Gernot Facius
Kdo chce zabodovat u grandů z Evropské unie, pohlíží na Maďarsko jako na jakéhosi divného umouněného příbuzného: Konzervativní vláda Viktora Orbána stěží v Bruselu a Štrasburku nachází pochopení pro svoje vnitropolické jakož i zahraničně-politické reformy. „Antidemokratické” a „nacionalistické”, tak zní verdikt. Především berlínské listy si daly za permanentní úkol stavět Budapešť na pranýř. Po nějakém rozlišování ani památky. Přitom Maďarsko má oproti jiným státům Evropské unie v závažných politicko-morálních otázkách mnohem větší náskok: Maďarský parlament prohlásil bez jediného protihlasu 19. leden za Vzpomínkový den vyhnání maďarských Němců, což médiím nestálo absolutně za povšimnutí – jaký to signifikantní příklad pro selektivní vnímání. Ustanovení vzpomínkového dne – 19. ledna 1946 vyjel první deportační vlak směrem na západ – není vše. Tímto rozhodnutím zahanbil parlament na Dunaji všechny ty, jako např. Spolkovou republiku Německo, kteří se doposud takové oficiální vzpomínce bránili. A ještě více ty, kteří ještě dnes myslí podle vzorce „pomsta – odplata”. Neboť poslanci se výslovně staví právě proti principu kolektivní viny na konci II. světové války. Podle nich platí, že žádný zločin nemůže ospravedlnit zločin nový. To by ostatně mělo být v „hodnotovém společenství” Evropské unie standardem. Bohužel tomu tak ale není. Česká republika a Slovensko, abychom vyzvedli jen dvě země, své protiprávní dekrety potvrdily, ani Polsko se ještě od téhož přístupu úplně neosvobodilo. To však není všechno.
Kdo si v posledních několika dnech před volbou nástupce českého státního prezidenta Václava Klause prostudoval výroky relevantních kandidátů k sudetoněmecké otázce, byl jistě posílen ve svých obavách, že by pražská (demokratická) politická třída roku 2013 viděla celé dění okolo vyhnání v jiném světle, než generace jejich komunistických předchůdců. Litování excesů během divokého vyhnání ano, na tom se dokáží shodnout, u toho však také zůstává. Přišít zločiny spáchané těsně po 8. květnu 1945 jen tzv. „revolučním gardám” je ahistorické. Copak Beneš, jak již delší dobu známo, nevolal ještě v době londýnského exilu po násilí na Němcích? Tyto tzv. „excesy” byly předprogramovány. A kdo se ve věci vyhnání chce odvolávat na rozhodnutí „velké Trojky” z Postupimi, zamlčuje, s jakou důtklivostí „likvidátor” Beneš za „transfer” nebo také „odsun” – jak to má dnes Praha ve zvyku nazývat – u spojenců verboval. Litovat jaksi „napůl” nelze. Nebo snad má v myšlení české inteligence nadále hrát roli diktum někdejšího pražského arcibiskupa a pozdějšího kardinála Josefa Berana, který „odsun” prohlásil za „imperativní nutnost”? Pravděpodobně ano.
Člověk to může otáčet a překrucovat jak chce, vnitřnímu stavu České republiky to však dobře nedělá. Politicko-morální obrat není na obzoru. Spíše se dá očekávat „návrat rudých”, jak zněl nedávno titulek v Süddeutsche Zeitung. Že to komunisté (KSČM), kteří se od zločinů roku ’89 zkolabovaného systému nedistancovali, dotáhli v krajských volbách na 20,4% a stali se tak druhou největší politickou silou po sociálních demokratech v zemi, hovoří za vše. V devíti ze 14 krajů uzavřeli sociální demokrati spolupráci s komunisty, předtím tomu tak bylo ve 3 krajích. V Ústí nad Labem dosadila KSČM hejtmana. V rámci EU je prý jediným komunistickým „vládním” šéfem, triumfovala pražská stranická centrála. Není vyloučeno, že je to všechno jen předehra ke spolupráci na národní úrovni. Po stranickém sjezdu sociálních demokratů v březnu bude jasno. „Občanská” vláda v Praze Petra Nečase, neustále pronásledována korupčními skandály a pochybná amnestie odstupujícího státního prezidenta Klause, ze které profitovali ekonomičtí kriminálníci, ženou voliče doleva. Že by tento vývoj bruselské eurokraty nějak zvlášť vzrušoval, není známo. Rošťákem je však Maďarsko. Jaká to jen jednooká slepota!
A ve Spolkové republice Německo?
Zde je přístup jako u těch známých tří opiček: Nic neslyšet, nic nevidět, nic neříct. Raději se vychvalují (především hospodářské) vztahy mezi Berlínem a Prahou, které údajně nikdy nebyly lepší než dnes – jako ostatně i aktuální německo-polské vztahy, ačkoli jsou deficity varšavské politiky menšin evidentní (a v EU doloženy písemně). Zato například sociálně-demokratický viceprezident německého Bundestagu, rodák s Breslau (dnes Wroclaw) Wolfgang Thierse, ujíždí na urážkách Svazu vyhnaných jen proto, že osm členů prvního předsednictva svazu (v r. 1958) bylo nějak spojeno s nacionálněsocialistickým režimem. Thierse šel až tak daleko, že odpíral Svazu kvůli této „zátěži” kvalitativní status svazu obětí. Thierse vypálil, jak je ostatně v jeho politickém životě zvykem, ukvapenou střelu, která se minula cílem. Funkcionáři vyhnaneckých spolků padesátých let, kdy byl Svaz vyhnaných založen, nebyli s nacionálněsocialistickým režimem zapleteni o nic více a o nic méně než třeba organizovaní karnevalisté v Kolíně, vytkl mu jistý komentátor. A v liberálním berlínském deníku Tagesspiegel jistý čtenář napsal: „Je třeba se ptát: Co je nějakých osm funkcionářů proti dvanácti až šestnácti milionům lidí vyhnaných z vlasti, tedy obětí? Proč se dostalo z vlasti vyhnaným po válce tak málo podpory od levice – nezatížených antifašistů, takže byli nakonec odkázaní evidentně na síly, které NS-minulostí zatíženy byly? Se samozřejmostí poctivých socialistů se tito měli ujmout ze všeho nejdříve právě Němců z vlasti vyhnaných, protože masovým vyhnáním, které z větší části těžce postihlo obyčejné lidi, vyeskalovalo Karlem Marxem tolik kritizované odcizení. Internacionála vybojuje lidská práva – totiž právo smět žít a pracovat ve své vlasti.” Co lze ještě dodat?
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr.
