A přesto – ač tehdy jeho slavného pohřbu uplynul skoro přesně rok - bylo tomu tak.
Není nejmenším pochyb o tom, že postava TGM byla právem svatým obrázkem pro celou řadu minulých generací. Už proto, že původní svatí už nebyli a ti noví ještě ne. Pořád však bylo třeba někoho oslavovat a co slavit.
Nepochybujme však ani na okamžik, že Tomáš Masaryk je jednou z největších postav českých moderních dějin. Jestli ne celých. Jeho životní dráha i dílo jistě byly výjimečné a ve svých dopadech neobyčejně významné. Ačkoli jej nejprve komunisté – jak jen to šlo – hanili a přisuzovali mu kupříkladu střílení do dělníků a líbiví intelektuálové nové doby zase na jeho pečlivě vyvedené ikoně hledají chyby seč jen mohou, byl to beze všeho sporu velký muž. Avšak kromě jeho nejintimnější korespendence, která se tak ráda objevila v posledních letech, je zde ještě něco, co nezasvěcence přinejmenším překvapí. Ano, jeho nezastupitelná úloha v rámci turbulentní posledních roků třicátých let minulého století. A přece je základ tohoto Masarykova nesporného angažmá mnohem staršího data.
Povýtce barvotiskové výjevy instalace novodobého československého státu v roce 1918 jsou všeobecně známy, protože byly vždy – i když často různými barvami – vymalovávány celých posledních skoro sto let. Při připomínání tohoto svátku národa obvykle hlasitě vyhrávaly hudby, davy skandovaly své nadšení a řečníci zejména prvních generací, které přicházely po první světové válce, se mohli umluvit. Co když tomu tak ale bylo také proto, aby nebylo naopak možné slyšet ani nejtišší pochybnosti o Masarykově zakladatelském činu?
Konec října roku 1918 je nám dodnes předkládán jako jásavý výbuch kolektivního veselí právě osvobozeného a v tomto směru pevně stmeleného národa. Bylo tomu tak ale opravdu tak?
Masarykova pedagogická, filozofická a zejména politická kariéra je velmi dobře známa už proto, že bývala dost zřetelně líčena už ve vlastivědných hodinách národní školy. Na vyšších stupních pak dokonce včetně bojů o Rukupisy a včetně „hilsneriády“. Stejně tak je dobře znám Masarykův odchod do zahraničí s vypuknutím první světové války a tomu následující, značně široce pojatý boj o instalaci českého státu zvenčí. Opět spolu s úctyhodným výčtem jeho pravidelných obcování s prvními z prvních tehdejšího světa, zásluh o vítězný boj legií na východě, na západě i na jihu a konečně i s jeho slavným návratem do vlasti. A s tomu bezprostředně následujícím uvedením na zbrusu nový prezidentský stolec – to obojí až v prosinci 1918. Co když ale nebyli s výsledky této Masarykovy provždy skvělé kariéry spokojeni úplně všichni? A co když svým způsobem možná ani on sám ne?
Je totiž pravda, že přinejmenším do začátku války v roce 1918 o faktické samostatnosti Českého království reálně neuvažoval prakticky nikdo. Veškeré místní odstředivé tendence vůči Vídni a tamnímu panovnickému Domu se totiž vybíjely nejdál k celkem nezajímavým parlamentním a legislativním třenicím a pak už jen k českým emancipačním snahám. Třebaže o rakousko-uherském dualismu bylo s konečnou platností rozhodnuto už v roce 1867 a žádný případný trialismus nebyl na pořadu dne.
Čechové, i když si ta u tam věrni své letoře zareptali, přesto žili v rámci podunajské monarchie už celé věky, přitom s respektem přinejmenším vůči jejímu předposlednímu císaři, v bázni boží, v úctě k platným zákonům a navíc vcelku spokojeně. Ba co víc – vědomi si zpravidla dobře této výhody vůči podstatné části ostatní Evropy.
Dejme tomu, že se umělci vraceli k husitským válkám a také k podobně velkým jiným dobám českého národa. A jistě nejen oni. Ani to však zase nešlo dál než za určitou pozitivní nostalgii, vyjádřenou tak nanejvýš duchem sokolských sletů, náplní činnosti nejrůznějších vlasteneckých spolků a pak snad už jen nádherou výzdoby pražského Národního divadla. Tohle všechno se však mělo změnit právě počátkem Velké války. Především v důsledku přirozené změny dosavadního celkem blahovolného tónu státní správy, jenž se v rámci válečných událostí výrazně proměnil. A také dík odchodu stále početnějších řad mládeže, obětovávané na frontách války, kterou Češi právě nemuseli. Brzo však pro stále patrnější nedostatek a pak už i pořád citelnější všeobecnou bídu.
Není tedy divu, že náhle sužovaný národ zapomněl na předchozích tři sta let (vlastně víc – počítaje v to předky týchž Čechů korunovaného Habsburka už v roce 1526) celkem snesitelného úpění a začal ze všech svých takto nastalých potíží náhle vinit „Rakousko“. Takže pak už nebylo nijak zvlášť daleko ke zřetelné vůli po doposud značně imaginární státní samostatnosti. Přinejmenším v určitých, avšak vlivných českých kruzích.
Především to umožnilo vnitřnímu i zahraničnímu odboji, stmelenému právě kolem Masarykovy osobnosti (a bez ní jen těžko schopného skutečné akce v daném směru), dokonat jeho osobní dílo.
Jen tak se tedy mohlo stát, že Republika československá skutečně 28. října 1918 vstoupila do rodiny ostatních evropských suverénních států. Jistěže za již naznačeného mávání ozdobnými praporečky a přehrávání břeskných sokolských pochodů. Avšak zdaleka ne za upřímného nadšení docela všech, jichž se tato událost v tom čase bezprostředně dotkla.
Právě proto, že byl Tomáš Masaryk opravdu velký, kromobyčejně vzdělaný, sofistikovaný a obmyslný muž, muselo mu být jasné i to, co s sebou jeho historický zakladatelský počin přináší. Nikoli jen navíc, nýbrž ve skutečnosti především.
Jak píši jinde: musel se tedy ptát nikoli zda, ale kdy se Německo (protože se nemůže ani po své poslední válečné porážce znovu nevzchopit) snadno zmocní strategického vákua, které mu on osobně otevřel dokořán tím, že zbavil české země strategické výhody konsekvence s Rakousko-Uherskem.
Také musel přemýšlet o dilematu co počít s kulturně, politicky a konečně hlavně hospodářsky inferiorními Slováky a zejména Karpatorusy, které dostal nový stát do vínku. Především však jistě měl obavu jak se zachovají tři milony Němců, žijících společně s Čechy v jedné zemi už posledních nejméně osm set let.
První problém se pokusil vyřešit Masarykův první spolupracovník doktor Beneš umnou sítí mezistátních dohod a vojenských paktů, kterou postupně usnoval už v prvních letech existence nového státu. Dokonce pak v roce 1935 ještě i se Stalinovým Ruskem. Uvidíme ovšem, že zbytečně, protože vždy bez naděje na jakýkoli reálný úspěch také tohoto svého počínání.
Druhá otázka byla odteď celých dalších skoro dvacet let řešena vysíláním českého živlu (správních úředníků, podnikatelů, vojáků, policistů, dalších nezbytných odborníků a zejména inteligence) do Bratislavy, do země pod Tatrami i na východ republiky. Hlavně ale průběžným a nikdy nekončícím vydáváním natolik enormních částek tím směrem, že představovaly pro rozpočet a rozvoj státu jednu z jeho dalších fatálních zátěží. Neuteklo však ani dvacet let a „bratři Slováci“ na tohle všechno rádi zapomněli a jak se naskytla příležitost, vydali se vlastní cestou. Nezdráhejme se k tomu dodat, že právě za české peníze.
Třetí záležitost, ta patrně ze všech tří nejpalčivější, byla řešena nejprve silou. A totiž tak, že německé kraje, které se celkem pochopitelně snažily o odtržení a připojení buď k Německu, anebo ke zbytkovému Rakousku, byly připojeny tažením novodobé české armády k republice už počátkem roku 1919. Krev, násilí a desítky mrtvých, které to „českým“ Němcům přineslo, ovšem jistě nebyly tím zrovna nejsprávnějším počátkem jejich nadcházejícího společného soužití s Čechy. A ani jejich potomci nám to ostatně nezapomněli dodnes. Přitom vůbec ne neprávem.
Kromě toho zde ještě bylo politické řešení „německé otázky“. Tedy Benešův „čechoslovakismus“, jenž měl vytvořením „československého národa“ in vitro prostou matematickou cestou přečíslit německé obyvatelsvo Československa v poměru dvě ku jedné. Také ale snahy o preventivní odstoupení už brzo tolik palčivých pohraničních výběžků, anebo o vytvoření kantonálního systému, který by snad byl (tehdy) určitým řešením. Nic z toho obojího posledního ovšem neměl Masaryk vůli (anebo sílu) prosadit.
V souboru těchto problému se tedy ocitla Československá republika už počínaje dvacátými lety minulého století. A asi aby nezůstalo jen u toho, s pílí skoro až neuvěřitelnou je její přední mužové i nadále prohlubovali. Třeba už jejich věčným neřešením, anebo dokonce přehlížením stále zřejmějších a zatraceně rychle se blížících následků této chyby.
Tehdejší stát nebyl řízen demokratickým parlamentem, jak nám dodnes chtějí tak mnozí namluvit, nýbrž osobně „tatíčkem“ Masarykem a jeho „Hradní pětkou“. Proto by mělo překvapit, že často převládalo řešení zájmů dokonale partikulárních, tendenčních a zároveň už co do jejich nejbližší perspektivy zásadně krátkozrakých? Předválečná ČSR, zahleděná do Paříže a jejího espritu, možná byla kulturní událostí a liberálním státem minimálně v kontextu střední Evtropy, avšak rozhodně to nebyl se všemi svými sociálními a vnitropolickými problémy žádný „ostrov demokracie“, jak se také stále usilovně tvrdí.
Československá vláda a zejména čelní představitelé státu reflektovali markantně se zhoršující vojensko-politickou situaci v polovině třicátých let budováním v tom čase už překonaného systému betonových pevností a pasívní obrannou doktrínou na úkor mnohem perspektivnějšího útočného principu boje a pořízení vskutku moderní a zejména moderně vyzbrojené armády.
I když hospodářská krize postihla celý svět, kontinent a tedy i zdejší výrobu, export a import, přesto česká vláda dopustila, že důsledky toho v ČSR trpěly především německé kraje. Naproti tomu však, odůvodňujíc to mimo jiné základními demokratickými principy „Masarykovy republiky“, podnikla jen velmi málo proti celkem přirozeně sílícímu a stále nebezpečnějšímu nacionálnímu politickému kvasu v pořád víc rozbouřeném pohraničí. A při stále slabší vůli smluvních (Benešových) spojenců po spolupráci na už brzy celkem reálné obraně státu navíc neudělala rovněž skoro nic ve směru tolik potřebného preventivního urovnání vztahů s Německem.
Tomáš Masaryk sice zemřel už v září 1937, ale svůj osobní opus magnum zanechal svým následovníkům právě ve stavu, jaký jsme popsali.
Ačkoli Dr. Emil Hácha (tehdy ještě předseda Nejvyššího správního soudu) s Benešem jinak běžně nekomunikoval, radil mu v září 1938 telefonicky, že by bylo v dané situaci nanejvýš na místě vydat se po stopách českých knížat a králů do Berlína a tam se dohodnout. Protože však Masarykovo dílo mezitím uzrálo až do nám známých extrémů, nic takového už nebylo možné. A to i kdyby tomu v této docela poslední chvíli nakrásně byla dobrá vůle.
Výsledek známe. Jeho výročí bude předmětem oslav nyní a jistě hlavně za čtyři roky, kdy bude zase jednou vhodně kulaté. Bylo by však i při té příležitosti zajisté vhodné připomenout, že katastrofu a celkový pád republiky v roce 1938 nezavinili vůbec její nadšení, ale dopředu obelhaní vojáci, ani jenom Beneš a sled jeho politických omylů, nýbrž také Tomáš Garrique Masaryk.
Jak a proč, to už nyní víme.