní výstavby posíleni, když k nim v roce 1939 přišly německá vojska. Mohli se postavit na odpor, kdyby bývali chtěli, protože byli vyzbrojení. Ale nechtěli. Převážná část Čechů se nejenže bez odporu podvolila v nový, pradávný řád, nemalá část Čechů byla dokonce ráda připravena pomáhat při znovuvýstavbě tohoto starého pořádku. Shromáždění na Václavském náměstí a na Karlově náměstí z 28. října 1939 rozhodně nebyla vyjádřením vůle většiny českého národa. Byla uměle vyvolána zvenčí a vy studenti jste se nechali zneužít.“
„Co je ale důležitější než minulost a dějiny“, pokračoval Frank, „jsou nesmírné změny, které se v současnosti dějí na poli dopravy, techniky a komunikace. Při vší lásce k národu a k národovství nemůže být zadržen a přehlížen velký tah k hospodářskému sjednocení širých životních prostor. Opora ve vzdálených národech a v jejich kulturách, kterou hledal Beneš na východě a na západě, zatímco pozapomínal doporučovat život v dorozumění s německými sousedy, byla osudovým omylem. Hitlerovi šlo pouze o to vytvořit přirozené soužití středoevropských národů. Nechtěli jsme vás sežrat, chtěli jsme vám pomoct! Tady jste právě vy studenti neměli jít proti nám, nýbrž s námi. Zůstaly by vám otevřeny německé vysoké školy, když už musely být vaší vinou přechodně uzavřeny ty české.“
V tomto okamžiku dal vedoucí vyšetřovací komise obsluhovateli záznamníku pokyn, aby nahrávání vypnul. Schubert se Franka chtěl ještě něco zeptat, byl v tom ale pozdržen a konfrontace byla náhle přerušena. Frank byl odveden zpět do své cely.
POKRAČOVÁNÍ.
Zdroj: Tento text je překladem „Ohajovacího spisu II“, sepsaného K. H. Frankem počátkem roku 1946 a zveřejněného v knize jeho bratra, Ernsta Franka, nazvané „Můj život pro Čechy“ (Mein Leben für Böhmen) a vydané v roce 1994 v nakladatelství ARNDT