Pravda o Němcích a Češích (3.)

1. část - 2. část
Otto Kriegk

Říšský protektor svobodný pán von Neurath se svou chotí v hudebním
salonku panského domu v Panenských Břežanech.

Vedeme tento rozhovor v pokoji, ve kterém po celá léta pracoval Beneš jako ministr zahraničí. A tak se dostáváme k nemladší minulosti a k současnosti. „Můžeme pro sebe zřejmě nárokovat jedno“, řekl státní sekretář Frank. „Byl to velký výkon rychle převést český národ z naprosto zmateného stavu z jara roku 1939 k novému pořádku a že jsme se nemuseli obávat žádných obzvláštních obtíží v souvislosti s počátkem války. Byl to světově historický úkol zařadit sedm a půl miliónů Čechů do řádu a bezpečí do německého životního prostoru během největšího válečného rozhodnutí, a sice správně volenými slovy a správným jednáním, ale také dobře zváženým moudrým postojem všech Němců v tomto prostoru. U Čechů není žádných pochyb o tom, že se s krajní rozhodností budeme věnovat tomuto úkolu a přitom nebudeme trpět žádný vážný odpor. Dne 1. září jsem v této místnosti řekl všem mužům české vlády, že mi ručí za to, že ujednání, na které přistoupil president Hácha s Vůdcem, bude bezpodmínečně dodrženo. Každý Čech dnes ví, že uprostřed války samozřejmě požadujeme s bezpodmínečnou přesností dodržování těchto závazků, které Češi převzali k jejich prospěchu.“

Česká vláda v Praze se skládá z veškerých ministerstev, která jsou nutná pro řádnou správu země. Neexistuje ale žádné české ministerstvo zahraničí a žádné ministerstvo obrany. České vládní zastoupení sestává z 7000 lidí. Říšský protektor určuje základní linii správy. Židé jsou z celkového veřejného a hospodářského života samozřejmě vyřazeni. Každý židovský obchod je stejně jako v Německu označen cedulkami.

S vyřazením Židů se odstraňuje velmi závažný nepřítel českého národa. Je tím odstraněn element duchovního rozkladu z českého prostoru. Vliv Židů v novinách a v divadlech byl obzvláště silný. Židé se od založení Prahy cítili v tomto prostoru vždy dobře. Jsou nám známy zprávy jednoho španělského židovského obchodníka Ibrahima Ibn Jakuba z roku 973, tedy z roku, kdy bylo založeno pražské biskupství. Popisuje obchodní prostranství na nábřeží Vltavy s upřímným obdivem. Panoval tam živý ruch. Bylo to prý vzdušné místo. Praha prý nebyla vystavena ze dřeva, nýbrž z „kamene a vápna“. Tento Žid stál před kulatou stavbou na pražském hradě, což byl první kostel pražského biskupství, který byl postaven podle předlohy palácového kostela Karla Velikého v Cáchách. Vypráví, že se v Praze dá za jeden fenik koupit takové dostatečné množství pšenice, kterým se dal krmit kůň celý jeden měsíc. Za stejnou cenu se prý dalo koupit deset kuřat. V Praze se prý vyráběla ta nejlepší sedla, uzdy a štíty. V Praze se dalo koupit zlato a stříbro. Podává zprávu, že Češi, kteří přicházeli na pražské tržiště, nabízeli tenké, síťovitě utkané šátky jako výměnný prostředek, zatímco se ale Němci pokoušeli zavést řízený oběh peněz.

Příjemný život a možnosti vydělávat peníze v sousedství velkých vojenských cest Němectva a na bojích mezi Němci a Čechy činil z Prahy vždy obzvlášť oblíbené město Židů. U ohybu Vltavy si postavili své ghetto. Starý židovský hřbitov byl ještě na počátku tohoto století v každém Baedekerovi (populární cestovní průvodce vydávaný v Karl Baedeker Verlag – pozn. překladatele) senzací uváděnou dvěma hvězdičkami podobně jako Eiffelova věž v Paříži nebo niagarské vodopády. „Čtvrté nejkrásnější město světa“, jak říkával Humboldt, bylo v povědomí mnoha lidí Evropy přednostně městem židovským, ale ne městem Čechů. Na český národ v Praze návštěvníci, kteří za časů starého Rakouska přicházeli k Vltavě, mysleli až na posledním místě. Hledali židovskou mystiku, nikoli českou kulturu. Když vypukla světová válka, tak byl u intelektuálů velkoněmeckého prostoru nejoblíbenější knihou „Golem“. Šikovně se zde spojuje tendence k mystice s potěšením z velkých spekulací na burze nebo v kavárnách. Bylo to dílo na počest starého ghetta, jehož obličej pozůstal v uličkách Prahy také po zboření špinavých domů Židů. Báchorka a motivy knihy se opsaly z Kabbaly. V této knize se poprvé blahořečilo vrahovi z vilnosti. Z Prahy vyšla společně s jinými podobnými produkty otravující dekadence rozvrácené literatury do Berlína nebo do Paříže. Kdo zná „Josefov“, židovskou čtvrť v Praze, ještě z dřívějška, ten tam dnes nalezne prázdné ulice. Ten kdo zažil obchodní domy Na Příkopě, na Václavském náměstí, vidí teprve dnes, kolik Židů bylo mezi Čechy.

Tajnůstkaření stranou (v originále „Gemauschel“ od „mauscheln“: znamená v překladu tajně si něco domlouvat, spekulovat nebo hovořit přitom v typicky židovském akcentu – pozn. překladatele) sice zmizelo, ale politická spekulace se zdědila na ty, kteří se tu činí jako česká inteligence. Tady můžeme ještě studovat demokratickou civilizaci. Zde se ještě zachoval rezervát ženevského ducha. Každou hodinu vychází nějaké nové vydání českých novin. Je nutno konstatovat, že noviny jsou celkově psány věcně, a to i bez zvláštního působení německých míst. České noviny jsou dnes samostatnější a svobodnější než kdykoliv předtím, kdy byly vázány na politické strany. Přesto se v kavárnách zvedne ihned hlučné tlachání nad každým hlášením a každým článkem. Zde se rodí politické kombinace klasického druhu. Ostatně Beneš si nemá co namlouvat. Pokud si česká inteligence v těchto kavárnách ještě spekuluje o nějaké politické budoucnosti mimo německý životní prostor, tak ale určitě ne o takové budoucnosti, kterou by utvářel britskou plutokracií v Londýně vydržovaný „státní prezident“ ze starých dob. Češi mají hodně politických stran přiměřeně různorodým hospodářským nebo duchovním zájmům inteligence, která ztratila půdu pod nohama.

Na Václavském náměstí se nacházejí velké kavárny. Pozemky se díky spekulaci prodražily tak, že domy musely růst do výšky a být přitom úzké. V přízemí několik krámků, nad tím nějaká restaurace, ve vyšším poschodí kavárna, ve sklepě ještě obchůdky a pod ním snad ještě nějaký bar. Tyhle prostory s ocelovým nábytkem, v domech s průčelím ze železa a skla, takhle nafoukanost v betonu a pestrých barvách, připomíná půjčený kapitál, který si obstarala „moderní architektura“ civilizace z Londýna, Paříže nebo ze Spojených států. Všechno je kouskem onoho ducha, který pobýval ve vedoucí vrstvě Evropy, když nastoupila v roce 1918 ve Versailles diktaturu nad světem. To, co český národ vytvořil za budovy a zařízení po roce 1918, je stejně tak propůjčeným jměním jako jeho politické myšlení nebo jeho morálka v dobách republiky. V tomto okolním světě vzpomínáme na světově historickou scénu z roku 1917, která odhaluje o původu a cílu Československé republiky mnohem víc než projevy Beneše nebo všechny frajerské řeči českých nacionalistů.

Na vrcholu tehdejší války se ve velkých obavách o odolnost Anglie a ještě ve větších obavách kvůli špatnému morálnímu stavu ve francouzském vojsku sešla v Paříži lóže svobodných zednářů Velkého Orientu. Bylo to shromáždění téměř všech vůdčích parlamentních politiků z Francie, s hosty z Anglie, ze Spojených států, balkánských států a jednoho zástupce takzvaného českého národa, samozřejmě to byl pan Beneš. Na tomto zasedání lóže svobodných zednářů se dospělo k závěru, že se nepříjemná vojenská válečná situace vyrovná politickým šachovým tahem. Diskutovalo se založení Svazu národů. Jinými slovy: byl učiněn trik v tom smyslu, že se lidem nabídnul jistý druh světonázoru míru a spolupráce, aby se agitací, která na tom stavěla, vnitřně rozkládaly mocnosti středu.

Těchto porad se zúčastnili také zástupci amerických lóží svobodných zednářů, se kterými měl kontakt Wilson. Jeho pozdější mírový program „Čtrnácti bodů“ byl jistým způsobem ovlivněn poradami v Paříži. Byl to podobný trik, o který se momentálně pokoušejí v Londýně, kde se snaží také přivést na svět světonázory, tentokrát ale ne proto, aby se rozvrátilo Německo, ale aby bylo vůbec po ruce něco, co by se dalo postavit proti vpřed usilujícímu světovému názoru mladých národů Evropy.

V roce 1917 se nebylo třeba obávat nějakého vážného světonázorového hnutí vycházejícího z Německa. Dalo se spokojit s celkem povrchním frázováním, které pak později bylo používáno Francií a Anglií, aby si ze stroje Svazu národů udělali nástroj pro francouzskou bezpečnostní politiku nebo také anglickou diktaturu nad Evropou. Ale byla to nová, i když chabá forma politického myšlení.

Zavánělo to opět světáctvím. To bylo něco pro Čechy. Jako vždy v dějinách Evropy vrhli se okamžitě na tyto nové ideje, aby na nich nechali vypínat svůj nacionalismus. Masaryk už léta předtím přeložil hlavní kancelář pařížských českých emigrantů do domu lóži svobodných zednářů Velkého Orientu. Tím se Benešovi dopřálo uznání v této lóži. Když myšlenka Svazu národů v poradách této lóže nabývala podoby, učinil Beneš, jak dokazují bezchybné protokoly, návrh, aby bylo sídlo této šalebné světové organizace přemístěno do Prahy. Byla to skutečně chytrá myšlenka. Nikdo jiný než Beneš nevěděl lépe, a to díky zkušenostem dlouhodobého politického boje a z dějin, že Češi nejsou státotvorní. Chyběla jim vždy síla, když se pokoušeli o vytvoření státu buď uvnitř rakouského státu nebo nyní na vlastních nohách. Jak pohodlné bylo dát českému státu svou jistotu tím, že byl dán už předem k dispozici jako matka novému Svazu národů. Pak se dali pro stát nárokovat kromě Čechů také Slováci, Rusíni a Němci, protože přeci státní zřízení, které v sobě poskytovalo přístřeší velké, celý svět obepínající organizaci, muselo být také vzorkem různých národností. Československá republika z milosti Svazu národů, která by zároveň byla teritoriem Svazu národů, by měla všechnu jistotu vůči každému přirozenému nebezpečí vnitřního rozpadu z vlastní slabosti. Beneš měl s tímto plánem později smůlu. Rozhodlo se pro Ženevu. Ale Masaryk využil tento plán ve Spojených státech, aby se dožadoval původně Anglií a Francií ostře odmítané myšlenky vlastního českého národního státu. (…)

Když se Beneš stal pak státním prezidentem, nebyl v Ženevě už k dispozici. Mohl už jen z Prahy držet proslovy o ovládání světa svobodného zednářství a Svazu národů. Hovořil po ztroskotání sankční války proti Itálii vskutku často o propadlých idejích roku 1917, které se vesměs propadly v prach. Cítil, že s koncem Svazu národů se blížil také konec českého státu. Někteří Češi toto zhroucení předpovídali už dříve. K nim patřil také nový státní prezident dr. Hácha.

Poslední den pobytu v Praze se naskytla příležitost k otevřené promluvě s ním. Státní prezident přitom vycházel z věty, že státní samostatnost národa není tak důležitá jako jeho existence, a poukázal na Palackého, který prý jednou řekl, že by se Rakousko muselo vynalézt, kdyby žádné neexistovalo. I tento průkopník českého nacionalismu těmito slovy přiznal, že samostatný český národní stát by musel disponovat velkým hospodářským prostorem přesahujícím své hranice. On sám, jak uváděl státní prezident Hácha, často viděl s obavami, jak národ sedm a půl miliónů, který už těžce zápasí jen s tím, aby udržel pohromadě celou tehdejší Československou republiku, byl zatížen lidskými a materiálními výkony, nutnými pro obranu tohoto státu. Tehdejší republika se vždy vystavovala nebezpečí, že připadne některému z velkých sousedů. Státní prezident pak poukázal na to, že náhlá změna přišla pro Čechy velmi rychle. Vlastně ze dne na den byli přivedeni z největšího nadšení pro svůj stát ke střízlivému poznání jeho nedostatečnosti. Tím přirozeně vznikly těžkosti v mnoha směrech. Dr. Hácha zdůraznil, že lidé vcelku chápou válečná opatření, která nařídil říšský protektor. Lidé prý mají obavy kvůli dalšímu vývoji, to je ale přirozené.

Rozhovor přešel na ono válečné opatření, které se dá nejvíce pociťovat: na přídělový systém potravin, který se v Protektorátě provádí stejně tak jako v Říši. Úloha české správy není snadná, jak mínil státní prezident.

V průběhu rozhovoru se dospělo k důležitému poznatku: pokud si ověříme, kde se dá najít podklad pro pozoruhodně věcný průběh přídělového sytému potravin v Německu, tak přijdeme na to, že spočívá pouze v důvěře mezi národem a vedením a v prostředkující roli strany. Německý národ byl léta vychováván k tomu, aby pochopil výhody řízeného hospodářství. Pro Čechy to byla po zřízení Protektorátu novinka. Tím si lze vysvětlit určitou nedůvěru, kterou široké vrstvy chovají vůči přídělovému systému potravin. V Německu přemáhá pospolitost národa překonat těžkosti organizace. V Protektorátu musí tuto úlohu zaujmout správa.

Dále jsme hovořili o problému mladé české inteligence. Hácha řekl: „Naše mládež se příliš zabývala duchovními problémy. To jsme poznali.“ Ve skutečnosti se pro českou mládež staví stejný úkol, který se jednou bude stavět mládeži celé Evropy a který má německá mládež již za sebou. Zevrubně jsme o tom hovořili. S koncem demokracií končí nejen politická, nýbrž i duchovní spekulace a také onen bludný, většinou zmatený problém, že se nikdo ve svém národě nemůže stát něčím víc tím, že se zdá být obzvláště duchaplný. Musí už něco dokázat, pokud chce vystoupit ze středu svého národa. To ale pro mládež současnosti vyžaduje přechod z duchovní spekulace na jistou disciplínu duchovních výkonů. V každém národě, ať už takovýto vyplňuje prostor velkého mocného státu nebo ať už je pouze, podobně jako Češi, omezen na malý prostor uprostřed jedné velmoci, je na tom nejlépe taková mládež, která se nejrychleji zařadí do tvrdé školy duchovní práce s cílem skutečného výkonu pro celek.

Nevyslovili jsme věci ani ne tak jasně, ale k tomu poznatku jsme dospěli z mnohonásobného vracení se k obavám, které má státní prezident Čechů kvůli budoucnosti mládeže svého národa. Ale i zde jsme v rozhovoru dospěli k názoru, že se v Protektorátě v klidu pracuje a že tento klid je nejdůležitějším předpokladem pro další vývoj.

(…) Politický zákon tohoto prostoru určuje nyní Německo. Hospodářství funguje podle zákonů celkového německého prostoru. Epocha francouzské nadvlády nebo anglického poručnictví je už pro Čechy a Moravu definitivně v nenávratnu. Československá republika nikdy nebyla samostatným státem. (…) Tato republika musela prodat čtvrtinu živnostenské produktivity svého celkového obyvatelstva cizině, pokud chtěla vůbec dále existovat. Přitom šla největší část vývozu do Německa, zbytek odebíraly balkánské země nebo Rakousko. Ale ne například Francie nebo Anglie! Ty přinejlepším poskytovaly půjčku za vysoké úroky. Každý pokus české vlády uvolnit se z hospodářské závislosti na Německu se zhroutil první den založení republiky. Když pak byly ztraceny i Sudety, byly Čechům odňaty nejdůležitější suroviny, především ale i nejlepší pracovní síly. Kultura téhle republiky byla propůjčená, hospodářství bylo závislé na Německu, to jediné, co měli Češi vlastního, byla hudba. Divadlo z období republiky bylo židovské. Nyní se stává to, kde se prosazuje v divadlech německá kultura, opět německým. Německé stavovské divadlo v Praze, ve kterém zažil Mozart své největší úspěchy, je dnes německým činoherním divadlem s vysoce stojícími výkony.

Německý člověk je v tomto prostoru opět nasazen do svých plných práv. Nevede zde nejen podle zákona nápravy, ale také podle zákonů, které jsou diktovány strategickými a prostorově politickými nutnostmi Říše. Dnes je Protektorát ještě tavícím kelímkem mnohých problémů, které se objevují při novém uspořádávání Evropy. Poprvé se úkol stanovil Němcům tak, aby byl navěky a definitivně uskutečněn pořádek. Za „zlaté epochy“ Prahy vytvořil Karel IV. německé město. Ale jeho následovník jej z části vydal na pospas zničení skrze Čechy. Rudolf II. v tomto městě hledal zlato. Nechal křivulemi vanout mystický dým a zamlžil mozky lidí. Dnes se Protektorátu vládne střízlivě. Je to řeč, které rozumí všichni Češi, kteří nejsou úplně politicky zkažení, protože se věcnost a produktivní píle prokazují jako nejlepší ctnosti Čechů.

KONEC
Redakčně kráceno