 |
| Grafika z německy psaného propagandistického časopisu ZiB, vydávaného pražským Orbisem do roku 1938, znázorňovala, na kolik obyvatel připadal v jednotlivých státech jeden automobil (stav 1938). V horní půlce obrázku znázorňuje jedna figurka 20 občanů (Francie/Anglie; ČSR, Rakousko, Ně- mecko a Itálie). V dolní polovině znázorňuje jedna figurka 200 občanů země (Japonsko, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávie/Polsko). Foto: Archiv L. Beera |
Obavy čs. výrobců ze zahraniční konkurence se promítly do ochranářského celního systému první republiky s vysokými cly i úplnými zákazy vývozu nebo dovozu různých komodit. ČSR převzala rakouské celní tarify, ovšem s různými přirážkami způsobenými válkou, a prakticky hned, 28. 1. 1919, přirazila ke všem clům dalších 200 %. Domácí výrobci požadovali právo na zaručený odbyt svých výrobků na vnitrostátním trhu, nehodlajíce se vystavit soutěži jakostí a cenou s výrobky zahraničními. Už v roce 1921 vypudili přívržence uvolňování trhu z křesla ministra obchodu, aby jeho nástupce ještě téhož roku zvýšil cla na deseti- až třicetinásobek rakouského tarifu. Zřejmě aby byl systém dokonalý, zavedlo se clo i na dovoz letadel; navzdory tomu, že jediným takovým dovozcem byl stát, který by si clo od sebe vybíral i sobě platil. To, že čs. ochranářské vysoké celní sazby měly charakter trvalý, podněcovalo země, se kterými ČSR obchodovala, aby svá cla také zvyšovaly. Československo v Evropě trend ochranářských cel vedlo a nepřímo je vnucovalo státům, se kterými obchodovalo. Peroutka explicitně uvádí, že nevhodnost této cesty se ukázala po roce 1930, kdy byl ochranářský systém dobudován ve všech evropských státech do dokonalosti a polovina čs. průmyslu jejich následkem téměř zničena.
Platy v Německu a v Rakousku byly ve druhé polovině 20. let vyšší než v ČSR, v Německu cca 1,5 až 2,2krát při těchto relacích: kg chleba stál v ČSR 2 Kč, v Německu 3,10 Kč; kilo brambor 70 haléřů v ČSR, v Německu 51 haléřů; kilogram cukru byl v ČSR k mání za 6,30, v Německu za 4,57 Kč. Nájemné za byt bylo v ČSR vyšší než v Německu, taktéž ceny elektřiny a plynu.
Mýtem je, že ČSR patřila mezi deset nejvyspělejších států světa. Nepatřila, v národním důchodu na hlavu byla na 17. místě, před ní byly všechny západoevropské vyjma Itálie a skandinávské státy kromě Finska, dokonce i poražené Německo a Rakousko. V roce 1932 byla úrovní cen vůbec nejdražším státem světa. Byly-li ceny v českých zemích v roce 1913 přepočtené na zlato rovny 100, pak koncem roku 1932 v ČSR byly 102, zatímco v USA 92, ve Francii 80, v Belgii 74, v Japonsku 67. Laicky řečeno: za určitý obnos bylo v ČSR ke koupi méně zboží než v zahraničí. Domácí výroba byla drahá vlivem kurzu koruny (Rašínova měnová politika) i nedostatečnou technickou úrovní výroby, což podlamovalo export. O technologické vyspělosti svědčí i tento údaj: v roce 1937 tvořil podíl strojírenských výrobků v čs. exportu pouhá 3 %; dovoz stejné komodity byl značně vyšší.
Vyspělost státu se posuzuje také podle neekonomických kritérií. Počet negramotných obyvatel klesl ze 7,39 % v roce 1921 na 4,06 % v roce 1930, v Podkarpatské Rusi za stejné období z 50,16 na 30,88 %. Kojenecká úmrtnost klesala, v roce 1936 činila 123,54 (počet úmrtí dětí do jednoho roku na tisíc narozených dětí), kdežto v sousedním Německu a Rakousku byla již o dva roky dříve 66, resp. 80. Horší byla v Evropě jen v Bulharsku, Polsku, Maďarsku, Rumunsku a Lotyšsku.
V roce 1932 bylo v ČSR na tisíc obyvatel 25,1 posluchačů rozhlasu, v Rakousku 69,9, v Německu 61,6, v Maďarsku 37,2. V roce 1935 dosahovala průmyslová výroba jen 70,1 % své úrovně z roku 1929, obdobně se těžilo jen 68 % uhlí, vyrábělo se 44 % železa a 54 % oceli, vývoz celkově dosahoval jen 29 % objemu z roku 1929. Ostatní země se hospodářsky z následků světové hospodářské krize již vzpamatovaly.
Daňové příjmy např. v prvním pololetí roku 1938 pocházely z 61 % od Němců českých zemí a z 39 % od osob národnosti československé.
Tento text byl převzat se souhlasem autora. Diskuse k článku je možná na jeho blogu.