 |
| Rudolf Burkert. (Foto: archiv Jaroslava Zemana, fotogra- fie převzata z článku Jaroslava Švehly.) |
Jeho lyžařský svetr avšak zdobil znak HDW, německého spolku, který usiloval o mezinárodní samostatnost sportovců ze Sudet, nikdy jí však nedosáhl. Reprezentoval tak ve „dvojí kůži“, skákal i na hrách ve Svatém Mořici 1928. Burkert tedy reprezentoval Československo. Získal pro něj v sezoně 1927 cenný titul mistra světa v severské kombinaci, pouhé dva roky poté, co se vrhl na závodní lyžování! V olympijské zimě rok poté vybojoval skvělý bronz mezi skokany specialisty, což byla teprve senzace. Jakýsi neznámý „Středoevropan“ se pokusil narušit na můstku hegemonii Skandinávců! A o jakou to nebetyčnou troufalost vlastně šlo? Naprosto bezvýznamnou! Skromně poznamenejme, že ještě dalších 28 let se to nikomu z „Čechů“ nepodařilo…
„Ve vzduchu zlomí Burkert tělo v úžasný předklon, aby v bezvadném stylu dopadl“, psal německý dobový tisk. Kvůli zranění nohy musel v roce 1934 ukončit kariéru, ale zároveň zůstal ušetřen vojenského nasazení ve službách třetí říše.
Ač Němec, nebyl po válce vyhnán z vlasti. „Pracoval jako řidič i vlekař v okolí Tanvaldu, staral se o úpravu lyžařských tratí“, vypráví František Kolář z Olympijského informačního a studijního centra. Teprve po roce 1968 odchází Burkert konečně „za svobodou“ do tehdejšího západního Německa, kde roku 1985 v 81 letech umírá.
Komunisté se jeho bronzem ze Svatého Mořice samozřejmě příliš nechlubili. Ve většině sportovních encyklopedií proto výjimečného skokana německého původu nenajdete. Anebo pod záměrně počeštělým jménem Purkert. (Z Burkert na Purkert. Případů nedobrovolného „počešťování“ ovšem máme jako relikt z minulosti bohužel nepřeberné množství. Jmenujme alespoň jako varovný příklad pouze dva nejznámější: Peter Parler = Petr Parléř. P. Parler byl německý architekt a stavitel chrámů v Ulmu, Augsburgu, Praze, Kutné Hoře aj.; v době vlády císaře Karla IV. si obrozenečtí Češi z něj udělali výjimečného našince. Více informací v samostatně připravovaném článku Ideologie počešťování, Udělejme si v Přemyslovcích pořádek nebo v knize T. Krystlíka Zamlčené dějiny I. Dodejme jen tolik, že nejde o vzácnost, tudíž o výjimku, nýbrž o pravidlo - místní folklór a tradici. Autorovi je rovněž známa jiná móda ze středověku, latinizace jmen a příjmení významných osob, respektive učenců, například Janko Jesenský = Jesenius, apod. Pozn. autora).
A kde vůbec skončila ona památná medaile? Bohužel, stopy po ní mizí v „tratolišti“ dějin. „V našich sbírkách sice máme medaili ze Svatého Mořice 1928, jenže Burkertova být nemůže (!)“, líčí Hana Havránková z důvěryhodné instituce Národního muzea v Praze. „Ta naše je totiž zlatá. Ani nevíme, jak jsme k ní přišli…“
Co k tomu dodat? Raději nic! Snad jen, že lhát a vychloubat se cizím peřím se konečně nevyplácí…
S využitím informací deníku Právo a serveru Novinky.cz, připravil Gustav M. Kališ
Dodatek:
Omlouvám se všem příznivcům i „zamilovaným romantickým nostalgikům“ do jména Československa, že jsem se dotknul jejich nejcitlivějšího místa. Opravdu mě nenapadá nic jiného jak „hodnotně“ pojmenovat stát, který v minulosti třikrát zkrachoval! Malý žalář národů? Zmetek? Ahistorický konglomerát? Země koruny české? Malá „Velká Morava“? Rok 1968 musím s lítostí připočítat do seznamu krachů, protože nebýt sovětských tanků a pěti spřátelených armád (kromě Rumunské), stát by se během dvou až tří let opět rozpadnul. Nevěříte?
Tak zavzpomínejme bez růžových brýlí na „sametová léta“ po roce 1989…