Nezaměstnanost - s čím si neumělo poradit Česko-Slovensko, bylo během krátkosti vyřešeno po březnu 1939

Když v souvislosti se čtyřletým hospodářským plánem od roku 1936 vedl německý zbrojní průmysl na základě rozsáhlých státních zakázek k prudce rostoucí konjunktuře, klesla nezaměstnanost v zemi na minimum. Navíc docházelo čím dál více k tomu, že poptávka po pracovní síle mohla být pokryta domácím obyvatelstvem v čím dál menším měřítku. Počet zahraničních dělníků v zemědělství a průmyslu proto od roku 1936 silně stoupal. Tito dělníci přicházeli do Německa dobrovolně a za lepším výdělkem zejména z Československa, Polska, Rakouska a Nizozemí. Národně-socialistické Německo se už před rokem 1939 potýkalo s nedostatkem pracovních sil, který se s vypuknutím války ještě prohloubil v souvislosti s povoláváním německých mužů do armády. V dubnu 1941 již na říšském území pracovalo přes 1,5 miliónu zahraničních dělníků, a to především na základě individuálního náboru prováděného v různých evropských zemích. Etapa více či méně dobrovolného najímání na práci do Říše skončila na jaře 1942, kdy Adolf Hitler jmenoval durynského župního vedoucího Fritze Sauckela generálním zmocněncem pro pracovní nasazení. Již v srpnu 1942 pracovalo v německých podnicích 3,4 miliónu zahraničních dělníků a v únoru 1942 vzrostl počet nasazených o další 2 milióny.

Problém vysoké nezaměstnanosti a povinné pracovní a kárné tábory v Česko-Slovensku

Za účelem pochopení okolností, které vedly k postupnému zavedení pracovního nasazení občanů Protektorátu Čechy a Morava v Říši, si zaslouží zmínit následující fakta: V předprotektorátním Česko-Slovensku představovala bytová otázka a otázka zaměstnanosti zásadní sociální problém. Na vlnu českých státních zaměstnanců z bývalých Sudet (včetně židovských a politických uprchlíků) a českých pracujících ze Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny reagoval trh podle očekávání nejen lichvou s byty, ale především nárůstem spekulací. V neposlední řadě tím ale v západní polovině Česko-Slovenska vznikl tížící problém nezaměstnanosti, což bylo velmi citelné zejména ve státním sektoru. Celkový počet osob, které se přesunuly ze Sudet, ze Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny se pohyboval kolem 300.000, tito lidé byli souhrnně označováni jako „uprchlíci“ (přitom zde šlo pouze o ca. 122.000 Čechů, kteří se převážně z profesně-existenčních důvodů stáhli ze Sudet do vnitrozemí, z toho vyplývá, jak vysoký byl asi počet osob nucených odejít např. jenom ze Slovenska).

Česko-slovenská vláda se tedy rozhodla přijmout některá protiopatření. Dne 11. října 1938 přijala vláda usnesení, jímž po dobu dvou let zakazovala přijímat zaměstnance do všech státních institucí, ústavů a fondů, i do řad četnictva a vojska. Dále pak Ústřední jenota čs. lékařů požádala vládu, aby uprchlíkům z pohraničí zabránila ve výkonu praxe. Vzápětí byl omezen i výkon praxe advokátní. Na druhé straně zřídila vláda při ministerstvu sociální péče Ústav pro péči o uprchlíky, který se měl starat o jejich zdravotní a sociální záležitosti, zaměstnání a začlenění do hospodářského života. Značné naděje byly vkládány do instituce pracovních táborů, jejichž hlavní úkol spočíval v dočasném hospodářském zajištění nezaměstnaných a využití jejich schopností pro všeobecně prospěšné práce (např. stavba silnic). Příslušníci pracovních táborů, kam okresní úřady povolávaly muže od 18 do 55 let, byli podřízeni vojenské disciplíně, měli právo na stravu, ubytování, výstroj a minimální denní finanční dotaci. Rodiny povolaných pobíraly vyživovací příspěvek, proti povolání do pracovních táborů nebylo odvolání. Neuposlechnutí výzvy mělo za následek ztrátu podpory v nezaměstnanosti. Do poloviny února 1939 bylo zřízeno 72 rot, soustředěných do 19 pracovních praporů, kam bylo zařazeno 12.000 osob. Tento počet však představoval pouhou třetinu povolaných, a pracovní tábory tak původní očekávání nenaplnily. Uvažovalo se také následně o zřízení kárných pracovních táborů - 2. března 1939 (tedy ještě před zřízením Protektorátu) bylo schváleno vládní nařízení o jejich zřízení. Byly určeny pro osoby práce se štítící, jež neměly řádně zajištěnou výživu (především Cikáni), pro neukázněné příslušníky pracovních táborů nebo pro ty, kteří v nich uložené úkoly vykonávali záměrně nedbale.

V lednu 1939 bylo evidováno 150.000 nezaměstnaných. Za účelem získání úspor přistoupila vláda ke zpřísnění podmínek pro udělování podpor v nezaměstnanosti. Došlo rovněž ke zrušení mimořádných podpor v odvětvích zvlášť těžce postižených hospodářskou krizí a k propouštění a přesunům zaměstnanců státního sektoru. Státní zaměstnanci mohli být do jiného oboru veřejné služby převedeni i proti své vůli. Ze státních služeb měly odejít rovněž vdané ženy, osoby vykonávající dvě zaměstnání a pobírající důchod. Na jejich místa měli nastoupit muži, kteří ztratili zaměstnání v odtrženém pohraničí. Hlavní pozornost byla upřena na nejvíce feminizovanou oblast školství. Opatření týkající se veřejných zaměstnanců se měla dotknout více než 40.000 osob. Stejný počet dělníků měl být podle dohody z ledna 1939 vyslán na práci do Německa. O neomezený počet pracovních sil, zvláště pro zemědělství, kovoprůmysl a stavebnictví, žádal Berlín již v prosinci 1938. V té době odcházel však za lepším výdělkem do Německa dobrovolně již velký počet českých dělníků.

Po zřízení Protektorátu byla nezaměstnanost rychle odstraněna

Říšský protektor von Neurath se od počátku snažil odstranit panující sociální napětí mezi Čechy a využít toho pochopitelně i pro celkové hospodářské záměry (stejně jak se tomu dělo po “anšlusu” Rakouska, kde byla podobným způsobem odstraněna nezaměstnanost a 100.000 Rakušanů bylo v krátké době po březnu 1938 pracovně nasazeno rozptýlením po původním Německu ). Von Neurath srazil nezaměstnanost v Čechách a na Moravě během krátké doby ze stavu 108.000 lidí bez zaměstnání (stav k 25. 3. 1939, podle jiných zdrojů 92.849 resp. 90.975 ke konci března 1939) na 57.000 v květnu 1939 a pak na 16.912 v červnu 1939 a o měsíc později na úplné minimum, vše v době, kdy se okleštěný stát ještě zcela nevzpamatoval ze ztrát pracovních míst v odstoupených územích (státních zaměstnanců a těch, kteří dobrovolně odešli), ke kterým přibyli nezaměstnaní z řad vyhnaných Čechů ze Slovenska. (Státním úředníkům, vojákům a policistům stát zaměstnání opatřil.) Protektor tak učinil nabídkou pracovních míst v říši.

Jako konkrétní příklad můžeme uvést situaci českých železničních zaměstnanců. Potřeba železničních zaměstnanců byla česko-slovenským ministerstvem dopravy odhadnuta na 76.692 osoby, nicméně aktuální počet pomocných a definitivních zaměstnanců byl k 31.1.1939 celkem 82.400 osob. Tento stav se ještě zvýšil přibližně o 2.440 zaměstnanců, kteří se vrátili v té době ze Slovenska. Přebývalo tedy 8.150 lidí a počítalo se s tím, že se toto číslo ještě zvýší. Dělníkům, které nemohly dráhy zaměstnat, měla být dána neprodleně čtyřnedělní výpověď s doporučením, aby se přihlásili o práci u Německé říšské dráhy (Deutsche Reichsbahn, DRB). Mzda za pracovní den činila při devítihodinové pracovní době podle poměrů v jednotlivých místech 4,90 – 7,50 RM (kurs 1 RM = 10 K). Ke dni 10. 5. 1939 opustilo Protektorát kolem 21.000 dělníků. Zajímavé je, že ačkoliv předchozí česko-slovenská vláda nabídla Německu 20 – 21.000 pracovních sil, německé úřady požadovaly nyní už 40.000 lidí. Do Čech se ještě ve čtyřicátém roce vraceli zaměstnanci, kteří opouštěli Slovensko, a Ministerstvo dopravy se opět potýkalo s velkým přebytkem pracovních sil. To vedlo nevyhnutelně k dalšímu propouštění. Ministerstvo dopravy bylo postupně zavaleno dalšími a dalšími požadavky z Německa, samo pak bombardovalo žádostmi jednotlivá ředitelství drah. Německá říšská dráha slibovala v prosinci 1941 hodinovou mzdu 5,50 – 8,50 K denně. Ministerstvo dopravy v Praze navštívil 10. 2. 1942 ministerský rada Fromm z ministerstva berlínského a předložil naléhavé požadavky DRB k vyslání personálu ČMD (Českomoravské dráhy) k přechodnému služebnímu výkonu. Na základě dohody pak protektorátní dráhy vyslaly 11.000 českých zaměstnanců do služeben Německých říšských drah.

Zajímavým se jeví též svědectví říšskoněmeckého protektorátního úředníka Wilhelma Dennlera, který v letech 1939 – 1945 zodpovídal v úřadu říšského protektora za rekrutování českých pracovních sil do Říše. Ve „Zvláštním zveřejnění říšského pracovního listu“ datovaného v Berlíně 1940 uvádí počet nezaměstnaných k začátku existence Protektorátu 92.849 lidí, z kterých dostávala pouze polovina minimální měsíční podporu ve výši 100 korun. Stejný počet lidí byl zahrnován navíc do sféry neviditelné (tj. úředně nehlášené) nezaměstnanosti. Prezident dr. Hácha tehdy konstatoval, že pracovní zařazení v „Altreichu“ je nejlepším prostředek k tomu, aby byl český dělník obeznámen s výdobytky německé sociální politiky a byl mu mj. umožněn „dosud nepoznaný příjem“. Když v březnu 1939 Němci potřebovali 20.000 pracovníků, dobrovolně se přihlásilo 50.000 Čechů, z kterých bylo Němci přijato 30.000. Do 26. 6. 1939 se verbovacím komisím říšského ministerstva práce podařilo zprostředkovat pro práci na území Říše 52.000 Čechů. Do 10. května 1940 se podařilo rekrutovat celkem 120.000 českých dělníků a zaměstnanců. Těmto českým pracujícím byla prostřednictvím jejich výdělků v Německu transferována celková suma 92,225.073 korun a představovala tak výrazný hospodářský impuls pro Protektorát Čechy a Morava.

V dubnu 1942 si dr. Dennler poznačil do svého deníku v souvislosti s rostoucí poptávkou Říše po českých pracovních silách (zejména se to týkalo prací pro Luftwaffe): „Předběžně jsme ještě schopni potřebu krýt cestou dobrovolného naverbování“ . V červenci 1943 si ještě mohl poznačit: „K našemu překvapení teď odpor Čechů k zaměstnání mimo Protektorát značně polevil.“ Celkem bylo v Říši v letech 1939-1945 asi 600.000 Čechů pracovně nasazeno na kratší nebo delší dobu, nikdy ale více jak 286.663 osob zároveň, což bylo podmíněno rotací pracovních sil v závislosti na trvání pracovních smluv.

Postavení Čechů pracujících v říši tehdy i později, v době nuceného pracovního nasazení, což je velmi málo známo, bylo prakticky totožné s podmínkami říšských Němců: stejná délka dovolené, stejné svobodné trávení volného času, dostávali i stejné potravinové lístky a další příděly jako Němci. Jen jedno Němci neradi viděli – navazování milostných vztahů s říšskoněmeckými obyvateli, zejména s Němkami. (Mnoho nuceně nasazených však navzdory tomu milostné poměry s Němkami udržovalo, místy to Němci vyloženě přehlíželi, mnohdy to záviselo na tom, v jaké oblasti hospodářství dotyčný pracoval a také v kterém městě práci vykonával, např. v Berlíně se podle konkrétních výpovědí pamětníků milostné vztahy mezi protektorátními příslušníky a Němci tolerovaly).

Nábor českých pracovníků usnadnil fakt, že v Německu byly platy v průměru třikrát vyšší než Protektorátu (ostatně byly podstatně vyšší i za první republiky). Vypravovaly se celé zvláštní vlaky zájemců o práci v Německu. Několik týdně. Proti české politice potlačování nezaměstnanosti za druhé republiky to byl ohromný rozdíl, ta se zmohla jen na nabídku prací v zemědělství za minimální mzdu. O rok později Němci v protektorátu zavedli všeobecnou podporu v nezaměstnanosti, která v českém státě dosud neexistovala. Teprve postupem času přecházela dobrovolná motivace českých pracovních sil k nucenému charakteru.

Ve zvláštím otisku z Říšského pracovního listu (Sonderdruck aus dem Reichsarbeitsblatt, Berlin 1942) k “Nasazení zahraničních pracovních sil v Německu” se mimo jiné praví: “Úřady pro pracovní nasazení kontrolují provádění výplatových převodů. Také vedoucí táborů a pověřenci Úřadu pro pracovní nasazení DAF (Deutsche Arbeitsfront) se starají o to, aby převody výplat probíhaly přesně. .. Sociální pojištění. Zahraniční dělníci a zaměstnanci zásadně podléhají německému nemocenskému pojištění, pojištění proti úrazu a důchodovému pojištění... ve stejné míře jako srovnatelná německá pracovní síla. Platí tedy pro ně uhrazení pojistných příspěvků dle všeobecných zákonných předpisů . Výjimku tvoří momentálně v invalidním pojištění polští zemědělští dělníci z Generálního gouvernementu... a) Nemocenské pojištění. Poskytnutí plnění nemocenského pojištění zpravidla předpokládá, že se pojištěnec – a pokud připadají v úvahu výkony pro jeho rodinné příslušníky – stejně jako jeho příslušníci zdržují na území Německé říše, vyjma Protektorát Čechy a Morava. Přesto je poskytováno pracujícím z Protektorátu Čechy a Morava, ze Slovenska, Itálie, Maďarska, Rumunska, Francie, Belgie, Nizozemska a Dánska plnění německého nemocenského pojištění v jejich domovině, pokud onemocní během dovolené a nebo když se vrátí do své vlasti a přitom s návratem souhlasila příslušná nemocenská pokladna. Pracující jmenovaných zemí proto musí v případě onemocnění získat před návratem souhlas příslušné nemocenské pokladny. Zahraniční pracovníci nebo protektorátní příslušníci, kteří se navrátili do vlasti v rozporu s pracovní smlouvou, tam neobdrží v žádném případě plnění německého nemocenského pojištění. Rodinným příslušníkům pracovních sil z Protektorátu Čechy a Morava, Slovenska, Itálie, Maďarska, Rumunska, Francie, Belgie, Nizozemska, Norska a Dánska zůstávajících ve své vlasti bude v případě jejich onemocnění.. zaručeno určité rodinně výpomocné plnění na náklady německého nemocenského pojištění…b). Úrazové pojištění. Zahraniční pracovníci stejně jako příslušníci Protektorátu a jejich pozůstalí obdrží plnění německého úrazového pojištění všeobecně i při pobytu v zahraničí. Toto platí obzvláště pro pracovníky a jejich pozůstalé z Protektorátu Čechy a Morava, ze Slovenska, Itálie, Maďarska, Rumunska, Chorvatska, Španělska, Dánska, Švédska, Finska, Švýcarska, Francie, Belgie, Nizozemska a Norska. Také bulharští státní příslušníci obdrží plnění německého úrazového pojištění.“

Je velmi obtížné paušálně popsat pracovní a sociální podmínky Čechů později nuceně nasazených na celém území Říše (včetně samotného Protektorátu), protože se mohou zásadně lišit podle příslušné kvalifikace, charakteru, místa a koneckonců i časového období pracovního nasazení. V příštím příspěvku se mj. podíváme na to, jak odškodňovací fondy rozlišovaly charakter nucených prací a kolika Čechům a v jaké výši bylo před několika lety tzv. odškodnění vyplaceno. Budou ocitovány i některé publikované názory vzpomínajících pamětníků.

Pramen:

Zwangsarbeit an der „Volkstumsgrenze“. Zivile ausländische Arbeitskräfte, Kriegsgefangene und „ungarische Juden“ in Südmähren (Dr. Stefan Eminger, Niederösterreischisches Institut für Landeskunde)

Odškodnění 2000-2006. Česko-německý fond budoucnosti a platby obětem otrocké a nucené práce. (kolektiv autorů, Praha 2007)

Totální nasazení. Historie, která by neměla být zapomenuta. Vzpomínky těch, kteří to prožili. 60 let poté (kolektiv autorů, Magistrát města Brna, Brno 2006)

Vliv protektorátu na české mysli (Tomáš Krystlík, CS-Magazin)

Protektorát Čechy a Morava v obrazech (J.B.Uhlíř, Ottovo nakladatelství, Praha 2007)

Material zur Zwangsarbeiterfrage (Vierteljahreshefte für freie Geschichtsforschung, Nr. 4/1999)

Böhmische Passion (Wilhelm Dennler, Dikreiter Verlag Stuttgart 1953)

Fremdarbeiter im Dritten Reich ( Hans-Jürgen Witzsch, Vierteljahreshefte für freie Geschichtsforschung, Nr. 4/1999)

Entschädigung ehemaliger NS-Zwangsarbeiter beendet (Andreas Wiedemann, Český rozhlas 2.10.2006)

Jak jsme byly totálně nasazené v Německu (Vlasta Leporská, Britské listy)

Kassel und Region - Ausländische Angestellte der Stadtverwaltung (www.kassel.de)

„Rassisch hochwertiger als die sudetendeutsche Bevölkerung...“. Grundzüge der nationalsozialistischen Zwangsarbeitspolitik und die Stellung tschechischer „Fremdarbeiter“ (Werner Imhof, www.bruecke-most-stiftung.de)

Zwangsarbeit im Dritten Reich – Zahlen und Fakten (Mark Spoerer, DAMALS Nr.2/2000)

"Odškodnění" podvodníci

V těchto dnech uplyne 5 let od úmrtí českého aktivisty Romana Skružného, a proto se redakce rozhodla přetisknout jednu z jeho krátkých úvah na téma naší nedávné historie. Pevně také věříme, že toto opakované zveřejnění článku by dnes bylo plně ve smyslu zesnulého autora. Jsme si vědomi toho, že citovaný autor jako takový sice může být někým vnímán kontroverzně a jeho soud nad žadateli o odškodnění vyznívá poněkud nezvykle tvrdě. Na druhou stranu je ale smutnou skutečností, že se až na některé čestné výjimky v českém tisku ( časopis Respekt, noviny Metro) svého času ozvalo (resp. se odvážilo ohlásit) málo kritických hlasů vyjadřujících své rozčarování nad někdy vyloženě nestoudným nerozlišováním situace pracovně nasazených vězňů trestných táborů (respektive osob stíhaných z rasových a politických důvodů) a situace běžně pracovně nasazených protektorátních příslušníků. I dnes si lze vyhledáváním na internetu velmi snadno ověřit, že česká (ale i německá) média před pár lety v příspěvcích věnujících se tzv. odškodnění, v kterých se psalo všeobecně o všech kategoriích českých „totálně nasazených“ pracujících, s pravidelností uveřejňovala „ilustrační“ fotografii převzatou od německé tiskové agentury, na které jsou zachyceni vězni koncentračního tábora Dachau (ve vězeňských mundůrech) vyrábějící pro Němce zbraně. V naprosté většině článků (viz. například stránky Českého rozhlasu) na to nebylo poukázáno a veřejnosti byl tak sugerován automaticky velmi tristní dojem ze situace jiné, totiž několikanásobně větší skupiny Čechů, kteří pracovali za úplně jiných podmínek než zajatci KZ ve vězeňských úborech na fotografii. Velmi často také docházelo k tomu, že různé „osvětové publikace“ vydávané z popudu organizací usilujících o vyplacení finančních dávek od německé nebo rakouské strany místy záměrně mlžily, když při popisu životních podmínek paušálně líčily situaci tzv. Ostarbeiterů či Poláků v jedné kupě s podmínkami pracujících Čechů a nepoukazovaly na zásadní rozdíly, které platily pro různé národnosti, resp. na ně poukazovaly jen na jiných místech a pouze vágně a nekonkrétně. Padla tedy i taková nepřípustná tvrzení, že „totálně nasazení velmi často byli deportování vlaky pro dobytek“ apod. (Na tyto a některé další skutečnosti poukáže pak již konkrétně článek navazující na dnešní úvodní zamyšlení Romana Skružného.)

Pravda, pracovní nasazení v spojenci bombardovaných německých městech, kde navíc panovala nesrovnatelně horší zásobovací situace než v Čechách a na Moravě (Němci si kolikrát s údivem a se závistí mnuli oči, když viděli obsah balíčků s potravinami, které si Češi do Altreichu z domova nechávali posílat, zatímco jejich vlastní synové bojující ve Wehrmachtu krváceli a umírali ve špinavých zákopech), nebyl rozhodně žádný „Cirkus Humberto“, o kterém se dočteme v následujícím článku, ale v převážné většině také žádná „otrocká práce“. (Samozřejmě ten, kdo si mohl dopřát „protektorátní klídek“ v srdci děsivě válčící Evropy, musel na práci v Altreichu zákonitě pohlížet s obavami a odporem, na tom není nic nepochopitelného a je to lidské.) Na ilustračních fotografiích jsou zachyceni čeští příslušníci Luftschutzpolizei se svými německými veliteli v roce 1943 v severním Německu.

Ve své krátké úvaze se vracím k jednomu nejkontroverznějšímu a nejvíce nesmyslnému verdiktu v dějinách současné Evropy: lidé, kteří pracovali za druhé světové války, žádali za to (a bylo jim uznáno!) tzv. odškodnění. Když se nad tím člověk OPRAVDU zamyslí, domyslí do konce a do skutečného významu, je to skutečně neuvěřitelné. Ti lidé opravdu pracovali. MUSELI pracovat – byli tehdy občany státního útvaru, kde byla uzákoněna pracovní povinnost. Já sám si myslím, že je to v naprostém pořádku – že je NEMORÁLNÍ žít a nepracovat. Člověk má mít jisté povinnosti vůči státu a společnosti – také od státu právem požaduje jisté služby a ochranu (mimo jiné). Krom toho byla tehdy válka a pokud se nemýlím, pracovní povinnost byla tehdy zavedena ve všech státech, které se války zúčastnily. Tito „poškození“ ovšem argumentují tím, že museli pracovat mimo své bydliště, konkrétně mimo oblast tehdejších Čech a Moravy (!). Kdo se jen trochu zajímá o tyto věci a o historii, dávno ví, že čeští lidé všech profesí už velmi dávno chodili do Německa za prací – a za snadnějším a lepším výdělkem. Jsou to nesporná historická fakta. Nám postačí, když si třeba připomeneme slavný televizní seriál „Cirkus Humberto“ – pamatujete si otce a syna Karase, vzpomínáte na starého Malinu, na seržanta Vosátku, na Bureše a na všechny ostatní české dělníky a umělce v německém podniku v Hamburku? Napsal to známý český spisovatel Eduard Bass podle mnoha skutečných příběhů. Tahle putování za prací měla svou tradici trvající celá staletí – a trvá přece až do dneška!

Ti „poškození“ pracovníci za druhé světové války dostávali za svoji práci řádnou mzdu (mnohdy vyšší než „doma“), měli spoustu výhod a často se stávalo, že „tam“ byli ve své profesi i povýšeni a získali lepší kvalifikaci. Nezanedbatelné procento z nich tam ostatně šlo bez jakéhokoli příkazu. Jejich největší výhodou ale bylo, že nemuseli nastoupit vojenskou službu. Je to fakt, který rovněž asi nemá obdobu v dějinách: muži č e s k é národnosti, občané státu který byl ve válce, neměli brannou povinnost! Žádalo se na nich jen jediné: aby normálně řádně pracovali. Zřejmě (podle jejich názoru) nepředstavitelná oběť! Miliony vojáků na celém světě bojovaly. Miliony mužů umíraly na frontách. Tito ukřivdění podvodníci museli (ta hrůza!) PRACOVAT.

Někdo by mohl namítnout, že tam byli v nebezpečí života – zvlášť ke konci války byly nálety na denním pořádku. Podle téhle logiky a tohoto argumentu by měli dostat ovšem „odškodnění“ od britské a hlavně americké vlády – čí byla letadla, která v kobercových náletech rozsévala smrt na německá města (kde často nebyl ani žádný voják, ani vojenský objekt)?
I když jsem to původně neměl v úmyslu, musím se zmínit o jiné skupině našich (dnes již bývalých) občanů, kteří po skončení druhé světové války byli ve sběrných táborech nuceni otrocky (bez jakéhokoli nároku na plat) pracovat v nepředstavitelně děsivých podmínkách. A nejen to – byli nuceni opustit svůj majetek, svoji vlast, byli vyhnáni. Desítky tisíc jich při tom bylo zavražděno. Ano, řeč je o Sudetských Němcích. Jenže kdo se v této souvislosti u nás jen zmíní o nějakém JEJICH odškodnění, o právu a spravedlnosti, je ihned rázně okřiknut z jakýchsi národních (?) pozic. Prý se jim stalo po právu – prý Češi v roce 1938 museli také pryč ze Sudet. Opravdu? – Ale dnes už je přece dostatečně známo všechno, co se tehdy opravdu stalo. Např. to, že každý Čech se podle tzv. OPČNÍHO PRÁVA mohl sám rozhodnout, zda odejít, či zůstat. O majetek nepřišel NIKDO. Rovněž o nějakých desítkách tisíc mrtvých mi není nic známo. Ani to, že by někdo z nich musel otročit v nějakých sběrných táborech před svým odchodem. Jen pro zajímavost: v celém území, které bylo na základě Mnichovské dohody odstoupeno Německu, zůstalo z vlastního rozhodnutí víc jak 600.000 Čechů.

Ve svém článku jsem se již zmínil o jednom televizním seriálu – teď bych rád ještě připomenul jeden film. Jmenuje se „Oznamuje se láskám Vašim“. Snad jste ho většinou viděli. Kvalita filmu není teď tak důležitá jako osudy hlavní postavy. Český lodník (hraje ho Lukáš Vaculík) tam opravdu představuje onen prototyp „trpícího, vykořisťovaného a udřeného totálně nasazeného“ mladého muže! – Dovedete si ho představit, jak dnes žádá o odškodnění? Přiznám se, že já ne. Ale je mi z téhle představy dost špatně od žaludku. Jsme opravdu mi Češi takoví (odpusťte ten výraz) „vyčůránkové“, jak se o nás ve světě často říká? Nebo za to mohou jen ti komunističtí a i dnešní politikové? A také současná německá vláda, která si už víc než půl století po válce stále „sype popel na hlavu“, ačkoli by to měli dělat jiní? Nebo snad západní političtí žongléři – proslulí obhájci „práv a svobod“?

Vždycky jsem si vážil lidí, kteří dovedli pracovat a viděli v práci smysl života. Co však říci o lidech, kteří se práci vyhýbají a jsou-li k ní nuceni, nárokují ono dnešní „odškodnění“? Myslím si, že to jsou obyčejní podvodníci, nestydatí ve svých požadavcích a postrádající i poslední špetku lidské morálky. V mých očích to rozhodně nejsou žádní trpitelé a už vůbec ne nějaké oběti čehosi a čehokoli. Jsou jen obyčejným odpadem KAŽDÉ společnosti.

Foto: Totální nasazení. Historie, která by neměla být zapomenuta. Vzpomínky těch, kteří to prožili. 60 let poté. Magistrát města Brna, Brno 2006

Zrcadlo doby: Co psal český tisk přesně před 70 lety

Rozhlasový projev státního presidenta dr. E. Háchy – President žádá naprosté sjednocení všech vrstev národa

(Národní politika, 17. března 1939)

President republiky dr. Emil Hácha pronesl včera po 22. hodině do rozhlasu tento projev:
Před 20 lety zajásala všecka česká srdce, naplněna jsouc nadějí, že vstupujeme do šťastného údobí našich národních dějin, které nám přinášejí trvalou vládu našich věcí. Stál jsem opodál tehdejšího historického dění, ale mojí radost z našeho netušeného úspěchu kalila týravá obava, zda jsou dány všechny vnější a vnitřní záruky trvalosti naší tehdejší výhry. Nyní po dvaceti letech vidím ke svému zármutku, že tehdejší mé obavy nebyly bezdůvodné. Ukázalo se, že to, co jsme pokládali za řešení, jež přetrvá věky, byla jen nedlouhou episodou našich národních dějin. Chci ponechati budoucnosti, jíž časový odstup umožní spravedlivý soud, aby zkoumala, co, do jaké míry a komu z nás lze přičítati vinu na tom, co přinesl dnešek. Cítím však, že je naší povinností, abychom to přijímali s mužným klidem, ale také s vědomím vážného úkolu učiniti vše, abychom to, co nám z našeho snad příliš bohatého údělu zbylo, dochovali neztenčeně našim příštím generacím.

Pozoruje, co se blíží, odhodlal jsem se za souhlasu vlády v hodině dvanácté vyžádati si slyšení u říšského kancléře Adolfa Hitlera. Byl jsem přijat s vybranými pozornostmi a se všemi poctami, prokazovanými hlavám států. Po delším rozhovoru s říšským kancléřem a po zjištění situace rozhodl jsem se prohlásiti, že odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou Vůdce německého národa. Za jeho projev důvěry dostalo se mi slibu, že našemu národu bude zabezpečena svébytnost a svéprávný vývoj národního života.

Tento svůj slib říšský kancléř splnil dnes vydáním výnosu, datovaného na Hradě pražském o „protektorátu Čech a Moravy“, kterým se zaručuje našemu národu jeho vlastní národní bytí se všemi náležitostmi, potřebnými k uspořádání jeho vlastních věcí a k pěstování vlastního národního života.

Na nové cestě národa
(Nedělní České slovo, 19. března 1939)

Dnes není snad ještě možno resumovati význam a dosah všech změn, které se udály tohoto týdne a které postavily náš národní život do zcela nových podmínek. Je však možno a nutno si uvědomit, co všechno z těchto změn nám vyplývá do budoucnosti.

Svou budoucnost nejlépe zajistíme, když pro sebe, pro svou práci a pro své názory na tuto práci jedno vezmeme mužně, bez rozvracejících pocitů trpkosti na vědomí: Náš životní prostor, Čechy a Morava, naše drahá hrouda země, na níž žijeme, byly včleněny do jednotného životního prostoru s národem německým. S národem německým a jeho státem, pod vůdcovstvím Adolfa Hitlera jsme nyní spojeni i navenek, v politice vůči ostatnímu světu, v jednotě s ním budeme pořádati také svůj život hospodářský. To všechno musíme vzíti na vědomí chlapsky, poctivě, jak to odpovídá složení našeho národa, který je národem středních pracujících vrstev, drobné inteligence, dělníků a rolníků…

Naše vnitřní poměry budou se vyvíjeti ve směru, který naznačil president dr. Hácha ve svém rozhlasovém projevu po návštěvě u Vůdce německého národa, říšského kancléře Hitlera. President dr. Hácha v tomto projevu sdělil, že byl ujištěn důvěrou říšského kancléře a vyslovil pevnou naději, že náš národ i v novém státoprávním poměru může dospěti ke klidnému a úspěšnému životu a že můžeme dosáhnouti velkého rozkvětu.

Jako odpovědná hlava národa českého zahájil už president Hácha ve smyslu svého projevu rozhodná jednání o naprosté sjednocení všech vrstev národa, které je dnes nejvyšším národním příkazem. Dojde k těsnému semknutí všech tvořivých složek národa. President Hácha jednal o těchto otázkách s představiteli Národní jednoty a Českého národního výboru. President bude nám jmenovati sbor mužů, kteří dostanou za úkol organizovati náš národní a politický život… Tak dospívá náš národ k novým hodnotám jistoty, které umožňují klid, tvořivou práci a další rozvoj našich sil.

Tyto naše síly jsou nyní spojeny s německými, což zejména v oblasti hospodářském projeví rozsáhlou spoluprací. Mnohé hospodářské hodnoty budeme moci v nových poměrech lépe zužitkovati než dosud, takže problémy zaměstnanosti a životní úrovně pracujících vrstev, které nám dělaly vážné starosti, se nebudou zhoršovati, nýbrž mají nové možnosti velmi účinnému zlepšování. Nový náš nacionalismus, kladný a tvořivý,bude náplní naší čisté národní kultury a veškeré naší práce.

Domů a doma
(Nedělní České slovo, 19. března 1939)

Jistě jsem nebyl sám. V těch dnech mnoho nás utíkalo lidem, nechtělo hovořit a toužilo po samotě. jen jako teplý vánek přicházely rozhlasem zvuky Smetany a Dvořáka. Konejšily a laskaly, hovořily jemně a smírně, jako by promlouval sám duch země. Nad knihou, při hudbě, mezi obrazy a sochami vracela se rovnováha, člověk začínal zase uvažovati…

Osud rozřešil za nás problémy, které nám postavil rok 1918. Staré Čechy vyvíjely se staletími, nyní je nutno rozhodovati se rychle, protože čas nepočká. A zvláště je třeba najít pravou cestu v kultuře, neboť osvěta bude nyní na dlouhou dobu vlastním dějištěm národních osudů. Zde bude patrně pořád možno růst, tady bude místo k výbojům i k hrdinským činům. V duchovní samosprávě může i chudý národ hospodařit hodnotami a podnikati, jako tenkrát, za dob Františka Palackého, Karla Jaromíra Erbena a Karla Hynka Máchy.

Bude to hospodářství intensivní, které vystřídá epochu extensivní produkce, jíž jsme právě prošli. V ní příliš velikou důležitost měli překladatelé a informátoři, profesionálové ustavičného donášení světového pokroku… Ale sebe čerstvější informace a sebe dovednější překlad nenahradí skutečné dílo, které vyrostlo z domácích předpokladů a vyslovuje náš místní obsah, řeší otázku povstalou ze starostí zdejších lidí. Nikoliv Jungmannův překlad Miltonna, ale Máchův Máj tvořil českou literaturu. Nikoliv pokrokovost Smetanova, ale jeho srdce a tvůrčí síla rozklenuly nad naším krajem skutečné české nebe. Měli jsme malíře impresionisty velmi schopné, kteří snažili se připojiti naše výtvarnictví na světové hnutí a malovali vzduch a vodu téměř tak dobře jako Francouzi. Ale teprve když přišel Antonín Slavíček a zabořil se do naší hroudy, objevil nám nepozorovaný rytmus českého kraje… Umělec pracuje o svém úkolu tak jako dělník. Má stejnou povinnost být věcný, složit nadosobnímu celku… Je toliko třeba nerozbíjeti existující domácí tradici pouhou novostí, nepřerušovat ji bez osudové nutnosti. Nerušit práci skutečných tvůrců planými poplachy. Jejich práce nutně se obrátí ve svých výsledcích k zemi a k domovu.

Obnovuje se svatá říše římská
(Josef Kliment v Národní politice, 19. března 1939)

Kdo by hleděl na poslední události zkaleným zrakem tohoto století, musil by žasnouti nad situací zdánlivě a nikdy nevídanou. Stačí však jen poněkud pozornější pohled do přezíravých kapitol našich dějin, abychom pochopili, jaká mohutná historická skutečnost se obnovuje před našimi zneklidněnými zraky. Obnovuje se útvar, který byl po dlouhá staletí jedinou myslitelnou organizační formou evropského světa, obnovuje se svatá říše národa německého.

Jako v historické říšskoněmecké říši dostávají se i dnes naše země pod ochranný režim hlavy říše. Dochází opět k tomu, že hlava vlastního německého státu je současně také ochranným pánem neněmeckých součástí říše Velkoněmecké. Bylo právě charakteristickým rysem svaté říše římské, že vedle vlastního Německa patřila do ní řada neněmeckých celků. Císař římskoněmecký byl jednak přímým panovníkem německým, jednak lenním pánem mnoha dalších neněmeckých králů a knížat. A tu je dostatečně známo, že mezi neněmecké krále a knížata říšská patřil od prvních začátků našeho státního života kníže a později král český.

Svatá říše římská byla mohutným a dosud nepřekonaným svazem národů pod vrchním vedením Německa. Císař římský byl lenním pánem králů a knížat. Zásadně nikdo nebyl z jeho moci vyňat, neboť na světě platila již od dob antického Říma zásada, že celý svět musí být řízen jedinou vrchní mocí. Antickému Římu se podařilo tuto zásadu také prakticky provésti. A když se antický Řím rozpadl, ujal se myšlenky věčné světové říše římské nejdříve r. 800 francký král Karel veliký, po něm pak dědic německé části francké říše, totiž německý král Otto r. 962.

Od té chvíle trvala v rukách německého národa prvá říše, která řídila osudy národů po několik století. Nebyly ovšem všechny národy stejným způsobem do této světové říše začleněny. Některé se také poměrně brzy od římského imperia odloučily, jako např. Francie, ale hlavní středoevropské národy zůstávaly stále ve svazku svaté říše.

Zejména zůstával po celá staletí bez přerušení ve svazku svaté říše národ český. Nebylo jediného z největších českých králů, jenž by nepřijímal léno z rukou římského císaře. Ale nejen to. Český národ byl první z neněmeckých celků, který vstoupil do svaté říše. A proto také se stal český stát nejpřednější částí svaté říše mezi všemi neněmeckými národy. Římský císař Karel IV. uzákonil pak ve zlaté bule výslovně, že české království jest nejvznesenějším údem svaté říše.

Dnes se stáváme opět prvním neněmeckým celkem, který se svěřuje ochraně veliké říše německé. Kéž bychom dovedli osvědčiti i takové hodnoty, aby nás i dnešní říše mohla po vzoru našich předků považovati za svého nejlepšího neněmeckého člena.

Zabýval jsem se u nás po léta studiem svaté říše římské. Shodou okolností bylo mi umožněno býti na blízku, když dějinným setkáním Vůdce a říšského kancléře s naším úctyhodným presidentem dr. Emilem Háchou nastoupena byla stará cesta naší účasti ve světové říši velkoněmecké. Nemohu nikdy zapomenout tohoto okamžiku.

Doma pod bezpečnou střechou – Prostor práce – Dobré vyhlídky z naší účasti na velké práci z prostoru Říše. Bude to práce i pro pokojné zabezpečení našich domovů
(Večerní České slovo, 21. března 1939)

Náš vnitřní život rychle se vpravil do normálních kolejí. je naším štěstím, že se tak stalo bez rušivých událostí, cestou klidu, pořádku a rozumu. A že se tu setkáváme s plným porozuměním. Poznáváme, že máme teď konečně pevnou půdu pod nohama. Můžeme se nyní věnovat uspořádání svých vnitřních věcí, a to v plné důvěře v poskytnutou nám ochranu…

Především si musíme dát do pořádku své vnitropolitické věci. Akce pro utvoření jednotné a jediné strany v Čechách, kterou zahájil pan president dr. Hácha, rychle pokračuje. Na hrad do presidentovy kanceláře přichází velmi mnoho telegramů a přípisů, které projevují souhlas s touto akcí. Této straně svěří národ řízení svých věcí vnitropolitických, národních a sociálních. Naše starosti o svět mimo prostor Říše a pobíhání za ním jsou zbytečné. Snad jsme už nabyli dost názorných zkušeností a lekcí, že nám tam odtud nikdo nic nedá a za žádných okolností pranic že odtamtud nemůžeme čekat. Věnujme se sobě a své práci.

Starejme se, aby náš výrobek byl dokonalý, naše pole nejvydatnější, jablka v naší zahradě nejutěšenější. Náš domek nejčistší a nejvzhlednější, naše kusy dobytka nejpochvalnější. Naše divadlo, knihy a obrazy ať jsou nejkrásnější. A učitelování i žákovský prospěch ve škole s vyznamenáním. Pracujme dokonale, poctivě a v tempu. To už nepůjde, aby deset let, na příklad o jízdě vpravo, jen se mluvilo, navrhovalo, požadovalo – a nic nedělalo. Pečujme o svou národní kulturu a umění, výchovu a vzdělání…

Pečujme o své zaměstnance jako o své spolupracovníky. Zaměstnanci nechť si uvědomují, že jejich zdar a možnost živobytí je jen ve zdaru a možnosti živobytí podniku a zaměstnavatelů. Starejme se, aby u nás nebylo nezaviněné nouze a nedostatku. Je zajisté pro nás poučné, jak říšské vojsko hned po splnění svých vojenských povinností pomáhá v sociální službě (dohled na ceny, vojenské kuchyně) a jak zároveň s pochodem armády vyvíjí svou velkou a úspěšnou akci i sociální služba německé národně socialistické strany.

Pečujme o sebe, o své rodiny, o svůj osobní duchovní a hmotný růst. O pokojné duševní a tělesné zabezpečení svých rodin. O zdraví své i svých dětí. V duchovním, kulturním a hmotném zabezpečení rodin, jejich zdraví a pokojném rozvoji vzestupu poroste a bude se zdárně rozvíjet národ.

Práce a výdělky v nových poměrech budou rozmnoženy. Okresní úřady práce rozeslaly vyhlášky, že se mají přihlásit dělníci do zaměstnání v Říši. V úvahu přicházejí dělníci na zemních pracích. Budou postavení na úroveň dělníkům říšským a zařazeni podle kvalifikace.

V našem vlastním zájmu je, abychom se ostře postavili proti panikářům, šiřitelům „senzačních“ zpráv a povídálkům. Je to buď zlovolné podpichování, záměrné rušení našeho klidu a pokoje, nebo hloupost a nesoudnost, která tyto nesmysly šíří. Policejní ředitelství pražské konstatuje vzhledem k různým pověstem, zejména pak vzhledem k různým zprávám zahraničního tisku, že od 15. t. m. byl sice v Praze a na venkově vzat do zajišťovací vazby určitý počet osob, že však tyto osoby jsou po provedení potřebného šetření propuštěny na svobodu, jak se již ve značné míře stalo. Zajištění těchto osob bylo provedeno výlučně zdejší policií, resp. četnictvem. Pokud jde o počet sebevražd, po případě sebevražedných pokusů, zdůrazňuje policejní ředitelství, že tento počet v době od 15. března stoupl zcela nepatrně, takže statistika sebevražd nevykazuje žádný pozoruhodný přírůstek. Nakonec se výslovně podotýká, že nebyl zřízen žádný koncentrační tábor.

Britská tvář je odhalena bez masky! – Anglie místo pořádku v Evropě jen popuzuje národy.
(Večerní České slovo, 21. března 1939)

Stanovisko anglického tisku a vývody anglických politiků, jakož i britského ministerského předsedy působily v Německu velmi rozladivě. Německo – pochopitelně – uvedlo na přání legální česko-slovenské vlády do pořádku věc, týkající se výlučně Německa. Anglie na to odpověděla slovy i tiskem štvaním, které by bylo lze stěží předstihnouti, pokud jde o neodpovědnost vůči evropské spolupráci… V Německu se konstatuje s podivem, že právě Anglie se morálně rozhořčuje ve věci, za jejíž vznik a přiostření je v prvé řadě sama zodpovědna. Anglický pokus, vybudovati v Palestině potlačením hrdého a svobodného arabského národa systém sloužící anglickým a židovským zájmům, má Německo i světová veřejnost v čerstvé paměti. Vzhledem k této odstrašující krvavé situaci a nynějšímu anglickému útoku proti Říši, musí Německo dospěti k názoru, že Anglie svým stanoviskem česko-slovenské otázky morálku pouze předstírá, ve skutečnosti však se snaží vyvolati v anglickém národě stanovisko, nepřátelské k Německu.

Z jistých zpráv pražských úředních kruhů vychází najevo velmi zřetelně, že Anglie až do poslední doby nežádala nikterak nezbytného řešení česko-slovenské otázky pro mír v Evropě… Ve světle těchto zpráv nabývá poslání Chamberlainovo v Mnichově a v Godesbergu – tak propagačně zabarvené –charakteru, který nesouhlasí s britskou thesí, že britská politika byla nezištně a jedině nesena přáním udržeti evropský mír. Tím spíše se musí dnes zdáti, že Chamberlainova cesta do Mnichova a Godesbergu byla vedena snahou zastřít v poslední minutě debakl anglické politiky ve středoevropském prostoru jakýmsi mírovým gestem a politickým kompromisem.

Pro NÁŠ SMĚR připravil RadicalBoy

Foto: ze svého archivu poskytl RadicalBoy

(Upozornění: Názory a stanoviska obsažené v dobových přetiscích, uveřejněných v sekci „Zrcadlo doby“, nevyjadřují automaticky názor redakce, nýbrž mají pouze přiblížit čtenáři autenticitu doby. Příspěvky mohou být zkrácené.)

Zrcadlo doby: Z projevů E. Moravce k třetímu výročí vzniku Protektorátu

V příspěvkové sekci „Zrcadlo doby“ budou na tomto místě příležitostně přetiskovány texty dobových projevů, novinových článků a z několika knih. Zdaleka ne vždy to však bude znamenat, že NÁŠ SMĚR se s obsahem a výpovědí těchto projevů a textů vždy bez výhrady ztotožňuje. Některé přetisky mají také pouze doplňkově ilustrovat atmosféru doby a nebudou mít ani politický charakter.

Dnes přinášíme (někdy částečně zkrácené) texty z dvou veřejných projevů a z jednoho úvodního článku, pocházejícího z pera ministra Emanuela Moravce, přednesených resp. sepsaných k třetímu výročí existence Protektorátu Čechy a Morava, připadajícího na 15. březen 1942.

Z pohledu dneška, ale bezesporu i z pohledu kritických dobových souputníků Emanuela Moravce, se na jednu stranu jeho mnohé výroky a pasáže jeví určitě jako velmi vydařené a výstižné, jiné zas na druhé straně zanechávají pachuť pateticky prezentované přehnané a nezdravé servility vůči „velkému německému národu“, která měla ve svém důsledku spíše kontraproduktivní dopad, tj. ve svém důsledku byla v protikladu s cíly jím proklamované převýchovy. Tím spíše, že názorové postoje Emanuela Moravce z období před Mnichovem 1938 vzbuzují dojem, že tato jeho pozdní příležitostná servilita je spíše výsledkem jeho akceptování nově vzniklých geopolitických skutečností z pozice vojenské osobnosti než záležitostí nějakého „srdcového“ přesvědčení a charakteru. Tak přinejmenším působí i podtext mnoha Moravcových úvah. Autorovo (a zdaleka nejen autorovo) neustálé zdůrazňování „zrady“ Anglie a Francie v Mnichově na podzim roku 1938 a také podtrhávání údajné frustrace bojechtivých československých vojáků, kterým nebyl dopřán válečný střet s Německem, vzbuzuje u jeho posluchačů a čtenářů pocit, že nebýt tehdejší „zrady“ západních mocností, byl by vlastně boj československého státu v roce 1938 oprávněným a tím i spravedlivým. Jako kontraproduktivní lze z dnešního pohledu chápat i sugerování pocitu, o který se protektorátní tisk snažil po celou dobu příslušnosti Čech a Moravy k Říši, totiž pocitu „osudové malosti českého národa“ a nepřímého vnímání existence Protektorátu ve smyslu jakéhosi nutného zla, protože lepší cesty nebylo (nebo přesněji: protože západní mocnosti Čechy „zradily“, bylo nejlepším východiskem ze vzniklé situace vstoupit pod ochranu Říše - v tomto duchu psal protektorátní tisk prakticky až do konce války.) Takto lze tedy myšlenkové pochody protektorátní propagandy a tisku všeobecně vnímat. Takovéto argumentování nemohlo zákonitě přivolat skutečnou vnitřní a zdravou náklonnost protektorátních občanů k říšské myšlence a spíše ji naopak nenápadně podkopávalo. Jaksi „neobdělaným polem“ při výchovném působení na protektorátního občana zůstala dostatečně nevyužitá možnost zvýšené motivace k pozitivnímu kulturně-rasovému uvědomění a skutečnému vnitřnímu pocitu hrdosti ze sounáležitosti k Říši u té nemalé (větší) části populace českého národa, která měla přirozené dispozice k tomu, být oslovena tímto nově chápaným zemsky-národním sebevědomím v kontextu říšské příslušnosti. Nemalou roli sehrál samozřejmě i relativně velmi krátký časový horizont, který stál „národní převýchově“ k dispozici, a v neposlední řadě také množství kontraproduktivních opatření německých říšských úřadů a krátkozraké postoje některých jejich činitelů. Na druhé straně se však tato pozice říšských úřadů jeví často jako logický dopad skutečnosti, že je tak trochu českým národním charakterem - respektive jistých složek národa - vysvětlovat si férový nebo partnerský přístup "národního konkurenta" spíše jako jeho slabost a všemožně tohoto ve svůj prospěch využívat, jak už předcházející historie ukázala. Nicméně ani u německému národu nakloněných Čechů nemohl tento kurs určitě vyvolat vážné sympatie.

Proslov E. Moravce ke knize „Tři roky v Říši“ (vydáno Úřadem lidové osvěty k oslavám Protektorátu v březnu 1942)

Na podnět vlády Protektorátu Čechy a Morava vydává úřad lidové osvěty tuto práci, která má podat stručný přehled toho, co nového se vykonalo v naší domovině od chvíle, kdy byla včleněna do rámce Velkoněmecké říše. Tři roky jsou krátká doba v životě národa a Říše. Proto tím pozoruhodnější je dílo, jež máme za sebou.

Protektorát při svém vzniku představoval prostor nižšího výkonného vypětí, než jaké platilo v okolním území Říše. Bylo proto zcela přirozené, že, jakmile došlo k zapojení českých zemí do velkoněmeckého prostoru, musilo tu nastat rychlé vyrovnání hladin jako ve spojitých nádobách. Toto vyrovnání výkonnosti českého prostoru s německým posloužilo oběma stranám. Velkoněmecká říše byla už před Protektorátem největším odběratelem českých výrobků a stala se jím v míře ještě větší, jakmile celní hranice zmizely a český průmysl se zapojil do plánovité velkoněmecké výroby.

Protektorát Čechy a Morava byl před třemi lety zemí průmyslovou. Dnes je jí ve zvýšené míře. Mapa při tom ukazuje, jaký význam bude mít naše domovina v budoucnosti při budování Evropy východní a jihovýchodní. Český průmysl jako součást průmyslu Velkoněmecké říše stojí proto před velikými úkoly a před neobyčejně slibnou budoucností. S průmyslem dobře řízeným přichází blahobyt. Ten je naší domovině pro zítřek bezpečně zajištěn.

Další budování průmyslu provázelo v Protektorátě mnoho zdravých sociálních reforem, hlavně ve prospěch pracujících vrstev. Rozšířili jsme značně odborné školství. Zvýšili jsme intensitu zemědělské výroby. Celý národ se stal národem velmi výkonně pracujících příslušníků Říše.

Tento veliký hospodářský pokrok, který nastal ze značné míry samočinně a za podpory říšských úřadů, nebyl však provázen pokrokem politickým ve stejném rozsahu. V době, kdy český národ už všemi silami pracoval pro Říši, jeho mysl nebyla ještě převychována. Zde má velikou vinu vláda bývalého ministerského předsedy, který nepodnikl nic, aby hospodářskou přestavbu v Protektorátě podepřela převýchova politická.

Tomuto nedostatku hledí vláda Protektorátu z 19. ledna odpomoci tím, že nově zřízený Úřad lidové osvěty dohlíží na ty složky veřejného a kulturního života, které mají vliv na výchovu národa. Dnešní vláda Protektorátu stojí tedy před úkolem, začlenit český národ do Říše také politicky. Že dobré předpoklady k tomu už jsou, ukazuje kapitola, týkající se této otázky.

Vláda Protektorátu by si přála, aby každý Čech četl tuto stručnou bilanci našeho tříletého života a tříleté práce v Říši.Nic mu neosvětlí názorněji prastarou souvislost českých zemí s Říší. Po hospodářské stránce nebylo zde žádných překážek. Co patřilo k sobě, to se prostě těsně spojilo v nejkratší době. Překážky politické jsou také jen umělého rázu. Na jejich odklizení stačí pevnější postoj vůči nepřátelské propagandě. Nejbližší měsíce ukáží, že i tujsme Říši blíže, než si různí škarohlídi chtěli namluvit.

14. března 1942 promluvil ministr Moravec rozhlasem k českým školákům

Moji mladí přátelé, kdyby to bylo možné, rád bych navštívil každou z vašich škol, pohovořil si s vašimi pány učiteli a i vás bych se na leccos pozeptal. Do některých škol se dostanu, ale do té doby vám všem chtěl říci pár slov. Žijeme v pohnuté a velmi významné době, která přináší mnoho těžkostí vašim rodičům i vašim učitelům a i mně jako ministru školství a národní osvěty, která odpovídá trochu také za vaši budoucnost. Chodíte opět do školy, kde musíte především dohánět učivo za dobu delších prázdnin této zimy. To bude znamenat jak pro vás, tak i pro vaše pány učitele vynaložit mnoho píle, aby byla dodržena školní osnova. Pracujte poctivě! Má-li český národ v budoucnosti zůstat zdravý, silný a má-li žít v blahobytu a těšit se ze své bohaté a krásné kultury, musí každý Čech především být pilným a spolehlivým člověkem. Musí dokonale znát obor práce, kterou si zvolil za své povolání, aby nejen v Protektorátu, nýbrž i v Říši a v celé ostatní Evropě měl pověst prvotřídního pracovníka a prvotřídního odborníka. Když jsem byl ve vašich letech, v obecné škole, do které jsem chodil, visela na chodbě tabulka s průpovědí: „V práci a vědění je naše spasení.“ Dnes, kdy se přestavuje svět a kdy se odstraňují nespravedlnosti na pracujícím člověku, tato průpovídka může znít jinak: „V práci a vědění je naše síla.“

Osud nedopřál, abychom se my Češi mohli účastnit velikého boje za osvobození Evropy také jako vojáci a abyste si mohli od svých otců a bratří poslechnout něco z toho, co dnes prožívá hrdinný německý voják. Ale i tak má česká národ svou frontu a možnost, aby pomohl k vítězství myšlence, která přinese blahobyt a štěstí nejen německému národu a celé Evropě, nýbrž také nám, kteří upřímně pracujeme každý ve svém oboru a povolání a tím přispíváme k úspěšnému ukončení této druhé světové války. Je jisté, že v budoucnosti člověk práce bude jinak oceněn, než tomu dosud bylo.

Mladí přátelé, ještě před několika lety bylo u nás mnoho nezaměstnaných; proto i ti nejchudší otcové se snažili, aby jejich děti studovaly, a tak se dostaly do lepších poměrů, než do kterých je samy postavil osud. To mělo za následek přeplnění škol mládeží, jež čekala, že s lepším vzděláním získá také lepší podmínky životní. Takto se stalo, že vznikla už v době, kdy jsme ještě nepatřili k Velkoněmecké říši, v českých zemích jiná nezaměstnanost, která doplnila vlastně nezaměstnanost pracujících rukou. Vznikla nezaměstnanost inteligence, pro kterou nebylo místa ani ve službě státní, ani veřejné, a tím méně soukromé. Následek toho byl, že práce průměrného inteligenta se velmi špatně platila, mnozí pracovali zadarmo nebo za směšný peníz, který naprosto nestačil k životu, a proto byli na obtíž rodičům a příbuzným.

Vůdce Adolf Hitler, který je také Vůdcem naším, poněvadž české země tvoří součást Říše, znal a zná velmi dobře všechny tyto bolesti, poněvadž také německý národ, než on přišel k moci, podobně strádal jako národ český. Proto si Vůdce Adolf Hitler uložil, že po této válce učiní všechno, aby se nezaměstnanost pracujících i inteligence už nikdy nevrátila. Evropa po této válce musí býti spokojena a v ní také všechno obyvatelstvo, které miluje práci, které dbá svých povinností a které žije poctivým kulturním životem.

V další části projevu E. Moravec ilustroval způsob, jak vzniká nezaměstnaná inteligence, na příkladu žáků uměleckých škol: Tito lidé, kdyby se byli bávali místo vstupu na uměleckou školu věnovali nějakému řemeslu, mohli být dnes zámožnými a spokojenými občany. Proč vám to, milé děti povídám? Zajisté mám nějaký úmysl, amyslím, že vážný. Povinností školy není totiž rozdávat vzdělání bez zřetele na to, zda toto vzdělání přinese užitek. Školy mají připravovat spokojené, zdravé občany, kteří sklízejí životní úspěchy...

Na jedno bych vás však ještě rád upozornil. Každý Čech, který chce v budoucnu vyniknout, musí si osvojit německý jazyk, aby se mu otevřely pracovní možnosti všech oborů nejen v Říši, nýbrž také v Evropě a na celém světě. Svědčilo by o bázlivosti a nepodnikavosti, kdyby si český člověk představoval, že jedině v naší zemi se může uplatnit a že jedině zde může být šťastný. Před sto lety, když začala novodobá česká kultura zapouštět pevné kořeny, český řemeslník chodil na zkušenou do německých zemí, český inteligent studoval na německých školách a ani ten, ani onen se nestali nevěrnými svému národu. K studiu němčiny vede nás prostě jasný výpočet. I kdybychom ponechali stranou skutečnost, že naše země tvoří nedělitelnou součást Velkoněmecké říše,je každému z nás jasné, že vedoucím jazykem a jazykem, kterým se všichni evropští národové mezi sebou dorozumějí, bude jazyk německý, kterým dnes hovoří inteligence poloviny Evropy. Učte se proto německy, abyste mohli české dobré jméno šířit daleko za hranicemi Čech a Moravy.

Už za našich dědů se říkávalo, že tolikrát jsme lidmi, kolika jazyky hovoříme. Dnes, kdy technika, hlavně letecká, zkrátila vzdálenosti v Evropě z týdnů na hodiny, žádný člověk, chce-li něco znamenat a něco vykonat, nevystačí se svou rodnou řečí, je-li příslušníkem malého národa.Pro nás však německý jazyk znamená ještě více. Země české jsou naší domovinou, ale Velkoněmecká říše je naším státem, k němuž máme nejen povinnosti, nýbrž který nám dává velkou řadu práv, jež nemají jiní malí národové v Evropě. Před lety naše země byla uzavřena v úzkých celních hranicích, neměli jsme moře a přístup k ostatnímu světu byl nám značně ztížen. Dnes můžeme hrdě říci, že břehy Severního i Baltického moře jsou také našimi břehy, že Rhein je naším veletokem stejně jako Donau nebo Labe… Oslavujeme tříleté výročí Protektorátu, a tím také včlenění naší drahé domoviny do Říše.Je to významný den. Za tři roky bylo mnoho vykonáno na všech polích lidské práce pro společnou věc národa německého i národa českého. Ukázalo se za tyto tři roky, že všechna nedorozumění mezi Němci a Čechy zavinili zlí lidé, kteří z tohoto sváru těžili, lidé, kteří vedou onen ztracený svět na západě, jež nás zradil a stále štval proti Velkoněmecké říši. Budoucnost je jasná a té se právě vedoucí kruhy v Anglii a v Americe obávají. Věděly totiž, že spolupráce vyspělého českého národa, třeba je malý, s velikým národem německým znamená konec jejich nadvlády nad střední Evropou. Tato veliká válka skončí bezpečně vítězstvím německé branné moci, za které prosíme Prozřetelnost, poněvadž z historie víme, že kdykoliv Německo zasáhl rozvrat, české země sdílely s ním tento osud.

Patnáctý březen zůstane proto jak pro nás, tak pro celou lidskou budoucnost dnem velmi významným, poněvadž 15. března 1939 začal zápas o lepší příští nejen Němců a Čechů, nýbrž i celé Evropy, a tím také o lepší budoucnost nás všech, kteří mě nyní posloucháte a kteří mě zajisté nezklamete. Přeji vám, milí přátelé, aby se vám práce ve škole dařila, abyste dělali svým rodičům radost a abyste byli chloubou českého národa i naší Velkoněmecké říše.

Národním divadle se 15.3.1942 konalo slavnostní představení, na kterém učinil Emanuel Moravec následující projev

Dámy a pánové! Vzpomínky jsou vždy účtováním a proto touho člověka i národa bývá, aby toto účtování v podobě vzpomínek představovalo klady, dílo, stavbu – ne zápor, marnost a trosky. Kde vzpomínky jsou chmurnou bilancí omylů, proher a zklamání, tam se dýchá těžce.

Dvacet let dějin této země, Čech a Moravy před 15. březnem roku 1939, představovalo účtování plné hrozných obav a nejistého zítřku. Obyvatelé Čech a Moravy žili těch dvacet let bez budoucnosti. Je stará pravda, že ten, kdo se staví proti bohům, bývá postižen slepotou. Stejný osud stíhá toho, kdo se staví proti vývoji, proti dějinám, proti hlasu krve.

München byl milníkem evropských dějin, milníkem, který ukazoval konec cesty všeho toho, co dnes můžeme směle nazvat minulostí a odbytou dobou. Chceme-li však umístit milník na oné široké cestě, kterou se dala nová, silná Evropa, nezbývá nám, než směle a zkrátka sáhnout po 15. březnu roku 1939. Tento památný den představuje prvý děj z dramatu velikého boje o svobodnou Evropu, který se dnes odehrává před našima očima….

Vzpomínky na doby prosycené zklamáním nejsou nikdy dobrým soustem, ale vždy jsou důrazným varováním, jde-li o vytýčení cest do zítřka. Patnáctý březen roku 1939 nebyl pouze důstojnou českou odpovědí na západní zradu… Zvláštní hodiny to tehdy byly, když před třemi lety rozhlas oznamoval, že německé jednotky vstoupily na půdu naší domoviny. Český člověk toužil po klidu. Dvacet let se pomalu pořádně nevyspal, dvacet let žil ve starostech. Proto mezi českým lidem zavládl tehdy zvláštní druh politické lhostejnosti, klid únavy po přestálé bouři, uklidnění, které se dostavuje po návratu ze zbytečné bludné cesty… A pak přišel 15. březen, kdy státní prezident dr. Hácha včlenil Čechy znovu do osudového svazku Velkoněmecké říše, v níž jsme spokojeně už tisíc let žili a v níž jsme se stali jedním z nejkulturnějších národů Evropy. Za českou kulturu neděkujeme ani chaotickému nedorozenému Východu, ani zapadajícímu Západu, nýbrž vlastní smělosti, která sáhla po kultuře německé, nám nejbližší a nejpříbuznější...

Byl jednou jeden protektorát – aneb lekce dějepisu formou filmové „hry na hrdiny“

Přiznávám – období protektorátu jsem svým životem jaksi prošvihl, narodil jsem se tři desetiletí po válce. Přísluší mi tedy vůbec o této nám už tak vzdálené době psát? Nechť mi tedy pamětníci té doby, jejichž oči náhodou ulpěly na těchto řádcích, odpustí, pokud se snad v něčem budu mýlit. Věřím, že následující řádky mohou někoho dokonce i pohoršit, ale přiznávám, že pokud se mezi pohoršenými čtenáři najde někdo starší minimálně sedmdesáti pěti let věku, budu ochoten naslouchat jeho kritice stokrát raději než člověku, čerpající své poznatky o názory na život v období existence protektorátu stejně jako já jaksi „z druhé ruky“. I když uznávám, že s čím kratším odstupem po tomto období se člověk narodil, tím spíše měl možnost potkávat starší spoluobčany, kteří mu mohli vylíčit své individuální autentické zážitky a poznatky z období let 1939-1945. Právě proto je někdy až zarážející, s jakou skálopevnou jistotou se z úst lidí, kteří spatřili světlo světa dejme tomu až 30 či 40 let po ukončení 2. světové války, setkávám s tradičně idealizujícím a jasně černobíle vytříbeným pohledem na české dějiny konce první poloviny 20. století.

Málokteré datum je vyslovováno jedním dechem s tak negativními atributy typu „národní tragédie“, „jedna z nejtemnějších kapitol českých dějin“ apod. jako právě 15. březen 1939. Stejně tak se nosí jako samozřejmost, že se český národ až na pár „bezcharakterních“ nebo „neslavně proslulých“ výjimek z řad „kolaborantů a zrádců“ více či méně, aktivně či pasivně, postavil proti „okupační zvůli“ a proti svým „katům a tyranům“. (Je to zřejmě forma nějaké české národní tradice – dodnes se klaníme tzv. legionářům z časů jimi nazvaných „první národní odboj“. Že ale 90% českých příslušníků rakousko-uherské armády zůstalo až do konce války věrni vlasti a mnozí z nich za to zaplatili i životem, se nám prostřednictvím lidí, kteří „se zasloužili o národ a republiku“, úspěšně podařilo vymazat z veřejného povědomí.) Ale zpět do 40. let minulého století: ti co za protektorátu nebojovali se zbraní v ruce, prý alespoň den co den různě sabotovali práci v továrnách, vykládali si protektorátní vtipy, tajně poslouchali vysílání zahraničního rozhlasu anebo přinejmenším polohlasem a jen v okruhu svých blízkých hrdinně komolili slovo „protektorát“ na „protentokrát“… Inu, zapojil se prý skoro každý Čech, největšími „národními hrdiny“ se stali samozřejmě parašutisté-atentátníci a „pražští povstalci“ z května 1945. Přičemž zvláštní postavení si získali Benešovi žoldáci vyslaní do protektorátu z Londýna. Muselo být tehdy pro ně hodně deprimující a demotivující, když po přistání na našem území ve svém bezprostředním okolí pozorovali, že kolem sebe nemají smutné a utrápené, přídělovým systémem vyhladovělé a nenávistí k Němcům překypující Čechy, kteří čekají jenom na povel k nějakému povstání, ale naopak celkem normálně vyrovnané jedince s běžnými každodenními radostmi a starostmi, občany, kteří se ve svém volném čase chodili bavit do biografu nebo jinam za kulturou či za sportem…

Člověk díky soudobému mediálnímu líčení protektorátních dějin někdy získává dojem, že by se snad v každé české rodině tehdy našel alespoň jeden „odbojář“ – a pokud dnes ve svém příbuzenstvu neobjevíme alespoň jednoho odbojáře v pravém slova smyslu, tak alespoň zaujmeme povídáním o tom, jak „můj praděd málem přišel o život, protože snědl prase a Němci na to jen díky šťastné náhodě nepřišli“ nebo jak „mou (pra)babičku málem popravili nebo zavřeli do koncentráku, protože Němci málem přišli na to, že poslouchala tajně BBC“… Kdyby jenom skutečnost mnohdy nebyla mnohem obyčejnější, suchopárnější a méně dramatická a tím také zároveň bez šance, být podchycena nebo zvěčněna nějakým poválečným spisovatelem nebo filmovým scénáristou.

Od dramatických a zidealizovaných protektorátních osudů filmových a televizních hrdinů české poválečné produkce měl život našich předků mnohdy na míle daleko. Podle čeho tak také soudím? Od jisté doby je totiž mojí zálibou ptát se: třeba mých blízkých a přátel – víš ty vůbec něco o tom, jak žili tví předci v období existence protektorátu? Nevím, jestli se za to sluší a patří stydět, ale asi si vybírám špatné přátele nebo se pohybuji ve špatném prostředí, ale odbojářů a partyzánů nebo osob nějak perzekuovaných jsem se u nikoho opravdu nedopátral. (Vlastně až na jeden nevyjasněný případ, měl jsem před lety kamaráda, který mi říkal, že jeho děd prý musel do koncentračního tábora. Na otázku „proč?“ odpověděl, že pořádně vlastně ani neví, že zřejmě za poslouchání rozhlasu, že ale KZ v pohodě přežil. Jednoho dne jsme šli kolem jedné velké vily ve městě a on se jen tak mimochodem zmínil, že ten dům kdysi patříval rodině jeho dědečka, že jej Němci za války „za poslouchání rozhlasu“ zabavili, z čehož usuzuji, že spíš ve skutečnosti šlo o arizaci majetku.)

Samozřejmě byla mým prvním pramenem poznání autentická svědectví mých prarodičů. Děda z otcovy strany, ročník 1924, byl za války pracovně nasazen na několika místech –zpočátku se jednalo o práci na zemědělských usedlostech v Sudetech a ke konci války pak ve Vídni, kde se zúčastnil stavebních prací na budově jednoho gymnázia. Se zbrojním průmyslem nemělo jeho nasazení tedy pranic společného. Práce byla samozřejmě někdy i fyzicky náročná, dokonce si při ní jednou polámal prsty na ruce. Zde ve Vídni ho také zastihl konec války. S jednou ruskou kolonou (už přesně nevím, jestli na ruském tanku nebo jednoduše na náklaďáku) se pak dostal do Čech. Jako malým dětem nám vyprávěl, že cestou postupně Čechů v koloně přibývalo. Češi jednoduše přisedávali na ruské tanky a připínali si na sebe československé trikolóry. Doma se pak nechali vítajícím obyvatelstvem oslavovat jako partyzáni. Někdy nám děda jen tak mimochodem říkal i něco, co nás tehdy trochu iritovalo – totiž, že „Hitler byl ale taky k něčemu dobrý, protože uměl zavést pořádek“. Na nasazení v Říši si by si vlastně nijak neztěžoval, nebýt dědova úrazu a zlomených prstů na stavbě. Nějakého odškodnění „totálně nasazených“ se nedožil (zemřel v roce 1990) a ani nevím, jestli by si ho mohl vůbec nárokovat, jsem si ale jist, že by ho to ani ve snu nenapadlo, protože by se za to styděl a považoval by to za „vyčuranost“... Kupodivu podobný osud postihl i mojí babičku z matčiny strany (také ročník 1924), která pracovala koncem války v jedné pražské továrně, kde se mj. vyráběly rámy na obrazy. Ona zas při práci přišla o dva prsty na jedné ruce úplně. Zbývající dva prarodiče byli mladší, proto prožili protektorát čistě jen ve školních lavicích. Vyrůstal jsem na malém městě, kde se každý s každým znal. Mí prarodiče se stýkali často se svými vrstevníky a přáteli z mládí, kteří nás chodívali i navštěvovat – nikdy jsem od nich o nějakých „traumatických“ nebo hrdinských zážitcích nebo o německých perzekucích neslyšel…

Traumatizující byly spíše nesčetné filmy a televizní hry, vysílané intenzivně tehdejší Československou televizí. Už ve věku 6 let jsem hltal každý nový díl sovětského dokumentárního seriálu „Velká vlastenecká válka“ (který byl reprízovaný někdy v průběhu roku 1979). To byl takový první „výchovný“ seriál, který na mě zanechal takřka traumatizující stopy. Následovaly pak desítky filmů, seriálů a televizních her, které v 80. letech byly v československé televizi na denním pořádku, proto budu jmenovat hlavně ty produkce, které výrazně utkvěly v mé paměti: hlavně tedy seriál „Byl jednou jeden dům“, filmy „Vyšší princip“ a „Uloupená hranice“, dále film, který se tuším jmenoval „Pancéřová pěst“ zachycující hrdinný boj pražského lidu na barikádách, dále pak seriál nevztahující se k protektorátu, ale za to tehdy mezi dětmi oblíbený -„Čtyři z tanku a pes“, ukazující nám Němce nejen jako fanatické šílence, ale zároveň jako neschopné a komické figurky, které se neuměly ani pořádně prát, a později koncem 80. let povedené dílko „Vlak dětství a naděje“, prezentující řádění henleinovců, údajné vyhánění Čechů ze Sudet, zaslepenost nacistických fanatiků (v podání herce Otto Ševčíka, majícího něco jako výsadní licenci na role gestapáků a esesáků) a charakter jadrných českých vlastenců (v podání seriálového otce hlavní protagonistky). V těsně předrevoluční době běžel v českých domácnostech poprvé seriál „Rodáci“. Víc než na herecké výkony a dějství samotného seriálu si vzpomínám na rozhořčené protesty z řad tehdejšího Českého svazu protifašistických bojovníků, jehož lobbysté na stránkách Rudého práva ale i humoristického Dikobrazu brojili proti autorům seriálu, že až příliš zachycují bezstarostný život protektorátních občanů, užívajících si erotických dobrodružství v protektorátních postelích a veselících se po konzumaci ilegálně přechovávaných protektorátních lihovin.. Nejvíce se do mé paměti ale vžil film, na jehož název si už bohužel nevzpomínám, líčící osud blonďaté modrooké holčičky, kterou nacisté poslali do jedné esesácké rodiny do severního Německa na pogermanizování, zatímco její maminka skončila v koncentráku pod dohledem surových německých dozorkyň. Jako dítěti mi utkvěla v paměti scéna, u které jsem se vždycky před rodiči cítil nepříjemně, kdy esesácký otčím (v obsazení polského nebo snad sovětského herce), samozřejmě tajně za zády manželky, ponižoval a znásilňoval svou polskou služku… Souhrnem bych dokonce řekl, že tehdejší výuka dějepisu a vlastivědy na základní a střední škole zaujímala pouze doplňkové místo, co se „nauky o životě Čechů v protektorátu“ a druhé světové války všeobecně týče, a nemohla té televizní „výuce“ konkurovat.

Některé scény ale hrané filmy o protektorátu cíleně obcházely. Tisíce Čechů, hajlujících na různých shromážděních svolaných protektorátní vládou nebo Kuratoriem pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, umělecky ztvárněny nikdy nebyly a asi už nikdy nebudou. Už tak jsme jako děti nechápali, proč třeba v seriálu „Vlak dětství a naděje“ Češi lezli při náletu na Brno do jednoho protileteckého krytu společně s Němci, a hlavně s tím hrozným „gestapákem“, a čí to vlastně byla letadla, která Brno bombardovala? Natož abychom pochopili, jak to bylo s těmi hajlujícími Čechy. O těch shromážděních se dnes říká, že byly všelijak zmanipulovaná a zneužitá, na některá shromáždění že lidé chodili ze zvědavosti, zda se nedozví něco nového apod. Tzv. „největší manifest v českých dějinách“, kde 200.000 Pražanů „přísahalo věrnost Říši“ z 3. července 1942 na Václavském náměstí, se konal až po sérii vystoupení na shromážděních v Praze, Brně, Plzni, Ostravě, Táboře a Olomouci. Samozřejmě se těchto shromáždění propagandisticky chopil v mezičase i protektorátní tisk. Jak si ale vysvětlíme chování „zmanipulovaných“ Čechů, kteří se v hojném počtu dostavili i na finální shromáždění na Václaváku, ačkoliv moc dobře věděli, že o nich druhý den bude protektorátní tisk referovat následovně:

„Když policie natáhla po celé délce náměstí provazce, které dělily prostor, určený pro manifestanty od chodníků, začaly se již stékat první praménky mužů a žen k nejmohutnější manifestaci českých duší, jakou v našich dějinách národ prožil. Nikdo českému lidu nic nesliboval, nebylo třeba nákladných propagačních prostředků minulých dob, ne , český člověk pochopil smysl a význam této manifestace a přišel spontánně, sám, přišel, aby vyslechl svou vládu v okamžiku, kdy Říše ujištěna starostlivým otcem národa, státním presidentem Háchou, zrušila výjimečný stav a vrátila Čechům možnost dalšího kulturního, sportovního i pracovního rozvoje a rozkvětu… Mužové a ženy práce přicházeli přímo od svých soustruhů, strojů, psacích stolů a obchodních pultů, přicházeli s tváří vážnou, s očima, ve kterých se leskla ona živelná touha být také mladým národem, účastnit se také zápasu o novou Evropu. Všichni přicházeli s paprsky radosti v srdci, neboť cítili, že Říše znovu přijala český slib věrnosti… Když se dostavuje úplná vláda Čech a Moravy se svým předsedou a ministrem spravedlnosti Dr. Jaroslavem Krejčím v čele, podobá se Václavské náměstí obrovskému poháru, naplněný až po samý okraj českou krví, která očištěna ode všech neřestných příměsků, přišla, aby ukázala svému státnímu prezidentu a své vládě, že všichni do posledního z nás stojíme za nimi a chceme je všemi nervy svých srdcí a atomy mozkové tkáně podporovat, jejich úkol svou poslušností a věrností Říši usnadňovat a dát se jimi vésti po cestě, vedoucí v rámci vítězné Říše k novému rozkvětu českého jména v dějinách Evropy… Těsně před 19. hodinou přijíždí stařičký státní prezident, Dr. Emil Hácha, pozdravován vztyčenými pažemi a vítán slavnostními fanfárami. To již je obrovské náměstí opravdu v pravém slova smyslu naplněno. V duchu počítáme: 670 metrů délky násobíme 75 metry šíře tj. přes 50.000 čtver. metrů plochy.A to je dvě stě tisíc manifestantů pro Říši a pro národ, pro Adolfa Hitlera a pro Emila Háchu.“ (Polední list, 4. 7. 1942)

Zbývá tedy se jen zeptat: byl „český člověk“ opravdu tak naivní, že se takto snadně nechal zmanipulovat, jak se běžně na obranu „národní cti“ říká? Nebýt předchozích masových shromáždění, o kterých protektorátní tisk dávno předtím referoval ve stejném duchu jako o tomto slavnostním zakončení na Václavském náměstí, dalo by se touto tezí vážněji polemizovat. Pravda bude asi taková, že se český občan více méně šikovně adaptoval na nové podmínky a směle věřím, že by se adaptoval jednoho dne úplně a během času přeměnil na říšského občana dokonale, nebýt osudového zvratu na bojových frontách.

O své židovské spoluobčany si běžný Čech zas takové starosti nedělal a dokonce k některým opatřením přitakával. Antisemitismus byl běžným jevem i v řadách zahraniční československé armády sloužící Londýnu a Moskvě. To jenom dnes státem dotované střešní organizace českých odbojářů a legionářů pokrytecky hovoří o židovských obětech, aby si jimi přikrášlily a zněkolikanásobily počet „československých obětí nacistické perzekuce“. Všimněme si, že se nikdy nemluví o počtu českých obětí, ale o „československých obětech“ (běžně se operuje s ciframi 300.000 – 360.000 lidí) zahrnující z naprosté většiny oběti rasových opatření proti Židům. Počet českých obětí činí zhruba desetinný podíl této sumy, a pokud jej vystavíme podrobnému rozboru, narazíme na několik sporných interpretací, kam třeba zařadit oběti bombardování (i mezi pracovně nasazenými na území Říše), kam zařadit padlé bojující v cizích armádách nebo i padlé z „pražského povstání“, kde se jednalo o konflikt vyprovokovaný de facto zároveň s ukončením války ozbrojeným civilním obyvatelstvem a namířený proti ustupujícím německým ozbrojeným složkám.

Když už protektorát počítal na prstech ruky poslední dny své existence, pronesl ministr Emanuel Moravec klidným hlasem v jednom rozhlasovém projevu následující slova:

„Uprostřed nejhroznější války, až do posledních dnů, české země žily v klidu, chráněny Říší. Kdyby dnes nastal mír, mnoho by nebylo třeba napravovat. Škody, které u nás napáchali hlavně letos nepřátelští američtí letci, by byly jediným, co by nám připomínalo skutečnost války. U nás není hlad a nebude také, zachováme-li pořádek. Potravinové příděly jsou pro obyvatelstvo Protektorátu zajištěny až do příští sklizně. Stokrát hůře se vede těm, jež přišli osvobodit Angloameričané od západu a od jihu, a bolševici od východu. Země těchto národů byly zválcovány válkou a nyní jsou vystaveny neslýchanému hladu a nedostatku těch nejprimitivnějších životních potřeb. Pražská vláda nikdy toho mnoho o svém díle nevykládala. Pracovala mlčky, mnohdy za velmi těžkých podmínek, ale vždy ve prospěch svého národa, i když v některých jeho vrstvách se nesetkávala s plným porozuměním. Nejsou to proklamace, které mluví ve prospěch pražské vlády, nýbrž skutečnost, že přivedla český národ spořádaně do poslední fáze této války a že jej uchránila všech zbytečných ztrát na životech a statcích. Blízkost východní fronty pozměnila poněkud tvářnost českých pohraničních krajů. Ale neohrozila plynulost českého života národního a hospodářství. Bezpečnost je u nás zajištěna. Pouze v odlehlých lesních končinách české obyvatelstvo je místy trýzněno ozbrojenými bandity, kteří dělají ostudu jménu slušného bojovníka.“

Tato slova se bohužel nenaplnila během poslední ch tří nebo čtyř dnů války úplně. Protektorát skončil svojí existenci, přežilo však špatné svědomí v mnoha českých hlavách. Mnoho takto nevyrovnaných jedinců (kolik z nich asi přísahalo svou věrnost Říši tři roky předtím?) si své svědomí a svou reputaci napravovalo během tzv. pražského povstání, další zas při vyhánění a při násilnostech na Němcích v pohraničí. A později, několik let na to, se přidružilo nové špatné svědomí, tentokrát v souvislosti s bezprávím spáchaném na našich bývalých spoluobčanech, a toto nevyrovnané svědomí přežívá v české veřejnosti dodnes. A k jeho komkompenzaci mimo jiné posloužila i ukázkově propagandistická poválečná filmová tvorba.

Bratření rudých „hraničářů “ s pohrobky bývalé východoněmecké Stasi není jen tak náhodné

V těchto dnech vydalo vedení nacionalistické filiálky KSČM nazývající se „Národní rada Klubu českého pohraničí“ zároveň s vedením (východo)německé „Společnosti právní a humanitární pomoci“ společné prohlášení k „70. výročí okupace Československa nacistickým Německem“, ve kterém se praví, že Evropa a svět v současné době prožívají podobně jako v 30. letech minulého století globální hospodářskou krizi provázenou – stejně jako tehdy – údajným nebezpečím vzestupu neonacismu: „Nezapomínejme, že nacismus se zrodil ze všeobecné krize kapitalismu třicátých let minulého století, že se zrodil z lůna kapitalismu… Nezapomínejme, že není náhodou, když v současné době, která je charakteristická globální všeobecnou krizí kapitalismu, ožívá tak jako ve třicátých letech minulého století neonacismus. Pod hesly „NIC NEŽ NÁROD“, „SMRT KOMUNISMU“ a sociálním populismem se snaží i za použití násilí proti národnostním menšinám a cizincům získat pauperizované masy lidu a zavléci je do nepředstavitelných katastrof.“

Protřeme si tedy pořádně oči – že by „hraničáři“ skutečně konečně osvítil duch snášenlivosti a národnostního smíru, že by už konečně odložili svoji šovinismem šířenou nenávist a začali se s Němci dokonce bratřit a komponovat společné výzvy „občanům České republiky a Spolkové republiky Německo“, nabádající k spolupráci a vzájemnému porozumění? Nebyl to doposud právě hraničářský klub, který agitoval sice ne přímo doslova pod heslem „Nic než národ“, ale jehož rétorika by se právě tímhle heslem dala velmi trefně vystihnout? A kdo je vůbec ten ctihodný pán Hans Bauer a jeho organizace, která se podepsala pod onu výzvu, rezolutně požadující „zrušení kanceláře sudetoněmeckého landsmanšaftu v Praze, jejíž činnost narušuje příznivý rozvoj česko-německých vztahů a ve svých důsledcích přispívá k narůstání neonacismu v České republice“ v jednom dechu s požadavkem na zákaz činnosti německé NPD?

Pod záhadně znějícím názvem Společnost právní a humanitární pomoci (Gesellschaft zur Rechtlichen und Humanitären Unterstützung, GRH) se skrývá organizace založená v roce 1993 v Berlíně, která z velké části sdružuje bývalé vysoce postavené důstojníky a spolupracovníky Ministerstva pro státní bezpečnost NDR (mezi nimi je i poslední šéf ministerstva Wolfgang Schwanitz). Hodně napoví i adresa obchodního sídla společnosti – to se totiž nachází přímo v domě nakladatelství novin Neues Deutschland, což byl dříve ústřední tiskový orgán východoněmecké komunistické strany SED, obdoba našeho Rudého práva. GRH je lobbystickou organizací zastupující osoby dříve činné ve státní správě NDR, kteří se po pádu berlínské zdi octli z politických důvodů v nevýhodné pozici – to se týká nejenom bývalých zaměstnanců zmíněného ministerstva, ale třeba i příslušníků pohraničních jednotek bývalé NDR apod. Vlastním popudem pro vznik společnosti byly soudní procesy proti bývalým vedoucím kádrům komunistické SED a Ministerstva pro státní bezpečnost na počátku 90. let, GRH usilovala o zastavení těchto procesů. Organizace je také podporována dnešní Německou komunistickou stranou, snaží se přikrášlovat a idealizovat historii a život v bývalé NDR a neštítí se ojediněle ani metod jako jsou výhružné telefonáty na adresu soukromých osob. Mediálním prostestem proti snahám o zákaz českého Komunistického svazu mládeže si tato organizace získala sympatie českých soudruhů. Při společných toulkách východním Berlínem příležitostně oplakávají kapitalisty zneuctěnou „krásnou architekturu“ betonových kvádrů vystavěných ve stylu reálného socialismu (to se lze například dočíst na internetových stránkách KSM).

Je tedy najednou zcela zjevné, co vlastně české nacionálně šovinistické české komunisty pod střechou Klubu českého pohraničí a pohrobky východoněmecké Stasi tak zbratřuje: je to společně sdílená nostalgická touha po starých předpřevratových zlatých časech. Nic víc a nic míň. Jsme zde svědky zvláštní symbiózy – tradičně protinacionalistická německá (krajní) levice se dala do kopy s českou nacionálně šovinistickou (krajní) levicí. Jak to jde dohromady? Není nic nového pod sluncem, že být v Německu „hodně“ levicový znamená zároveň být i hodně „protinárodní“ – v mnoha případech je „sypání si popele na hlavu“ velmi slabým výrazem. Organizaci GRH je tedy silně protiněmecký kurs hraničářů, ventilující se především ve formě „sudeťáckého strašáka“, skutečně „putna“. To je jedna stránka věci.

Tou druhou je osvědčená taktika českých nacionálních šovinistů, a to jak levicových, tak i těch z pravého politického spektra. Ti se snaží prezentovat „sudeťáky“ a „landsmanšaft“ jaksi jako extremistický klub politických outsiderů, majících vliv převážně jenom v Bavorsku nebo i v Rakousku a nereprezentující kurs Berlína a „normálních německých politiků“. Jde tedy o to vytvořit dojem, že Češi se touto bolestnou a hnisající kapitolou vlastních dějin nemusí – ba nemají – vůbec zabývat, protože jde pouze o jakýsi zavrženíhodný a bezpředmětný humbuk vyprodukovaný lokálními sudetoněmeckými organizacemi. Se sudetoněmeckými organizacemi se tedy prý vůbec nesluší jednat a je to proti „národním zájmům“. Přitom se hodí do krámu, že je velmi dobrý spoleh na neinformovanost a emocionální nezájem většiny německé či rakouské veřejnosti, na jejíž „zdravé“ postoje (čímž je většinou skutečně jen naprostá neznalost problematiky) se šovinisté v Česku rádi odvolávají. Zkrátka a dobře – každý Němec v „protisudeťácké“ frontě je českými šovinisty vítán, protože se tím cítí být podpořeni ve své „pravdě“. Proto tedy společná akce Klubu českého pohraničí a východoněmecké GRH. Každý takový Němec jako pan Bauer je pro pokrytecké šovinisty v Čechách a na Moravě neocenitelně přínosným pomahačem pro šíření jejich propagandy.

Touha po navrácení starých předlistopadových časů, jak se zdá, v srdcích českých a východoněmeckých komunistů nadále neumírá. Klub českého pohraničí, snažící se mobilizovat masy pod záštitou hájení „národních zájmů“ a vystrkující při každé příležitosti „sudeťáckého“ strašáka, teď ve své strategii vsadil na další kartu, na strašáka neonacismu: „Není náhodou, ale objektivní zákonitostí, že konzervativní vlády, tak, jako ve třicátých letech minulého století, bagatelizují i nyní nacistické nebezpečí, které lidstvu hrozí. Místo rozhodných opatření a mobilizace lidu proti neonacistům přijímají jen formální a neúčinná prohlášení, zatímco represivní akce jsou zaměřeny spíše proti odpůrcům neonacismu. Ani to není náhoda. Neonacisté nijak neohrožují podstatu současných politických režimů, neohrožují vedení válek USA a státy NATO. Nevyzývají lid k boji za sociální spravedlnost a neusilují o mír a přátelství mezi národy. Tak, jako ve třicátých letech, jsou neonacisté i nyní zálohou velkokapitálu pro okamžik, až nespokojenost lidu se svým postavením povede k protestním akcím“, praví se ve zmíněném prohlášení. Přirovnáváním současné světové hospodářské situace k té politickohospodářské z první poloviny 20. století je cílovému publiku sugerováno, že skutečnou záchranou před blížící se katastrofou může být jen přiklonění se k „pokrokovým“ (rozuměj komunistickým) silám.

Nestojí tedy ani za námahu vyvracet některá nesmyslná historická tvrzení v prohlášení – samotný název výzvy pod ním podepsaných soudruhů Ing. Karla Jandy a Dr. Hanse Bauera napovídá, že by to byla práce na několik dalších odstavců. Nějakým nedopatřením se do nadpisu (70. výročí okupace Československa nacistickým Německem) „vloudila“ menší chybička – v březnu 1939 neobsadil Wehrmacht celé území tehdejšího Česko – Slovenska, ale pouze zbytkové území Čech a Moravy, ale smysl pro objektivní zkoumání vlastních národních dějin se mezi hraničáři přece nikdy nenosil. Nelze očekávat, že na postoji skálopevných komunistů v řadách Klubu českého pohraničí se někdy něco změní. Na to vystrkují svoje rudé prapory se srpem a kladivem na svých shromážděních až moc sebevědomě a bez sebemenší snahy toto maskovat a nebojí se fotografie z těchto pietních akcí, kde se to komunistickou symbolikou jen hemží, zveřejňovat ani na svém webu. Našinci by mělo být alespoň přinejmenším jasné, že od opravdového vlastenectví mají aktivity hraničářů skutečně míle daleko a se snahou o „mírovou spolupráci mezi národy“, kterou v prohlášení tak vyzdvihují, jejich nenávistné štvaní nemá společného už vůbec nic.

Nenápadný půvab protektorátu

Pod zhora uvedeným nadpisem uveřejnil časopis Týden před několika lety článek Ivana Motýla, který jsme se rozhodli kompletně a v nezkrácené podobě díky laskavému umožnění internetového časopisu CS Magazin (viz. pravidla o přetisku) zveřejnit i na těchto stránkách, které se dané problematice ve zvýšené míře pravidelně věnují. Zdůrazňujeme, že některé pasáže textu se vyloženě nekryjí s názory redakce NS, nicméně článek má odpovídající autentickou výpovědní hodnotu, pro kterou by bylo škoda jej neuveřejnit. Přes určité výhrady k textu se z etických důvodů zdržujeme komentáře. (Poznámka: zvýraznění textu se v původním článku nenacházelo, redakce si dovolila některé úseky graficky zvýraznit sama.)
----------
Mnozí Češi si i za protektorátu uměli zařídit spokojený život. „Stačilo nebýt komunistou a nezapojovat se do odboje“, vzpomíná na zaručený recept na „protektorátní klídek“ osmaosmdesátiletý Alfréd Křemenský, za války konstruktér v plzeňské Škodovce. Češi žili v daleko větším bezpečí než jejich židovští spoluobčané. A na rozdíl od českých Němců jim nehrozilo odvelení do první bojové linie.

Osm dnů před koncem druhé světové války otiskl pražský deník Národní politika rozhlasový projev státního ministra K. H. Franka. „České obyvatelstvo nebylo Říší povoláno k válečné službě a mohlo v šesti letech největší ze všech válek konat svou práci“, konstatoval hned zkraje. Pak připomněl, že zatímco mnohé evropské národy válka zdecimovala, v protektorátu přibylo na 200 tisíc obyvatel. Frank se sice ani slovem nezmínil o českých obětech nacistické zvůle, přesto nepronesl zcela nepravdivý projev. Nacisté Čechy nikdy nepožádali, aby jim „Novou Evropu“ pomáhali vytvářet se zbraní v ruce. Stačily jim zlaté české ručičky ve zbrojním průmyslu.

Pováleční autoři učebnic dějepisu líčili českého protektorátního dělníka jako oběť trpící pod gestapáckou holínkou. Kdo se ale místo sabotáží a konspirace věnoval holkám, výletům anebo třeba tělocviku, rozhodně nemusel žít v každodenním strachu ze zatčení. „Bavili jsme se, jak se dalo. Sport, výlety na kolech až do Pošumaví. A holky! Však si naše parta říkala Tahiti“ , vzpomíná Alfréd Křemenský na bezstarostný protektorátní kolektiv konstruktérů z plzeňské Škodovky. K jeho přátelům tehdy patřil i škodovácký konstruktér Gott, otec později slavného zpěváka. „Poznáte tady Gotta? Obličej jako jeho syn, že“, ukazuje Křemenský hrst karikatur, které vznikaly jako vedlejší produkt na rýsovacích prknech konstrukční kanceláře. „Ve fabrice jsem slyšel o jediném zatčení. Nějaký pan Chudáček, komunista“ vzpomíná Křemenský, jenž ve Škodovce pracoval skoro celou válku: od podzimu 1939 do ledna roku 1944.

Umělci k dělníkům

Ostravský rodák Alfréd Křemenský hned po vzniku protektorátu v roce 1939 odmítl nabídku německých náborářů. Saské zbrojovky tehdy hledaly šikovné konstruktéry pro práci v říši. Zpočátku svého rozhodnutí litoval. „Když později Německo bombardovali, už bych tam pracovat nechtěl. Zato v devětatřicátém si kamarádi slušně vydělali a ještě zdarma poznali celé Německo. Kraft durch Freude, Baltské moře, výlety“, vzpomíná na pohlednice do kamarádů.

Říšská zájmová organizace dělníků Kraft durch Freude (Radostí k síle) dbala o volný čas německých pracujících. Jejím cílem bylo aktivizovat především dělnictvo k pracovnímu kolektivismu a tím i k růstu produktivity práce. Obdobná hnutí vznikala také v satelitních státech říše. V protektorátu dostala organizace název Radosti ze života. "Pokud vím, historikové její úlohu zatím řádně nepopsali“, tvrdí Jan Gebhart z Historického ústavu Akademie věd ČR. Radosti ze života zastřešovalo Národní souručenství (NS), které po okupaci nahradilo politické strany ve formě jakési protektorátní Národní fronty, ale bez politické moci; v některých okresech se členy NS stali téměř všichni dospělí muži.

Tiskovým orgánem protektorátních Radostí ze života (RZŽ) byl časopis Pestrý týden. Listování jednotlivými ročníky upomíná na okresní stranické noviny z padesátých či sedmdesátých let. „Úkolem akce jest umožniti návštěvu dobrého divadla sociálně slabším“, vysvětluje časopis například podstatu akce Divadlo všem. Jen v rámci Velké Prahy se tohoto podniku od listopadu 1939 do dubna 1941 účastní 111 tisíc diváků. Přímo do fabrik navíc každý týden vyrážejí desítky umělců v rámci takzvaných Poledních přestávek, jimiž naplňují cíle výchovné akce Umělci k dělníkům. „Myšlenkou akce Umělci k dělníkům není jenom vystoupení umělců v tom či onom podniku. Jest to sousedská návštěva dělníků umění u dělníků rukou“, vysvětluje reportáž v Pestrém týdnu. Každé jaro tisíce zahrádkářů absolvují Zahrádkářské kursy RZŽ. V létě zamíří na 60 tisíc vybraných mladých dělníků na rekreaci do ozdravoven pod heslem „Zdraví pracujících - základ národního života“. V zimě se dělníci učí společně bruslit na kluzištích RZŽ. „Radosti ze života naučí každého zadarmo lyžařiti“, láká Pestrý týden české dělníky. I další z akcí pro české dělníky nesou výmluvné názvy: Každý Čech jednou v Praze. Rekreační péče. Praha do přírody.

Masaryka do bedny

Zrod protektorátu Čechy a Morava spojený s okupací republiky 15. března roku 1939 vyžadoval po každém občanovi poměrně kvapné rozhodnutí. Loajálně požehnat novému režimu a v ústraní čekat na jeho konec, anebo se totalitě postavit? „Někdo měl jasno ještě předtím, než viděl prvního německého vojáka,“ vzpomíná dvaaosmdesátiletá Eva Vránová. Její otec sloužil jako důstojník na posádkovém velitelství v Jihlavě a o chystané německé anexi se dověděl už 14. března. „Večer mi táta volal, ať zaběhnu k paní Ježkové a vzkážu, že důstojníci musejí zůstat na noc v posádce“, vybavuje si Vránová. Major Ježek byl dlouholetým rodinným přítelem, ale když Eva Vránová doběhla za jeho manželkou, zastihla ji nad bednami. „Copak, vy se stěhujete?“ - „Ale ne, uklízím nepohodlné obrazy“, odvětila upřímně paní Ježková a dál schovávala pod deky portréty T. G. Masaryka, Edvarda Beneše i státní prapory.

Otec Evy Vránové se rozhodl jinak a v březnu 1943 byl ve vratislavské věznici gestapa popraven. „Táta v Jihlavě zakládal pobočku ilegální organizace Obrana národa. Zato major Ježek se od bývalých přátel distancoval a protektorát přežil bez pohrom.“ Nečekaná poddajnost dlouholetých přátel ale nebyla ničím ve srovnání s aktivním českým přisluhovačstvím totalitní moci, s nímž se Vránová měla setkat později, v internačním lágru pro příbuzné odbojářů ve Svatobořicích na Slovácku, kam byla deportována v roce 1943. Nejkrutějším velitelem byl Čech, sadista přezdívaný Puňta. S oblibou nechával ženy v noci a v mrazu nastupovat na apelplac. „Třeba i na Štědrý den“, dosvědčuje Vránová

Zákopy nebo češství

Na lámání chleba došlo po vzniku protektorátu v mnoha domácnostech. Rodina Kuchařových žila v Ostravě a byla česko-německá. „Maminka vlastnila salon s módními klobouky a stále musela odolávat tlaku místních nacistů“ , vzpomíná dvaaosmdesátiletý Bohumír Kuchař, za války učeň Göringových závodů v Ostravě. Navzdory nátlaku se ale k německému občanství nepřihlásila. Nechtěla, aby její děti musely narukovat k wehrmachtu. „Kdyby jim maminka podlehla, zahynul jsem možná někde u Stalingradu“, uvažuje Kuchař.

Čeští Němci, kteří válku přežili, se podnes ptají, proč Hitler neposílal do války také Čechy. „Nevěřím v žádnou spravedlnost. Proč nás Hitler posílal do zákopů a Čechy nechal v Ostravě?“ ptá se stoletý Alfons Böhm, jenž se před válkou na Ostravsku živil jako soukromý autodopravce. Už v létě 1939 ale musel narukovat do Gliwic, kde se nacisty zinscenovaný přepad vysílače stal jednou ze záminek k vyhlášení války Polsku. Na sklonku září byl Böhm těžce zraněn u Krakova, ale za několik měsíců musel zpátky k mužstvu. „Válčil jsem skoro šest let v jednom kuse. Poslední den války jsem ještě bojoval v Berlíně.“

Nábytkem nepohrdli

Relativní bezpečí zbrojařských fabrik si mezi protektorátními národy užívali jen Češi. „Copak Češi, když nekonspirovali, měli ve fabrikách bezpečí a klid. Židé však nemohli za války ovlivnit vůbec nic“, srovnává třiaosmdesátiletý Walter Kranz z ostravské židovské rodiny. Většina Čechů v luxusním činžovním domě, v němž žil s rodiči, se naštěstí od Kranzů neodvrátila ze dne na den. „Zpočátku se našly jen výjimky. Třeba Slívovi, před válkou ultra Češi a Sokolové, pár dnů po okupaci Němci.“ Kontaktů Čechů s Židy ale postupně ubývalo. „Nebylo se co divit, když třeba viděli bestiální chování nacistů při vypalování ostravských synagog v létě 1939“, brání Kranz české sousedy. V říjnu téhož roku si hlavní organizátor „konečného řešení“ Adolf Eichmann v Ostravě dokonce prakticky ověřil, jak řešit „židovskou otázku“: část židovské komunity vyslal v transportu do pracovního tábora u Niska nad Sanem u sovětských hranic.

Maminka pana Kranze byla árijka a katolička. „Přesto sestra Lilian musela ve čtrnácti do Terezína se žlutou hvězdou na kabátku. A hned za ní můj otec“, vypráví Kranz. Sám se ještě nějaký čas zdržoval v Ostravě, s přáteli se tajně scházel u gramofonu, pilo se víno a trochu tančilo. „Tanec nad propastí“, vzpomíná. V pracovní dny pořizoval soupisy majetků zabavených Židům, které se pak dražily. „Za babku. Nikdo z Čechů se ale neštítil nakupovat, i když znali původ zboží.“

Do koncentráku pro židovské míšence v Benešově u Bystřice byl Kranz transportován až v srpnu 1944. „Vrátila se celá naše rodina, ale devadesát procent ostravských Židů zahynulo.“ Dodnes nemůže zapomenout na povzdech, který od Čechů slýchal: „To se zrovna ten náš Žid musel vrátit!“ Řada Čechů se totiž před transportem Židů z Ostravy uvolila, že jim uschová alespoň rodinné šperky.

Frustrovaný voják

Co vlastně vedlo za protektorátu statisíce Čechů k loajalitě s pronacistickou českou vládou a německými okupanty? Alfréd Křemenský vysvětluje: „Po okupaci jsme byli národem hanby. Nejprve jsme se v osmatřicátém neodhodlali vojensky udržet Sudety a přijali mnichovskou dohodu. A za okupace roce 1939 jsme už neměli ani patrony do flint.“

Křemenský se narodil patnáct dnů před vyhlášením samostatného Československa v roce 1918. Když mu táhlo na jedenadvacet, zažil 15. března 1939 v pražských kasárnách na Pohořelci, jak se dá samostatná a hrdá republika v několika hodinách tiše pohřbít. „Nikdo nám neřekl ani popel. Jen bylo podezřelé, že ráno nezačalo budíčkem. Ani noha na velitelství, žádné honění na cvičák“, vzpomíná na 15. březen. Jindy okouzlující pohledy z oken kasáren na siluetu Pražského hradu zkalilo počasí; sníh s deštěm, lezavá zima. Pak někdo přinesl zprávu o německé okupaci Československa a vyzval k poslednímu snímku před kasárnami. „Pátý v horní řadě zprava, to jsem já. Ale v okně už stojí němečtí důstojníci, kolem půl desáté přijeli černým béemvákem“, ukazuje Křemenský snímek s odzbrojenými a potupenými strážci hlavního města.

Když Československo zmizelo z mapy, Češi se podle toho zařídili. Rozhodně to neznamenalo, že se všichni vrhli do odboje. „Přiznávám, žádný odbojář jsem nebyl. Za protektorátu mě zajímali hlavně holky“ , říká Radúz Rozhon, za války společník ostravské stavební firmy, která v roce 1929 postavila podnes nejvýznačnější dominantu Ostravy, funkcionalistickou věž Nové radnice, ale i místní Baťův obchodní dům. „Po válce nám někteří lidé vyčítali, že jsme stavěli i za protektorátu. Copak ty tisíce dělníků v železárnách nevyzbrojovaly německou armádu?“

Věčná práce

Protektorátní úřady dbaly až do samého konce o zdání normálního, mírového života. Nedělní zápas protektorátní pražské ligy z 29. dubna 1945 mezi Viktorií Žižkov a Nuslemi vidělo osm tisíc diváků, Viktorka vyhrála 6:1. Přitom téhož dne bylo osvobozeno Brno a den nato i Ostrava. Deník Národní politika ovšem nadšeně popisoval Vitaminovou akci, při níž tisíce dětí dostalo „výživnou šípkovou marmeládu“, a zároveň vyzýval k účasti na akci Májový sběr bylin. Ani projev ministra Emanuela Moravce z 1. května, který byl v protektorátu ctěn jako takzvaný „svátek národní práce“, se neobešel bez výmluvné výzvy: „Práce máme mnoho a proto, kdo má svůj národ rád, nám ji neztěžuje!“

V sobotu 5. května vypuklo v Praze povstání. „Všude barikády, jednu jsem sám pomáhal stavět tady u žižkovského kostela, v kapse pistoli“ , vzpomíná dvaadevadesátiletý Alois Počarovský, jenž podnes žije naproti žižkovskému kostelu svatého Prokopa. Osmého května zbraně utichly, o den později přijeli do Prahy Rusové, ale už první svobodné vydání Národní politiky se vrací k osvědčené ideologické výzvě: „Boj skončen, vraťte se do práce!“

Protektorátní oběti

Přesný počet obětí československých občanů z let 1939 až 1945 se určuje těžko a historikové se dosud neshodli na konkrétních číslech. Nejčastěji uvádějí, že v důsledku okupace zemřelo asi tři sta tisíc občanů z celého předválečného Československa. Asi o čtyřiceti až šedesáti tisících mrtvých Čechoslovácích lze mluvit jako o obětech protinacistického odporu a odboje (například až pět tisíc vojáků Svobodovy armády, až osm tisíc obětí civilních náletů včetně náletů v říši při totálním nasazení protektorátních občanů, 560 letců RAF... ). Nejvíce ztrát za války utrpěli českoslovenští Židé: 220 až 260 tisíc obětí z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. „Konec války byl vůbec největším osvobozením pro Židy. Kdyby trvala ještě rok či dva, nikdo z nich by se konce války nedožil“, napsal český historik Jan Křen. Z asi 118 tisíc Židů, kteří žili po 15. březnu 1939 v protektorátu, jich nepřežilo válku 80 tisíc. Nejtěžší chvíle čekaly občany protektorátu při bojích v květnu 1945 (až pět tisíc obětí) a po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha, jenž se netajil plány na „konečné řešení české otázky“. Jen za stanného práva (od 27. 5. do 3. 7. 1942) bylo zatčeno 3 188 osob (a popraveno 1 585), celkový počet obětí heydrichiády byl asi pět tisíc. V počtech válečných obětí však nejsou zahrnuty údaje o bývalých občanech Československa, kteří padli v německých uniformách po záboru Sudet a po vzniku protektorátu. Jen z československého Hlučínska, které mělo před válkou celkem asi 50 tisíc obyvatel, padlo 1 600 vojáků v uniformách wehrmachtu.

Göringova čtyřletka

Když krátce po vzniku protektorátu spolkl někdejší Rothschildovo Vítkovické horní a hutní těžířstvo říšskoněmecký koncern Hermann-Göring-Werke, letos dvaaosmdesátiletý Bohumír Kuchař se ve Vítkovických železárnách začínal učit zámečníkem. „Oficiálně to byla firma Hermann-Göring-Werke, ale pro nás dělníky to zůstaly Vítkovické železárny“, tvrdí Kuchař, jenž po vyučení pracoval až do konce války v dílně vítkovických strojíren. Jen v ostravském tisku se někdy psalo o vítkovických dělnících jako o zaměstnancích „Göringových závodů“. „Pumy, granáty, samozřejmě jsme si uvědomovali, že vyzbrojujeme Německo“, přiznává Kuchař. Göring, říšský maršál odpovědný za německé válečné hospodářství v roli zplnomocněnce pro čtyřletý plán, přišel s prvním provoláním o protektorátním průmyslu už 16. března 1939. Varoval před divokou arizací a honbou drobných německých zájemců za majetkem. O čtyři dny později zmocnil svého generálního referenta Hanse Kehrla, aby převzal Českou zbrojovku Brno, Škodovy závody v Plzni a Vítkovické horní a hutní těžířstvo. Zmařil tím snahy českých bankéřů a průmyslníků, kteří se těsně před okupací pokusili o privatizaci státní kapitálové účasti například v brněnské zbrojovce. Koncern Hermann-Göring-Werke vládl v protektorátu ohromné síti fabrik, už v roce 1940 pro něj pracovalo celkem sto padesát tisíc zaměstnanců. Jen v Ostravě tento koncern ovládal vedle Vítkovického horního a hutního těžířstva (Vítkovické železárny s dceřinými podniky a několika doly), Severní dráhu Ferdinandovu (doly), Českomoravské dusíkárny, komanditní společnost Julius Rütgers či cihelnu v Moravské Ostravě. Do jednoho z největších zbrojních center střední Evropy se stahovaly i další německé koncerny a banky. Mannheimská továrna pronikla do Hrušovské továrny na kameninu, terakotu a žárupevné materiály. Německá banka z Berlína si podřídila koncern Berghütte z Těšína a jeho sesterskou Báňskou a hutní společnost s několika doly na Ostravsku a Třineckými železárnami. Zájem byl dokonce i o nepříliš chvalně proslulé ostravské pivo, když Městský pivovar finančně ovládla Drážďanská banka.

Převzato z http://www.cs-magazin.com/


Foto: poskytl M.L.